Recenze: Petr Jan Svoboda
Ořechovské divadlo Ořechov u Brna
Pokud někdo viděl Ořechovské poprvé, byl určitě nadšený komediantstvím, múzičností a svébytnou divadelní poetikou. I včerejší dvě představení byla přijata diváky spontánně a s potleskem, který si na závěr vynutil přídavky – evidentně připravené, neboť věřím, že Ořechovští jsou na potlesk zvyklí. Šel jsem se podívat jak na odpolední, tak i na večerní představení, a i když samozřejmě v některých okamžicích to vyšlo lépe odpoledne a v některých naopak večer, musím s radostí konstatovat, že fixace důležitých míst je obdivuhodná a zkušenost souboru se tak projevuje ve všech svých složkách.
Tím ovšem nechci vzbudit zdání, že by se nedalo na dalších reprízách ledacos ještě změnit a zlepšit.
Začnu ale tím, co mě potěšilo a co jsem opravdu jako bývalý kolega herec ocenil. Zpěv a tanec! Je vidět, že právě tyto složky patří k tomu, co se v Ořechově zkouší a piluje nejvíc a na čem si soubor patrně zakládá. Baví mě, s jakou radostí se zejména ženská část souboru vrhá na jednotlivá hudební čísla, baví mě nečekané vícehlasy a baví mě i nápaditá choreografie vyšperkovaná netradičními „tanečními“ rekvizitami, jako je různé kuchyňské nádobí, barevné trubky a třeba i různé hadry, utěrky a ručníky. Tady je soubor evidentně ve svém živlu a „pevný v kramflekách“. Reakce publika ho v tom utvrzují a z vlastní zkušenosti vím, jaký je to doping nejen pro to které představení, ale i pro práci na dalších, podobným způsobem upravených předlohách.
Tím se dostávám k úpravci, scénografovi a režisérovi v jedné osobě – k Vlastimilu Peškovi. Forma, kterou zvolil, je hravá, komediantská a plná nápadů. Bohužel v nehudební časti – tedy tam, kde je třeba projevit jinou technickou zdatnost – řeč a timing (načasování) – tam už v roli režiséra musí hercům pomoct trochu víc a zejména ukočírovat jejich temperament. Je třeba, aby se Tarantule (Daniel Konečný), paní Dýně (Lenka Chybová), ale třeba i Isidora (Libuše Pehalová) a další a další uměli soustředit na kvalitu a srozumitelnost svých replik stejně jako například patron Toni (Petr Sekanina) nebo jeho žena paní Pasqua (Veronika Pečinková), kterým rozumíme nejen každou repliku, ale kteří neztrácejí přehled o replikách svých kolegů a včas a přesně pointují tu kterou scénku či dialog.
Samostatným problémem je vděčná role patrona Fortunáta (Karel Hegner). Tady je opravdu nutné připravit jeho komickou mluvu slabiku od slabiky a velmi dobře načasovat jak překlady jeho ženy, tak i reakce těch, kteří „nerozumí“, ale kteří za chvilku pochopí. Postavy na jevišti mohou pochybovat, ale divákovi se musí dostat vtipné vysvětlení vždy a vždy v něm musí vzbudit pochvalnou reakci. Pokud však nerozumí a nepochopí, je postava Fortunáta jen jakousi komickou figurkou a jeho řeč se pak stává opravdu nesrozumitelnou. A to je u herce Hegnerových kvalit škoda. Na řadě míst se to daří, a tak jsem přesvědčen, že pokud se Fortunáto a režisér u těchto replik zamyslí a dotáhnou je k přehlednějším a působivějším pointám, tak nejen postava, ale i celé představení získá na kvalitě. Je to opravdu velmi vděčná role a v Národním divadle se na Fortunáta pana Ladislava Peška vzpomíná dodnes.
Zmiňovat se o hudební složce je u souboru z Ořechova patrně nošením dříví do lesa, ale kapela šlape a využití tuby nejen jako součást doprovodu, ale zejména k rytmizaci některých scén, je skvělé, a nakonec i okostýmování a spoluúčast hudebníka na jevišti zapadá do celé poetiky představení.
Na každém představení najdou recenzenti chyby a každé představení je zákonitě má. I já bych zde mohl sepsat, co se nepovedlo, kde představení kulhá, kde by mělo dostat „nožičky“ a kde bychom naopak rádi přibrzdili a pokochali se hereckým uměním, nápaditou režií či překvapivou scénou. Já vyzkoušel návštěvu dvou repríz – každá byla trochu jiná, ale každá mě bavila.
Takže choďte do divadla častěji – a uvidíte, že to stojí za to!
