Recenze: Luděk Horký

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo není na Krakonošově divadelním podzimu žádným nováčkem a předchází ho pověst souboru, který svými inscenacemi rád dává podnět k zamyšlení. Když zařadí na svůj repertoár komedii, většinou jde o hru, která proudem vtipných dialogů strhává diváky k důležitým životním tématům, jež jsou skryty pod povrchem komického příběhu ve spodních vodách inscenace. Skořápka má být nepochybně takovým případem.
POKUD DÁME ŠANCI TOMU DRUHÉMU, TEN DRUHÝ JI DÁ NÁM
Je až překvapivé, že Polsko, se kterým sdílíme dějiny střední Evropy i geografickou hranici, je nám v řadě směrů kulturně vzdálenější než naši západní sousedé. Minimálně dramaturgie českých nejen amatérských divadel to dosti přesvědčivě potvrzuje. Čas od času se v českém kulturním prostředí sice vyskytne nějaké polské jméno na obálce knihy či v divadelním programu, ale je to spíše výjimka. Dramaturgie Rádobydivadla je v tom směru tedy nesporně objevná.
Autorem Skořápky je polský spisovatel Marcin Szczygielski. Narodil se v roce 1972, což ho řadí ke střední generaci tvůrců současné polské literatury. Jde o muže mnoha profesí, přičemž zásadním způsobem ho zformovala práce žurnalisty. Už od svých dvaceti šesti let dva roky umělecky vedl polskou edici měsíčníku Playboy a současně pravidelně publikoval v několika dalších periodikách. Jako spisovatel debutoval v roce 2003 románem PL-BOY, do něhož otiskl zkušenosti redaktora elitního pánského časopisu, aby dal vzniknout trefné groteskní satiře na poměry v časopisecké žurnalistice.
PL-BOY měl úspěch, který Szczygielského povzbudil k další práci – napsal pokračování a pomalu se začal odklánět od žurnalistiky k romanopisectví. Etabloval se románem Berek z roku 2007, který se rychle stal klasikou moderní polské LGBT literatury. Szczygielski v něm otevřeně vypráví o konfrontaci mladého gaye se starší konzervativní polskou katoličkou. Román se stal hitem a nastartoval Szczygielského kariéru na plné obrátky. Na svůj románový debut Szczygielski navázal cyklem próz, ve kterých pod názvem Kroniki Nierówności bojoval proti jakékoli formě diskriminace, intolerance a nepochopení.
Protože byl nejen spisovatelem, ale také synem herce a zpěvačky, inklinoval k divadlu. Zhruba rok po vydání Berka přepsal román do divadelní podoby. A právě tato adaptace se stala určitým předobrazem nebo přesněji předskokanem Skořápky. Rovněž ona se zakládá na vyhroceném charakterovém protikladu dvou postav, které svede dohromady zdánlivá náhoda, aby díky tomuto osudovému setkání postupně přehodnotily své životy, odhalily, co skrývají ve svých skořápkách a především – transformovaly své životní postoje.
V tomto případě jde o protikladné ženy, pravidelně se setkávající v knihovně. Obě jsou každá jiným způsobem osamocené a obě zastávají velmi protikladný postoj ke světu okolo sebe. Během příběhu se sblíží a jedna druhou ovlivní k přehodnocení hodnotového žebříčku i životního přístupu. Nechybí křehký motiv lesbické lásky.
Szczygielski aplikuje při psaní svéráznou autorskou metodu. Naslouchá svým postavám a nechává je – bez zbytečných stylistických zásahů – svobodně se rozvíjet. V jeho dramatických textech nejde o příběh, ale o zkoumání lidských bytostí. A o dešifrování masek, za kterými se skrývají.
