Letošní 56. ročník Krakonošova divadelního podzimu, národní přehlídky venkovských divadelních souborů, proběhl ve Vysokém nad Jizerou ve dnech 3.–11. října a přinesl širokou programovou nabídku. Vedle hlavního bloku deseti soutěžních inscenací mohli diváci zhlédnout pohádku Andulka a loupežníci DS teaTrum Velké Opatovice, besedu s filmovou a divadelní herečkou Zuzanou Slavíkovou, Defilé pohárku SČDO, koncert Pavel Kaiser Band a na závěr dnes již kultovní český muzikál Balada pro banditu ve výtečném provedení DS J. K. Tyl Lomnice nad Popelkou. V průběhu celé přehlídky jsme mohli navštívit i výstavy Divadlo Krakonoš 100krát jinak (100 let divadelní budovy) na půdě divadla Krakonoš, dále pak ve foyeru městského úřadu Ohlédnutí za 55. KDP a v neposlední řadě 100 let loutkové scény ve Vysokém nad Jizerou ve Vlastivědném muzeu.
Jsem rád, že podobně žánrovou pestrost přinesl i hlavní soutěžní program. Po mnoha letech, kdy drtivou převahu tvořily komedie často pochybné kvality (připomeňme si, že vloni jich bylo osm z celkového počtu devíti titulů), byla letošní nabídka mnohem bohatší. Viděli jsme například romanticky laděnou hru o sblížení dvou zcela odlišných charakterů Skořápka, sondu do náročného a složitého dospívání mladé dívky Dospělé dítě, pokus o kolektivní tragikomickou výpověď životních peripetií tří žen s názvem Tři banánové krabice, úsměvný příběh tří žen s hořkými podtóny Královny, autentickou existenciální výpověď s prvky černého humoru Dabing Street, groteskní syntézu krváku a psychoanalýzy na motiv předstíraného snu pod názvem Sen a především v zásadě zdařilý a v nejlepším slova smyslu ambiciózní projekt, vycházející z Čapkova dramatu R.U.R. Samozřejmě ani letos nechyběly ryzí komedie, byť oproti minulým letům ve značně oslabeném počtu, ale o to více potěšitelně v kvalitnějším zastoupení, neboť Na správné adrese patří přece jen k těm zdařilejším dílům Marca Camolettiho, předloha Patricka Haudecoeura a Géralda Sibleyrase Pozor, natáčíme! má předpoklady ke zdařilému jevištnímu komediálnímu rozehrání jednotlivých situací a jedna z raných her české autorské dvojice Michaela Doleželová a Roman Vencl Když se zhasne je zatím bez diskusí jejich nejzdařilejší komedií. I když ani zmíněné komedie nebyly, co se týče jevištní realizace, bez problémů, přece jen i v této oblasti je patrný jistý pokrok. Další potěšitelnou skutečností je i fakt, že v několika případech je patrný i výrazný autorský vklad samotných tvůrců. Mám na mysli především inscenace R.U.R, Dospělé dítě (radikální autorská úprava předlohy Petra Frydrychová) a Tři banánové krabice (autorka Jaroslava Rozsypalová-Vykoupilová – inspirace Literárními poklesky Stephena Leacocka). Dokonce se zde objevil jev dosud na této přehlídce málo vídaný – dva soubory se pustily do dosud málo probádaných a nevyšlapaných cest české dramatiky, a to DS Haleny Halenkovice (Dabing Street) a Divadlo Stodola (Sen).
A nyní bych se rád stručně a konkrétně věnoval jednotlivým soutěžním inscenacím za pomoci recenzí, které vycházely v jednotlivých číslech Větrníku: letošní 56. Krakonošův divadelní podzim otevřel domácí DS Krakonoš dramatem Karla Čapka R.U.R. A byl to začátek více než zdařilý. Pro vysocký soubor text hry osobitě upravila režisérka Magdalena Bartoňová. Téma Čapkovy předlohy předestřela divákům ve dvou paralelních příbězích. První linku tvoří příběh původní. Je převyprávěn velmi přehledně a s citem pro situaci. Vyloženě herecky silná (Martin Hnyk a Tomáš Hellmuth) je druhá dějová linka, kterou režisérka nově připsala. Odehrává se v současné nemocnici, kde jsou k lůžkům připoutáni dva pacienti a vedou dialogy o současném využití moderní techniky. Tato linka je asi nejproblematičtějším místem celé inscenace, a to proto, že se nám snaží myšlenky z první dějové linky dovysvětlit, což my diváci nepotřebujeme, neboť režisérka i první linku příběhu vyložila natolik dobře, že žádné doplňkové vysvětlení není třeba. A samotné ústřední téma o tom, že lidskost a láska jsou možná pomalejší než technologie, ale že se bez nich nedá na světě žít a že si vždycky najdou svou cestu, je inscenací Vysockých artikulováno tak silně, že není potřeba cokoli dodávat. Přes určité výhrady jde o mimořádný divadelní počin, který rozhodně stojí za vidění.
