Vážení divadelní přátelé, milí hosté!
Přeji vám krásný večer nejen sama za sebe, ale hlavně jménem Svazu českých divadelních ochotníků. Tedy jménem organizace, která pomáhá udržovat ochotnické divadlo živé, propojuje soubory napříč republikou a je hrdá na to, že může být součástí tradice, jejímž srdcem je Krakonošův divadelní podzim.
Jeho 57. ročník se pomalu chýlí ke konci. Letos jsme si užili opravdu krásná představení. Z deseti postupových přehlídek vzešlo devět nominací a deset doporučení. Devět nominací z deseti je skvělý výsledek! A tak jsme tu měli opravdu ty nejlepší z nejlepších. O jejich kvalitě už víte od předsedy poroty, já bych tedy ráda připomněla všechno ostatní, co dělá tuto přehlídku tak výjimečnou.
V neděli nám kvůli nemoci odpadlo soutěžní představení, ale na poslední chvíli nám pomohla skvělá Pavlína Jonášová s monodramatem Tonka Šibenice. Velký dík souboru Hostivice za rychlou pomoc!
V pondělí nás potěšil svou návštěvou pan Jaroslav Satoranský. V rozhovoru s Janou Fričovou nás okouzlil energií, laskavostí, pokorou a fenomenální pamětí. Soubor Karla Čapka z Třeště přivezl pohádku Měla babka čtyři jabka pro naše nejmenší diváky. A samozřejmě nesmím zapomenout na domácí soubor Krakonoš a jeho hru Sen o Thálii, která měla premiéru letos v létě při oslavách 240 let ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou.
Tyto oslavy byly spojeny také s připomínkou zápisu hraní amatérského divadla v České republice na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. O tom už bylo řečeno mnoho. Já bych chtěla jen znovu připomenout, že právě tady ve Vysokém bylo kdysi to ochotnické semínko zaseto. A podívejte se, co z něj vyrostlo! Nádherný, košatý strom, který má kořeny hluboko v naší historii a jehož větve se rozprostírají po celé republice.
Na závěr přehlídkového programu jsme zhlédli Čarodějky ze Salemu Divadla v Roztocké z Jilemnice v režii Jana Lály.
KDP ale nejsou jen představení. Důležitou součástí je vzdělávání. Dílna SČDO pod vedením Vladislava Kracíka, organizačně zajišťovaná Jaromírem Kejzlarem, se věnovala dialogu v čase a prostoru. KDP mladým s vedoucím Honzou Hejralem a lektory Petrem Theodorem Pidrmanem a Marcelou Plíhalovou přineslo svěží pohled na divadlo a jejich závěrečné vystoupení Smlouva dospělosti mělo velký úspěch!
A seminář KDP, takzvaná Půdička, s lektorem Tomášem Čivrným opět potvrdila, že má na KDP své pevné místo. Přilákala letos tolik zájemců, že doslova praskala ve švech. Všem lektorům za jejich práci děkuji.
A své slovo dostali i diváci. Hned po představení mohli vhodit žeton do příslušné nádoby a vyjádřit tak svůj dojem. Žetony zodpovědně rozdávaly Jana s Olinkou a já mám radost, že letos této možnosti využilo mnohem více diváků než loni.
Letos jsme si vyzkoušeli také jednu příjemnou novinku – divadelní kvíz. A musím říct, že to byl nápad, který se opravdu povedl! Otázky byly leckdy pěkně záludné, ale o to víc mě těší, jaké znalosti všichni zúčastnění prokázali. Je vidět, že divadlo nemáme jen v srdci, ale že o něm také leccos víme! Vítězům srdečně blahopřeji, ale uznání patří samozřejmě všem, kteří se do kvízu pustili. Protože takové společné poměřování znalostí, trocha napětí a hlavně radost ze hry – to všechno k našemu divadelnímu světu zcela jistě patří.
K přehlídce patřily i výstavy. Na městském úřadě jsme si prohlédli fotografie z minulého ročníku, které pořídil Ivo Mičkal, na Půdičce jsme si vzpomněli na Slávinku Hubačíkovou a jinde jsme si zase připomněli profesora Františka Laurina, který nás letos opustil.
Další výstava patřila nositelům Zlatého odznaku J. K. Tyla. Mohli jsme si je prohlédnout na obrazovce i ve zvláštním čísle Větrníku. A když už jsme u Větrníku, ten si zaslouží samostatné poděkování. Každý den přinášel čerstvé zprávy, fotografie, dojmy a postřehy. O obsah se staraly Jana Fričová s Anežkou Buriánkovou, bedlivým zrakem všechno kontrolovala Magda Králová a technické zpracování měli na starosti Josef Hejral s Ondrou Vaverkou, který se staral i o elektronickou podobu Větrníku a webové stránky KDP. Fotografiemi je zásoboval všudypřítomný Ivo Mičkal.
A kdyby někdo přesto něco nestihl, nebyl na místě nebo propásl vítání, nemusí zoufat. Alice Dvořáková všechno neúnavně zaznamenávala a obdařovala Facebook neuvěřitelným množstvím fotografií a videí. Děkuji všem, kdo se starají o to, aby nám z letošního ročníku zůstaly nejen zážitky v hlavě, ale také krásné vzpomínky, ke kterým se můžeme vracet.
A pak jsou tu naše tradice: vítání na úřadě i před divadlem, Krakonoš, Vrabčáci, Poupata, Táboranka Jiřího Jíny, boleradický burčák, loučení, píseň Tam na horách v podání Honzíka a Zdeničky, poudačky Martina a Milči i příspěvky Standy Mareše z Vobskočáku. A samozřejmě závěrečné „zakokerhání“ s kuchyňkou: Ať žijou Nemráti!
Kuchyňka je další kapitola sama o sobě. Velké díky patří Klárce Hejralové a celé kuchyňce za péči o naše žaludky, včetně skvělých dortů Zdeňka Hejrala Tokára a Alenky Krmelové.
