Závěrečné slovo předsedkyně SČDO

Vážení divadelní přátelé,
56. ročník Krakonošova divadelního podzimu se pomalu chýlí ke konci, zazní poslední blahopřání, poslední pozdravy, poslední přípitky, zavře se opona a…? A budeme se připravovat na ten 57. ročník! Už teď se těším, jaká představení se po republice objeví, které soubory zde za rok přivítáme. Letos jsme si všechna užili náležitě! Z postupových přehlídek vzešlo 5 nominací a celkem 9 doporučení. Z těch doporučených programová rada vybrala 5 představení, takže jsme viděli celkem 10 soutěžních představení. A troufám si říci, že skvělých představení! Ano, asi bychom nalezli rezervy v režijní, scénografické či herecké práci, ale ty se najdou vždy. Jde o to, že všechna představení byla odehrána s plným nasazením a s touhou být ti nejlepší. A to se povedlo. Všichni jste nejlepší! A nejde o to, zda má někdo jednu nebo více cen, jde o to, že jste tady na těch prknech nechali kousek sebe a divák to ví. A přijde zase. A o to nám všem přece jde.
Soutěžní představení bdělým okem sledoval lektorský sbor v čele s režisérem a pedagogem Milanem Schejbalem. Dalšími členy byli dramaturg Luděk Horký, herectví zastupoval Petr Jan Svoboda, scénografii Petr Kolínský a celou sestavu skvěle doplňovala herečka, lektorka a velký znalec ochotnických poměrů Eva Kodešová. Tajemníkem poroty pak byl Ondřej Benda. Všem děkuji za podnětné rady a připomínky.
Kromě soutěžních představení jsme zhlédli ještě nesoutěžní pohádku, nočníkové představení korupčního spolku Vobskočák s představením Camikadze a na závěr celé přehlídky hosta z Lomnice nad Popelkou s muzikálem Balada pro banditu. Včera jsme si užili defilé Pohárku monologů a dialogů, který byl složen z nejlepších výstupů na národní přehlídce ve Velké Bystřici. A nesmím zapomenout ani na skvělou Zuzanu Slavíkovou, se kterou vedl na nedělní besedě příjemný rozhovor Milan Schejbal a doplňoval ho Miroslav Král. A kdo si chtěl malinko oddychnout od divadla, tak jistě navštívil středeční koncert skupiny Pavel Kaiser Band.
Ale přehlídka nejsou jen a jen divadelní představení! Patří k ní samozřejmě i vzdělávací část. Tu kromě dopoledních rozborových seminářů doplňovaly hned tři další kurzy. Byla to dílna Svazu českých divadelních ochotníků, kterou vedl Vladislav Kracík a organizačně ji zajišťoval Jaromír Kejzlar. Tentokrát bylo téma Dialog v čase a prostoru – prostor a čas v dialogu. Šlo hlavně o přenesení dialogu z textové formy na jeviště.
Dalším seminářem bylo KDP mladým, kam si Honza Hejral opět pozval lektory Petra Theodora Pidrmana a Marcelu Plíhalovou. Příspěvky mladých frekventantů byly osvěžujícím přínosem pro dopolední rozbory a jejich závěrečné vystoupení nemělo chybu. A nesmím zapomenout ještě na Půdičku, která letos pod novým lektorským vedením Tomáše Čivrného nabrala nový směr a konstruktivní rozbory jednotlivých představení měly vysokou úroveň. Všem zmíněným lektorům děkuji za odborný přínos, který si tato národní přehlídka zcela jistě zasluhuje.
Součástí přehlídky byla i výstava na městském úřadě a zde na půdičce, která byla samozřejmě spojená s krásným výročím – 100 let budovy divadla.
Další velmi důležitou výstavou byla přehlídka nositelů Zlatého odznaku J. K. Tyla. Letos pořadatelé místo panelů s fotkami zvolili monitor obrazovky a byl to velice dobrý nápad, neboť se k prohlídce oceněných dostalo daleko více lidí. A navíc přehled těchto významných divadelníků vyšel i ve Větrníku.
Ano, přesně v tom skvělém Větrníku, který denně přinášel ty nejčerstvější zprávy. O ten se staral pružný tým složený z Jany Fričové a Lukáše Frydrycha, korektury patřily Magdě Králové, kresbami jej zkrášloval Petr Kolínský, technické zpracování zajišťoval Josef Hejral a každý výtisk doplňovaly zajímavé fotografie Ivo Mičkala. Samozřejmě, že dnes už nestačí jen tištěné informace, a proto se o elektronickou formu Větrníku i o celé webové stránky KDP staral Ondřej Vaverka.
