Robert Anderson: Víš přece, že neslyším, když teče voda

ŠAMU Štítina

Hodnotit štítinskou inscenaci Víš přece, že neslyším, když teče voda jako celek je z pochopitelných důvodů dost obtížné: jde o dvě aktovky, jež nespojuje ani obsazení, ani nějaké úplně konkrétní téma.

Hodnotit zvlášť první z aktovek, Stopy holubic, vlastně není o moc jednodušší. Když člověk věděl, že dochází k heroickému záskoku Evy Kodešové v hlavní ženské roli, nebylo snadné soustředit se na celek – jakkoliv se domnívám, že divák bez této vstupní informace by neměl šanci poznat, že se něco děje. Eva byla totiž bezchybná: neustále ve střehu, v situaci, s parádním timingem.

Pokud jde o ostatek inscenace: Ondřej Benda se při večerním představení ukázal jako zkušený, zdatný tahoun, který dovede sehrát téma postavy, ale zároveň neustále bavit a překvapovat. Třetí hlavní postava, Jill v podání Lenky Ferenz, je půvabná a herecky zdatně provedená, ale z interpretačního hlediska by si zasloužila zkonkretizovat, je-li její flirtování s Georgem nevědomé, upřímně míněné, žertovně laškovné, či (v zájmu získání postele) vypočítavé. Zdá se mi ovšem, že největší slabinou je tady předloha, de facto prostinká „bakalářská“ historka, která nedospěje k žádné světoborné pointě a ve štítinské inscenaci spíš přestane, než aby skončila nějakým vyvrcholením.

Druhý příběh, Já jsem Herbert, je co do příběhu dokonce ještě jednodušší, ale o to slibnějším materiálem je pro hereckou, potažmo herecko-režijní práci. Václav Benda s Jarmilou Baranovou jsou oba velice zdatní, nevypadávají ze situace, jednání mají vyšperkované řadou drobných detailů. Zvlášť obdivuhodná je Bendova úvodní etuda s teleskopickým rybářským prutem, která na krátké ploše s vtipem a ve zkratce představí charakter dané postavy.

Z koncepčního hlediska se mi ovšem zdá, že by gradaci textu, který sám o sobě de facto v celé ploše staví na tomtéž principu, prospělo to, kdyby se absurdita celé situace vzájemného matení vzpomínek rozkrývala postupněji. Kdyby se oba partneři zpočátku chovali, jako by jejich dialog byl absolutně normální, a teprve časem začali jít tak výrazně proti sobě a proti paměti, která je jejich společným protihráčem.

Inscenace jako celek se ve Vysokém jevila jako velice kultivovaný, dovedně vybudovaný počin, který se postaral o důstojné, vtipné završení soutěžního programu .letošního ročníku.

Michal Zahálka

by

Lutz Hubner: Úča musí pryč!

DS Ledříček při TJ Sokol Kláštěrec nad Orlicí

Hra Frau Müller muss weg od německého dramatika Lutze Hübnera měla premiéru v roce 2010 v Drážďanech a stala se hitem posledních let. Do češtiny ji přeložil Michal Kotrouš pod názvem Úča musí pryč a u nás ji od té doby úspěšně nazkoušelo několik divadel. Za všechny si dovolím citovat herce Slováckého divadla Josefa Kubaníka, který v jednom rozhovoru pro tisk uvedl, že: „Kdyby to divadelní provoz dovoloval, mohli bychom hrát Úču denně. Takový je zájem.“ A přitom se nejedná o nějak výjimečnou hru. V čem to je, že má takovou odezvu u publika?

Je to především v samotném, dnes velmi ožehavém tématu: učitel / rodič / žák. Tématu vztahu ke vzdělání a výchově. A tomu přece všichni rozumíme, přesněji domníváme se, že rozumíme, protože v naprosté většině jsme, či byli jsme, rodiče a máme, či měli jsme, své školou povinné potomky. A pro ty potomky přeci přirozeně chceme vždy to nejlepší. A to mnohdy bez ohledu na ostatní. Prostě hra se trefila do tématu, se kterým se každodenně v nějaké podobě potkáváme. Navíc hra je napsána v komickém žánru a nemá mnoho postav, většina z nich jsou ženy, prostě ideální kousek pro amatérský soubor, který chce dělat divadlo teď a tady.

A byla to také volba souboru Ledříček z Klášterce nad Orlicí. Souboru, který začínal na klasických i současných veselohrách (cituji z programu) a jehož dramaturgická orientace se v posledních letech přesouvá od čistě zábavných kusů ke hrám, které s humorem reflektují současnou společenskou realitu. A za takovou dramaturgii je třeba soubor pochválit.

Ale dobrá volba je jen jeden z kroků ke zdařilé inscenaci. První, důležitý, ale potom musejí následovat další. Jako například umět hru přečíst kritickým okem, nespolehnout se, že vše, co napsal autor, je výborné, logické a bez, tak říkajíc, skrytých vad. Ani Shakespeare nenapsal stejně výborné hry, jako je třeba Hamlet. Prostě řečeno, musím si jako režisér amatérského souboru umět poradit s místy ve hře, které mohou být od autora sporné, či nelogické. (například proč Marie vezme tašku Milerové a odchází s ní za dveře – takto je to napsané v režijní poznámce ve hře, ale když se jen mechanicky splní, co napsal autor, může z toho vzniknout podivný nesmysl). Ale to je jen jeden z příkladů, které režisér včerejší inscenace jevištně nijak nevyložil.

Dále režisér musí umět takříkajíc číst mezi řádky, aby odhalil, proč každá postava jedná tak a tak. Jaké motivace ji vedou ke konkrétnímu jednání v každém určitém místě hry. Neudělá – li to, pak se stane při aranžování pouhým posunovačem herců po jevišti, bez smyslu k psychologickému vnímání situace, ve kterých se budou herci vyskytovat.

