Clément Michel: Ani o den dýl!

Recenze: Ladislav Vrchovský

ŠAMU Štítina

Štítinští ochotníci přijeli na letošní ročník KDP s inscenací komedie francouzského autora Clémenta Michela Ani o den dýl! Clément Michel je současný francouzský herec, režisér, dramatik a scénárista, V roce 2024 se v České republice hrají dvě jeho hry na profesionálních divadelních scénách. Účet (překlad Petr Christov) v Divadle Bez zábradlí Praha a Ani o den dýl! (překlad Jana Montorio Doležalová) v produkci agenturní pražské scény Divadlo Gong.
Děj hry je velmi jednoduchý. Pavel, muž ve věku mezi třiceti – čtyřiceti lety, žije čtyři měsíce ve společném bytě se svou přítelkyní Sofií, když zjistí, že vzájemné soužití je vyloučeno. Nenajde však odvahu k rozhovoru, ve kterém by Sofii vysvětlil, proč se s ní musí rozejít. Všimne si ale, že pro Sofii je tím nejhorším, co by se jí mohlo stát, další spolubydlící.  Požádá proto svého nejbližšího kamaráda Martina, aby se na krátký čas nastěhoval do bytu, ve kterém žije se Sofií. Partnerce pak namluví, že Martin přišel o matku, kterou na silnici přejel náklaďák, a že on nemůže v takové situaci nechat kamaráda bez pomoci. Sofie dobrosrdečně souhlasí. Martin se sice vzápětí dozví, jakou nehoráznost si Pavel vymyslel, aby svoji ženu donutil k souhlasu s jeho ubytováním, ale hraje dál kamarádovu hru, která má Sofii vyhnat z bytu. Sofie však už netrpí přítomností cizího muže v bytě, ba naopak, její soucit ji dovede až do Martinovy náruče. To bohužel zdaleka není konec hry, i když by byl v této fázi textu zcela logický.
Zcela nejasný je žánr hry. Autor se pohybuje mezi fraškou, mravokárnou groteskou, realisticko-psychologickou konverzační a situační komedií. U takového textu je těžké zvolit adekvátní inscenační postupy i způsob hereckého uchopení postav,
Výběrem této předlohy si soubor ŠAMU Štítina velmi zkomplikoval cestu k úspěchu. Text hry je značně roztříštěný a nekonzistentní. V dobrých divadelních hrách zpravidla autoři vytvoří příběh, který se postupně logicky rozvíjí na základě vespolného jednání osob. Jednotlivé osoby mají věrohodné povahy a charaktery. Jejich chování je uvěřitelné. Vývoj příběhu bývá konzistentní, to znamená, že se děj posunuje na základě situací krok za krokem postupně dále a dále.  Směřuje se k logickému závěru v řetězu, jehož jednotlivými články jsou na sebe navazující dějová fakta. Průběžné jednání osob se vyvíjí podle toho, co každá osoba prožila v minulém jevištním obraze a prožitkem poznamenaná se adekvátně chová k ostatním. Něčemu takovému však Clément Michel ve své hře nedává téměř žádnou šanci.
V Ani o den dýl! se v průběhu jednotlivých scénických obrazů většinou děj nijak neposunuje, autor spíše jen vrší rádoby vtipné hlášky, snaží se vykřesat humor z toho, že Martinovu bolest způsobenou hemeroidy Sofie chápe jako bolest vyvěrající ze ztráty matky. Kontrast mezi hemoroidy a úmrtím, pro autora vtipný, se sám o sobě blíží k velmi pokleslému humoru, navíc se postupně v průběhu představení vyčerpává.
Způsob, kterým představitel Pavla Tomáš Smetana vytváří hlavní postavu, je směsí pitvoření, ztřeštěných pohybů, grimas, divokých gest, výkřiků, jejichž cílem je co nejvíce připoutat diváckou pozornost. Je to herecký part sólisty bez známky hereckého partnerství. Smetana svým chováním na jevišti umocňuje nekonzistentnost textu. V podstatě jde o destrukci, ne službu inscenaci a jejímu vyznění. V jedné chvíli se chová k Martinovi prosebně, v příštím okamžiku na kamaráda až zběsile útočí. Vůči Sofii ze začátku projevuje ostych říct, co si myslí, je téměř neschopný slova a vzápětí se chová autoritativně. Herec v průběhu představení stále silněji a silněji přehrává a jeho Pavel je zcela nevěrohodnou postavou.
Tím, že v textu chybí prostor pro logický herecký oblouk (zvláště pak u obou mužských rolí), jsou herci donuceni vyrábět humor vnějšími prostředky. Ty se však postupně vyčerpávají a představení nabývá na monotónnosti. Publikum se sice směje jednotlivým hláškám, grimasám, stále a stále se opakujícím Martinovým projevům bolesti z hemeroidů, ale vtipného a duchaplné humoru se nedočká.
V programu k představení jsou jako autoři scény uvedeni Tomáš Konečný a Ondřej Benda. Scéna však svým výtvarným pojetím spíše ztěžuje divákovo vnímání jednání herců. Na jedné straně cihlová zeď, na druhé svislé pruhy a uprostřed nic neříkající obraz nejsou pro děj vhodným pozadím.
Lenka Ferenc, Ondřej Benda a v rukou důsledného režiséra zajisté i Tomáš Smetana patří k interpretačně dobře vybaveným hercům. Zásluhou velmi nekvalitního textu hry však své herectví v podstatě nemohou téměř vůbec projevit. A tak se představení štítinských ochotníků na letošním KDP stalo jen další duchaprázdnou zábavou.

