Recenze: Petr Jan Svoboda

DS Amadis, Popůvky

Divadelní soubor AMADIS ve spolupráci s divadelním souborem OBVB Velká Bystřice přivezl na letošní ročník KDP crazy komedii s detektivní zápletkou Pozor, zlý pes od Jiřího Janků a Petra Svojtky. V ní ožívá přízrak baskervillských blat a samozřejmě jeho dva protagonisté, Sherlock Holmes a doktor Watson.
Vysocké představení před zaplněným hledištěm jistě splnilo očekávání diváků, neboť jeho reakce byly spontánní, a věřím, že i soubor bude odjíždět z letošní přehlídky spokojený. Výběr textu je rozhodně nezpochybnitelný, i zvolená nadsázka ve všech použitých složkách se ukázala jako zajímavá a dobře naplněná.
Jestliže se nyní pokusím tyto složky trochu blíže rozebrat, musím konstatovat, že právě text s parodickou nadsázkou přinesl hercům velké možnosti, které, a to nebývá u některých amatérských souborů obvyklé, většina zúčastněných skvěle využila. Ještě před hereckými výkony se však zastavím u scénografie a kostýmů. Už tady se ukázalo, že dobře zvolená a záměrně naivní scéna s parodickými obrazy předtištěnými na pohyblivých a lehce zaměnitelných roll-upech, spolu s jednoduchými doplňky, oknem, křeslem, stolkem a bednou bohatě stačí. Umožní totiž všem účinkujícím naplno se opřít do textu a akce. Skvělé a vtipné bylo i využití světla, zejména při představování jednotlivých postav, a je možná škoda, že si tato složka nenašla další, stejně působivé využití i ve druhé části představení. Stejně tak zaslouží pochvalu kostýmy, které byly opravdu dobře vybrané a současně i nápaditě využívané. Za zvážení by možná stálo omezit některé interakce s diváky, přestože například pomoc s přepravou Sherlockovy bedny na jeviště je jednou z těch, které jsou vtipné a současně pomáhají charakterizovat postavu líného a „neanglického“ sluhy Barrymora. Některé další výzvy k divákům, zejména od hlavní postavy, detektiva Holmese, však působí trochu lacině – například konkrétní jmenování Vysokého na Jizerou.
A tím se dostávám k těm, kteří nám bláznivou detektivní komedii předvedli – k samotným hercům. Jak jsem už řekl, scéna, kostýmy, světla jim výrazně pomáhají a je radost sledovat, jak se s jednotlivými charaktery vyrovnali. Asi nejvýraznější, ale přitom naprosto kontrolovanou nadsázkou, se vyznačuje Sir Henry Baskerville v podání Martina Vráblíka. A ocenil jsem, že se nenechal ze své postavy vyhodit ani při výbuchu smíchu v hledišti. Naopak si počkal, aby další texty nezanikly. Rovněž tak pozorně a vtipně reagoval na akce a texty kolegů, přestože sám v té chvíli žádný text neměl. Říkáme tomu průběžné jednání, ale v jeho podání to byla čirá radost a diváci to opakovaně oceňovali smíchem, a dokonce i potleskem. Rovněž bych zmínil i velmi dobrý výkon Romana Tegela v postavě doktora Watsona. Soustředěný a uměřený výraz s velmi dobrou dikcí rovněž přitahoval pozornost publika a jeho zamilovaná poloha s Dolores Stapletonovou (Eva Annikki Peltonen) byla doslova odzbrojující. Zmíním ještě Pavla Dorazila a jeho doktora Mortimera. I on si zvolil jistou parodickou šarži, ale dokázal ji nepřehrávat a ve své „šílenosti“ se dobral velmi sympatické postavy, které diváci nakonec fandili.
Josefa Širhala jsme viděli už v mnoha rolích a je to samozřejmě velmi zkušený herec, ale jeho Sherlock tentokrát nenašel odpovídající charakteristickou nadsázku, která by nám ho představila jako detektivního genia. Roztržitost a jistá pohybová nekázeň oslabuje přemýšlivost, rozvahu a dominanci nad všemi přítomnými. S ní se pak bohužel ztrácejí i mnohé vtipné pointy a snad jen v postavě cikánky se tento přístup dá přijmout jako parodická nadsázka. Je to škoda, protože jak jsem už uvedl, jedná se o zkušeného herce a pokud by dokázal postavu zklidnit, a to jak v řeči, tak i v pohybu, vyznění a dominance světoznámého genia by se okamžitě dostavila.
Závěrem se zastavím u jisté nevyrovnanosti v temporytmu a napětí, kterou charakterizuje skvělý nástup, vtipné gagy i celá řada nečekaných a doslova bláznivých situací. Diváci jsou strženi, úsměv střídá smích a často i potlesk. Pak jako by nápadů ubývalo a závěrečná scéna, která by měla být vyvrcholením jak detektivní zápletky, tak i jednotlivých postav, se bohužel stává poněkud nepřehlednou. a to jednak ztrátou parodie, ale hlavně zatěžkáním přílišnou psychologií. Nepomáhá tomu poněkud statické aranžmá. I když se samozřejmě dozvíme, kdo je, či není otcem, dcerou nebo synem, lehkost, nadsázka a humor ze začátku představení se poněkud vytrácí. Tady by byl zřejmě třeba ještě citlivý zásah režie, protože představení je skutečně vtipné a divácky vděčné. Herecké výkony jsou rovněž zárukou kvalitní zábavy a o ostatních složkách jsem už psal. Jsem přesvědčen, že nechybí moc a výsledek bude ještě lepší. I tak musím za představení poděkovat, protože komedií není nikdy dost a těch crazy zejména!!

