Kroužek divadelních ochotníků, Hvozdná
Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné se zejména v posledních dvaceti letech objevuje ve Vysokém nad Jizerou pravidelně. Slavná byla éra Dušana Sitka, který kromě obligátních komedií a pohádek režíroval i náročné dramatické tituly typu Örkényho Rodiny Tóthů nebo Enquistova V hodině rysa. Jako kdyby Alena Herman kráčela ve stopách tohoto režírujícího herce – nedlouho po Šmoulí pohádce uvedla vlastní scénář o nebezpečí genetických experimentů Kód nula, sci fi sociální drama, které se objevilo v roce 2015 na moravském i českém FEMADu a bylo reflektováno jako dílo sice ne scénicky dokonalé, ale jako pozoruhodné divadlo tématu nazkoušené z dobrých důvodů a s výrazným sociálním přesahem.
V letošním roce přivezl soubor inscenaci autobiografické knihy Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo – a ta inscenace nepochybně na letošní přehlídku patří. Líčí příběh „dítěte sevřeného komunistickou propagandou, hrdého vedoucího komsomolu, vojáka ve službách ruské KGB“, který se z věřícího v Lenina stal věřícím v Boha a který za dobrodružných okolností prchl do Kanady, kde získal azyl a byl (snad) zavražděn. Přes líčení jeho osobního příběhu se Alena Herman pokusila zprostředkovat brutalitu komunistického režimu a stvořila pásmo obrazů ilustrujících vyprávění. Způsob vyprávění je na jedné straně minimalistický – hraje se většinou na černé scéně se dvěma židlemi a rámem plus dvěma kříži pod jevištěm; dvě ženy v černém představují množství postav skrze decentní fyzickou charakteristiku, náznakové kostýmy – stačí např. kožený kabát – a rychlé střihy; některé postavy nahrazují látkoví manekýni; rekvizity se omezují na opasky, láhev, berli atd. Na druhé straně je způsob vyprávění opulentní – v množství slov, využití světel a podkresové hudby. Vznikla inscenace efektní, místy ve způsobu vyprávění i v použitých divadelních prostředcích poněkud naivní, místy velmi působivá.
Matoucí je nahodilost v zacházení se symboly. Např. – proč jsou postavy provázející na samém počátku Sergeje plavajícího z lodi v kožených kabátech – tedy jednoznačně KGB-áky? Proč jsou kožené kabáty pověšeny na kříže?
Neobratné pointy minisituací jsou někdy nedotažené a nejasné. Např. – co se stane na konci modlitby Sergeje před Leninem? Proč za Nikifora mluví v jednom momentu černé osoby, když je prokazatelně přítomen? Proč brání Natašu Viktor, když to má být po smyslu Sergej?
Velká škoda je, že všechno se dozvídáme hned na začátku – tím pádem jako by neustále chybělo vnitřní dramatické napětí. Např. – proč se Nataša objevuje tak záhy, navíc v roli jakéhosi „anděla“? Proč je téma víry forzírováno tak, že nezbývá žádný prostor pro tajemství už cca deset minut po začátku představení?
K tomu postava Sergeje má všechny předpoklady pro výrazný dramatický oblouk; měl by se měnit z týraného dítěte v krále grázlů, ze spolupracovníka zločinců v cílevědomého komsomolce a hlavně – z oddaného brutálního KGB-áka v pokorného věřícího. O proměnách se mluví, ale nehrají se, veškeré Sergejovy proměny neplynou z dramatických situací, ale dějí se střihem, bez přípravy. Je škoda, že klíčové momenty v jeho životě jsou inscenovány buď velmi neuměle (test přes vyměňování žárovky, smrt Saši…) nebo se o nich jen mluví (motivační řeč pro komsomolce, zmlácení stařeny…). V podání charismatického Davida Langera je však Sergej pouze bodrým chlapíkem, který vypráví a vlastně se s ním nic zásadnějšího neděje; tím pádem se ono vyprávění stává stereotypním. Navíc slov je tady opravdu hodně, a tu a tam bych se bez nich velmi dobře obešla – např. nepotřebuji podrobné popisy, jak vypadají Sergejovy mlátičky apod.
Jednoznačným kladem představení je profesionální zpracování hudební složky a svícení. A dík patří zaskakujícím hercům – samotné režisérce Aleně Herman a Jakubu Henzelému.
Je dobré připomínat, že komunistický režim nebyl, není a nemůže být ideálním společenským uspořádáním – a proč tomu tak je. Je však dobré vědět, že osobní příběh Sergeje Nikolajeviče Kurdakova (jak zní celé jméno autora) s velkou pravděpodobností proběhl trochu jinak; důvěryhodnost líčení událostí, které ho přivedly ze Sovětského svazu do Kanady, je přinejmenším sporná. Důvodem napsání knihy – a také jeho turné po kanadských kostelích, sebepropagace v kanadském tisku a televizi atd. – byla potřeba získat azyl. A ze stránek i u nás vydané knížky je evidentní, že jestliže některé události a svou úlohu v nich přímo nezkreslil, pak je přinejmenším zamlčel. Možná kdyby inscenace z Hvozdné tolik netrvala na věrnosti problematické předloze, přistupovala k ní kritičtěji a zároveň v ní důsledněji hledala drama a divadelnost, odnesli by si diváci ještě silnější zážitek.
Petra Richter Kohutová