by

Marc Camoletti: A do pyžam!

Recenze: Luděk Horký

DS Vojan, Libice nad Cidlinou

Anotace v programové brožuře slibuje „brilantní situační komedii o zakrývání manželské nevěry, která si neklade jiný cíl než pobavit diváka“. A co anotace slibuje, to inscenace plní. V dobrém i ve zlém. V dobrém zejména díky brilantní režii Jaroslava Vondrušky, který velmi dobře cítí a ctí žánr situační komedie a žádnou dobrou příležitost k situačnímu gagu nenechá bez povšimnutí. Ve zlém zejména díky textu francouzského komediografa Marca Camolettiho, který sleduje skutečně jen jediný cíl, a sice ubavit diváky k smrti, a hlavně jim proboha nenabídnout žádnou jinou myšlenkovou nadstavbu. A to ještě bez námahy vytvořit už v textu natolik vynalézavý řetězec natolik důvtipných komických situací, že už sama tato vynalézavost a důvtipnost by se byla stala onou přidanou myšlenkovou hodnotou ve smyslu autorské hravosti. Text hry je zkrátka sice řemeslně zručně napsaný, ale jinak literárně podprůměrný. Je to šikovně vyrobený brak.
Hvězdná kariéra ženevského rodáka italského původu Marca Camolettiho začala v roce 1958, kdy byly v Paříži uvedeny tři jeho hry souběžně. Hra Dobrá Anna dokonce dosáhla 1300 repríz. Jeho nejslavnější situační komedie Létající snoubenky byla v roce 1991 zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě. Ano. Camoletti byl přeložen do 55 světových jazyků a dodnes se s jeho komediemi potkáváme na mnoha jevištích v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Vesměs díky produkci profesionálních zájezdových agentur nebo díky divadelním amatérům, kteří se agenturami nechali inspirovat, aniž by odhalili, jaké má text skryté nedostatky. V seriózním městském nebo oblastním divadle se Camolettiho dramatika povětšinou zásadně neobjevuje. Už to je varovným signálem.
Kromě nedostatečné myšlenkové hloubky má text i další nedostatky. Aby nenechal svoji milenku Brigitte v den jejích narozenin doma samotnou, pozve ji Bernard na venkov, kde pravidelně tráví víkendy se svojí ženou Jacqueline. Aby před ní ospravedlnil přítomnost své milenky, pozve na víkend také svého přítele Roberta a k jeho škodě ho má v úmyslu představit jako milence své milenky Brigitte. Problém je v tom, že Bernard neví, že Robert je milencem jeho ženy, která si na nastávající víkend najala služebnu, jež se, k dovršení všeho maléru, také jmenuje Brigitte. Karty jsou rozdány dobře, ale autor s nimi vydrží hrát v potřebném tempu jenom chvíli. Vynalézavost ve vršení nečekaných nedorozumění je vynikající na začátku hry a pak postupně slábne, až nakonec ve druhé půlce, od scény spřádání japonské pomsty dál už vyloženě vaří z vody a hřeší na to, že tou dobou jsou už postavy divákům natolik sympatické, že si nikdo ani nevšimne, když jejich příběh plete z prdu kuličku.