Recenze: Luděk Horký

DS MonAmour, Mnich

Třešťské divadelní jaro reprezentovala na Krakonošově divadelním podzimu Modelka XXL. A dobře! Komorní divadelní soubor MonAmour z malé vísky na Pelhřimovsku se zaměřuje výhradně na divadlo jednoho herce, přesněji jedné herečky. Z předešlých přehlídek napříč Českou republikou ho můžete znát například díky druhému titulu z jeho aktivního repertoáru, Dokud se randí.
Hru Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu napsala Vendula Borůvková pro brněnské HaDivadlo v roce 2010. Posvítila si v ní na téma kultu krásy jako společenského diktátu v soukromých otázkách. Na to, jak ovlivňuje naše životy nevyhovující body mass index, a na společnost, která ho vnímá jako měřítko práva na úspěch a na osobní štěstí.
Příběh staví na životních peripetiích třicátnice, která bojuje nejen se svou nadváhou, ale především s nespokojeností se svým dosavadním životním skóre, se statusem quo a se subjektivně (?) nepřívětivými vyhlídkami do budoucnosti. Ve výchozí situaci tragikomického monodramatu se cvičením a dietami frustrovaná singlovka právě rozhodla natočit medailon pro finále soutěže MISS XXL. Jeho první verze nasedá formou i obsahem na to, co společnost od obtloustlé zoufalky očekává, aby ji byla ochotna laskavě přijmout. Nepodaří se ji natočit z technických důvodů, a tak hrdinka postupně natáčí verze další a další, ve kterých jde postupně více a více pod kůži nejen sobě, ale v širším kontextu i zmíněnému společenskému problému. Posléze se obrací nejen k pomyslné porotě finále soutěže MISS, ale ve vzpomínkách i v současných apelech k matce a babičce, které každá po svém formovaly výchovou její osobnost, ke svým reálnými i potenciálním sexuálním partnerům a ke svému okolí vůbec. Poslední větou hry pak poprvé výslovně i k publiku v sále.
Autorka, režisérka i herečka pracují s textem velmi vědomě. Výstavba jednotlivých motivů je jak v textu, tak v inscenaci budována chytře, a přitom s nenucenou lehkostí.
Téma kultu krásného ženského těla se objevuje v dramatice tzv. západního kulturního okruhu v posledních desetiletích stále častěji, vzpomeňme minimálně hru Tlustý prase Neila LaButeho z roku 2004. V Modelce XXL s ním inscenátorky pracují velmi citlivě, když elegantně kombinují odlehčené polohy plné sebeironie s okamžiky navýsost apelativními. Nejde už jenom o vnitřní zpověď ústřední postavy, jde o zprávu o stavu body shamingu v současné (české) společnosti.
Humor inscenace vás dozajista pobaví, možná někoho pobouří, ale zcela jistě upozorní na problémy, které už všichni známe, se kterými se více méně na denní bázi potýkáme, ale pokud je nepovažujeme za své vlastní, zůstáváme k nim často lhostejní. Inscenace je přiměřeně dlouhá, svižně ubíhá, pobaví a potěší vyrovnaně jak ty, kteří se do divadla přišli zasmát, tak ty, kteří se rádi zamyslí.
Alfou a omegou úspěchu inscenace je dokonale vyvážený herecký výkon Moniky Novákové. Ta s důsledně dodržovaným nadhledem vytvořila na ploše hry oblouk od zakomplexované dívky v životně vyzrálou ženu, která na samém konci komedie dojde k vnitřnímu usmíření a dopřeje tak divákům v sále katarzi. Toho všeho dosáhla herečka s obdivuhodnou jistotou a s naprostou jevištní přesvědčivostí. Díky za to!