Na správné adrese není tou nejslavnější a nejpovedenější hrou úspěšného francouzského komediografa Marca Camolettiho, ale nabízí určitě zajímavé herecké příležitosti pro komediálně vybavené soubory a zkušené herečky a herce. Představení Divadla BLIC Ostrožná Nová Ves nás přesvědčilo, že soubor takové ve svých řadách má a na některých z nich leží hlavní tíha úspěchu. Mám na mysli především Miroslavu Tótovou, která se nám představila v roli Marie-Louisy, Alžbětu Kynclovou-Mahdalovou, která ztvárnila bytnou Georgette, Kamilu Nekolovou jako malířku Jacqueline a především Ivana Helmicha jako Bernarda. Je nutné konstatovat, že BLIC se s nelehkým komediálním žánrem popasoval podle svých současných možností, ukázal nám své přednosti, zejména v herecké práci, a pokud se příště vyvaruje některých zbytečných nedůsledností, např. ve scénografickém řešení, smysluplné mizanscéně či složce hudební, můžeme se bez obav těšit na další – brzké – setkání.
Rádobydivadlo Klapý není na podzimním vysockém divadelním klání žádným nováčkem a předchází ho pověst souboru, který svými inscenacemi rád dává podnět k zamyšlení. Když zařadí na svůj repertoár komedii, většinou jde o hru, která proudem vtipných dialogů strhává diváky k důležitým životním tématům, jež jsou skryta pod povrchem komického příběhu ve spodních vodách inscenace. Skořápka polského autora Marcina Szcygielského je nepochybně takovým případem. Tato hra se zakládá na vyhroceném charakterovém protikladu dvou ženských postav, které svede dohromady zdánlivá náhoda, aby díky tomuto osudovému setkání postupně přehodnotily své životy, odhalily, co skrývají ve svých skořápkách, a především transformovaly své životní postoje. Obě herečky – Lenka Šťastná jako Halina a Petra Maťáková jako Roxana – ztvárnily své postavy pod režijním vedením Jaroslava Kodeše velmi zdařilým a nadstandardním hereckým způsobem. Ústřední téma je zpracováno působivě, snad jen se dvěma drobnými výhradami. Tou první je obsazení postavy Marka věkově neodpovídajícím hercem, což zbytečně devalvuje Halinin nový milostný vztah. Tou druhou pak, že závěrečný dialog o vyfouknutém vajíčku proměněném v kraslici působí svým zpracováním až příliš sentimentálně. Přes tyto drobné výhrady patří inscenace Skořápky Rádobydivadla rozhodně k jednomu z vrcholů letošního Krakonošova divadelního podzimu.
Současní francouzští autoři Patrick Haudecoeur a Gérald Sibleyras byli za hru Pozor, natáčíme! nominováni na Molièrovu cenu za rok 2017. Jedná se o divácky prověřený a oblíbený titul. Proto nastudování DS teaTrum Velké Opatovice vzbuzovalo dosti velké očekávání. Ale jak už to tak někdy bývá, velká očekávání mohou být také záhy zklamána. To nás bohužel potkalo právě při pondělním představení. Soubor zkušených a talentovaných herců – za všechny třeba Martina Ondrová a Martin Moučka – se s režisérem Pavlem Petrželkou nechal patrně zavést věhlasem hry a jejím obsahem a zřejmě si plně neuvědomil, že tento druh divadla vyžaduje i naprosto precizní výklad, a to nejen celku jako takového, ale zejména jednotlivých situací, z nichž se právě celkový výklad skládá. Například zapojení diváků v hledišti jako komparsistů natáčeného filmu je velmi nosným a sympatickým motivem, ale na druhé straně je třeba domyslet, že některé intimní scény milostných trojúhelníků nemohou být před publikem – komparsem věrohodně realizovány. Podobně nevyváženě a rozporuplně vyznívá celá řada jednotlivých vtipů a gagů, část z nich (např. oba pády z vrcholu schodiště nebo dokonale dotažené angažování pana Mariana z publika) je velmi zdařilá, ale stejná řada z nich vyznívá rozpačitě a postrádají jevištní logiku (např. „komický výstup“ Jojo na štaflích či poškozená cedule aj.). Soubor v čele s režisérem nevyřešil a nezorganizoval dění na jevišti tak, aby bylo vždy přehledné v mizanscéně i v jednotlivých vztazích mezi postavami. Pokud soubor najde ještě síly tyto nedostatky odstranit, tak by to komedii Pozor, natáčíme! značně prospělo. Soubor na to má.