Navštívili nás také významní hosté: Mgr. Milan Němeček, Ph.D., vrchní ředitel sekce živého umění Ministerstva kultury, Ing. Květa Vinklátová, náměstkyně hejtmana Libereckého kraje pro resort kultury, památkové péče a cestovního ruchu, a naše senátorka za Jablonecko a Semilsko Lena Mlejnková. Děkujeme, že přijeli podpořit ochotnické divadlo.
A teď to nejzajímavější číslo: o letošní přehlídku se staralo více než sto dobrovolných nadšenců! Hasiči, technici, děvčata z informačního centra, uvaděčky, hostesky, ubytovatelé, šatnáři, pokladní a spousta dalších. A tak vám všem, milí dobrovolníci, patří obrovské poděkování. Za vaši práci, za vaše srdce a za to, že jste do toho šli znovu a znovu.
Také musím zmínit někoho, kdo se stará o to, aby to srdce mělo z čeho bít. Hospodářka Marcela Škodová možná není moc vidět ani slyšet, ale věřte, že o každé koruně na KDP ví úplně všechno. Hlídá, počítá, vyplácí, fakturuje… A když je potřeba, dokáže i utrácet. Ovšem zásadně s rozmyslem a s dokladem v ruce!
A ještě mi dovolte jedno zvláštní poděkování člověku, který je srdcem této přehlídky a který jí věnuje nejen svůj čas, ale celou svou duši. Ředitelce Krakonošova divadelního podzimu Svatce Hejralové.
Milá Svatko, tahle přehlídka je tak skvělá díky tomu, že kolem sebe dokážeš shromáždit lidi, kteří táhnou za jeden provaz. A že jich není málo! Dokázala jsi vytvořit tým, který funguje jako dobře seřízený hodinový stroj. Svatko, děkuji celému tvému týmu za to, že nám každý rok připravujete místo, kde se cítíme dobře. Místo, které má duši. A právě ta je na KDP tím nejcennějším.
Milí přátelé, když se dnes večer rozjedeme domů, odvezeme si vzpomínky na představení, na smích, na potlesk i na rozhovory dlouho do noci. A za pár dní zase začneme zkoušet, organizovat, připravovat a vymýšlet, co příště uděláme jinak a lépe.
Protože divadlo není jen to, co se odehrává na jevišti. Je to také to, co díky němu vzniká mezi lidmi. Přátelství, vzájemná podpora a radost ze společného tvoření.
Až se za rok zase sejdeme, možná si nevzpomeneme na každou jednotlivou inscenaci. Ale budeme si pamatovat, jak nám spolu bylo.
Ještě, než se rozloučím, připomínám, že 58. Krakonošův divadelní podzim se uskuteční od 8. do 16. října 2027!
Přeji vám, ať máte vždycky komu hrát, pro koho hrát a s kým hrát.
Na shledanou za rok ve Vysokém!
Vlaďka Koďousková, předsedkyně SČDO
Větrník PDF – Den 9. – Sobota – výsledky
Větrník PDF ke stažení – Den 9. – Sobota
Závěrečná zpráva předsedy lektorského týmu Krakonošova divadelního podzimu 2026
Čas se nezadržitelně dere kupředu a Krakonošův divadelní podzim s pořadovým číslem 57 se brzy stane minulostí. V numerologii se číslovka 57 rozkládá na pětku a sedmičku. Pětka přináší energii pro změnu, svobodu, osobní rozvoj a dobrodružství. Sedmička symbolizuje duchovní moudrost, intuici, vnitřní sílu a hluboké bádání. Hlubší numerologický rozklad sedmapadesátky vede k součtu jednotlivých číslovek, tedy 5 + 7 = 12. A stejným způsobem sčítáme 1 + 2 = 3. Výsledná trojka podle numerologů představuje kreativitu, sebevyjádření, radost a sílu jít si za svými cíli. Nač potřebujeme lektorský sbor, stačí naslouchat řeči čísel. Myslím, že se shodneme, že uvedená numerologická rovnice vystihuje právě končící 57. ročník KDP docela dobře. Než se z jeho podhoubí začne rodit ročník 58., o kterém nemáme tušení, jaký bude, ale o kterém už nyní můžeme prohlásit, že nebude co do číselné symboliky definován pohádkovou trojkou, pojďme si dopřát malé štronzo, ustrnout na pár okamžiků v čase a ohlédnout se zpátky. Co všechno jsme za těch devět festivalových dnů společně mohli prožít a co jsme skutečně prožili?
Festival má podmanivou atmosféru, pro kterou se sem soubory i návštěvníci rádi vracejí a jsou ochotní i třikrát oběhnout či objet kostel, aby si návrat pojistili, jak jim velí tradovaná pověra. Kouzlo KDP tkví v tom, že není vůbec krátký, má výraznou komunitní nadstavbu a jeho (nejen divadelní) doprovodný program připomíná kouzelné nádobí z pohádky Hrnečku vař! – neustále se na nás odněkud valí a nelze jej zastavit, protože pokyn Hrnečku dost! zná jenom Svatava Hejralová a ta zrovna pomocí svých, od Krakonoše zapůjčených sedmimílových bot sviští s rychlostí pendolina někde mezi redakcí, informačním střediskem, kuchyňkou, hřbitovem, přípravným výborem, malým sálem, porotovnou, zákulisím a výletem do neznáma… Pořád se něco děje, a i když festivalové večery už dávno nekončí v hasičárně jako za starých časů, pořád něco hoří, a tak je co hasit. Přesto si festival zachovává neuvěřitelně sevřenou, mile rodinnou atmosféru. Je to hlavně o lidech, kteří se ve Vysokém nad Jizerou každoročně scházejí a svým osobním přístupem tuhle atmosféru utvářejí. Jde jim především o to se potkat. A to není rozhodně málo!