Recenze: Milan Schejbal

DS Klicpera, Sadská

Není důvod umírat, aneb jak nepsat a nehrát hru
Divadelní spolek Klicpera Sadská přijel na KDP 2024 se hrou údajně oceňovaného amerického autora Michaela A. „Sashy“ Millera Není důvod umírat. Text hry, respektive Marií Hamerovou do češtiny přeložený originál hry, však jeví znaky nepříliš důsledné práce dramatika, kterého sice políbila múza a on dostal nosný nápad, nicméně stejně nevěděl, co s ním udělat. A zůstal spíše u nerozvinuté anekdoty.
Režisér Jan Pleskač svým režijním uchopení jen dále podtrhuje nedostatky předlohy. Představení naštěstí nebylo příliš dlouhé, ale po úvodních čtyřiceti minutách, v jejichž průběhu se téměř nic nedělo a valná část publika jevila tendenci ke spánku, zazněl výstřel, který skutečné spáče probudil. Mohla by se však probudit i režie a začít důsledně pracovat s přece jen jakž takž existujícím potenciálem pro žánr hry ve hře, chcete-li detektivky v detektivce. To by však vyžadovalo dramaturgicky vyložit postavy a určit každé z nich úkol, který je zapotřebí v inscenaci plnit.
Do příběhu spisovatele Tomáše, dlouho marně čekajícího na spásný tvůrčí nápad, vepsal autor spisovatelovu ženu Kláru, jejího milence, Tomášova kamaráda Alberta, a sousedku z domu, mladou ženu Ninu Kaplanovou. V představení diváci sledovali v podstatě téměř odříkávaný text jak u představitelky Kláry Marie Hamwerové, tak u obou mužů, u Štěpána Desenského (Albert) a Jana Nováka (Tomáš). Co se Niny Kaplanové v podání Zuzany Babecové týká, není vůbec jasné, jestli jde o postavu ze hry ve hře, nebo o reálnou sousedku spisovatele.
V dobré detektivce jsou od začátku hledané odpovědi na otázky postupně nalézány. Tady otazníky spíše zůstávají, ba dokonce se v průběhu dále množí. Zmatený divák se ptá: Ví Tomáš o tom, že ho žena podvádí, nebo to neví? Jsou milenci přesvědčení, že byli prozrazení, a tedy je čeká jistá smrt? A jak je to s tou sousedkou, se kterou si Tomáš očividně stále více rozumí?
O herectví jako takovém je zde také problém mluvit. V originálním textu je na začátku zmínka o tom, že Klára se snaží svádět manžela. Až na dvojí Klářino přehození nohy přes nohu vleže na lenošce se ovšem žádné svádění neděje. Marie Hamerová v případě Kláry by však mohla mít velkou hereckou příležitost: odehrát roli ženy, jejíž muž ví, že je mu nevěrná, a teď se blíží okamžik jeho trestu za nevěru – její smrt. Tito tři zmínění představitelé však buď nevědí, co mají hrát, nebo to, co mají odehrát, je nad jejich síly.
Nina Kaplanová v podání Zuzany Babecové se od ostatních postav poněkud odlišuje živostí a chutí, se kterou se pohybuje po jevišti. Je to však spíše prozrazování osobního naturelu herečky než odevzdávání vyžadované role.
Kostýmy zejména ženským představitelkám práci spíše komplikují.
Komedie Není důvod umírat by nakonec mohla být hereckou lahůdkou. Z důvodů výše popsaných však bohužel nebyla.