Režisér Jaroslav Vondruška podal podle mého názoru v komedii Do pyžam! jeden ze svých nejlepších výkonů. Zprvu spletitý příběh je přehledně členěn do situací a situace jsou vynalézavě gradovány pomocí situačních gagů. Ty gagy sice vycházejí z Camolettiho primitivních žertů, jako jsou údery do genitálií anebo hrozba jimi, ale režisérem a herci jsou zpracovány s dokonalým timingem a se schopností počkat si na pointu. Text je vlastně několikrát převařená a jak nudle natažená anekdota. Ale právě díky skvělé režijní práci to na inscenaci ani moc nepoznáte. Ta vás baví od začátku do konce (a až zpětně vám dojde, že některé z těch fórů byly z autorského dna). Režisér má navíc oporu ve funkčním a esteticky mimořádně vychytaném scénografickém řešení a také v hudbě, se kterou neplýtvá, ale účinně napomáhá rytmizaci celku inscenace. Dokonce už před jejím začátkem pomocí hudebního podkresu chytře nastolí divácké očekávání svižného tempa komedie. A toto očekávání herci nezklamou.
Herecký kolektiv libického souboru je sehraný a jednotlivé výkony nesporně poučené. I proto si lze dovolit klást na ně o to vyšší nároky. Těm nejvyšším nejlépe vyhověli Žaneta Bergmanová v roli Brigitte 1 a David Skrbek jako zahradník. Oba působí na jevišti nebývale přirozeným dojmem, sice stylizují, ale uvolněně a bez tlačení na pilu. Zejména v první polovině hry jim zdatně sekunduje František Černý jako Bernard. Tomáš Čivrný vnáší do hry v roli Roberta obdivuhodnou energii, ale do vtipů a gagů se pokládá natolik, že se ocitá na samotné hraně mezi hraním a přehráváním.
Scéna k inscenaci (Jaroslav Vondruška a Miroslav Král) je nejen přehledná a funkční, ale disponuje i smyslem pro charakterizační detaily, jako je zlatem zdobený servírovací vozík atp. Vše jasně odkazuje ke snobskému zázemí domu a jeho obyvatel. Dobově pak scéna jasně ukotvuje příběh v současnosti. Holé stěny bez obrazů, které vkusně a nevtíravě kombinují světle šedou a tmavě šedou výmalbu v kontrastu s červenými nátěry rámů a futer odkazují k designovým interiérům dneška. Kostýmy (Miroslav Král a kolektiv souboru) tuto snahu dotahují ještě o krok dál. Všem hercům sedí, působí elegantně a nefundusově, charakterizují postavy a v jednotlivých převlecích s jemnou nadsázkou i změny okolností příběhu. Vrcholem je pak nápaditý rychlý převlek Brigitte 1 z kostýmu komorné do malé večerní přímo před očima diváků.
Kladů inscenace je jednoznačně víc než záporů, nad kterými ovšem nelze mávnout rukou.