Dále při čtení hry musím jako režisér odhadnout, v jakém žánru autor hru napsal, a rozhodnout se, zda ho dodržím, či se od něj odchýlím, a také zda to text snese. Situace, která je napsaná v žánru komedie, nemusí fungovat v jiném inscenačním stylu. A naopak. Domnívám se, že se to stalo souboru z Klášterce. Jestliže se chtěl držet podtitulu hry, že je to komedie z třídní schůzky, pak včerejšímu večernímu představení, bohužel, chyběla komediální lehkost a nadsázka. Chtěl text nastudovat jen jako příběh z všedního života? Potom ovšem v tomto stylu hra „šustí papírem“ (zvláště v partu učitelky Milerové). Vážné téma se nemusí hrát vážně. Ona se totiž komedie nemusí odehrávat jen ve slovní rovině (jako například u konverzačních komedií O. Wildeho), ale v situacích, které vyznívají komicky. A ty je potřeba vymyslet. Vymyslet takové situace pro postavy, ve kterých by repliky těchto postav vyzněly komicky. Samy o sobě totiž komicky příliš neznějí. A to jsem také včera postrádal. Zřejmě z nezkušenosti herců i režie se totiž jen mluvilo, tu rychleji, tu pomaleji, někdy až překotně, aniž by herečce na to stačila mluvní technika, ale málo se jednalo.

Navíc si myslím, že ani půdorysné řešení scény, které je pojednané jako školní třída, nebylo šťastné, neboť neumožňovalo využívat kukátkového jeviště s jeho čtvrtou stěnou, ale stále nutilo herce chovat se jako v klasické třídě. Docházelo pak ke vzájemnému krytí postav, nebo naopak k podivně naaranžovaným promluvám do publika, když z logiky promluvy mám komunikovat s lidmi ve třídě. A ne je mít za mými zády.

Vnímal jsem, že včerejšímu představení chyběla větší zkušenost herců i režie. Není to však důvod k odsudku. Všichni jsme nějak začínali a prali se s divadlem, co znamená svět. A proto věřím, že třeba už příště, poučen, Ledříček se zbaví začátečnických chyb.

Jaroslav Kodeš

by

Sergej Dakov: Odpusť, Natašo

Kroužek divadelních ochotníků, Hvozdná

Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné se zejména v posledních dvaceti letech objevuje ve Vysokém nad Jizerou pravidelně. Slavná byla éra Dušana Sitka, který kromě obligátních komedií a pohádek režíroval i náročné dramatické tituly typu Örkényho Rodiny Tóthů nebo Enquistova V hodině rysa. Jako kdyby Alena Herman kráčela ve stopách tohoto režírujícího herce – nedlouho po Šmoulí pohádce uvedla vlastní scénář o nebezpečí genetických experimentů Kód nula, sci fi sociální drama, které se objevilo v roce 2015 na moravském i českém FEMADu a bylo reflektováno jako dílo sice ne scénicky dokonalé, ale jako pozoruhodné divadlo tématu nazkoušené z dobrých důvodů a s výrazným sociálním přesahem.

V letošním roce přivezl soubor inscenaci autobiografické knihy Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo – a ta inscenace nepochybně na letošní přehlídku patří. Líčí příběh „dítěte sevřeného komunistickou propagandou, hrdého vedoucího komsomolu, vojáka ve službách ruské KGB“, který se z věřícího v Lenina stal věřícím v Boha a který za dobrodružných okolností prchl do Kanady, kde získal azyl a byl (snad) zavražděn. Přes líčení jeho osobního příběhu se Alena Herman pokusila zprostředkovat brutalitu komunistického režimu a stvořila pásmo obrazů ilustrujících vyprávění. Způsob vyprávění je na jedné straně minimalistický – hraje se většinou na černé scéně se dvěma židlemi a rámem plus dvěma kříži pod jevištěm; dvě ženy v černém představují množství postav skrze decentní fyzickou charakteristiku, náznakové kostýmy – stačí např. kožený kabát – a rychlé střihy; některé postavy nahrazují látkoví manekýni; rekvizity se omezují na opasky, láhev, berli atd. Na druhé straně je způsob vyprávění opulentní – v množství slov, využití světel a podkresové hudby. Vznikla inscenace efektní, místy ve způsobu vyprávění i v použitých divadelních prostředcích poněkud naivní, místy velmi působivá.

Matoucí je nahodilost v zacházení se symboly. Např. – proč jsou postavy provázející na samém počátku Sergeje plavajícího z lodi v kožených kabátech – tedy jednoznačně KGB-áky? Proč jsou kožené kabáty pověšeny na kříže?

Neobratné pointy minisituací jsou někdy nedotažené a nejasné. Např. – co se stane na konci modlitby Sergeje před Leninem? Proč za Nikifora mluví v jednom momentu černé osoby, když je prokazatelně přítomen? Proč brání Natašu Viktor, když to má být po smyslu Sergej?

Velká škoda je, že všechno se dozvídáme hned na začátku – tím pádem jako by neustále chybělo vnitřní dramatické napětí. Např. – proč se Nataša objevuje tak záhy, navíc v roli jakéhosi „anděla“? Proč je téma víry forzírováno tak, že nezbývá žádný prostor pro tajemství už cca deset minut po začátku představení?

K tomu postava Sergeje má všechny předpoklady pro výrazný dramatický oblouk; měl by se měnit z týraného dítěte v krále grázlů, ze spolupracovníka zločinců v cílevědomého komsomolce a hlavně – z oddaného brutálního KGB-áka v pokorného věřícího. O proměnách se mluví, ale nehrají se, veškeré Sergejovy proměny neplynou z dramatických situací, ale dějí se střihem, bez přípravy. Je škoda, že klíčové momenty v jeho životě jsou inscenovány buď velmi neuměle (test přes vyměňování žárovky, smrt Saši…) nebo se o nich jen mluví (motivační řeč pro komsomolce, zmlácení stařeny…). V podání charismatického Davida Langera je však Sergej pouze bodrým chlapíkem, který vypráví a vlastně se s ním nic zásadnějšího neděje; tím pádem se ono vyprávění stává stereotypním. Navíc slov je tady opravdu hodně, a tu a tam bych se bez nich velmi dobře obešla – např. nepotřebuji podrobné popisy, jak vypadají Sergejovy mlátičky apod.