V hlavním programu letos soutěžilo osm inscenací. Mohu s radostí konstatovat, že trend nepopiratelně vzestupné tendence v oblasti dramaturgie, na který už v loňské závěrečné zprávě upozorňoval doc. Milan Schejbal, pokračuje. Kdysi běžná záplava pokleslých frašek, rozpustilých konverzaček a zběsilých crazy komedií se nekonala. Nahradila ji žánrově pestrá a stylově vyvážená kolekce inscenací, které se navíc nezřídka zabývaly důležitými společenskými tématy a problémy současného světa. Dokázaly, že smysluplnost sdělení se nevylučuje se zábavností. A pokud šlo o tituly primárně zábavné, jejich hodnotu násobila vynalézavost tvůrců při jejich inscenačním zpracování a jejich celková estetická úroveň. Ze souhrnu osmi soutěžních titulů byl jeden autorským textem vzniklým přímo pro záměr inscenace, dva texty uvedly příslušné ochotnické soubory v české premiéře a další dva tituly byly sice již dříve objeveny profesionálními divadly, ale nehrají se často. Zbývající tři pozice obsadila jedna v amatérském divadelním prostředí nevídaná broadwayská muzikálová hitovka, jedna situační komedie klasického střihu a jedno strhující protektorátní drama coby divadelní adaptace známé a kvalitní literární předlohy.
Primárně pobavit si kladly za cíl například inscenace Spamalot, Slečna Marplová: Pletichy pralesa, Láska, sex a žárlivost nebo Událost sezóny. Komediální muzikál Spamalot nastudovala ŠAMU Štítina jako velkolepou show broadwayského typu, aniž by přitom rezignovala na nezbytnou montypythonovskou parodii žánru i sebe sama. Recesistické převyprávění příběhu krále Artuše a rytířů Kulatého stolu o snaze spojit rozdrobenou Británii spodními proudy evokuje naléhavou potřebu sjednocené Evropy. Bohužel to nebylo téma, které by tvůrci inscenace akcentovali – dali přednost výrazné inscenační úpravě zahrnující komunální satiru z Opavy a okolí, nicméně snaha o seriózní dramaturgický přístup k ambiciózní výzvě zde byla patrná. Nemluvě o opulentním hudebním nastudování s početným živým orchestrem a suverénním komorním sborem.
Své orientaci na žánrové parodie zůstal věrný také SUD ze Suchdola nad Lužnicí. Tentokrát si vzal v autorském textu Lenky a Víta Chaloupkových na mušku detektivní kánon Agathy Christie a mýtus slečny Marplové v inscenaci Slečna Marplová: Pletichy pralesa. Originální výtvarné řešení založené na pletených kostýmech a doplňcích nenechalo nikoho na pochybách, že rozplést příběh nebude žádná hračka. Ukázalo se, že parodovat od původní autorky již lehce ironizované postavy není snadné, zvláště když parodie stojí na obecné znalosti parodovaného, zatímco podstata detektivní zápletky stojí na udržení obecné neznalosti mnoha tajemství jednotlivých postav. I když klíčová dějová fakta pohříchu zanikala v záplavě výtvarných nápadů, hudebních žertů a ostře charakterizovaných postav, soubor nám poskytl důkaz, že se jeho osobitý inscenační styl posunul zase o kus dál.
Událost sezóny je parodicko-satirický text Viléma Dubničky, který se nehraje často. Když nepočítáme scénické čtení v pražském Studiu Ypsilon, nováček KDP, Sentický divadelní spolek, jej uvedl v české premiéře. Hra stojí na dvou stěžejních nápadech. Zaprvé poskytnout divákům premiéru Hamleta jako komentované sportovní utkání, přičemž jde o parodii jak divadla, tak sportovních komentátorů. Zadruhé nabídnout satiru na ministerstvo kultury, které se snaží nekompetentně zasahovat do umělecké tvorby dotovaného divadla. Tento rozměr hry je v dnešních dnech mimořádně aktuální, ale bohužel nebyl ani autorem, ani inscenátory více rozpracován. Oba zmíněné klíčové nápady se poměrně brzy vyčerpají a nejsou v inscenaci dostatečně rozvinuty. Přesto šlo o pozoruhodný začátečnický počin, naznačující solidní potenciál souboru k budoucímu rozvoji.
Divadelní soubor J. K. Tyl z Meziměstí dodal do programu čistou frašku Marca Camolettiho Láska, sex a žárlivost. Text byl nepochybně dobře zvolený s ohledem na záměr souboru udělat dobrou situační komedii, ale narazil na poněkud vleklé herecké tempo, nedostatečné pointování komediálních situací a zavádějící scénografii.
Čtyři primárně zábavné inscenace, jejichž hodnota spočívala nebo měla spočívat buď v žánrové dokonalosti, nebo v parodii na ni, doplnily v programu čtyři inscenace zaměřené na sdělování silného tématu.
Jistě není náhodou, že se v programu letošního ročníku KDP objevily hned dvě inscenace, které velice zřetelně tematizovaly hrůzy válečných konfliktů. V obou případech náročné téma skvěle rezonovalo, protože bylo zpracováno v příslušném žánru citlivě a s pochopením, a to jak od režisérů, tak od herectva. V obou případech se navíc velmi funkčně pracovalo s hudbou (v jednom případě živou) a obě inscenace měly i silné scénografické gesto. Šlo o divadelní adaptaci známé novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, ve které Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice skvěle kombinoval intimní příběh dvou mladých lidí s protektorátním dramatem, a o válečnou komedii M.A.S.H., v níž Stodola Blažovice s brilantní lehkostí namíchala černý humor s ostrou společenskou obžalobou.
V dramaturgickém hledáčku letošního ročníku se hned dvakrát objevila žena jako téma. Jestli to znamená ochotu zahájit splácení dluhu ženským postavám na poli tradiční interpretační činohry, pak říkám: jen houšť a větší kapky!
Dům rozkoše kanadského dramatika Norma Fostera uvedl DOS při MKZ Horšovský Týn v české premiéře a nesporně to lze považovat za užitečný objev. Hra o síle ženského přátelství a o typicky ženské vytrvalosti v běhu přes životní překážky je příležitostí pro zdravě mrazivou tragikomedii. Tato příležitost byla sice inscenátory proměněna jen zčásti, neboť nedošlo k přesnému žánrovému vymezení a vtipy se často ztrácely za nánosem psychologizace postav, přesto šlo o pokus hodný uznání.