by

Michael Parker: Milostné manévry

Recenze: Milan Schejbal

DS J. K. Tyla, Mýto

Americký dramatik Michael Parker se může směle zařadit do společnosti anglosaských současných autorů komediálních her vedle Robina Hawdona, jehož Úžasnou svatbu jsme na KDP mohli rovněž vidět; Alana Ayckboruna a v neposlední řadě vedle těch nejlepších z nich – Raye a Michaela Coonyho (Návštěvníci pana Swana, Rodina je základ státu aj.). Zmíněný M. Parker se na českých jevištích teprve zabydluje. Je autorem do češtiny přeložené hry Láska, lži a doktorovo dilema a dosud nepřeložených her např. Sex, prosím, je nám šedesát nebo Hřích, sex a CIA.
Jeho nejznámější hra Zamilovaný velvyslanec (The Amorous Ambassador) uváděná též jako Zálety jeho excelence či Milostné manévry či Sukničkář již byla uvedena na několika profesionálních scénách. Autor v textu umně využívá osvědčené postupy komediálního žánru, jako jsou záměny, nedorozumění, výmluvy a lži tak, jak je známe z toho nejlepšího, co světová dramatika v této oblasti nabízí. Mám na mysli díla G. Feydaua, E. Labiche, O. Wildea. A důležitou roli zde hraje také převlek muže do ženského kostýmu, tak jak to k dokonalosti dovedl J. Brandon-Thomas v Charleyově tetě.
Ke svému inscenování si hru vybral také Ochotnický divadelní spolek J.K. Tyla Mýto, který ji inscenoval pod názvem Milostné manévry. V zásadě se snažil věrohodným způsobem převést předlohu do jevištního tvaru. Některými necitlivými škrty však znejasnil motivace jednání jednotlivých postav. Jako příklad může sloužit autorem napsaný dialog hned z počátku hry, kdy je jasně a pregnantně ozřejměna přítomnost komorníka Perkinse v rodině amerického velvyslance (byl tam přidělen americkou vládou, nikoliv vybrán rodinou, a ta se s jeho přítomností musí nějak vyrovnat). Proškrtání situace, kde Debbie až přehnaným způsobem vykresluje svého otce jako puritána, pak oslabuje její nátlak na převlek Joea do ženského kostýmu, což má opět další důsledky pro jeho reakci na tuto situaci atd. Těmito a podobnými úpravami textu si soubor značně zkomplikoval výchozí pozici, do jisté míry zredukoval vrstevnatost motivů a tím samotný děj posunul do lehce banálního vyznění. Režie si pak tímto připravila značné překážky, které se jí i díky celkovému žánrově-stylovému řešení nepodařilo překonat.
Mluvíme-li v tomto případě o situační komedii, resp. frašce, tak ta má jisté zákonitosti, prověřené generacemi divadelníků. Není vůbec výhodné, aby např. začátek hry, tj. dialog Debbie a Pekrinse, probíhal v tak pomalém tempu, které evokuje spíše psychologické motivace postav než jasné a pregnantní sdělení, které, pronášené bez zbytečných pauz, přináší pro diváka potřebnou informaci a navíc exponuje žánr. Toto se zlomí ve výborně ztvárněné scéně výměny skleniček a kaviáru, která je podpořena skvělou hudbou a kde je naplno uplatněn onen žánr frašky včetně příchodů a odchodů dveřmi. Bohužel, poté, co muzika dozní, se opět vše vrátí do nežádoucího temporytmu. Včetně příchodů a odchodů, kdy uplyne jevištně neúnosný čas, například mezi odchodem Harryho do ložnice a příchodem Debbie s Joem hlavními dveřmi. A tento princip se, bohužel, opakuje takřka v průběhu celé inscenace.
Rozpaky ovšem vyvolává i řešení a herecké zpracování většiny komediálních situací. Místo aby tyto situace byly rozehrány tak, že se divák baví tím, jakým způsobem postavy vyřeší prekérní situace, do nichž se dostanou, tj. proces těchto situací, jsme často svědky okamžitého výsledku, což zbavuje komedii jednoho ze základních pilířů, a to je zvědavost, JAK se postavy zachovají. A toto je to, co komedii dělá opravdovou komedií a vím moc dobře, že to není úplně jednoduché. Oné komediálnosti, podle mého názoru, nepomáhá ani režijně scénografické řešení, neboť např. hlavní vchod u pravého předního portálu je místem, které apriori symbolizuje spíše nenápadný prostor než důležitý příchod na jeviště. Nejvíc na to doplácí postava Lois, která by měla v závěru spíše vtrhnout dovnitř než se připlížit.
Také typové obsazení herců se nejeví, kromě postavy Perkinse, jako šťastné a hercům nepomáhají ani kostýmy, které často působí problematicky. Typizaci postav by jistě prospělo jasnější a důslednější chování (zejména postavě Harryho a Faye), které by ozřejmilo jejich funkci v celé inscenaci. Například to, proč Harryho nezajímá sekretářka jako žena, a tak bychom mohli pokračovat. Možné, ale problematické, se jeví obsazení kapitána Southe, zde Stoneové, ženou, neboť to částečně oslabuje „pomstu“ Lois svému muži. Ze všech postav pak nejvíce vyniká Perkins Václava Moravce, který zvládl oblouk od profesionálně netečného sluhy až k roztomile zamilovanému „mládenci“.
Rád bych na závěr souboru z Mýta poděkoval za soutěžní představení a upřímně jim popřál, aby se jim při dalších setkáních s komediemi zadařilo lépe a abych navázal na slova Petra Svobody, že komedií není nikdy dost a těch dobrých zejména!!!