Jednoznačným kladem představení je profesionální zpracování hudební složky a svícení. A dík patří zaskakujícím hercům – samotné režisérce Aleně Herman a Jakubu Henzelému.

Je dobré připomínat, že komunistický režim nebyl, není a nemůže být ideálním společenským uspořádáním – a proč tomu tak je. Je však dobré vědět, že osobní příběh Sergeje Nikolajeviče Kurdakova (jak zní celé jméno autora) s velkou pravděpodobností proběhl trochu jinak; důvěryhodnost líčení událostí, které ho přivedly ze Sovětského svazu do Kanady, je přinejmenším sporná. Důvodem napsání knihy – a také jeho turné po kanadských kostelích, sebepropagace v kanadském tisku a televizi atd. – byla potřeba získat azyl. A ze stránek i u nás vydané knížky je evidentní, že jestliže některé události a svou úlohu v nich přímo nezkreslil, pak je přinejmenším zamlčel. Možná kdyby inscenace z Hvozdné tolik netrvala na věrnosti problematické předloze, přistupovala k ní kritičtěji a zároveň v ní důsledněji hledala drama a divadelnost, odnesli by si diváci ještě silnější zážitek.

Petra Richter Kohutová

by

Maxim Gorkij: Vassa

Rádobydivadlo Klapý

Rádoby divadlo Klapý přivezlo na přehlídku první verzi tohoto známého titulu a přiznám se, že jsem byl velmi „nachvěný“, jak říkával můj profesor na DAMU – Jan Přeučil, neboť jsem dobře znal přepracovanou „zrevolučně-lou“ verzi z roku 1935, ale s touto původní verzí z roku 1910 jsem se osobně zatím nesetkal. Jako první se však ke mně dostaly fotografie tohoto nastudování a musím se přiznat, že jsem byl docela překvapený. Evidentně stylizované kostýmy mně připadaly docela zajímavé, ale „upírovské“ líčení mě trochu šokovalo. O to víc jsem se ale na představení těšil, neboť jsem byl opravdu zvědavý, jak se takováto divadelní stylizace popere s Gorkého textem. A hned na začátku musím konstatovat, že nepříliš úspěšně. Je mi to líto o to víc, že divadelníci z Rádoby-divadla jsou souborem kvalitním a zkušeným, a tak je pro mě jistým zklamáním, že právě tento klasický titul se minul svým účinkem, což dokumentovalo i chladné divácké přijetí.

Vzal jsem si tedy k ruce onen původní text a porovnával ho s předvedenou úpravou, kterou jsme včera v divadle viděli. A musím konstatovat, že škrty, které, jak je uvedeno v programu, jsou patrně dílem režiséra V. Špirita, sebraly hercům jistou část charakterotvorných prvků a zploštily tak jejich ztvárnění jednotlivých postav. Nejvíc samozřejmě u hlavní představitelky, paní Evy Andělové. Ale i ostatní herci měli stejný problém a na vině je patrně v programu také inzerovaná snaha o „nadčasovost“, podtržená přidáním i několika hudebních a recitačních vstupů. Tady se na chvíli zastavím, neboť sborová recitace, někdy nazývaná voiceband, je opravdu jedním z velmi těžkých, ne-li nejtěžších divadelních projevů. Nastudování takové recitace vyžaduje nejen paměť, trpělivost a hudební cítění, ale i speciální přípravu dýchání. Jakmile se totiž jen jeden z hlasů o maličko zpozdí nebo předběhne, okamžitě se výsledný efekt „rozmaže“ a stává se méně srozumitelný. A to se bohužel ve včerejším představení stalo snad ve všech přidaných vstupech, které tak ztratily nejen na srozumitelnosti, ale, a to je mnohem zásadnější, i na významu! Jestliže se pak výše zmíněnou textovou úpravou navíc ztratily charakterové oblouky jednotlivých postav, zničila se tím i napínavost samotného příběhu.

Na začátku jsem zmínil, že stylizované kostýmy mi už na fotografiích připadaly docela zajímavé. I ve skutečnosti jsme se všichni shodli, že jsou možná nečekané, ale současně inspirativní a barevně nápadité. Bohužel do jiné inscenace. Podobně i samotná scéna, v níž dominuje výrazné „výtvarné gesto“ – cákance na několika panelech. Marně jsme v nich hledali třeba jen náznak nějakého skrytého významu, poselství, nějaké divadelní symboliky, a tak musíme, bohužel, konstatovat, že se nám jeví jen jako obyčejná schválnost, podobně jako bílé líčení s dramatickým zdůrazňováním tu očí, tu tváře nebo úst.

To, že forma neodpovídá klasickému dramatu, nemusí být vždy na překážku, ale pokud tato absence není nahrazena jakýmkoliv jiným, vnitřním a srozumitelným nápadem, zůstává výsledný dojem zmatečný, nepřehledný a diváka rušící. Ve včerejší repríze se bohužel projevila zřejmě i dlouhá pauza od posledních představení, takže chyběla i technická secvičenost, a to nejen u výše zmíněných recitací. Herecké výkony tak trpí z mnoha důvodů a pokud bych měl zmínit někoho, kdo se s nimi popral alespoň trochu se ctí, musím jmenovat Jiřího Chadrabu v roli Pavla. V jeho případě jsme zaznamenali jak snahu o předvedení jistého dramatického oblouku, tak i poměrně zvládnuté průběžné jednání, které bylo sice v některých, zejména pohybově dramatických situacích na hraně nechtěné komiky, ale určitě se v daných podmínkách pohyboval s největší jistotou a mohl si proto dovolit i jisté zvolnění, zastavení a tím i částečné zpřehlednění jednotlivých mizanscén. Ostatní často uháněli jako o závod, jako by už chtěli mít svůj výstup co nejrychleji za sebou. Přesto, anebo možná právě i ze všech zmíněných připomínek, nám vychází překvapivé zjištění.