Mlíko na mozku napsal Ladislav Valeš na motivy divadelní hry známé britsko-izraelské dramatičky Hadar Galron, která je v Česku známá nejen svým slavnějším titulem Mikve, ale také svou návštěvou Jiráskova Hronova. Inscenace Rádobydivadla Klapý je hořkosladkou revue o nástrahách těhotenství a mateřství. Text původní hry a spolu s ním i Valešovy úpravy oscilují mezi volným pásmem tragikomických dialogů a strukturovaným dramatem. Volná stavba textu se ukázala být pro inscenátory místy výhodou a místy pastí, nemluvě o ne zcela jasné funkcionalitě druhého plánu. Přesto šlo o inscenaci působivou a ve svém důležitém tématu sdělnou. O inscenaci s potenciálem otevřít diskuzi o důležitých věcech, citově zapůsobit i pobavit.
Lektorský sbor 57. Krakonošova divadelního podzimu měl možnost udělit jedné inscenaci nominaci k účasti na mezidruhové divadelní žatvě, na Jiráskově Hronově 2027. A neomezené množství inscenací k účasti na Hronově doporučit. Jednomyslně jsme se shodli v tom, že možnost nominace využijeme a že další dvě inscenace k účasti doporučíme. Na tomto místě podotýkám, že k vrcholům letošního ročníku bezpochyby náleží drama Romeo, Julie a tma, které si již své hronovské ostruhy vydobylo v předchozím roce prostřednictvím Divadelního pikniku, a tudíž jsme jeho postup vůbec nemuseli a ani nemohli řešit.
Závěrem bych rád poděkoval kolegyním a kolegům z lektorského sboru, konkrétně Viktorii Čermákové, Johaně Jurášové, Petru J. Svobodovi a Miroslavu Královi za respektující a inspirující spolupráci při našem devět dní trvajícím, divadelně-analytickém dobrodružství! Také bych rád vyslovil naše společné přání, aby s námi někdy v budoucnu mohl být kurz KDP mladým déle než jen do středy. Názory studenstva semilského gymnázia vnímáme jako důležitý a obohacující prvek rozborových seminářů KDP.
Numerologií jsem začal a numerologií skončím. Padesát sedmička je také andělské číslo a jako takové je vnímáno coby výzva k tomu, abychom zůstali optimističtí a věřili, že procházíme pozitivními změnami, které nás posouvají v osobním růstu. Inu, co dodat? Snad o těch proroctvích andělských čísel vědí i naši andělé!
Jménem celého lektorského sboru přeji krásnou nedávno započatou divadelní sezonu 2026 –2027 a zlomte vaz do všech vašich premiér! Na shledanou za rok!
Luděk Horký
Závěrečné slovo předsedkyně SČDO
Vážení divadelní přátelé, milí hosté!
Přeji vám krásný večer nejen sama za sebe, ale hlavně jménem Svazu českých divadelních ochotníků. Tedy jménem organizace, která pomáhá udržovat ochotnické divadlo živé, propojuje soubory napříč republikou a je hrdá na to, že může být součástí tradice, jejímž srdcem je Krakonošův divadelní podzim.
Jeho 57. ročník se pomalu chýlí ke konci. Letos jsme si užili opravdu krásná představení. Z deseti postupových přehlídek vzešlo devět nominací a deset doporučení. Devět nominací z deseti je skvělý výsledek! A tak jsme tu měli opravdu ty nejlepší z nejlepších. O jejich kvalitě už víte od předsedy poroty, já bych tedy ráda připomněla všechno ostatní, co dělá tuto přehlídku tak výjimečnou.
V neděli nám kvůli nemoci odpadlo soutěžní představení, ale na poslední chvíli nám pomohla skvělá Pavlína Jonášová s monodramatem Tonka Šibenice. Velký dík souboru Hostivice za rychlou pomoc!
V pondělí nás potěšil svou návštěvou pan Jaroslav Satoranský. V rozhovoru s Janou Fričovou nás okouzlil energií, laskavostí, pokorou a fenomenální pamětí. Soubor Karla Čapka z Třeště přivezl pohádku Měla babka čtyři jabka pro naše nejmenší diváky. A samozřejmě nesmím zapomenout na domácí soubor Krakonoš a jeho hru Sen o Thálii, která měla premiéru letos v létě při oslavách 240 let ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou.
Tyto oslavy byly spojeny také s připomínkou zápisu hraní amatérského divadla v České republice na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. O tom už bylo řečeno mnoho. Já bych chtěla jen znovu připomenout, že právě tady ve Vysokém bylo kdysi to ochotnické semínko zaseto. A podívejte se, co z něj vyrostlo! Nádherný, košatý strom, který má kořeny hluboko v naší historii a jehož větve se rozprostírají po celé republice.
Na závěr přehlídkového programu jsme zhlédli Čarodějky ze Salemu Divadla v Roztocké z Jilemnice v režii Jana Lály.
KDP ale nejsou jen představení. Důležitou součástí je vzdělávání. Dílna SČDO pod vedením Vladislava Kracíka, organizačně zajišťovaná Jaromírem Kejzlarem, se věnovala dialogu v čase a prostoru. KDP mladým s vedoucím Honzou Hejralem a lektory Petrem Theodorem Pidrmanem a Marcelou Plíhalovou přineslo svěží pohled na divadlo a jejich závěrečné vystoupení Smlouva dospělosti mělo velký úspěch!
A seminář KDP, takzvaná Půdička, s lektorem Tomášem Čivrným opět potvrdila, že má na KDP své pevné místo. Přilákala letos tolik zájemců, že doslova praskala ve švech. Všem lektorům za jejich práci děkuji.
A své slovo dostali i diváci. Hned po představení mohli vhodit žeton do příslušné nádoby a vyjádřit tak svůj dojem. Žetony zodpovědně rozdávaly Jana s Olinkou a já mám radost, že letos této možnosti využilo mnohem více diváků než loni.
Letos jsme si vyzkoušeli také jednu příjemnou novinku – divadelní kvíz. A musím říct, že to byl nápad, který se opravdu povedl! Otázky byly leckdy pěkně záludné, ale o to víc mě těší, jaké znalosti všichni zúčastnění prokázali. Je vidět, že divadlo nemáme jen v srdci, ale že o něm také leccos víme! Vítězům srdečně blahopřeji, ale uznání patří samozřejmě všem, kteří se do kvízu pustili. Protože takové společné poměřování znalostí, trocha napětí a hlavně radost ze hry – to všechno k našemu divadelnímu světu zcela jistě patří.