Na začátku hry vedle sebe postaví na scénu dva extrémní typy, vykreslené na hraně karikatury, aby je vzápětí začal před očima diváků krok za krokem přeměňovat v povahově bohaté charaktery. Typy jsou demaskovány jako mimikry. Forma se tu stává obsahem, protože cílem autora je ukázat, jak v běžné životní praxi zastíráme své komplexy předstíráním. Jak aplikujeme sebeklam coby účinnou sebeobranu před poklesem vlastního sebevědomí.
Výše uvedená autorská metoda je podle mého názoru současně darem i prokletím. Na jednu stranu tento volný záznam myšlenek postavy vede ke zvýšení její autenticity, na druhou stranu značně rozvolňuje dramatickou stavbu. Vývoj postav od typu k charakteru je realizován prostřednictvím dialogů, které sice nepostrádají určitou lehkost a vtip, svědčí o jejich psychologické jemnosti a o autorově hluboké znalosti lidí, ale chybí jim dostatečná strukturální výstavba. Nejsou důsledně pointovány v jednotlivých dramatických situacích. To je velká rezerva, jejíž překonání zůstává na bedrech režiséra a hereček dvou hlavních rolí.
Obě herečky odvedly ve Vysokém nad Jizerou nadstandardní herecké výkony. Petra Maťáková v roli Roxany Klíčkové využila výhodnou startovní pozici, kdy začíná skutečně na hranici karikatury mondénní kokety, aby postavu krok za krokem obohacovala o hlubší charakteristiku. K tomu využívá podtexty, pauzy a psychologickou drobnokresbu vyvěrající z vnitřních motivací.
Naproti tomu Lenka Svobodová Šťastná coby Halina Kocembová ani na začátku hry není zcela zbavena sebevědomí a má tedy start o něco těžší – přesto svůj oblouk proměny zakomplexovaného ošklivého káčátka v hrdou labuť postupně suverénně vyklene. Vedle psychologie častěji používá i vnější prostředky a herecký komentář – pro zpracování informace, že by jí slušela červená barva se před zrcadlem tulí k červenému polštářku nebo při odpovědi na otázku, jestli nechtěla nikdy děti, pohoupává knihovnickým nákupním vozíkem jako kočárkem atp.
Režisér Jaroslav Kodeš správně pochopil, že motiv lesbické lásky není autorem v textu příliš dobře vybudován, že se vynoří jako blesk z čistého nebe, a tak odsunul jeho význam do pozadí. V inscenaci je zpracován jako latentní, skrytý mezi řádky. Ve vztahu obou postav pak nejde přímočaře o lásku se sexuálním podtextem, ale o lásku přátelskou, o odhodlání dvou žen, z nichž jedna na začátku hry po mateřství toužila a druhá se bála vychovávat společně dítě. O rozhodnutí skoncovat s vnitřní osamoceností prostřednictvím nového silného ženského kamarádství.
Téma je zpracováno působivě, snad jen se dvěma drobnými výhradami. Tou první je obsazení postavy Marka věkově neodpovídajícím hercem. Pavel Macák působí na scéně jako člověk o dvě generace starší nežli Halina, a když s ním Halina začne chodit, těžko to může být pro Roxanu signálem trvalého uzamčení snů o společném bydlení obou kamarádek. Působí to spíše úsměvně. A zadruhé – závěrečný dialog o vyfouknutém vajíčku proměněném v kraslici působí svým zpracováním snad až příliš sentimentálně.
Celkově se režie opírá o dobře vymyšlenou minimalistickou výpravu (scéna a kostýmy Gabriela Pojerová). Důraz je kladen na židle s proměnlivými potahy, vozík a rekvizity. Scénografie je vzdušná a funkční – ponechává patřičný prostor herečkám, fokusuje na jejich výkony. Rovněž autorská hudba Jiřího Strohnera dobře vystihuje atmosféru hry i jednotlivých situací. Inscenace rozhodně stojí za vidění.