Slovo dostali i diváci, kteří své dojmy z představení mohli vyjádřit hned po představení vhozením žetonu do příslušné nádoby. Žetony jim zodpovědně rozdával Láďa a Olinka. Divák mohl být velmi spokojen, méně spokojen anebo nespokojen. A s radostí musím říci, že těch nespokojených bylo velmi, velmi poskrovnu.
Začínám být trochu nervózní z toho, jak dlouho tu už mluvím, a ještě jsem se nedostala k řadě významných událostí a rituálů, které se během přehlídky udály. Tak tedy více stručně.
Po uvítání na místním úřadu měl uvítací řeč jako každý rok náš milý Krakonoš a po něm soubor přivítali zástupci přípravného výboru a Svazu českých divadelních ochotníků. Vítání bylo provázeno bohatým programem, tančili nám tu Vrabčáci i Poupata a hrála dechovka Táboranka Jiřího Jíny. A kdo se vítal, musel se samozřejmě i loučit. A tak se kromě zástupců přípravného výboru, SČDO a starosty spolku Krakonoš Honzy Pohanky denně s písní „Tam na horách“ loučil Honzík a Zdenička, k dobré náladě přispěli vypravěči poudaček Martin a Milča a korunu tomu vždy nasadil prezident Vobskočáku Standa Mareš s originálními dárky. Na závěr jsme si všichni „zakokerhali“ s kuchyňkou „Ať žijou Nemráti“.
A pak už měl soubor poslední úkol, a to oběhnout 3x kostel, aby se do Vysokého zase vrátil. A jak se tak na vás dívám, ono to funguje!
V průběhu přehlídky jsme měli i řadu hostů – z Ministerstva kultury, z Národního institutu kultury, z Libereckého kraje, přivítali jsme i sponzory a zástupce oblastních přehlídek.
A to jsem ještě nezmínila všechny ty, kdo se o vás, tedy o nás, starali! Bezpečnost obstarával Sbor dobrovolných hasičů, souborům plnili přání možná i nemožná naši skvělí technici, o naše žaludky se starala neúnavná kuchyňka s mňamózním bonusem ve formě neskutečně lahodných dortů od Zdeňka Tokára. Všem velice děkuji a ještě i řadě dalších! Děvčatům z informačního centra, hospodářce, uvaděčkám, hosteskám, ubytovatelům, šatnářům, pokladním… No prostě všem, kdo se na organizaci této skvělé přehlídky podíleli. A to číslo je vskutku neuvěřitelné! Staralo se o nás celkem 89 dobrovolných nadšenců!
Říkala jsem to již při slavnostním zahájení, ale musím to znovu zopakovat. My, jako Svaz českých divadelních ochotníků, jsme na tuto přehlídku nevýslovně hrdí a litujeme každého, kdo sem nemůže přijet a užít si to s námi naplno!
Ale stejně mi dovolte, abych z tohoto místa ještě extra vysekla poklonu osobě, která je tou největší srdcařkou a která žije touto přehlídkou celou svou duší. Jen díky ní vše tak dokonale klape, neboť kolem sebe dokázala shromáždit skvělý tým lidí! Takže poděkování patří nejen celému přípravnému výboru, spolku Krakonoš, Občanskému sdružení Větrov, ale především ředitelce přehlídky Svatce Hejralové!
Na závěr mi tedy dovolte, abych prohlásila 56. národní přehlídku venkovských divadelních souborů za ukončenou. Ale neloučíme se, to v žádném případě! Já pevně doufám, že se budeme potkávat i během celého roku a že si vzájemně najdeme čas podpořit i jiná představení, než je jen to naše. A dalším skvělým setkáváním jsou různé semináře, kde načerpáte nejen divadelní vědomosti, ale potkáte se s řadou lidí naladěných na stejnou strunu. A to mi věřte, to není málo! A až ten rok uběhne, tak se potkáme zase tady v milém divadle Krakonoš na 57. ročníku. Tak diáře ven a pište si! Krakonošův divadelní podzim v roce 2026 se bude konat od 9. do 18. října!
Přeji vám krásný zbytek večera a šťastnou cestu domů!