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS bratří Mrštíků Boleradice

DS bratří Mrštíků Boleradice přivezl do Vysokého komedii Dámská šatna Arnošta Goldflama. Protože jde o divadelní dámskou šatnu, je jasné, že se jedná o herecké příležitosti pro dámskou část souborů a konkrétně v tomto případě o čtyři herečky různého věku a různých hereckých i životních zkušeností.
Vydal jsem se na obě boleradická představení, neboť jsem byl informován, že půjde o alternace. Nejprve se ale zastavím u odpolední reprízy. Všechny čtyři dámy byly dobře obsazeny, všem bylo velmi slušně rozumět – snad jen ve chvílích, kdy se převlékají za paravánem, by bylo lepší přidat na hlase, protože i když jsem seděl ve čtvrté řadě, byla srozumitelnost trochu snížená, takže vzdálenější část publika, jak jsem se doslechl po představení, byla o některé repliky trochu ochuzena.
Dekorace i kostýmy jsou evidentně vytvářeny poučenými divadelníky, i směrování divadelních stolků do hlediště, jakoby za imaginární zrcadla, je divácky atraktivní, bohužel však ne vždy maximálně využívané. A tady mám pocit, že se měla daleko víc projevit vlastní invence jednotlivých hereček, protože příležitost předvést své zejména mimické schopnosti se tu přímo nabízí. Rovněž tak řada replik nemusí být vždy směřována na tu kterou konkrétní kolegyni, ale přes zrcadlo. A právě s výstižnou mimikou a ironií, v kontrastu s obdivným, nebo naopak kritickým textem, bude u diváků vyvolávat daleko vstřícnější reakce, protože uvidí něco, co před oslovenými kolegyněmi má zůstat ukryto.
S tím pak souvisí průběžné jednání každé z hereček. A tady spatřuji asi největší problém a největší resty – a to platí pro všechny aktérky odpoledního představení. Samozřejmě musí jít o kolektivní souhru, ale i když se každá z představitelek tu a tam snaží „vyplnit“ čekání na svou repliku jakousi činností, výsledek je bohužel nepříliš jasný a pochopitelný.
A nyní k večernímu, soutěžnímu představení. S radostí jsem zjistil, že jde o absolutní alternaci – tedy o všechny čtyři herečky. A hned úvodem bych chtěl říct, že reakce publika daly jasně najevo, že toto obsazení je sehranější a největší nedostatek odpoledního představení – tedy souhra a průběžné jednání – je v podání této čtveřice na mnohem vyšší úrovni. Ostatně vzpomínky na některá minulá představení boleradického souboru – například Rok na vsi, Maryša a další jsou jasným dokladem, že tento soubor patří k těm nejvyspělejším.
O to víc nás překvapil výběr právě této hry. Evidentně zkušené a vyhrané herečky sice dostaly příležitost předvést celou řadu svých schopností, ale bohužel charaktery jednotlivých postav kloužou po povrchu a ani režie si s touto textovou neujasněností nedokázala poradit natolik, aby objasnila, o co těmto herečkám vlastně jde a co nám má inscenace přinést?
Asi největší překážkou jsou vložené texty a hudební čísla jednotlivých postav, které nejsou koncipované ani jako ukázka divadelních schopností té které herečky a nepřinášejí ani žádný další rozměr, který by nám poskytl nějaký nový pohled na jejich životy. Jsou to, bohužel, jen jakési poněkud deklamativní a svým způsobem až sentimentální vsuvky bez jakéhokoli divadelního ztvárnění.
Jestliže jsem ale zmínil, že publikum reagovalo na jednotlivé vtipy a situace příznivě, rád ještě dodám, že zejména zkušenější dvojici – tedy Líze a Trudy – vycházelo průběžné jednání a z něj vyplývající pohybové jednání i textové pointy o něco lépe, než jak se to dařilo Marii a Kláře. Ale celá tato čtveřice působila věrohodněji než odpolední alternace.
Přiznávám ale, že mi přišlo líto všech osmi hereckých kolegyň, neboť je mi jasné a umím si představit to množství práce, které do této inscenace vložily, a výsledek je takto rozpačitý a zejména ve srovnání s jiným inscenacemi souboru s Boleradic, tak málo inspirativní.
Málo platné, na takto kvalitní a zkušený soubor jsou kladeny i vyšší nároky. A k nim patří i kvalitní a vhodný výběr textové předlohy.