Recenze: Petr Jan Svoboda

Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves

Na doporučení z přehlídky Hanácký divadelní máj 2025, Němčice nad Hanou, přivezl na letošní Krakonošův divadelní podzim soubor BLIC (Blázni lovící ideje cedníkem) z Ostrožské Nové Vsi představení autora Marca Camolettiho NA SPRÁVNÉ ADRESE.
Marc Camoletti byl na českých scénách poměrně hodně hraným autorem. Jeho tituly Létající snoubenky (v roce 1991 zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě), A do pyžam nebo Dva na kanapi jsou divadelnímu publiku dobře známé, a to jak v podání profesionálních souborů, tak i na amatérských scénách.
Na správné adrese není možná tou nejslavnější a nejpovedenější hrou úspěšného francouzského divadelního autora, ale nabízí určitě zajímavé herecké příležitosti pro komediálně vybavené soubory a zkušené herce a herečky.
Představení, které jsme měli možnost zhlédnout 2x – odpolední a večerní —, mě přesvědčilo, že v BLICu mají šikovné a invenční ochotníky a zejména jejich nasazení a schopnost jít až na hranu, a někdy možná i přes hranu, se jim asi v domácím prostředí zřejmě vyplácí a sklízejí za ně velký a vděčný ohlas.
Přesto se mi zdá, že některé základní atributy takovéto komedie by neměly být opomíjeny, a je třeba se u nich na chvíli zastavit. Jsem přesvědčen, že vybavenost jednotlivých herců a hereček zaručuje, že by měli být schopni je ve spolupráci s režisérkou And-reou Helmichovou dotáhnout a tím celé představení posunout minimálně o nějaký ten level výš.
Na rozborových seminářích se vrací jako bumerang téma porušování čtvrté stěny. Nechci nyní v komentáři vysvětlovat tento jeden ze základních divadelních principů. Zmiňuji ho zde proto, že včerejší představení bylo právě přehlídkou takového přístupu a mělo by být věcí režiséra, ale i jednoho každého herce, aby se s tímto principem seznámil a v každé své práci s ním také vědomě pracoval. Soubor BLIC a jeho režisérka o něm možná slyší poprvé, možná ne. V každém případě s ním ale nepracují. Seminář, na kterém tento princip probereme, může pochopitelně pomoci nejen v této inscenaci, ale zejména v těch následujících, neboť věřím, že potenciál souboru a nadšení, o kterém jsem se zmínil výše, by nemělo zapadnout, ale naopak se rozvíjet, protože schopnosti hereckého ansámblu jsou nezpochybnitelné.
Alžběta Mahdalová, Miroslava Tótová, Kamila Nekolová předvedly zejména ve večerním představení daleko propracovanější souhru než odpoledne. Rovněž i pánské části souboru se večer dařilo lépe. Jistá bezradnost se však ukazuje v nepříliš dobře vymyšlené scéně a zejména příchody a odchody hlavními dveřmi jsou nedotažené a působí doslova rušivě. Naopak bych zmínil velmi dobře domyšlené a propracované kostýmy – s výjimkou pánských trenýrek!! Tady se přímo nabízí odlišit a tím samozřejmě dokreslit jednotlivé charaktery postav. Je to škoda, protože v osobním životě má každý nějaký styl a tady jsou čtyři pánové opravdu velmi rozdílní.
A ještě se musím zmínit o hudebním doprovodu, podkresu a vlastně ani nevím, jak bych měl celou tu hudební složku pojmenovat. Zdlouhavý začátek úvodní písničky jsem v odpoledním představení považoval za chybu zvukaře nebo za nějaký nečekaný problém v zákulisí. Večer jsem však zjistil, že se jedná o narežírovaný záměr. Rušivý klavír vytáčející hned v úvodu malířku Jacqueline se po krátké pauze z ničeho nic ozve i v okamžiku, kdy na něj učitelka klavíru Jeanine rozhodně hrát nemůže, a od té chvíle se začíná v inscenaci ozývat jakási scénická hudba, patrně mající za cíl dokreslit nebo podkreslit dění na jevišti, a to tak polopaticky, že se ozve dokonce i známá skladba „Je t’aime“. Na začátku jsem zmínil porušování některých scénických prvků a tenhle je jedním z nich – na štěstí zrovna v tomto případě je jednoduše řešitelný.
Závěrem bych tedy rád konstatoval, že BLIC se s tímto „pokleslým žánrem“ statečně popasoval, ukázal nám své přednosti, zejména v hereckém obsazení, a pokud se napříště vyvaruje některých nedorazů, jako je čtvrtá stěna či nedomyšlená hudební složka, a detailně dopracuje scénu a kostýmy, můžeme se bez obav těšit na další – brzké – setkání.