by

Jiří Janků, Petr Svojtka: Pozor, zlý pes!

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS Amadis, Popůvky

Divadelní soubor AMADIS ve spolupráci s divadelním souborem OBVB Velká Bystřice přivezl na letošní ročník KDP crazy komedii s detektivní zápletkou Pozor, zlý pes od Jiřího Janků a Petra Svojtky. V ní ožívá přízrak baskervillských blat a samozřejmě jeho dva protagonisté, Sherlock Holmes a doktor Watson.
Vysocké představení před zaplněným hledištěm jistě splnilo očekávání diváků, neboť jeho reakce byly spontánní, a věřím, že i soubor bude odjíždět z letošní přehlídky spokojený. Výběr textu je rozhodně nezpochybnitelný, i zvolená nadsázka ve všech použitých složkách se ukázala jako zajímavá a dobře naplněná.
Jestliže se nyní pokusím tyto složky trochu blíže rozebrat, musím konstatovat, že právě text s parodickou nadsázkou přinesl hercům velké možnosti, které, a to nebývá u některých amatérských souborů obvyklé, většina zúčastněných skvěle využila. Ještě před hereckými výkony se však zastavím u scénografie a kostýmů. Už tady se ukázalo, že dobře zvolená a záměrně naivní scéna s parodickými obrazy předtištěnými na pohyblivých a lehce zaměnitelných roll-upech, spolu s jednoduchými doplňky, oknem, křeslem, stolkem a bednou bohatě stačí. Umožní totiž všem účinkujícím naplno se opřít do textu a akce. Skvělé a vtipné bylo i využití světla, zejména při představování jednotlivých postav, a je možná škoda, že si tato složka nenašla další, stejně působivé využití i ve druhé části představení. Stejně tak zaslouží pochvalu kostýmy, které byly opravdu dobře vybrané a současně i nápaditě využívané. Za zvážení by možná stálo omezit některé interakce s diváky, přestože například pomoc s přepravou Sherlockovy bedny na jeviště je jednou z těch, které jsou vtipné a současně pomáhají charakterizovat postavu líného a „neanglického“ sluhy Barrymora. Některé další výzvy k divákům, zejména od hlavní postavy, detektiva Holmese, však působí trochu lacině – například konkrétní jmenování Vysokého na Jizerou.
A tím se dostávám k těm, kteří nám bláznivou detektivní komedii předvedli – k samotným hercům. Jak jsem už řekl, scéna, kostýmy, světla jim výrazně pomáhají a je radost sledovat, jak se s jednotlivými charaktery vyrovnali. Asi nejvýraznější, ale přitom naprosto kontrolovanou nadsázkou, se vyznačuje Sir Henry Baskerville v podání Martina Vráblíka. A ocenil jsem, že se nenechal ze své postavy vyhodit ani při výbuchu smíchu v hledišti. Naopak si počkal, aby další texty nezanikly. Rovněž tak pozorně a vtipně reagoval na akce a texty kolegů, přestože sám v té chvíli žádný text neměl. Říkáme tomu průběžné jednání, ale v jeho podání to byla čirá radost a diváci to opakovaně oceňovali smíchem, a dokonce i potleskem. Rovněž bych zmínil i velmi dobrý výkon Romana Tegela v postavě doktora Watsona. Soustředěný a uměřený výraz s velmi dobrou dikcí rovněž přitahoval pozornost publika a jeho zamilovaná poloha s Dolores Stapletonovou (Eva Annikki Peltonen) byla doslova odzbrojující. Zmíním ještě Pavla Dorazila a jeho doktora Mortimera. I on si zvolil jistou parodickou šarži, ale dokázal ji nepřehrávat a ve své „šílenosti“ se dobral velmi sympatické postavy, které diváci nakonec fandili.
Josefa Širhala jsme viděli už v mnoha rolích a je to samozřejmě velmi zkušený herec, ale jeho Sherlock tentokrát nenašel odpovídající charakteristickou nadsázku, která by nám ho představila jako detektivního genia. Roztržitost a jistá pohybová nekázeň oslabuje přemýšlivost, rozvahu a dominanci nad všemi přítomnými. S ní se pak bohužel ztrácejí i mnohé vtipné pointy a snad jen v postavě cikánky se tento přístup dá přijmout jako parodická nadsázka. Je to škoda, protože jak jsem už uvedl, jedná se o zkušeného herce a pokud by dokázal postavu zklidnit, a to jak v řeči, tak i v pohybu, vyznění a dominance světoznámého genia by se okamžitě dostavila.
Závěrem se zastavím u jisté nevyrovnanosti v temporytmu a napětí, kterou charakterizuje skvělý nástup, vtipné gagy i celá řada nečekaných a doslova bláznivých situací. Diváci jsou strženi, úsměv střídá smích a často i potlesk. Pak jako by nápadů ubývalo a závěrečná scéna, která by měla být vyvrcholením jak detektivní zápletky, tak i jednotlivých postav, se bohužel stává poněkud nepřehlednou. a to jednak ztrátou parodie, ale hlavně zatěžkáním přílišnou psychologií. Nepomáhá tomu poněkud statické aranžmá. I když se samozřejmě dozvíme, kdo je, či není otcem, dcerou nebo synem, lehkost, nadsázka a humor ze začátku představení se poněkud vytrácí. Tady by byl zřejmě třeba ještě citlivý zásah režie, protože představení je skutečně vtipné a divácky vděčné. Herecké výkony jsou rovněž zárukou kvalitní zábavy a o ostatních složkách jsem už psal. Jsem přesvědčen, že nechybí moc a výsledek bude ještě lepší. I tak musím za představení poděkovat, protože komedií není nikdy dost a těch crazy zejména!!