Mladá haluz Desná dostála svému názvu a razantně snížila při svém soutěžním představení věkový průměr přehlídky jak na jevišti, tak zejména ve vyprodaném hledišti. A nakonec i v tématu a v názvu hry. Uvedla Dospělé dítě, první z celé řady her, které píše od 80. let 20. století britská dramatička Claire Dowie. Ta se věnuje důsledně tématům genderové identity, sexuality, a především procesu dospívání, při kterém dochází k iniciaci a složité transformaci z dětské do dospělé osobnosti, kdy mladý člověk hledá své místo ve světě kolem sebe. Stejně tak se těmto tématům věnuje Dospělé dítě, hra, která obdržela mnoho ocenění a je napsána jako monodrama. Režisérka Petra Frydrychová hru nejen velmi přehledně dramaturgicky vyložila, ale odvážně upravila původní monodrama do dialogu pro dvě velmi mladé herečky s podtitulem Monodrama ve dvou. Herečky Anna Holcová a Lucie Víravová za vydatné pomoci režisérky suverénně překonaly všechny nástrahy předlohy, dobře vystihly proměny nálad, které jsou v jejich podání křehké, ale i dobře čitelné. Skvěle využívají i kostým a všechny atributy s tím spojené, včetně jediného scénického objektu – bílého mnohafunkčního prostěradla. V hledišti soutěžního představení byla většina mužů ve věku zhruba od 16 do 19 let. Sotva začalo představení, bylo zřejmé, že je téma oslovilo a jevištní tvar strhl. A nejen je. To mluví samo za sebe. DS Vojan – Mladá haluz Desná předvedl jeden z dalších divadelních vrcholů vysocké přehlídky.
Divadlo Prkno Veverská Bitýška přivezlo do Vysokého inscenaci s názvem Tři banánové krabice, v režii Evy Petrželové, která se pokusila o vlastní úpravu jedné z povídek Stephena Leacocka z knihy Literární poklesky, a sice Guvernantka Gertruda aneb Srdce sedmnáctileté siroty. Divadlo Prkno zvolilo výše zmíněnou povídku jako základ své inscenace především proto, že chtělo vzdát poctu svému režisérovi Pavlu Vašíčkovi, který hru v roce 2004 s tímto souborem nastudoval. Inscenace stojí na bedrech tří šikovných hereček. Dvě z nich začaly Leacockův parodicky pojatý příběh vyprávět své třetí kamarádce, která se ocitla v těžké životní situaci. Snaží se jí z této situace vymanit, k čemuž využívají divadelní postupy, které známe z dramatické výchovy, a tím vytvářejí k povídce Guvernantky Gertrudy paralelní příběh ze současnosti. Bohužel, tyto postupy, alespoň při soutěžním představení, nepůsobily věrohodně ani nápaditě a spíše vyzněly monotematicky a nezáživně. Nezbývá nám, než popřát sympatickým herečkám i paní režisérce, aby se příště jejich produkci dařilo lépe.