Přínos inscenace VASSA vidíme v tom, že otevírá možnost diskuse a jsme proto rádi, že se na přehlídce tato verze Gorkého klasiky objevila.

Petr Jan Svoboda

by

Marie Jones: Plný kapsy šutrů

Divadelní soubor Amadis Popůvky

Chvála střihu

Festivalové recenze (přinej-menším ty moje) leckdy začínají takovou formulkou, že inscenace je velice povedená, ale v recenzi si autor dovolí zmínit pár problematických aspektů. Já si dovolím k Plnejm kapsám šutrů přistoupit opačně: než začnu snášet nemalé množství chvály, chci podotknout, že mi takovéhle divadlo není coby divákovi úplně nejvlastnější a že bych nerad, aby přes veškerá pozitivní slovíčka, jež na konto inscenace plným právem padnou, vznikl dojem, že takhle se má dělat ideální divadlo.

Po tomto prologu přejdu k odstavci chvály. Divadelní soubor AMADIS nevidím poprvé a vím o jeho zdatnosti na komediálním poli, ale přesto mě suverenita komediálních výkonů Josefa Širhala a Ondřeje Buchty dokázala nejen překvapit, ale pomalu až vyvést z míry. Oba pánové vládnou uměním ostrého střihu, rychlé přeměny, dovedou postavu charakterizovat třeba jen drobným posunutím klobouku, způsobem chůze či charakteristickými gesty. Hra Marie Jonesové je pro demonstraci těchto dovedností díky svému konceptu velice dobrým materiálem právě proto, že volá po oněch rychlých střizích. Kdyby měly ony figurky z filmového placu k dispozici větší plochu, mohly by být upřímně řečeno dost nesnesitelné, ale díky tomuto střihovému principu dovedou být zábavné a poutavé. A ony dvě hlavní postavy, dva hrdinové, jejichž očima dění na place pozorujeme (totiž Charlie a Jake), jsou postavy zcela lidské, až psychologicky vystavěné, postavy, s nimiž jsme bez problému s to jít. V úhrnu je to nesporně plnokrevné, suverénní komediální divadlo, jež snese zcela obecná měřítka bez ohledu na to, kdo je amatér a kdo profesionál.

Přesto jsem si ale kladl několik celkem nepříjemných otázek. Není například trochu škoda, že si obě ženské postavy sčesávají vlasy za ucho stejným stereotypním gestem a že především Buchtova Aisling je na poměrně dlouhé ploše mnohem spíš karikaturou vykrouceného homosexuála než pokusem mužského představitele o zachycení pravdivé (byť komediální) ženské postavy? Nepřichází v závěru první poloviny téma Seanovy sebevraždy coby tragická linka poněkud nepřipraveně? Totiž: nechybí tady poněkud vážnější, melancholická nota, která Plný kapsy šutrů sbližuje třeba s McDonaghovým Mrzákem inishmaanským? A zcela hypoteticky, protože jsem se s inscenací včera potkal poprvé: nevytratil se třeba nějaký vážnější obsah pod vlivem diváckých reakcí za těch neuvěřitelných třináct let, co ji má AMADIS na repertoáru? Docela by mě to všechno zajímalo. Byl jsem v divadle svědkem virtuózní exhibice dvou skvělých komiků, bavil jsem se a smál jsem se nahlas, ale nakonec nevím, jestli to opravdu mělo a muselo být všechno.

Michal Zahálka

by

Oldřich Daněk: Kulhavý mezek, aneb Výbuch na jičínském zámku

DS bratří Mrštíků Boleradice

Boleradický hřebec španělského chovu

Boleradický soubor je soubor velmi zkušený, pracující kontinuálně od konce čtyřicátých let, od začátku let osmdesátých pak důsledně pracující na svém divadelním profilu skrze předlohy klasické, často s tématy z vesnického života (např. Maryša, Kříž u potoka…), tituly, v nichž využívají své výrazné muzikálnosti (např. Cikánský baron, Divá Bára…) nebo předlohy komediální (např. Zvonokosy, Revizor…) nebo alespoň laskavé (Mistr ostrého meče, Pohádka máje…). Obvykle vznikají inscenace esteticky čisté, úhledné a kultivované, s jasným sdělením, s důrazem na psychologicko-realistické herectví a s příležitostmi pro velké množství účinkujících (lze s mírnou nadsázkou říci, že v aranžmá davových scén jsou boleradičtí režiséři a režisérky nejzběhlejší v kontextu celého českého amatérského divadla – ať už jde o Alenu Chalupovou, Ivu Kahounovou, Jiřího Brabce či další). Navíc, jak bylo zmíněno v úvodu před představením, množstvím účastí na KDP se Boleradičtí blíží množství účastí vysockého souboru.

Kulhavý mezek Oldřicha Daňka představuje v kontextu boleradického repertoáru v mnoha ohledech výjimku. Konverzační drama o troskách komediantské bandy, která se kdesi na českém venkově v době třicetileté války pokouší vzkřísit příběh o výbuchu na jičínském zámku, byla napsána pro trojlístek skvělých herců (Ivan Raj-mont tehdy režíroval Jaromíra Hanzlíka, Janu Brejchovou a Otu Sklenčku, jehož později vystřídal Ilja Racek) a autor do ní v polovině osmdesátých let, v době mírného politického tání, vtělil kritiku stávajících poměrů a zároveň oslavu tvůrčí svobody. Na našich profesionálních jevištích se hra objevila pouze třikrát – ale dodnes je hojně frekventovaná na jevištích amatérských; snad pro proklamované téma vyprávění příběhů a oslavy komediantství, snad pro Oldřichem Daňkem obratně napsané dialogy – a samozřejmě pro tři výrazné herecké příležitosti. Zahrát poměrně přímočaré charaktery Jakuba, Markéty a Vambery je jedna věc; „vyšší dívčí“ je však poradit si s hrou ve hře, s tím, že Jakub hraje Otu z Vartenberka, Markéta Elišku Kateřinu Smiřickou a dědek Vambera několik vedlejších postav (od purkrabího po Slavatu), při čemž se průběžně proměňuje jak vztah mezi postavami hrajících, tak mezi postavami hranými. Navíc smysl hraného příběhu se začíná proměňovat s tím, jakou zkušenost se životem mají hrající, a také s tím, jak do zkoušky na představení o výbuchu na jičínském zámku zasáhne přibližující se válečná skutečnost.