by

Luděk Strašák: Tarsan

Recenze: Luděk Horký

Spojené farnosti, Zbraslav

Zatímco Tarzan je malý chlapec z Anglie, kterého po tragické smrti rodičů vychová pralesní opice a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle a muzikál o něm vytvořilo pražské divadlo Hybernia, Tarsan je označením pro obyvatele starobylého města na jihu Turecka, nebo též domáckým oslovením Pavla z Tarsu. Ten je coby apoštol Pavel klíčovou postavou bible a vede dvojí život – starozákonní a novozákonní. Muzikál o něm vytvořily Spojené farnosti ze Zbraslavi a okolí. V kontextu českého amatérského venkovského divadla jde nesporně o počin neobvyklý a mimořádný, ačkoli z dramatického hlediska rovněž problematický.
Zbraslavští se ve své tvorbě dlouhodobě (od roku 1990) zaměřují na popularizaci biblických témat a na rozvoj oboru hudebního divadla. Kolektiv souboru se netají okouzlením slavným muzikálovým titulem Jesus Christ Superstar, který sám rovněž nastudoval a brázdil s jeho inscenací moravské kostely a divadelní sály již v roce 1996. Ostatní muzikály z repertoáru souboru byly a jsou autorské. Inspiraci broadwayskou kultovní hitovkou ovšem nezapře ani Tarsan.
Výchozí situace muzikálu nás zavádí do vězení, ve kterém Pavel z Tarsu před popravou bilancuje svůj život v přítomnosti dvou postav – Svědomí jedna a Svědomí dvě. Že jde o svědomí, to se dozvíme nikoli z muzikálu samotného, ale z programu k inscenaci. Na jevišti jsou postavy herečkami ztvárněny tak, že působí spíše jako neposední zvídaví andílci, kteří místo aby Pavla před smrtí připravovali na nanebevzetí, tahají z něj detaily o jeho pozemské životní pouti a různě je komentují. Rozhodně nejsou jeho svědomím v tom smyslu, že by z nich měl Pavel nějaký mravní respekt. Jevištní zpracování činí hlavní mravní autoritu z něj, nikoli z postav svědomí. Ovšem podle mě to není nijak na škodu, protože trojice je dobře sehraná a funguje jako dobrý klíč k vyprávění příběhu.
V samotném slově vyprávění je přitom zakopán pes. Inscenace není v pravém slova smyslu dramatická. Příběh není složen z dramatických situací, ale je odvyprávěn trojicí výše uvedených vypravěčů a vyprávěné je následně scénicky ilustrováno, a to poměrně popisným způsobem ve stylu „jak řekli, tak udělali, ještě na to ukázali“. Epický princip hraje nad tím dramatickým jednoznačně prim. Celek inscenace nás vede především od písně k písni a zpěvní složka inscenace je také její jednoznačně nejsilnější stránkou. Oceňuji zejména chytré, vtipné a jazykově vynalézavé písňové texty, které svou kvalitou podle mého názoru vyčnívají, a to výrazně i nad současnou profesionální produkcí v oblasti českého hudebního divadla. Hudba sama zas tak výjimečným dojmem nepůsobí, ovšem má skvěle zvládnuté a vynalézavé aranže a oporu ve zpěvácích, zejména v perfektně zvládnutých sborech.