Ostřílená česká autorská dvojice Michaela Doleželová a Roman Vencl se prezentovala na letošním KDP hned dvěma tituly v provedení dvou různých ochotnických souborů. Jedním z nich je DS MKZ Horšovský Týn, který přivezl komediálně laděnou hru pro tři ženy Královny. Stejně jako všechny jejich vydařené tituly, i tento hýří vtipnými dialogy, „hláškami“ a skvělými gagy. Ve výchozí pozici svede porucha vody v lázeňském komplexu do jednoho pokoje tři ženy, které jinak nemají absolutně nic společného. Samotný příběh „bakalářského střihu“, už od začátku lehce předvídatelný, není nejsilnější stránkou této předlohy. Co mu však nechybí, je množství zdařilých slovních i situačních vtipů a při správném načasování a přesných pointách vyvolává právem salvy smíchu. Sabina Štechová jako Eliška, Božena Kocandová jako Johana a Miloslava Baxová jako Zita se zhostily svých rolí s entusiasmem a z jeviště je zcela patrné, že je takovýto způsob hraní baví a že si ho užívají, což se pozitivně odráží i v hledišti. Po lehce rozpačitém začátku a zejména po nástupu výtečné nejmladší kolegyně v roli slepé Elišky nastolily všechny tři herečky optimální souhru a dostavila se žádoucí, a přitom nepodbízivá komunikace s hledištěm. Na dobře vystavěných situacích a vztazích jednotlivých postav má nemalý podíl režisérka Hana Žáková (která je zároveň autorkou úpravy textu). Za zmínku rozhodně stojí pečlivě a důsledně propracované jednání slepé Elišky, jejíž chování i jednání vyznívalo na jevišti naprosto uvěřitelně. Je škoda, že samotná textová předloha dějových linek jednotlivých postav vykazuje, především v závěru, znaky banality, předvídatelností a ničím nepřekvapí. Jinak bychom mohli mluvit o perfektní inscenaci.
Petr Zelenka je jedním z nejosobitějších, ale také nejkontroverznějších současných českých filmových a televizních scénáristů a režisérů a také dramatiků. Libuje si v bizarnostech a ve své hře Dabing Street to plně uplatňuje. Vytváří tak na pozadí úpadku jednoho českého dabingového studia 90. let panoptikum sebedestruktivních postav, jejichž plané naděje a sny jsou jimi realizovány zcela mylnými cestami a vedou do obludných rozměrů sebezničení. Vypadá to, že jde o černou komedii s prvky coolness dramatiky, ale za onou komediálností je skryto o mnoho více, neboť autor ironizuje i myšlenky, které nám on sám předkládá a při bližším pohledu jde vlastně o autentickou existenciální výpověď. Před nováčkem vysocké přehlídky, DS Haleny Halenkovice, se tak ocitl velmi těžký úkol. Při realizaci hry Dabing Street je nutné nenápadně skládat postupnou sebedestrukci všech postav, a to mimo jiné striktním postižením příčin a následků. Neboť postavy se postupně dostávají do bludného kruhu, ze kterého není úniku. Vyžaduje to mimo jiné velmi přehledné režijní vedení všech složek a především výběr takových hereckých výrazových prostředků, které by se uvěřitelně utkaly s množstvím paradoxů, sarkasmů, ironie a sebeironie, ve kterých mimo jiné spočívá i záludnost Zelenkovy předlohy. Tu se podařilo souboru zdolat především ve druhé polovině inscenace, kdy jsou všechny vyjmenované symptomy už i díky samotné předloze daleko čitelnější a patrnější než v polovině první. Má na tom svou zásluhu i režijní vedení Marcely Palúchové, která se zároveň představila ve dvou rolích. Pojímá totiž své výstupy partnerky i matky naprosto věcně a ra-cionálně a o to víc vyniká onen paradox a ironie jejího sdělení. Stejně tak zdařile vyznívá i postava Karla (v podání Filipa Navrátila), především ve svém výstupu o tatínkovi a jeho sbírce pornokazet. Ostatní podávají také velmi solidní výkony, ale u nich občas převládají emoce nad věcností a tím oslabují plnohodnotné vyznění svých partů. Divadelnímu souboru Haleny Halenkovice je nutné, podle mého názoru, vzdát hold za to, že se nebál utkat s předlohou tak nejednoznačnou, jako je Dabing Street, a že se de facto vydal do zatím neprobádaných vod moderní dramatiky na ochotnickém poli dosud nevídané.