S hereckými výkony boleradická inscenace stojí a padá – a jsou to herecké výkony vyrovnané, úctyhodné a strhující. Všichni tři účinkující vědí, co a proč říkají, a jsou řemeslně vybaveni k tomu, sdělit text, a někdy i to, co je za ním; disponují obdivuhodnou konverzační schopností, uměním pohybovat se suverénně po jevišti a hlavně – chápat postavu v její celistvosti. Zbyněk Háder v roli středněvěkého kreativce Jakuba Grundleho, zběhlého studenta a bývalého vojenského sluhy posedlého divadlem, a zároveň Oty, Kulhavce se zmrzlým srdcem, zálibou v pití a volící si za manželku takřka neznámou ženu, protože má výrazné věno, staví na schopnosti fyzicky charakterizovat postavy, odlišit je a zveřejňovat čitelně jejich duševní pochody a jejich proměny; také na podmanivém hlasu a schopnosti střihu. Jana Jirgalová to má asi nejtěžší – do role Markéty, děvečky od krav odmítající býti komediantkou, ale nakonec hrající z lásky ke svému principálovi, by měla být obsazena herečka o desetiletí starší, s výraznější životní zkušeností (ovšem přiznejme si, že to režiséři většinou nedělají…). 😊 Jako děvečka od krav by Jana mohla být zemitější – ale v roli Elišky Kateřiny dokáže být okouzlující; suverénně se pohybuje mezi bezbranností, něhou, probouzejícím se ženstvím a ironií mladé ženy, která už se stačila dozvědět své. Naprosto neodolatelný je Jan Koráb – jeho proměna z trochu popleteného starokomika, dědka Vambery, hrajícího neškodného purkrabího, ve Vamberu – charakterního herce představujícího arogantního, mrazivě nebezpečného Slavatu, je dechberoucí.

Odpolední dvouhodinové představení Kulhavého mezka však nebylo zcela bez zádrhele; vnímali jsme lehkou kvalitativní disproporci mezi první a druhou polovinou. V mnohém nepomáhá text. První třetina Daňkovy hry je totiž spíše než konfliktem postav sporem idejí; jde vlastně o akademickou debatu o tom, proč vyprávět příběhy a hrát divadlo – a tak první dialog mezi Jakubem a Markétou notně šustí papírem a pokouší se poskytnout intelektuální odpovědi, které divák tak úplně nepotřebuje. Mluví se (a mluví a mluví a mluví…) o komediantství jako o možnosti výdělku, podávání zprávy o skutečné události, hledání pravdy, touze bavit, o posedlosti, závislosti, exhibicionismu, v závěru se pak přidává možnost nebýt za sebe, ale ukrýt se za postavu či rozpustit se v příběhu, utéci před nesnesitelnou realitou. Všechna ta krásná slova o poslání divadla se hezky poslouchají, ale výslednému dojmu to úplně neposlouží – a nemám pocit, že by takové množství slov bylo hercům po chuti, protože tu a tam se uchylují spíše k ilustrování textu než ke skutečnému vzájemnému dialogu. Dokonce padla myšlenka (jako milovnice Oldřicha Daňka bych ji normálně označila za kacířskou, ale jako novopečená fanynka boleradického představení bych ji s radostí akceptovala), že kdyby se prvních čtyřicet minut seškrtalo na pět až deset a expozice se soustředila pouze na nutná dějová fakta, inscenaci by to velmi prospělo – protože druhá polovina, kde se více hraje a jedná, vychází nepoměrně lépe.

Jen telegraficky k tomu, co ne vždy fungovalo.

Scéna je půdorysně přesná, funkční, škoda jen, že ne všechny scénické prvky a rekvizity byly beze zbytku využity (proč žebřík, když se s ním nehraje, proč dvě bedny, když hraje jen jedna…); nicméně použití lavice na několik způsobů (dveře od pokoje, soudcovský pultík, kočár atd.) je příkladné a držadlo vozu coby kříž nebo mandolína jako kuše jsou moc pěkné detaily.

Boty Jakuba a dědka Vambery ruší jinak solidně vybrané kostýmy (gumové podrážky přímo proti obecenstvu po Vamberově smrti fakt nepůsobí dobře). Podobně příliš cudný kostým „svlečené“ Elišky (chtělo by to lajblík).

Světelná změna se konala pouze na počátku, evokovala svítání. Ale vzhledem k tomu, že Boleradičtí nehrají postupné prolínání života postav a fiktivního příběhu o jičínském zámku, že se nepokoušejí, aby prozření Jakuba, že ho Markéta miluje, přicházelo postupně, ale přechod mezi životem a příběhem i Jakubovo prozření se děje takříkajíc „natvrdo“, možná by bylo možné, i prospěšné, život a příběh světelně rozlišit.

Proklamativní promluvy do diváků nejsou dobrý nápad, diváci pochopí i bez nich, co je důležité.

Škoda hudebního klišé – Greenleaves na začátku nás odkazuje do úplně jiného času a jiné kultury. Na druhé straně je skvělá neilustrativnost Vamberovy hry (to, že pan Koráb nemarkýruje, že hraje, jen zpívá a mandolínu drží v náručí) – tento princip bych dodržela i na konci první poloviny. A chtělo by to přesnější zvuk koňských kopyt (jedna kopyta množství císařských neudělají).

Přes více či méně drobné vady na kráse Kulhavého mezka jsme byli svědkem divadelního zázraku. Na letošním Krakonošově divadelním podzimu již druhého. Tentokrát se o něj zasloužili především boleradičtí herci. Díky za něj.