K přehlídce patřily i výstavy. Na městském úřadě jsme si prohlédli fotografie z minulého ročníku, které pořídil Ivo Mičkal, na Půdičce jsme si vzpomněli na Slávinku Hubačíkovou a jinde jsme si zase připomněli profesora Františka Laurina, který nás letos opustil.
Další výstava patřila nositelům Zlatého odznaku J. K. Tyla. Mohli jsme si je prohlédnout na obrazovce i ve zvláštním čísle Větrníku. A když už jsme u Větrníku, ten si zaslouží samostatné poděkování. Každý den přinášel čerstvé zprávy, fotografie, dojmy a postřehy. O obsah se staraly Jana Fričová s Anežkou Buriánkovou, bedlivým zrakem všechno kontrolovala Magda Králová a technické zpracování měli na starosti Josef Hejral s Ondrou Vaverkou, který se staral i o elektronickou podobu Větrníku a webové stránky KDP. Fotografiemi je zásoboval všudypřítomný Ivo Mičkal.
A kdyby někdo přesto něco nestihl, nebyl na místě nebo propásl vítání, nemusí zoufat. Alice Dvořáková všechno neúnavně zaznamenávala a obdařovala Facebook neuvěřitelným množstvím fotografií a videí. Děkuji všem, kdo se starají o to, aby nám z letošního ročníku zůstaly nejen zážitky v hlavě, ale také krásné vzpomínky, ke kterým se můžeme vracet.
A pak jsou tu naše tradice: vítání na úřadě i před divadlem, Krakonoš, Vrabčáci, Poupata, Táboranka Jiřího Jíny, boleradický burčák, loučení, píseň Tam na horách v podání Honzíka a Zdeničky, poudačky Martina a Milči i příspěvky Standy Mareše z Vobskočáku. A samozřejmě závěrečné „zakokerhání“ s kuchyňkou: Ať žijou Nemráti!
Kuchyňka je další kapitola sama o sobě. Velké díky patří Klárce Hejralové a celé kuchyňce za péči o naše žaludky, včetně skvělých dortů Zdeňka Hejrala Tokára a Alenky Krmelové.
Navštívili nás také významní hosté: Mgr. Milan Němeček, Ph.D., vrchní ředitel sekce živého umění Ministerstva kultury, Ing. Květa Vinklátová, náměstkyně hejtmana Libereckého kraje pro resort kultury, památkové péče a cestovního ruchu, a naše senátorka za Jablonecko a Semilsko Lena Mlejnková. Děkujeme, že přijeli podpořit ochotnické divadlo.
A teď to nejzajímavější číslo: o letošní přehlídku se staralo více než sto dobrovolných nadšenců! Hasiči, technici, děvčata z informačního centra, uvaděčky, hostesky, ubytovatelé, šatnáři, pokladní a spousta dalších. A tak vám všem, milí dobrovolníci, patří obrovské poděkování. Za vaši práci, za vaše srdce a za to, že jste do toho šli znovu a znovu.
Také musím zmínit někoho, kdo se stará o to, aby to srdce mělo z čeho bít. Hospodářka Marcela Škodová možná není moc vidět ani slyšet, ale věřte, že o každé koruně na KDP ví úplně všechno. Hlídá, počítá, vyplácí, fakturuje… A když je potřeba, dokáže i utrácet. Ovšem zásadně s rozmyslem a s dokladem v ruce!
A ještě mi dovolte jedno zvláštní poděkování člověku, který je srdcem této přehlídky a který jí věnuje nejen svůj čas, ale celou svou duši. Ředitelce Krakonošova divadelního podzimu Svatce Hejralové.
Milá Svatko, tahle přehlídka je tak skvělá díky tomu, že kolem sebe dokážeš shromáždit lidi, kteří táhnou za jeden provaz. A že jich není málo! Dokázala jsi vytvořit tým, který funguje jako dobře seřízený hodinový stroj. Svatko, děkuji celému tvému týmu za to, že nám každý rok připravujete místo, kde se cítíme dobře. Místo, které má duši. A právě ta je na KDP tím nejcennějším.
Milí přátelé, když se dnes večer rozjedeme domů, odvezeme si vzpomínky na představení, na smích, na potlesk i na rozhovory dlouho do noci. A za pár dní zase začneme zkoušet, organizovat, připravovat a vymýšlet, co příště uděláme jinak a lépe.
Protože divadlo není jen to, co se odehrává na jevišti. Je to také to, co díky němu vzniká mezi lidmi. Přátelství, vzájemná podpora a radost ze společného tvoření.
Až se za rok zase sejdeme, možná si nevzpomeneme na každou jednotlivou inscenaci. Ale budeme si pamatovat, jak nám spolu bylo.
Ještě, než se rozloučím, připomínám, že 58. Krakonošův divadelní podzim se uskuteční od 8. do 16. října 2027!
Přeji vám, ať máte vždycky komu hrát, pro koho hrát a s kým hrát.
Na shledanou za rok ve Vysokém!
Vlaďka Koďousková, předsedkyně SČDO
Ladislav Valeš na motivy hry Hadar Galron: Mlíko na mozku
Recenze: Viktore Čermáková
Rádobydivadlo Klapý
Na rodinné fotografii bychom se měli všichni usmívat. Co se dělo chvilku před stisknutím spouště, však na ní většinou vidět není. Právě o tom vypráví Mlíko na mozku Rádobydivadla Klapý, které na motivy hry Hadar Galron připravil a režíroval Ladislav Valeš. O mateřství, rodinných očekáváních a prostoru pro vlastní život a svobodná rozhodnutí.
Úvodní defilé příbuzných vytváří známou atmosféru rodinné sešlosti: polibky, objetí, drby, komentáře, zdvižená obočí, milé štěbetání a zlobivé děti. Zpočátku sledujeme převážně komické výstupy o úskalích mateřství. Postupně však anekdoty ustupují konkrétním osudům a smích získává jinou, temnější barvu. Přechod k psychologicky závažnějším situacím nabízí silné herecké příležitosti, zároveň ale vyvolává otázku soudržnosti celku, zvlášť když přibývají verše a závěrečná píseň.