Druhou avizovanou původní českou komedii Michaely Doleželové a Romana Vencla jsme mohli zhlédnout ve čtvrtek, tentokrát to byla asi jejich nejzdařilejší situační komedie Když se zhasne z roku 2011 v podání DS Zdobničan Vamberk. Příběh pojednává o vánočním večírku, který se mění v rozvodové bitevní pole a slibuje zábavu od první do poslední minuty. Hlavními hrdiny jsou Trevor a Nina, manželé z vyšší newyorkské společnosti. Jejich manželství však nelze pokládat za ideální a může za to mimo jiné i předmanželská smlouva, v níž stojí, že ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Jsou Vánoce a Trevor s Ninou pořádají svůj tradiční večírek, jedinými pozvanými hosty jsou poněkud výstřední manželé Imelda a Artur. Na první pohled se zdá, že půjde o nudnou párty, jenže to by předmanželská smlouva nesměla obsahovat dodatek: ten z manželů, který prokáže tomu druhému nevěru, může požádat o rozvod a získá všechen majetek. Jde vlastně o jednoduchou jevištní anekdotu s potenciálem oslovit široké spektrum publika, a pokud by byla dobře jevištně realizována, diváci by se mohli smát od začátku do konce. K takové realizaci ovšem v případě inscenace Zdobničanu bohužel plně nedochází. Inscenátoři sice přehledně převyprávějí jednoduchý příběh nesený textem hry, ale ve většině případů jde, bohužel, jen o reprodukci textu na jevišti. Herci pak sdělují text, ale už nikoli téma postav hry založené na jevištním zpracování motivací k dramatickému komediálnímu jednání. Režii Petra Barvínka, který si zároveň zahrál roli Trevora, chybělo potřebné rozehrávání komediálních situací, mj. i prostřednictvím hereckého komentáře. Jednoduchý a předvídatelný děj frašky se tak stával poměrně plochým. Hry Doleželové a Vencla jsou založeny na výrazných typech, které je potřeba hned na začátku hry jasně stanovit a následně tuto charakteristiku důsledně dodržovat a vtipně a nápaditě ji aplikovat ve všech dalších situacích. To se ze čtyř protagonistů suverénně nejlépe podařilo Oldřichu Plašilovi v roli Artura. Jde o strhující komediální výkon, založený na opakujících se intonačních křivkách roztržitého profesora historie, silně znervózněného svěřeným úkolem svést kamarádovu manželku. Když se zhasne je čistou fraškou. Pokud se nehraje v rychlém tempu a herci nezvládají časování point, hra se začne rychle rozpadat a bez toho se nemůže stát jevištní zázrak strhující komedie. Přejeme, aby se velmi sympatickému DS Zdobničanu tento zázrak příště podařil.
Soutěžní část KDP uzavřelo v pátek večer Divadlo Stodola, momentálně z Blažovic (nedáv-no ještě Sivice) pozoruhodnou hrou Přemysla Ruta s názvem Sen. Předloha není úplně jednoduchá, prolíná se v ní několik rovin. Hraje se o tom, jak se člověk setká se svou iluzí a zároveň v jednom okamžiku i s deziluzí. Základní groteskní syžet předstíraného krváku je zároveň hrou zábavnou, ale i provokující, s prvky absurdity, poskytuje realizátorům prostor pro fantazii a pohrávání si s tématy. Důležitou složkou je používaný poetický jazyk (původně ji Rut napsal pro rozhlas) s prvky dadaismu, sur-realismu, pracuje s paradoxy, a to nejen slovními. Od realizátorů je to krok do značně rozbouřených dramaturgických vod a nemusí, ani nemůže, oslovit každého a také každý mu nemusí porozumět. Podle mého názoru je nutné, aby režie vedla, pokud možno alespoň částečně srozumitelnou linku toho, co je realita a co je sen, a navíc sen které dramatické postavy. Režisér Jan Říha pustil otěže své fantazie naplno. A to ve všech inscenačních složkách, včetně té herecké. Musí však počítat s tím, že u takovéhoto počinu nemůže stát divák stranou. Chce to totiž také naprosto přesně tematizované vedení herců, což se v inscenaci divadla Stodola ne vždy daří. Nejzdařilejší z tohoto úhlu pohledu je jednoznačně výkon Juraje Hádera v roli Hynka. Soubor musí počítat s tím, že si inscenace svého diváka najde, ale také s tím, že část diváků přijme inscenaci s neporozuměním. V každém případě patří Divadlu Stodola díky za nahlédnutí do neprobádaných vod české dramatiky.
