ŠAMU Štítina
Hodnotit štítinskou inscenaci Víš přece, že neslyším, když teče voda jako celek je z pochopitelných důvodů dost obtížné: jde o dvě aktovky, jež nespojuje ani obsazení, ani nějaké úplně konkrétní téma.
Hodnotit zvlášť první z aktovek, Stopy holubic, vlastně není o moc jednodušší. Když člověk věděl, že dochází k heroickému záskoku Evy Kodešové v hlavní ženské roli, nebylo snadné soustředit se na celek – jakkoliv se domnívám, že divák bez této vstupní informace by neměl šanci poznat, že se něco děje. Eva byla totiž bezchybná: neustále ve střehu, v situaci, s parádním timingem.
Pokud jde o ostatek inscenace: Ondřej Benda se při večerním představení ukázal jako zkušený, zdatný tahoun, který dovede sehrát téma postavy, ale zároveň neustále bavit a překvapovat. Třetí hlavní postava, Jill v podání Lenky Ferenz, je půvabná a herecky zdatně provedená, ale z interpretačního hlediska by si zasloužila zkonkretizovat, je-li její flirtování s Georgem nevědomé, upřímně míněné, žertovně laškovné, či (v zájmu získání postele) vypočítavé. Zdá se mi ovšem, že největší slabinou je tady předloha, de facto prostinká „bakalářská“ historka, která nedospěje k žádné světoborné pointě a ve štítinské inscenaci spíš přestane, než aby skončila nějakým vyvrcholením.
Druhý příběh, Já jsem Herbert, je co do příběhu dokonce ještě jednodušší, ale o to slibnějším materiálem je pro hereckou, potažmo herecko-režijní práci. Václav Benda s Jarmilou Baranovou jsou oba velice zdatní, nevypadávají ze situace, jednání mají vyšperkované řadou drobných detailů. Zvlášť obdivuhodná je Bendova úvodní etuda s teleskopickým rybářským prutem, která na krátké ploše s vtipem a ve zkratce představí charakter dané postavy.
Z koncepčního hlediska se mi ovšem zdá, že by gradaci textu, který sám o sobě de facto v celé ploše staví na tomtéž principu, prospělo to, kdyby se absurdita celé situace vzájemného matení vzpomínek rozkrývala postupněji. Kdyby se oba partneři zpočátku chovali, jako by jejich dialog byl absolutně normální, a teprve časem začali jít tak výrazně proti sobě a proti paměti, která je jejich společným protihráčem.
Inscenace jako celek se ve Vysokém jevila jako velice kultivovaný, dovedně vybudovaný počin, který se postaral o důstojné, vtipné završení soutěžního programu .letošního ročníku.
Michal Zahálka