Petra Richter Kohutová

by

James Graham: Přiznání

Ochotnický spolek Žumpa

(Žebravé UMělecké PAnoptikum) Nučice

Jestliže jsme se do dnešního dne měli připravit a zhodnotit jednotlivá představení a jejich protagonisty, musím začít velkým poděkováním nučickému souboru za operativní nahrazení původně ohlášeného titulu KLUB jiným jejich zajímavým titulem – PŘIZNÁNÍ. Důvody jsou v dnešní době zcela nepřekvapivé – COVID 19!! Jeden ze tří představitelů KLUBU takříkajíc „spadl“ do karantény a nám proto nezbývá, než mu popřát, aby z ní „vylezl negativně“ a dopadl tak „pozitivně“ !!

Touto slovní hříčkou zcela záměrně předznamenávám představení, které se jakoby navrací k znovu objevenému tradičnímu vyprávění – dnes módně nazývanému „storytelling“. Ano, PŘIZNÁNÍ je vlastně vyprávěním Bena Edwardse o vyplňování jeho prvního daňového přiznání. Probírá se svými účtenkami, které si celý rok schovával, a každá mu připomíná určitou událost, kterou s ní zažil.

Vzhledem k tomu, že se tento titul nemůže zúčastnit naší soutěže, nebudeme ho hodnotit tak, jako ostatní soutěžní představení, ale rádi se podělíme s jeho tvůrci na dopoledním semináři o naše dojmy a nápady. Představení nás totiž zaujalo nejen obratnou a vynalézavou divadelností, ale zejména skvělou improvizační schopností hlavního a prakticky jediného hereckého představitele – Jakuba Pilaře. Jedná se totiž o monodrama, jehož průběh – tedy pořadí jednotlivých účtenek – spoluutvářejí svým způsobem i sami diváci. Nahodilost, a tedy variabilita každého představení je tak důležitým prvkem, který klade na Jakuba Pilaře nečekané a opravdu náročné úkoly. A je nutno říct, že je ve včerejším představení zvládal podle našeho názoru velmi dobře.

Technicistní princip scény i zvukového doprovodu mu rovněž zdárně sekundoval, i když možná právě zde jsou ještě drobné rezervy.

Uvedení PŘIZNÁNÍ na letošní přehlídce však bylo rozhodně přínosem a divácký ohlas při závěrečné děkovačce, toho byl jasným důkazem.

Petr Jan Svoboda

by

Jeff Baron: Návštěvy u pana Greena

DS Pod zámkem, Kyjovice

Když si soubor z Kyjovic vybíral do svého repertoáru hru amerického dramatika a scénáristy Jeffa Barona: Návštěvy u pana Greena, jistě už tušil, že se jedná o velmi populární hru pro dva herce, která byla uvedena ve více jak padesáti zemích světa. V Česku nevyjímaje. A také věděl, že má dva herce, kteří tyto obtížné postavy uhrají.

Náhodná automobilová nehoda přivádí do styku dva muže (starého, osamělého ortodoxního žida pana Greena a mladého, úspěšného finančníka Rosse Gardinera), kteří žijí v New Yorku a kteří by se jinak nikdy nesetkali, nebýt oné nehody, která navždy změní jejich životy. Rozdělují je dvě generace, a co začíná jako komedie kontrastu kultur, se vyvíjí ve vyhrocený příběh o riziku osamělosti a předsudků. Jak týdny plynou, vytváří se přátelství, prověřují se lidské vztahy a odhalují tajemství.

Komediální a zároveň dojemný příběh lásky a odpuštění, napsal autor v roce 1996 a jeho divácká úspěšnost stojí a padá s tím, jak se oběma hercům podaří přesvědčit diváky o pravdivosti svých postav. Udržet diváky v pozornosti po dobu sto minut a současně jim dát možnost proniknout pod rovinu příběhu, je úkol vyžadující víc jak konverzační schopnosti samotných aktérů. A jak se to podařilo Tomáši Vodvářkovi (pan Green) a Janu Sieberovi (Ross Gardiner) pod vedením režijní dvojice Sylvie Grygarové a Zdeňky Kulové? Domnívám se, že z velké míry dobře, neboť se jim podařilo emocionálně strhnout diváky a sdělit myšlenku o pochopení a porozumění původně až antagonisticky odlišných osobností. A tímto konstatováním by se dalo končit. Nicméně rezervy jsou vždy, tak i zde v této inscenaci.

Cítím, že v herecké souhře mají oba herci místa, kde jsou naprosto dokonalí (zvláště v druhé polovině), a jindy jakoby si přestali naslouchat. Reakce jsou pak ploché, uspěchané (například v začátku představení). Jakoby se hrála víc slova, než co se skrývá za nimi. Trpí pak rytmus dialogu i inscenace. Chybí pauzy, kdy divákovi má dojít, v jakém rozpoložení se zrovna oba aktéři nacházejí. Co si myslí, aniž by slovem prozradili, že je tomu jinak. Ross je nejlepší v monologických pasážích, i když ta závěrečná, kdy se svěřuje panu Greenovi, by mohla být méně ukřičená. Reakce Rosse na „šílenství“ Greena je málo výrazné, uspěchané. Greenovi nejvíce vychází, když se snaží maskovat svoji osamělost, méně pak když odmítá Rossovu pomoc.

Režie víceméně jde po logice situací, aranžuje herce v řádu věci, přesto není stoprocentní natolik, aby herci mohli své postavy naplnit zcela autentickým jednáním (například když se Green zraní, teče mu po čele krev a Ross mluví o modřině, aniž by jakkoli pomohl staříka ošetřit, když se to z logiky věci tak nabízí).

Kostýmní složka u pana Greena je dokonalá tím, jak zaznamenává čas mezi jednotlivými návštěvami Rosse. Kostým Rosse už takovou časovou proměnlivost nemá. Až naivně působí řešení situace, kdy Ross přichází na návštěvu za deště a předstírá, že zmokl.

Půdorysné řešení scény je správné, umožňuje vystavět většinu mizanscén. Málo uvěřitelný je avizovaný nepořádek v bytě, tvořený jen rozházenými papíry, ve kterém už deset let žije vdovec Green. Také se mi nejeví moc šikovné umístění harmonikářky coby součást bytu, jakkoli hudební předěly jsou skvostné. Domnívám se, že posadit ji někde mimo scénu, by bylo výhodnější.