Výprava Václava Černého a Olgy Psotové je účelná a proměnlivá. Krásné židle z tmavého dřeva doplňují světlé kostky, jejichž přeskupováním vznikají různá prostředí i možnosti herecké akce. Přihlížející postavy na nich pak připomínají čekárnu, publikum či rodinný chór. Rodina je stále nablízku jako svědek, opora i zdroj tlaku. Světlo slouží především přehlednosti situací, výraznější významovou či poetickou vrstvu nevytváří. Kostýmy mají charakter a klidné barevné spektrum.
Ze společného hemžení vystupuje Abigail s fotoaparátem. Marcela Pevná ji obdařuje důstojnou křehkostí i odvahou, patrnou zejména ve střetu s vlastní matkou. Praktikující Židovka v černém oděvu a šátku ztělesňuje pevný náboženský a společenský řád. Abigail se vůči němu pokouší vyslovit sama za sebe. Představy blízkých o tom, kým máme být, tu přehlušují vlastní přání. Vystoupit z rodinného obrazu vyžaduje odvahu.
Patnáct účinkujících vytváří ještě početnější galerii postav. Výraznou oporou je Simcha Dany Čendrové, svérázná babička a matka mnoha dcer a jednoho syna. Přichází jako první, vybavena kýblem, který spolu s hrnečkem později poslouží ke zvukové ilustraci těhotenských nevolností její snachy. Simcha ovšem nezůstává komickou figurou. Rozhovor s Noou Lenky Šťastné patří díky přesvědčivému herectví obou představitelek k nejsilnějším chvílím večera.
Adéla Bulasová jako Eti nachází zábavné obraty v zoufalé touze po dítěti: balí diváka v první řadě a krade potomka manželce svého bratra těsně po porodu. Tali Martiny Čechové se s ambiciózní energií vrhá na řešení problémů v práci, ložnici i výchově. Dokáže však najít také empatii vůči dceři Almě, která trpí psychickými problémy. Jejich situace, kdy chce dcera odejít ven a matka se ji snaží přimět k jídlu, má díky Čechové a Anně Tlusté značnou autenticitu a intenzitu. I představitelce Riki Viktorii Krobové se daří provést nás od pobavenosti k soucitu se ženami v šestinedělí a mlíkem na mozku.
Dětská trojice Kristián Valeš, Štěpán Belžík a Štěpánka Cimrmanová hraje s chutí. Její přítomnost se nevyčerpává karikaturou: hluk a neodbytné nároky vytvářejí rytmus a stupňují tlak na rozhovory dospělých. Kdo se někdy pokoušel dokončit větu v přítomnosti několika dětí, ví, o co jde. A pobaví ho to. Barevné kšiltovky přehledně odlišují chlapecké postavy od techniků, které stejní představitelé hrají bez nich.
Oceňuji také partnerskou vstřícnost Lukáše Burdy a Lukáše Hodana. V množství mužských rolí podstupují nepohodlné situace, polohy a rozepínání knoflíků. Zvláště třeba role laktačního poradce představuje úkol, na který běžná herecká průprava nemusí člověka umět psychicky správně připravit.
Rozpaky ve mně vyvolává závěr. Simcha, která inscenaci otevřela, ji svou smrtí také významově uzavírá. Vybavila se mi v českém kontextu Barunčina slova „Včeličky, babička umřela…“ Narození dítěte a společná fotografie nabízejí srozumitelný obraz pokračování života rodiny. Závěrečná píseň však pointu oddaluje a po převážně komicky hraném porodu přidává sentiment, který už podle mého není zapotřebí. Rodina se konečně shromáždila před objektivem. Někdo přibyl a jiný chybí. Je to jen okamžik, jen stisknout spoušť.
Větrník PDF – Den 9. – Sobota
Větrník PDF ke stažení – Den 9. – Sobota
Vilém Dubnička: Událost sezóny
Recenze: Petr Jan Svoboda
Sentický divadelní spolek Sentice
Čtvrteční večer 57. ročníku Národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou vyplnil Sentický divadelní spolek komedií českého autora Viléma Dubničky Událost sezóny, aneb první komentovaný Hamlet v dějinách divadla v režii Antonína Kaly.
V programu je téma hry anotováno jako úkol pro ředitele oblastního divadla Jaromíra Studila v podání Michala Kose. Jeho soubor musí naplnit nová absurdní hodnotící kritéria ministerstva kultury a zachránit tak divadlo před uzavřením.
Rozhodne se proto jít svým divákům naproti a uvádí první komentované představení Hamleta ve světové premiéře. Tak zní výchozí zadání a nejslavnější Shakespearova hra Hamlet je v přímém televizním přenosu komentována po vzoru hokejových přenosů. Postupně jsme tedy seznamování s jednotlivými hráči, s jejich postavením a herními (neplést s hereckými) úkoly.
Autor předlohy Vilém Dubnička byl jistě rád, že našel soubor, který se rozhodl jeho text uvést jako parodii nejen na Hamleta, ale současně – a hlavně – i na stereotypně se opakující sportovní přenosy, včetně živých rozhovorů a expertních komentářů.
Aby se vyhnul jistému opakování, proložil text jakýmisi didaktickými okénky, týkajícími se jednak samotné středověké předlohy, jednak divadelního prostředí včetně hereckého zákulisí. Tato snaha je však bohužel příliš nahodilá, takže nemá tendenci gradovat a tím, že divákovi není umožněno se jasně a čitelně orientovat, kdy jsme v divadle a kdy v televizi, sledujeme bohužel jen jakési revuální pásmo bez přehledného režijního určení.
Oceňuji, že soubor uvádí premiéru českého autora – kéž by se tak stávalo častěji – ale jsem přesvědčen, že právě takovýto revuální text není nijak posvátný, ale že naopak vyžaduje daleko pregnantnější posuzování a předvedení jednotlivých otřepaných frází a podobně otřepaných situací. Protože jde prakticky o anekdotu, je třeba ji ozvláštnit daleko artistnějším provedením.