by

Přemysl Rut: Sen

Recenze: Eva Kodešová

Divadlo Stodola Sivice

Ráda si kladu otázky a hledám odpovědi. A tak pro přehlednost si je budu pokládat i teď a písemně si budu odpovídat.
1. Kdo je to Přemysl Rut?
Klavírista, zpěvák, divadelní režisér, herec, spisovatel, esejista, básník, dramatik, redaktor, publicista, divadelní pedagog (tolik wikipedia a moje získané znalosti). Co studoval, kde všude pracoval a s kým, tak o tom už si raději každý může informace najít sám a opravdu je o něm napsáno hodně. Myslím, že není v našich malých českých vodách snad nikdo, kdo by o něm něco v kulturní obci nevěděl.
2. Kde hraje divadlo Stodola?
Divadlo Stodola sídlí nyní v Blažovicích, které se nachází v Drahanské vrchovině a Dyjsko-svrateckého úvalu nedaleko od Brna. Na nejvyšších amatérských přehlídkách není poprvé, přestože existuje teprve 25 let. Je to takový sběrný tábor pro amatéry v okolí Brna. Sdílí herce s divadlem Amadis, Improdžow, Dostavník Přerov, Boleradice, Slavkov, Bitýška, Kroměříž, Kojetín,…. Nemá cenu vypisovat dále. Také díky tomu má soubor v repertoáru rozkročeno od komedií, přes muzikály k závažnějším tématům. A když se podíváte na jejich stránky, tak mají nyní na repertoáru Sen a komedii MASH.
3. Hra Sen, o čem ji napsal Přemysl Rut, inscenovala se někdy?
Sám autor hru nazývá korespondenční tragikomedií s temnými podtóny inspirovanou V. K. Klicperou (Der Traum, 1827). Tato hra byla původně napsána pro rozhlas, o čemž svědčí jazyková ekvilibristika, tak dobře spojená s P. Rutem. Autor sám píše, že hra je o tom, jak se člověk setká se svou iluzí a zároveň v jednom okamžiku i s deziluzí. Základní groteskní syžet předstíraného krváku je hrou zábavnou, provokující, s prvky absurdity, poskytuje realizátorům prostor pro fantazii a hru s tématy. Důležitou složkou je používaný poetický jazyk s prvky dadaismu, surealismu, pracuje s paradoxy, a to nejen slovními. Myslím, že je to od realizátorů dramaturgický, a ne jednoduchý počin, který nemusí každého oslovit a porozumět mu. Poprvé byl Sen uveden v HaDivadle v Brně v režii Břetislava Rychlíka. Další premiéra po roce 1996, po smrti dramaturga Václava Königsmarka, byla zrušena. V roce 2009 se hrál v Komorní činohře v Praze Libni v režii samotného autora.
4. Jak jsem viděla představení na KDP já?