Ruchy, které jsou nutné pro inscenaci, nebyly špatné (až na zvonění telefonu), vyššího iluzivního účinku bychom dosáhli, když by zazněly z reproduktorů za horizontem, než z předních beden. Současné technické řešení spíše vyruší, nepodporuje iluzi. Stejně tak Rossovo první nalévání vody z konvice, když má hned vedle vodovodní baterii a mohl by Greenovi natočit vodu čerstvou. Použití hrníčků s logem KDP, to nebyl dobrý nápad.

A ještě konec hry. Ve včerejším představení se mi jevil uspěchaný, málo vypointovaný. Nicméně vrátím-li se na začátek této mé reflexe, s radostí konstatuji, že jsme viděli představení ve svém celku zdařilé, které se muselo líbit většině diváků a které přineslo nejen kvalitní zábavu, ale i velmi potřebné obecnější myšlenky.

Jaroslav Kodeš

by

Dave Freeman: Dovolená s rizikem

DS Osvětové besedy Velká Bystřice

Divadelní soubor Osvětové besedy Velká Bystřice není na vysocké přehlídce nováčkem; dlouhodobě pěstuje dramaturgickou pestrost (důsledně se věnuje nejen komediím, ale „na střídačku“ uvádí i náročnější tituly typu Arrabalova Fanda a Lis nebo Wedekindova Probuzení jara), je znám poctivostí v přístupu ke studovaným hrám a také dlouhodobým sebevzděláváním (jeho členové mimo jiné nikdy nechybí v každoroční režijní škole SČDO zde ve Vysokém).

Dovolená s rizikem, u nás uváděná také pod názvem Postel plná cizinců, je konverzačně-situační komedie z roku 1974 napsaná Angličanem Davem Freemanem (mimochodem postupně důstojníkem Scotland Yardu, žurnalistou, autorem skečů pro věhlasné komiky včetně Bennyho Hilla a seriálovým a filmovým scenáristou). V Londýně jedna z inscenací Dovolené s rizikem dosáhla téměř pěti set repríz, mimořádně dlouho uváděná byla ve Švédsku, Madridu, Vídni, Bruselu i Curychu. I u nás se tato „dveřová“ komedie hojně hrála, poprvé v roce 1991 v Šumperku, významný severomoravský režisér Bedřich Jansa ji režíroval dokonce třikrát na různých scénách, později ji např. v roce 2006 uvedl Roman Štolpa, který do ní obsadil účinkující v televizním seriálu Rodinná pouta (sedm rolí hrálo šestnáct alternantů).

Důvodů úspěšnosti této komedie je několik. Mimo jiné je postavená na situacích vyplývajících ze zřetězených nedorozumění; malá lež vyslovená na začátku se rozrůstá do obludných rozměrů a postavy se dostávají do nesnesitelných situací v časovém presu, v němž se musí bleskově rozhodovat – a z toho plynou další nesnesitelné situace ústící do absurdního závěru. Zároveň hra stojí na jiskřivých dialozích – a také na přísné komediální logice; velmi špatně se v ní např. škrtá – každý motiv, každé slovo, každá „závorka“ něco znamená a objevuje se v průběhu děje několikrát, aby byla ve finále přesně pointována. A jedním z důležitých principů je to, že každá postava představuje jinou národnost a autor si velmi umně pohrává s množstvím klišé, která se k jednotlivým národnostem vztahují (např. Angličan Stanley se dosud nenaučil jezdit vpravo a dostane se od sucharské věcnosti k erotickému třeštění; zřejmě francouzský ředitel hotelu – nebo Němec na Francouze si hrající? – narcis svádějící každou ženu široko daleko stejnou metodou a zároveň s grácií usilující o záchranu svého rozpadajícího se hotelu; chladná německá manželka Helga – nicméně velmi šarmantní v řešení nesnesitelných situací, pokud se netýkají jejího manžela; Italka Simone mezi rolí umělkyně usilující o bohatého milence a končící převlečená za jeptišku; a všem vévodí Makedonec – Laponec – Mexičan Karak, který je vším, co mu něco vydělá).

Setkání velkobystřického souboru s Freemanovou komedií bylo v mnoha ohledech šťastné. Je evidentní, že režisér Tomáš Hradil jako obvykle věnoval velkou péči poctivé přípravě, věrohodnosti motivací postav a jejich psychologickému zázemí. Po zkušenostech s dřívějšími inscenacemi souboru se domnívám, že oponentura zemitějšího a přímočařejšího Pavla Dorazila mohla být prospěšná zejména v přesném ukotvení komediálního žánru. Tomáš Hradil si také vychovává herce a herečky dlouhodobě, a tak může obsazovat přesné a vcelku řemeslně disponované typy a ví, co od nich může čekat. Ví, jak má fungovat scéna „dveřové“ komedie; příjemné je inženýrské řešení obtížných technických zadání (mám na mysli vyhoření lampičky, kukačka vymrštěná z hodin, topení, které se vznese atd.).

Přesto večerní představení Dovolené s rizikem v lecčems drhlo. Pomiňme jakousi únavu účinkujících, snad způsobenou v obecné rovině kovidovou pauzou, v té konkrétní snad náročností dvojího hraní během pár hodin. Pomiňme, že Eva Annikki Peltonen a Roman Tegel v rolích Brendy a Stanleyho nasadili první dialog celé hry jako nekonkrétní hádku, zatěžkanou a bez patřičné míry nadsázky; že Michalu Bílkovi v roli Karaka nebylo často rozumět; že Pavel Dorazil coby Claude často reaguje cca o dvě vteřiny později, než by měl. Pomiňme i to, že crazy tapeta na stěnách byla vtipná na první dobrou, ale rozhodně neevokovala rozpadající se hotel. U průhledné přepážky divák rychle přistoupil na to, že je neprůhledná – ale postele z praktikáblů jsou zavádějící a bezradně, či nedej bože odbytě, působí zatapetované dveře s klikou, kterých si žádná z postav nevšímá, přestože se celou dobu řeší prostorová nedostatečnost, ve špatném slova smyslu provokují. A porušování „čtvrté stěny“ při Simonině tanci či při zmiňovaném Stanleyho erotickém třeštění je… prostě mimo.