Tím se dostávám k jednotlivým hercům a postavám, které mají ztvárnit. Na první pohled i poslech je tu ústřední dvojice moderátorů v podání Petra Ondrouška a Tomáše Koláčka. Protože oba své party většinou pouze čtou ze scénářů, které mají na svém moderátorském stolku, zbavují se možnosti své postavy odlišit a pouze občasné opakování kolegovy věty na publikum někdy zapůsobí, ale stejně jako stereotypní předčítání připraveného textu začne po chvíli nudit.
Ne, že by text neposkytoval vtipnější komentáře – jako například scénka s elektronickou tužkou – ale i řada dalších možností zůstává ke škodě inscenace nevyužitá.
Umím si představit až klaunské číslo při detailním komentáři pohybu krále Claudia po jevišti mezi ostatními kolegy. Text a počínání autor barvitě popsal, ale Claudius obchází herce bohužel bez jakékoli souvislosti s moderátorovým komentářem.
A takových promarněných gagů je bohužel víc. Působivá scénka rozhovoru reportérky v podání Markéty Nečasové – mimochodem jedné z mála, které bylo rozumět opravdu každé slovo – s Laertem Martina Dvořáka je důkazem, že to jde, a publikum to také náležitě ocenilo.
A když už jsem zmínil jevištní řeč. Srozumitelnost ředitele v podání Michala Kose, ale zejména Horácia v podání Martina Vejrosty by opravdu potřebovala ono, v úvodu zmíněné, herecké rozmluvení.
Takto pojatá revue potřebuje vyjasnit nejen v programu vtipně uvedený divadelní slovníček, ale zejména výše zmíněné hrací prostory, v televizi předtočené, ale bohužel s realitou se rozcházející reportérské rozhovory a v neposlední řadě souhru mezi divadelními herci a improvizovaným televizním studiem.
Pochopím i vložené parodické reklamy, ale jejich provedení opět postrádá jistou artistnost, neboť jedině tak vynikne jejich komičnost.
Sentický soubor řadu diváků nezklamal, ale řadu jiných neoslnil. Prostě vše tak trochu na půl cesty. Je to škoda. Zdá se mi, že při kvalitnější přípravě má celá řada jeho členů (za všechny například Jakub Exler) dostatek invence, aby do Vysokého přivezla, třeba už za rok, poučenější a zábavnější inscenaci.
Za včerejší upřímně děkuji a na tu příští se budu opravdu rád těšit.
Větrník PDF – Den 8. – Pátek
Větrník PDF ke stažení – Den 8. – Pátek
Marc Camoletti: Láska, sex a žárlivost
Recenze: Johana Jurášová
DS J. K. Tyl Meziměstí
Těsně za polovinou se na přehlídce konečně objevil titul lehké konverzační komedie – typ dramatu, který byl údajně na minulých ročnících KDP nadělován o dost častěji než letos. Drama Láska, sex a žárlivost Marca Camolettiho přivezl divadelní soubor J. K. Tyl Meziměstí v režii Ireny Kozákové. Čtyři herečky a dva herci v bezmála dvouhodinovém kusu přinášejí humornou vztahovou konverzační komedii o nevěře, pomstě a spoustě nedorozumění.
Scénografie režisérky Ireny Kozákové a vedoucího souboru Jana Kašpara, v níž se herci nachází, má znázorňovat jediné dějiště dramatu – městský byt někde ve Francii obývaný manželským párem a jejich služebnou (snad Paříž?). Kombinace všech prvků působí velmi uměle a nesourodě – falešné zdivo, nábytek z Ikey, knihy Harryho Pottera, prázdné háčky, rum značky Božkov atd. Nejde o to, že by měli inscenátoři volit realistický kód s opravdickým nábytkem, zdivem a květinami, ale zvolená scéna jako by neměla žádná pravidla (ani funkce) – neposkytuje časové, místní, sociální ani jakékoli jiné určení. Neplní tak žádné divadelní funkce – snad kromě ilustrace zmiňovaného faktu, že se má jednat o jakýsi byt.
Drama samotné je fraškou redukující lidské motivace do velké míry na ty pudové. Zvolený dramaturgický výklad podporuje tento první plán a dál se nepouští. Výsledkem je kromě poněkud ponižujícího zobrazení žen, i oslabení velké části humoru, motivací postav a dramatických situací. Postavy jsou totiž vyloženy podle úplně prvního plánu – jako by chtěly pouze to, co deklarují. To ale bohužel (nebo bohudík) pro Camolettiho drama neplatí. Pokud je totiž postava Bernarda (Aleš Kučera) vyložena tak, že opravdu chce pouze to, co říká (tedy pomstít se osouložením Robertovy manželky), pak nedává smysl, kolik času stráví se svádějící Barbarou (Iva Rajchlová), aniž by k čemukoli došlo. Nemohu přijít ani na to, za jakým účelem opravdovou Robertovu manželku Juliette (Dana Šimková) následně nabádá ke lhaní manželovi. Pokud se ale začteme hlouběji do textu, zjistíme, že je možné, že Bernard je trochu inteligentnější a s ostatními si ve skutečnosti mstivě pohrává. Pokud bychom přistoupili na to, že Bernard vnucuje Robertovi celý plán proto, aby ho vyděsil, pak nejenže začne dávat smysl, proč nespí se ženami, které mu to nabízí, ale ještě se z něj stává postava sice zrůdná a vynalézavá, ale hlavně plastická.
Velký problém inscenace je absence jednání jednotlivých postav. Dramatický text se narozdíl od ostatních literárních druhů vyznačuje tím, že je složen z dramatických situací. V těch postavy obvykle (např. slovně) jednají – tzn. snaží se i prostřednictvím slov změnit situaci, ve které se právě nacházejí, podle svého záměru či ve svůj prospěch. A aby postava mohla proměnit situaci, musí v její řeči být vtělen nějaký její záměr, nějaká intence. Ve středečním představení ale bohužel herci spíš ilustrovali první emoci, kterou jim režisér z dané repliky nabídl, než že by postavy na sebe působily navzájem.