Na jevišti se přede mnou otvírá příběh mladé sebestředné, rozmazlené, krásné dívky před svatbou. Ve svém snu si vysní svatbu s vrahem Hynkem, kterého nosí ve své hlavě. Je to její hrdina, dokonalý muž, v její maloměšťácké hlavičce je to prototyp muže, který žil dříve v jejich domě a ze žárlivosti zabil milenku. To jí hluboce imponuje. Posílá mu do vězení dopisy, které ve skutečnosti píše její přítelkyně Jiřina, a třese se na to, jak překvapí své okolí, co pro něj je ochotna udělat a kam až může její vysněná láska zajít. Ke svému cíli využije bez skrupulí celé okolí – plavčíka Blažeje, svou matku, přítelkyni Jiřinu. Když se poprvé setká se svým idolem, na zinscenované zásnubní hostině s Blažejem, je zklamaná. Hynek jejímu snu neodpovídá. Ten pochopí a odchází do hospody, kde celý týden popíjí, protože mu rozbila jeho iluzi o dokonalém domově po boku ženy. Ale Růženka jde ještě dál. Zmanipuluje své okolí a chce se znovu vrátit do svého snu. Pokusí se vyprovokovat všechny, aby Hynkovi namluvili, že se nic z toho nestalo. Vše se roztáčí zase kolem ní, ale Hynek už hraje hru s ní na druhou. Tato absurdní situace jde až do krajnosti. Blažej je ochoten Hynka zabít kvůli své vysněné lásce. Ale k vraždě dojde náhodou. Blažej se zděsí, Hynek není vrah, já jsem vrah. Je uvězněn a zestárlé Růžence se splnil sen, zase čeká na vraha, na Blažeje, a příběh se může roztočit ve spirále znovu od začátku. Nejhůře dopadá vše na Jiřinu, tu hloupou, ošklivou, využívanou přítelkyni, která dělá všechno, a dokonce i píše dopisy pro Hynka za Růženu a pro Růženu. Má někdy šanci, aby se Růženě, matce nebo Jiřince splnil sen? A chceme, aby se nám sny plnily za každou cenu?
Režisér Jan Říha si opravdu pustil fantazii na špacír. A to nejen dramaturgickou, inscenačně-režijní, výtvarnou, hudební, světelnou a hereckou. Nemohu ani jednu ze složek od sebe oddělit, pro mě jsou všechny v jednotě. Myslím si, že tady divák nemůže stát stranou. Buď hru přijme s nadšením, nebo ji odmítne s neporozuměním. A já se mu nedivím. Ve hře se mísí rovina snu s realitou. Struktura hry je komplikovaná. Co je sen a co je realita? Herci ví, o čem hrají, a svými výkony dobře podporují smysl a téma hry. Objevují se zde motivy vytažené z minulosti, ale i ze současnosti. Pro nás je absurdní pomyšlení, že by někdo mohl takto žít. Ale je to opravdu tak absurdní? Život nám nabízí mnoho příkladů.
Pro mě osobně je tato hra zdařilý dramaturgický pokus o to, jak přivést na jeviště jiný tvar, který rozvíjí fantazii, obohacuje mě a vrací mě k potřebě číst mezi řádky.
Děkuji Divadlu Stodola za atak na můj mozek.

