Rádobydivadlo Klapý
Rádoby divadlo Klapý přivezlo na přehlídku první verzi tohoto známého titulu a přiznám se, že jsem byl velmi „nachvěný“, jak říkával můj profesor na DAMU – Jan Přeučil, neboť jsem dobře znal přepracovanou „zrevolučně-lou“ verzi z roku 1935, ale s touto původní verzí z roku 1910 jsem se osobně zatím nesetkal. Jako první se však ke mně dostaly fotografie tohoto nastudování a musím se přiznat, že jsem byl docela překvapený. Evidentně stylizované kostýmy mně připadaly docela zajímavé, ale „upírovské“ líčení mě trochu šokovalo. O to víc jsem se ale na představení těšil, neboť jsem byl opravdu zvědavý, jak se takováto divadelní stylizace popere s Gorkého textem. A hned na začátku musím konstatovat, že nepříliš úspěšně. Je mi to líto o to víc, že divadelníci z Rádoby-divadla jsou souborem kvalitním a zkušeným, a tak je pro mě jistým zklamáním, že právě tento klasický titul se minul svým účinkem, což dokumentovalo i chladné divácké přijetí.
Vzal jsem si tedy k ruce onen původní text a porovnával ho s předvedenou úpravou, kterou jsme včera v divadle viděli. A musím konstatovat, že škrty, které, jak je uvedeno v programu, jsou patrně dílem režiséra V. Špirita, sebraly hercům jistou část charakterotvorných prvků a zploštily tak jejich ztvárnění jednotlivých postav. Nejvíc samozřejmě u hlavní představitelky, paní Evy Andělové. Ale i ostatní herci měli stejný problém a na vině je patrně v programu také inzerovaná snaha o „nadčasovost“, podtržená přidáním i několika hudebních a recitačních vstupů. Tady se na chvíli zastavím, neboť sborová recitace, někdy nazývaná voiceband, je opravdu jedním z velmi těžkých, ne-li nejtěžších divadelních projevů. Nastudování takové recitace vyžaduje nejen paměť, trpělivost a hudební cítění, ale i speciální přípravu dýchání. Jakmile se totiž jen jeden z hlasů o maličko zpozdí nebo předběhne, okamžitě se výsledný efekt „rozmaže“ a stává se méně srozumitelný. A to se bohužel ve včerejším představení stalo snad ve všech přidaných vstupech, které tak ztratily nejen na srozumitelnosti, ale, a to je mnohem zásadnější, i na významu! Jestliže se pak výše zmíněnou textovou úpravou navíc ztratily charakterové oblouky jednotlivých postav, zničila se tím i napínavost samotného příběhu.
Na začátku jsem zmínil, že stylizované kostýmy mi už na fotografiích připadaly docela zajímavé. I ve skutečnosti jsme se všichni shodli, že jsou možná nečekané, ale současně inspirativní a barevně nápadité. Bohužel do jiné inscenace. Podobně i samotná scéna, v níž dominuje výrazné „výtvarné gesto“ – cákance na několika panelech. Marně jsme v nich hledali třeba jen náznak nějakého skrytého významu, poselství, nějaké divadelní symboliky, a tak musíme, bohužel, konstatovat, že se nám jeví jen jako obyčejná schválnost, podobně jako bílé líčení s dramatickým zdůrazňováním tu očí, tu tváře nebo úst.
To, že forma neodpovídá klasickému dramatu, nemusí být vždy na překážku, ale pokud tato absence není nahrazena jakýmkoliv jiným, vnitřním a srozumitelným nápadem, zůstává výsledný dojem zmatečný, nepřehledný a diváka rušící. Ve včerejší repríze se bohužel projevila zřejmě i dlouhá pauza od posledních představení, takže chyběla i technická secvičenost, a to nejen u výše zmíněných recitací. Herecké výkony tak trpí z mnoha důvodů a pokud bych měl zmínit někoho, kdo se s nimi popral alespoň trochu se ctí, musím jmenovat Jiřího Chadrabu v roli Pavla. V jeho případě jsme zaznamenali jak snahu o předvedení jistého dramatického oblouku, tak i poměrně zvládnuté průběžné jednání, které bylo sice v některých, zejména pohybově dramatických situacích na hraně nechtěné komiky, ale určitě se v daných podmínkách pohyboval s největší jistotou a mohl si proto dovolit i jisté zvolnění, zastavení a tím i částečné zpřehlednění jednotlivých mizanscén. Ostatní často uháněli jako o závod, jako by už chtěli mít svůj výstup co nejrychleji za sebou. Přesto, anebo možná právě i ze všech zmíněných připomínek, nám vychází překvapivé zjištění.
Přínos inscenace VASSA vidíme v tom, že otevírá možnost diskuse a jsme proto rádi, že se na přehlídce tato verze Gorkého klasiky objevila.
Petr Jan Svoboda