Recenze: Luděk Horký

DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou

Budova Divadla Krakonoš oslaví ještě tento měsíc výročí 100 let od svého slavnostního otevření. Známé argumentační drama Karla Čapka o soužití lidí a robotů je přesně o pět let starší. Letos si připomínáme 105 let od jeho prvního vydání a v lednu to bude 105 let od jeho světové premiéry, o kterou se mimochodem shodou náhod postarali královéhradečtí ochotníci, když nechtěně předběhli činohru pražského Národního divadla.
KRAKONOŠ A ROBOTI
Myslím, že nastudovat R.U.R. bylo od spolku Krakonoš dobré dramaturgické rozhodnutí. A to nejen z důvodu těchto výročních souvislostí. Společenská situace se vždycky jednou za čas přiblíží té, která panovala Evropě a světu v relativně krátkém časovém úseku Čapkovy vrcholné tvorby. Téma umělé inteligence a jejího zneužití dnes rezonuje velice silně, stejně jako postupná proměna pracovního trhu, na kterém je člověk umělou inteligencí postupně nahrazován. Na východě Evropy zuří válečný konflikt, v němž poprvé v historii hrají prim chytré drony a který díky moderním technologiím sledujeme v přímém přenosu. A jestliže Helena se na dobře střežený ostrov do přísně utajené laboratoře na výzkum robotů dostává v roli aktivistky, která chce pro roboty prosadit lepší zacházení, pak ani tento motiv není ani trochu vzdálen současným problémům. Že lidstvu hrozí nějaký průšvih a že by se nad sebou mělo honem rychle zamyslet, to poznáte spolehlivě i podle toho, že se na repertoár českých divadel začne vracet Čapek hojněji než obvykle. A to se v posledních deseti letech stále více děje. Momentálně je na programu českých a moravských divadel nějaký Čapek ve více než třiceti případech. Nechybí Válka s mloky, Matka nebo právě R.U.R., které mezi posledními nastudovali například studenti Katedry činoherního divadla DAMU v divadle Disk. Inscenátoři hry R.U.R. mají vždy na vybranou, zda z mnoha témat a motivů vyzdvihnou především alarmující varování před technologickým, nebo jestli text vyloží primárně jako velkolepou oslavu člověčenství. Jako důkaz pro to, že lidskost a láska jsou možná pomalejší než technologie, ale že se bez nich nedá na světě žít a že si vždycky najdou svou cestu. Jsem rád, že i Krakonoš se rozhodl pro druhou z možností.
Pro vysocký soubor text hry osobitě upravila režisérka inscenace Magdalena Bartoňová. Téma Čapkovy předlohy předestřela divákům ve dvou paralelních příbězích. První linku tvoří příběh původní. Je převyprávěn velmi přehledně a s citem pro situaci. Režisérce skvěle pomáhá zvolené scénografické řešení – snadno proměnlivé paravány a prvky nábytku esteticky sjednocené v art deco stylu představují střídavě důstojně temnou, zlatočernou pracovnu a do starorůžové barvy laděný domácí salon plný naděje, ale i smutku. Jevištní narativ je přísně iluzivní, v některých momentech dovedený k dokonalosti – za všechny mohu jmenovat scénu „kouzelnického“ rozpůlení herečky představující robotku nebo motiv záchvatu, kdy se Marius v podání Metoděje M. Bartoně cukavými pohyby stále více zasekává s pěnou u úst. Tuto linii inscenace považuji za zásadní. Nabízí divákům skupinu zajímavých postav a vzbuzuje diváckou potřebu se s nimi ztotožnit, dostat se jim pod kůži, poznat je blíže. Tomu napomáhá i celá řada hereckých výkonů. Především pak Jan Lukeš v roli Harryho Domina. Celkově lze ale označit herecké výkony za nevyrovnané, což v natolik náročné látce, jakou je Čapek, vynikne více než jinde. Jitka Rolečková v hlavní ženské roli Heleny na jevišti poměrně málo vnímá partnery, hraje sólově a hlavně – značně monotónním, málo proměnlivým způsobem. Od začátku hry se v jejím pohledu zračí zvláštní zoufalství, kterým předjímá tragický závěr vlastního příběhu. A to brání situačnímu kontrapunktu. Vyloženě herecky silná je naopak druhá dějová linka, kterou režisérka do Čapkovy hry nově připsala. Odehrává se v nemocnici, kde jsou ke dvěma lůžkům připoutáni dva pacienti. Jeden je bodrý a druhý nabručený. Jeden by si rád povídal, aby dny lépe utíkaly, zatímco druhý je v jednom kuse na mobilu a konverzuje raději s chatbotem. Postupně k sobě oba pacienti naleznou cestu, a ještě, než je ten první z nemocnice propuštěn, zatímco je tomu druhému diagnostikována nevyléčitelná nemoc, společně odsoudí technologie a navážou hluboce lidský kontakt. Martin Hnyk a Tomáš Hellmuth nejen že skvěle zvládají na malé ploše odehrát tento hluboce klenutý oblouk (zakončený umíráním na scéně), ale střihem dokáží vybudovat důvěrnou atmosféru pro odlehčené vtipy a komentáře, místy až odkazující k forbínám Voskovce a Wericha. Přes to všechno přijímám nově připsanou linku velmi těžce. Především proto, že se nám snaží svým paralelním příběhem Čapkovy myšlenky z první dějové linky dovysvětlit. Ale my to nepotřebujeme. Režisérka i první linku příběhu vyložila natolik dobře, že žádné doplňkové vysvětlení není potřeba. Naopak. Podle mě hře vysloveně škodí. První dějová linka položí divákům palčivé otázky. Druhá linka vezme divákům právo si na ně v duchu odpovědět a převzít za tuto odpověď svou osobní zodpovědnost. Druhá linka tu odpověď dává za nás. A to je skoro škoda. Nemluvě o stylové, ale i kvalitativní propasti v literární úrovni dialogů původních a nově připsaných.
Přes všechny výhrady jde o v nejlepším slova smyslu ambiciózní scénický tvar a o divadlo, které rozhodně stojí za vidění. Po právu šlo o zahajovací představení letošního Krakonošova divadelního podzimu.