Soubor J. K. Tyl vzal Camolettiho text dostatečně vážně na to, aby se mu povedla naplnit jeho ambice – ambice pobavit určitý typ publika, a ještě u toho mít radost, že děláme divadlo a děláme ho společně. Bohužel ale soubor nevzal svůj úkol dostatečně vážně na to, aby bylo možné ocenit jeho práci z hlediska divadelních kritérií. Konverzační komedie představují nelehký úkol, a ne každý soubor má ambici ho plnit tak svědomitě, jak bych si možná představovala. Ale ačkoli věřím, že úmysl meziměstského souboru byl částečně dobrý, na postupové přehlídce tato náročnější kritéria aplikovat musím.
Větrník PDF – Den 7. – Čtvrtek
Větrník PDF ke stažení – Den 7. – Čtvrtek
Tim Kelly: M*A*S*H
Recenze: Luděk Horký
Divadlo Stodola Blažovice
Válka ve Vietnamu je jedním ze zažitých symbolů zbytečné války. Vlekla se dvacet let a vyžádala si více než 4,5 milionu lidských životů. Stala se americkým národním traumatem a zanechala za sebou mimo jiné silnou stopu v umění, od výtvarného přes literaturu až po film a divadlo. Traduje se, že snímek Napalm Girl, na kterém vietnamský fotograf Nick Ut zachytil devítiletou Phan Thị Kim Phúc, jak nahá a s těžkými popáleninami utíká po silnici před cynickým napalmovým útokem jihovietnamského letectva, napomohl ke zlomu veřejného mínění a následně i k ukončení tohoto mimořádně krutého válečného konfliktu. Konfliktu, který je noční můrou moderních dějin jak západního, tak východního světa.
PROTI ZBYTEČNÝM VÁLKÁM
Válka ve Vietnamu skončila 30. dubna 1975. Přesně 50 let poté, v dubnu 2025 měla premiéru inscenace M*A*S*H. v jihomoravských Blažovicích. To nemůže být náhoda. Divadlo Stodola u příležitosti tohoto výročí dramaturgicky důmyslně připomíná, na co bychom neměli zapomínat. Divadelní adaptace slavného amerického válečného seriálu z prostředí polní chirurgické nemocnice 4077 v Koreji kombinuje válečné drama s černým humorem. Ten slouží jako zbraň lékařům polní nemocnice na frontové linii, aby se prostě lidsky nezbláznili z naprosto šíleného paradoxu, že denně v náročných podmínkách zachraňují životy, aby mohly být okamžitě znovu mařeny nebo mařit ty na straně nepřítele. Takové bylo literární východisko románu Richarda Hookera M.A.S.H. aneb jak to bylo doopravdy z roku 1968. Ten se stal v roce 1970 inspirací pro celovečerní film, který dal pro změnu brzy vzniknout slavnému spin-off seriálu Larryho Gelbarta, jež se na stanici CBS vysílal nepřetržitě od září 1972 do února 1983 a obletěl celý svět. Nejčernější humor zde slouží v zájmu humanity. Účinnost tohoto kontrastu zaujala i Tima Kellyho při tvorbě divadelní adaptace, kterou pro české prostředí objevila dramaturgyně pražského profesionálního Vršovického divadla Mana, Věra Mašková. Neobvyklé situace vyžadují neobvyklá řešení, což dává prostor pro funkční kombinaci situačního a konverzačního humoru.
Neskrývám, že jsem se na představení Stodoly na letošním Krakonošově divadelním podzimu vydával s určitými obavami. M*A*S*H. na divadle má totiž nejméně tři velká rizika.
Zaprvé je tu obava, zda se podaří docílit vyrovnaného kontrastu humoru na straně jedné a všudypřítomného motivu zhoubné války na straně druhé. Aby se pacifistické poselství nevytratilo na úkor prostého pásma hlášek a vtipných situací z kultovního televizního hitu. Nic takového se nestalo, tým režiséra Marka Šodomy dal vzniknout komplexní inscenaci se zřetelným hluboce lidským poselstvím. Inscenaci, pro jejíž správné vyznění zůstává humor dobrým sluhou a nestává se zlým pánem.
Zadruhé je tu obava, že herci společně s režisérem neodolají vábení imitovat své slavné seriálové předchůdce a napodobovat jejich osobitý herecký styl. Ani tato katastrofa se naštěstí nekonala. Naopak, z inscenace vyzařuje osobitý režijně herecký přístup ke kolektivní tvorbě, korunovaný několika podle mě mimořádnými výkony – především se o ně postarali Nikola Háderová v roli sestry Dishové a poté oba pánové v ústřední dvojici vzpurných chirurgů – Jan Raclavský jako Hawkeye Pierce a Jan Butala jako Trapper Macintyre.
Do třetice jsem měl strach, jestli se na celku inscenace nepodepíše tříštivě rozdrobenost vyprávění. Vytvořit celistvý příběh z epizodického seriálu není snadná disciplína. Rovněž tato má obava se ukázala jako lichá. Jak autor divadelní adaptace svým textem, tak inscenátoři svou pečlivou prací s režijními a hereckými akcenty dokázali dílčí zápletky propojit v organický celek, kde jedna situace přirozeně vyvěrá z druhé a kde žádný motiv nepůsobí naroubovaně.
Velkou výhrou inscenace je důmyslná a současně působivá scénografie Ondřeje Buchty. Vynalézavě členěná praktikáblová sestava nabízí vysoce funkční kombinaci buněk a stanů, aby současně podprahově evokovala členitý kopcovitý terén v okolí jihokorejského města Uijeongbu. Další devizou hry je pak živá hudba. Tady pozor na jeden háček – pokud pod akci herců hraje podkresová, silně emocionální hudba, není už potřeba dialog herecky podbarvovat sentimentem. Tato připomínka se týká především úvodního a závěrečného monologu (dopisy otci), kterým by nesporně slušelo ubrat na sebelítosti a přidat na věcnosti sdělení.
Blažovická Stodola dovezla do Vysokého nad Jizerou divadelní inscenaci vysoké kvalitativní úrovně s potenciálem nejen skvěle pobavit diváky, ale také účinně připomenout aktuálnost vzdoru proti zbytečným válkám.