by

Sejkorák

by

Michaela Doleželová, Roman Vencl: Když se zhasne

Recenze: Luděk Horký

DS Zdobničan Vamberk

Podruhé během letošního ročníku Krakonošova divadelního podzimu jsme měli příležitost se setkat s původní českou komedií od autorské dvojice Doleželová – Vencl. V úterý to byly Královny v podání DS MKZ z Horšovského Týna a ve čtvrtek zběsilá situační komedie Když se zhasne v provedení vamberského Zdobničanu.
Herci a dramatici Roman Vencl a Michaela Doleželová úzce spolupracují už od střední školy. Potkali se v ochotnickém spolku v Pardubicích a Míša následně Romana přemluvila, aby šel spolu s ní studovat herectví na JAMU, což se oběma podařilo. Tam poté vznikla myšlenka založit vlastní zájezdové divadlo Do Houslí, pro které společně začali psát autorské hry. K prvotině Výročí z roku 2006 přibyly v následujících letech tituly Aš…naprší a uschne, Vztahy bez talentu, Kluk z plakátu a Královny.
V roce 2011 pak spatřila světlo světa komedie Když se zhasne. Autoři ji napsali za týden, na jeden zátah. Měli už ustálený styl psaní. Roman Vencl uvedl v jednom z mnoha rozhovorů, že nejzábavnější je pro ně psaní dialogů a největší problém pak představuje vymýšlení zápletky a názvu hry. Myslím, že je to v některých jejich hrách místy znát.
Anotace ke hře Když se zhasne slibuje zábavu od první do poslední minuty. Příběh pojednává o vánočním večírku, který se mění v rozvodové bitevní pole. Hlavními hrdiny jsou Trevor a Nina, manželé z vyšší newyorské společnosti. On je prominentní gynekolog, ona majitelka a šéfkuchařka vyhlášené italské restaurace. Jejich manželství však nelze pokládat za ideální. Může za to předmanželská smlouva. Ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Jsou Vánoce a Trevor s Ninou pořádají svůj tradiční večírek. Jedinými pozvanými hosty jsou poněkud výstřední manželé Imelda a Artur. Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o nudnou párty, jenže to by předmanželská smlouva nesměla obsahovat maličký dodatek: ten z manželů, který prokáže tomu druhému nevěru, může požádat o rozvod a získá všechen majetek.
Jde vlastně o jednoduchou jevištní anekdotu s potenciálem oslovit široké spektrum publika. Text hry nemá mnoho hluchých míst a pokud by byl dobře jevištně realizován, diváci by se mohli smát od začátku do konce. K takové jeho realizaci ovšem v případě inscenace Zdobničanu mnoho schází. Inscenátoři sice přehledně převyprávějí jednoduchý příběh nesený textem hry, ovšem ve většině případů jde jen o přenesení textu na jeviště jedna ku jedné. Herci pak sdělují text, ale už nikoli téma postav hry založené na jevištním zpracování motivací k dramatickému komediálnímu jednání. V režii Petra Barvínka, který si zároveň zahrál roli Trevora, zcela chybělo rozehrávání komediálních situací prostřednictvím hereckého komentáře. Jednoduchý a předvídatelný děj frašky se tak stával poměrně plochým.
Hry Doleželové a Vencla jsou založeny na výrazných typech, které je potřeba hned na začátku hry jasně stanovit, neboli poskytnout divákům jejich hereckou vizitku. A následně tuto charakteristiku důsledně dodržovat a vtipně, nápaditě ji aplikovat v dalších a dalších situacích. To se nejlépe podařilo Oldřichu Plašilovi v roli Artura. Jde o strhující komediální výkon, kdy herec ani na okamžik neopustí dobře zvolenou výraznou hereckou stylizaci založenou na opakujících se intonačních křivkách dobře charakterizujících roztržitého profesora historie, silně znervózněného svěřeným „akčním“ úkolem svést kamarádovu manželku.
Text hry dává podobně vděčnou příležitost k vytvoření komediální tutovky i postavě výstřední věštkyně Imeldy. Lucie Vodáková ovšem promarní příležitost již v textově dobře vybudovaném vstupním monologu. Její Imelda zůstává charakterizována přibližně a v příliš obecné rovině, která byla navíc při večerní repríze zatížena nedostatečně suverénní znalostí textu. Trevor režírujícího Petra Barvínka a Nina Heleny Kolenyakové pak oscilují někde mezi těmito dvěma hereckými póly. S výjimkou dokonalého hereckého gagu, kdy Nina mluví neskonale dlouho na jeden nádech. Bohužel ale až v samém závěru inscenace.
Zatímco v Královnách hru drží vedle vtipných a inteligentních dialogů nad vodou silně lidské téma přátelství žen potýkajících se s fyzickými či duševními handicapy, Když se zhasne je čistou fraškou založenou na divokosti zápletky a žádnou takovou pojistku nemá. Pokud se nehraje v rychlém tempu a herci nezvládají časování point, hra se začne rychle rozpadat. Nepomůže ani skutečnost, že se ve hře Doleželová s Venclem přiznaně odkazují k Woodymu Allenovi a jeho Central Park Westu. Allenovy dialogy mají přeci jen větší hloubku a silnější podtexty. Česká variace na ně se musí zkrátka a dobře stoprocentně herecky zvládnout. Teprve pak se stane jevištní zázrak strhující komedie. Bez toho to nejde

by

Nočníkové představení Vobskočáku

Dnes ve 22:45 ve velkém sále můžete zhlédnout dosud přísně utajované nočníkové představení Korupčního spolku Vobskočák s názvem CAMIKADZE.