Je velmi potěšitelné, jak již bylo řečeno, že letošní ročník Krakonošova divadelního podzimu se nenesl v zásadě jen ve znamení komedií, ale že se zde objevilo daleko širší žánrové spektrum, a to, podle mého názoru, dává přehlídce ještě větší prestiž a atraktivitu. A je ještě více potěšitelné, že ne prvotně komediální tituly přinesly i značnou divadelní kvalitu a patřily z divadelního hlediska k tomu nejlepšímu, co zde bylo letos k vidění. Ony ryzí komedie zde byly zastoupeny v menšině, což je vlastně fenomén, který se zde objevil po x letech a paradoxně všem třem ryzím komediím dodal důležitosti v celkové skladbě. A dalším potěšitelným faktem je skutečnost, že všechny tři komediální předlohy patří rozhodně k těm kvalitnějším, které se na českých jevištích objevují. Letošní ročník patřil bezesporu k těm nejzdařilejším za poslední roky, neboť minimálně polovina soutěžních představení vykázala nadprůměrnou divadelní kvalitu, což na amatérských přehlídkách nebývá pravidlem, a pevně věříme, že tento trend bude pokračovat i nadále. Bylo by to jenom ku prospěchu.
O všech soutěžních představeních i o tématech obecnějšího rázu jsme se soubory i diváky diskutovali každé dopoledne na rozborových seminářích. Snažili jsme se upřímně a poctivě pojmenovat přednosti i nedostatky jednotlivých inscenací a v obou případech hlavně odpovědět, podle našich divadelních zkušeností, na otázku, proč tomu tak je. Myslím, že všechny rozborové semináře probíhaly konstruktivně a vstřícně a že si z nich mohl ten, kdo chtěl, odnést mnoho inspirativních poznatků. Bylo to i díky mým kolegům v lektorském sboru, který tvořili Eva Kodešová, Luděk Horký, Petr Kolínský, Petr Jan Svoboda a tajemník Ondřej Benda. Dopolední diskuse obohatili svými postřehy a podněty i účastníci semináře KDP pod vedením Tomáše Čivrného a Vlaďky Koďouskové a příjemnou oázou byly i názory KDP mladým.
V odpoledních hodinách pak probíhal seminář – dílna SČDO s Vladislavem Kracíkem a Jaromírem Kejzlarem a také praktická část KDP mladým pod vedením lektorů Marcely Plíhalové a Petra Theodora Pidrmana. Ti ve středu odpoledne zakončili svůj seminář milou a vynalézavě rozvedenou jevištní etudou pod názvem Dokonalost.
Každodenní aktuality festivalového týdne přinášel tradiční Větrník, jehož redakční tým tvořili Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral, Magda Králová a fotograf Ivo Mičkal.
A dovolte mi poděkovat za nás za všechny přípravnému výboru KDP v čele se Svatavou Hejralovou a členům Divadelního spolku Krakonoš mimo jiné i za to, jak se o nás po celou dobu s velkou péčí a vstřícností starali.
56. ročník Krakonošova divadelního podzimu dnes končí. Stále a znovu opakuji, že se na této přehlídce dostává ochotníkům toho největšího společenského uznání ze všech podobných divadelních klání, kterých jsem se zúčastnil a že jich není málo. Važme si toho a chraňme si to. Pokud vím, tak se od příštího 57. ročníku rozšiřuje počet souborů, které se tohoto klání mohou účastnit, a to o sídla s vyšším počtem obyvatel než dosud (limit se nově stanovuje na 6000 obyvatel). Pevně věřím, že se tím může posílit prestiž Krakonošova divadelního podzimu coby jedné z Mekk ochotnických divadelníků tvořících na půdorysu klasického tradičního činoherního divadla.
A dovolte mi ještě jedno zamyšlení. Je zřejmé, že naše společnost je dnes rozdělena a mezi některými skupinami byly vykopány možná i záměrně hluboké příkopy. Bohužel se tento fenomén projevuje i ve světě některých divadelníků, část těch ochotnických nevyjímaje. Polemika je zde vydávána za konfrontaci, argumenty za urážky, tolerance, vstřícnost a pokora za slabosti. Přitom si lidé před více než dvěma a půl tisíci lety vymysleli divadlo, kde by se mohli společně setkávat, a naopak svá společenství posilovat a propojovat, ne rozdělovat. Tak tomu bylo po celou dobu až do nedávných dnů. Pojďme se všichni pokusit naplnit slova toho nejpovolanějšího – Václava Havla: „Mluvím o nutnosti daleko důrazněji než dosud odkrývat a pojmenovávat to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje.“ Krakonošův divadelní podzim dokazuje, že to jde.
Milan Schejbal