Recenze: Johana Jurášová
DS J. K. Tyl Meziměstí
Těsně za polovinou se na přehlídce konečně objevil titul lehké konverzační komedie – typ dramatu, který byl údajně na minulých ročnících KDP nadělován o dost častěji než letos. Drama Láska, sex a žárlivost Marca Camolettiho přivezl divadelní soubor J. K. Tyl Meziměstí v režii Ireny Kozákové. Čtyři herečky a dva herci v bezmála dvouhodinovém kusu přinášejí humornou vztahovou konverzační komedii o nevěře, pomstě a spoustě nedorozumění.
Scénografie režisérky Ireny Kozákové a vedoucího souboru Jana Kašpara, v níž se herci nachází, má znázorňovat jediné dějiště dramatu – městský byt někde ve Francii obývaný manželským párem a jejich služebnou (snad Paříž?). Kombinace všech prvků působí velmi uměle a nesourodě – falešné zdivo, nábytek z Ikey, knihy Harryho Pottera, prázdné háčky, rum značky Božkov atd. Nejde o to, že by měli inscenátoři volit realistický kód s opravdickým nábytkem, zdivem a květinami, ale zvolená scéna jako by neměla žádná pravidla (ani funkce) – neposkytuje časové, místní, sociální ani jakékoli jiné určení. Neplní tak žádné divadelní funkce – snad kromě ilustrace zmiňovaného faktu, že se má jednat o jakýsi byt.
Drama samotné je fraškou redukující lidské motivace do velké míry na ty pudové. Zvolený dramaturgický výklad podporuje tento první plán a dál se nepouští. Výsledkem je kromě poněkud ponižujícího zobrazení žen, i oslabení velké části humoru, motivací postav a dramatických situací. Postavy jsou totiž vyloženy podle úplně prvního plánu – jako by chtěly pouze to, co deklarují. To ale bohužel (nebo bohudík) pro Camolettiho drama neplatí. Pokud je totiž postava Bernarda (Aleš Kučera) vyložena tak, že opravdu chce pouze to, co říká (tedy pomstít se osouložením Robertovy manželky), pak nedává smysl, kolik času stráví se svádějící Barbarou (Iva Rajchlová), aniž by k čemukoli došlo. Nemohu přijít ani na to, za jakým účelem opravdovou Robertovu manželku Juliette (Dana Šimková) následně nabádá ke lhaní manželovi. Pokud se ale začteme hlouběji do textu, zjistíme, že je možné, že Bernard je trochu inteligentnější a s ostatními si ve skutečnosti mstivě pohrává. Pokud bychom přistoupili na to, že Bernard vnucuje Robertovi celý plán proto, aby ho vyděsil, pak nejenže začne dávat smysl, proč nespí se ženami, které mu to nabízí, ale ještě se z něj stává postava sice zrůdná a vynalézavá, ale hlavně plastická.
Velký problém inscenace je absence jednání jednotlivých postav. Dramatický text se narozdíl od ostatních literárních druhů vyznačuje tím, že je složen z dramatických situací. V těch postavy obvykle (např. slovně) jednají – tzn. snaží se i prostřednictvím slov změnit situaci, ve které se právě nacházejí, podle svého záměru či ve svůj prospěch. A aby postava mohla proměnit situaci, musí v její řeči být vtělen nějaký její záměr, nějaká intence. Ve středečním představení ale bohužel herci spíš ilustrovali první emoci, kterou jim režisér z dané repliky nabídl, než že by postavy na sebe působily navzájem.
Soubor J. K. Tyl vzal Camolettiho text dostatečně vážně na to, aby se mu povedla naplnit jeho ambice – ambice pobavit určitý typ publika, a ještě u toho mít radost, že děláme divadlo a děláme ho společně. Bohužel ale soubor nevzal svůj úkol dostatečně vážně na to, aby bylo možné ocenit jeho práci z hlediska divadelních kritérií. Konverzační komedie představují nelehký úkol, a ne každý soubor má ambici ho plnit tak svědomitě, jak bych si možná představovala. Ale ačkoli věřím, že úmysl meziměstského souboru byl částečně dobrý, na postupové přehlídce tato náročnější kritéria aplikovat musím.