by

Petr Zelenka: Dabing street

Recenze: Milan Schejbal

DS Haleny Halenkovice

Petr Zelenka je jedním z pozoruhodných a také kontroverzních současných českých dramatiků, filmových a televizních scénáristů a režisérů (Knoflíkáři, Samotáři, Rok ďábla, nedávno vysílaný a rozporuplně diváky přijatý televizní seriál Limity s Alešem Hámou v hlavní roli atd.). Jako dramatik se proslavil hrou Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001, kterou uvedl ve své režii v Dejvickém divadle a záhy ji nastudovala řada českých i zahraničních divadel. Následoval Teremin, Ohrožené druhy a v roce 2012 právě Dabing street, hra reprízovaná mnoho let opět v Dejvickém divadle v autorově režii a později (v roce 2018) natočená jako televizní seriál.
Zelenka si libuje v bizarnostech, a právě v této hře to plně uplatňuje. Vytváří tak na pozadí úpadku jednoho dabingového studia 90. let panoptikum sebedestruktivních postav, jejichž plané naděje a sny jsou však jimi realizovány zcela mylnými cestami a vedou do obludných rozměrů sebezničení. Vypadá to, že jde o černou komedii s prvky coolnes dramatiky, ale za onou komediálností je skryto o mnoho více, neboť autor ironizuje i myšlenky, které nám předkládá a při bližším pohledu jde vlastně o autentickou existenciální výpověď.
Před souborem DS Haleny Halenkovice se tak ocitl nelehký úkol. Je nutné nenápadně skládat postupnou sebedestrukci všech postav, a to mimo jiné striktním postižením příčin a následků. Například postava Michala při první příležitosti vzdává svůj boj s alkoholem a své sebezničení rozjíždí do obrovských rozměrů. A podobně je to se všemi ostatními postavami, i když ne tak zcela názorně. Každá z nich má své touhy a sny a byť to vypadá na první pohled, že je realizují pro ně správným způsobem, postupně zjistíme, že volili cesty zcela falešné. Sny, které mají, jsou naprosto odlišné od reality, přesto v nich zaslepeně pokračují dál. Dostávají se tak do bludného kruhu, ze kterého není úniku.
A v tomto paradoxu, sarkasmu, ironii a sebeironii spočívá mimo jiné i záludnost Zelenkovy předlohy. Tuto záludnost se podařilo souboru zdolat především ve druhé polovině inscenace, kdy jsou ony paradoxy už i díky předloze daleko čitelnější a patrnější. Je to i zásluhou režijního vedení Marcely Palúchové. V první polovině hry, kde jsou tyto paradoxy daleko více skryté pod povrchem prvoplánových replik, se Halenkovickým daří je vystopovat a realizovat méně.
Stejně tak složité je v této hře použít adekvátních hereckých výrazových prostředků. Aby v dobrém smyslu posloužily celkovému vyznění inscenace, je nutné, podle mého názoru, hrát více téma jednotlivých postav a upozadit psychologické prožívání a zejména emoce. To se přímo ukázkově potvrzuje především ve výstupu postavy bývalé primářky léčebny i matky-Michalovy představy v podání Marcely Palúchové, která pojímá své výstupy naprosto věcně a racionálně a o to víc vyniká paradox a ironie jejího sdělení.
Stejně tak vyznívá i postava Karla, technika, pracovníka ochranky (Filip Navrátil), jehož výstup o tatínkovi a jeho sbírce pornokazet i paradoxní situace, ve které by se mohl jeho mnohaletý sen o lásce k Evě realizovat a on zklame, patří k jedněm z vrcholů inscenace.
Ostatní podávají také velmi dobré výkony, ale někdy zbytečně u nich převládají ony emoce a oslabují tudíž plnohodnotné vyznění svých partů. Nejmarkatnější je to asi u postavy Evy, majitelky studia v podání Pavly Pavelkové, která na jevišti působí vlastně v žánru psychologického realismu naprosto uvěřitelně, ale ony emoce její výkon v rámci celkového hereckého stylu výsledný dojem oslabují. To samé platí u postavy Michala (Karel Škrabal), Pavla (Vít Gabrhelík) a Lady (Veronika Režná). U posledně jmenované pak z hlediska výše uvedeného požadovaného hereckého stylu dopadá výrazně lépe její závěrečný výstup. Dokázala zde účinně demonstrovat, jak vzniká závislost ženy na sebedestruktivním muži (Michal), který postupně do bahna začne stahovat i ji.
Celkovému, v zásadě kladnému vyznění, celé inscenace účinně napomáhá i scénografické řešení, které podporuje stísněnost a bludný kruh, ve kterém se postavy ocitají.
Divadelnímu souboru Haleny Halenkovice je nutné, podle mého názoru, vzdát hold za to, že se utkal s předlohou tak nejednoznačnou, jako je Dabing street, a že se mu do značné míry autorovu myšlenku o totální destrukci nejen jednoho dabingového studia, ale především dramatických postav a jejich vztahů, podařilo jevištně realizovat.

by