Nejproblematičtější jsou nicméně tři skutečnosti. Za prvé rezignace na onen princip národnostních klišé; je možná pochopitelné, že o něm tvůrci dnes nehrají – ale v tom případě by bylo dobré nahradit jej něčím jiným (ve smyslu „každá postava má svoji úchylku“). Za druhé nedostatečné herecké zveřejňování, kdy postava lže, kdy se vymlouvá a kdy si myslí něco jiného, než co říká (nejdále byla ve zvládání procesu „nápad – realizace – zhodnocení“ představitelka Helgy Jitka Smutná). A za třetí absence onoho zmiňovaného časového presu; zejména první polovina večerního představení plynula v nepřiměřeně pohodovém tempu.

Věřím tomu – a kolegové mi to potvrdili – že při reprízách jindy a jinde byla inscenace zábavnější a lépe fungovala. Velkobystřickým patří velký dík za to, že se s touto obtížnou komedií pokusili utkat – a za to, že některé situace skutečně „zasvítily“, což potvrdily i divácké reakce. A těším se na další setkání.

Petra Richter Kohutová

by

Antonín Procházka: S tvojí dcerou ne

DS J. K. Tyl Meziměstí

Hry lásky šálivé

O zahajovací večer Krakonošova divadelního podzimu se postaral DS J. K. Tyl z Meziměstí – a hned na úvod podotýkám, že do značné míry šlo o zahájení šťastné. Meziměstští pod vedením Ireny Kozákové neměli vůbec snadný úkol, a proto bych rád přes jisté výhrady, jež vznesu, poznamenal, že jde o inscenaci evidentně poučenou, vybudovanou s vědomím jistého tvaru, s jednotným výtvarným gestem (přičemž výtvarné ladění a provedení některých kostýmů je přímo vynikající), naplněnou nesmírně příjemnou hereckou energií a především – což je u tohoto textu obzvlášť důležité – vkusnou, pikantní, ale ani náznakem oplzlou. Viděl jsem tento kousek i v inscenacích, o nichž se to věru říct nedá.

Nyní k tomu, proč onen úkol nebyl snadný. S tvojí dcerou ne plzeňského herce a komediografa Antonína Procházky je veselohra, která si za více než čtvrtstoletí existence získala značnou popularitu (na profesionálních scénách byla uvedena desetkrát, což na původní český text vůbec není málo, a uvedení na amatérských jevištích už asi sotva někdy někdo spočítá), ale rozhodně to není text inscenovatelný tak snadno, jak by se mohlo zdát. Žánr situační komedie stojí na tom, že se postavy chovají v rámci základní situační logiky, kdežto u Antonína Procházky velice často řídí jednání postav především autorova vůle, potřeba, aby bylo nahráno na další pointu. Z většiny je to text, v němž se namísto rafinované konstrukce domečku z karet fraškovitých situací jen na nit navlékají korálky jednotlivých hlášek či gagů. Potíž je v tom, že aby text jako celek fungoval, musí nám nějakým způsobem záležet na jeho hrdinech – jenže čím absurdněji, neuvěřitelněji a s prominutím pitoměji se chovají, tím složitější je takovýhle vztah k postavám navázat.

Meziměstský soubor (jak dosvědčily početné smíchové reakce přehlídkového publika) velice dobře zvládá servírovat ty jednotlivé vtípky, slovní i situační. Rezervu ovšem spatřuji v nějaké průběžnější herecko-režijní práci, případně i co se týče řešení problematičtějších aspektů Procházkova textu. Snad by pomohlo důslednější přemýšlení o tom, že ne všechno, co postavy říkají, musejí myslet smrtelně vážně. Příklad za všechny: těžko by se asi našel někdo, kdo by v hovoru o bicyklu pomyslel při zmínce o přehazovačce na vlasy, ale proč by postava v takové situaci nemohla slovní hříčku dělat vědomě?

Ve druhé části, kdy přeci jen vzniká jakási (byť nedokonalá) fraškovitá scéna kolem lupiče zamčeného v koupelně, se místy projeví nedůslednost v motivacích: když je Luboš přesvědčen, že Rudla co nevidět přijde do bytu s domněním, že je Luboš milencem jeho dcery, měl by se snažit za každou cenu utéct, ale po chvilce se nechá vtáhnout zpět do relativně poklidně plynoucího hovoru.

A v rámci celku je výkladově nejproblematičtější vztah mezi Lubošem a Sandrou. Opravdu je možné její chování vůči „strejdovi“ tak, jak je na scéně interpretuje (jinak velkým espritem a přirozeným projevem obdařená) Anežka Harušťáková, vnímat jinak než jako otevřené koketování? A je možné, aby si dívka absolutně nevšimla zamilovanosti, kterou Luboš v podání Aleše Kučery (jinak obdivuhodného tahouna notné části kusu a komika s evidentním smyslem pro timing) dává najevo zcela bezuzdně?

Na tyto i další podobné problémy je založeno už u Procházky – a ve způsobu jejich (ne)řešení vidím i hlavní úskalí inscenace, jež by si jinak zasloužila už jen důkladné pročištění od nekonečných hudeb do tmy (zejména před oběma „epilogovými“ scénami) a ujasnění míry aktualizace (když má Sandra smartphone, proč si všichni pořád volají na pevné linky?). Znovu ale opakuji, že vzdor výhradám pokládám inscenaci za vydařenou. Na festivalovém představení jsem se, ač nejsem velkým příznivcem tohoto kusu, velice příjemně pobavil, díky Daně Vikové v roli Libuše bezmála dojal nad několika nenucenými, decentními okamžiky uvěřitelného smutku nad životní rutinou – a celkově děkuji za velice příjemné uvedení do vysockého dění.

Michal Zahálka

by