Libreto je velmi nedramatické a zatížené neustálým vysvětlováním. Jevištní tvar je a není divadlem. Má sice záblesky hudebně dramatického žánru – například velice funkční a působivá choreografie souboje konvertovaných pohanů s konvertovanými Židy nebo obraz spouštění Pavla v koši po zdi z cely – celkově však inscenace osciluje mezi divadlem a naučným koncertem. Z hlediska čistě divadelního je inscenace klopotná, zdlouhavá a nebuduje dobře napětí. Z hlediska zdivadelněného didaktického programu (v tom nejlepším smyslu slova!) je naopak velice sdělná, přívětivá a atraktivní, až na svou neúměrnou délku. Ta není úměrná zejména obsahu svého sdělení. Inscenace graduje mnohem lépe v první polovině nežli v druhé. Až po Pavlův mystický zážitek při cestě do Damašku (jevištně dobře zvládnutý obraz osvícení) a po scénu z tkalcovské dílny a výroby stanových plachet děj, byť ve formě ilustrovaného vyprávění a nikoli dramatu, pěkně frčí, je dynamičtější a má čím překvapit. Druhá polovina otrocky vypočítává jednu Pavlovu misijní cestu za druhou a jevištně je dostatečně zručně nečlení, takže divákům nutně splývají. Navíc v nich Pavel v konečném důsledku působí jako kolonizační násilník, což jistě není záměrem tvůrců, takže se i po stránce ideové míjí druhá polovina účinkem. Na webu souboru se lze dočíst, že stejná inscenace má vedle 150minutové i 60minutovou verzi. Myslím, že tady rozhodně platí, že méně by bylo více. A to i s velkým respektem ke všem asi dvaceti šesti hudebním číslům.

by

Vendula Borůvková: Modelka XXL

Recenze: Luděk Horký

DS MonAmour, Mnich

Třešťské divadelní jaro reprezentovala na Krakonošově divadelním podzimu Modelka XXL. A dobře! Komorní divadelní soubor MonAmour z malé vísky na Pelhřimovsku se zaměřuje výhradně na divadlo jednoho herce, přesněji jedné herečky. Z předešlých přehlídek napříč Českou republikou ho můžete znát například díky druhému titulu z jeho aktivního repertoáru, Dokud se randí.
Hru Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu napsala Vendula Borůvková pro brněnské HaDivadlo v roce 2010. Posvítila si v ní na téma kultu krásy jako společenského diktátu v soukromých otázkách. Na to, jak ovlivňuje naše životy nevyhovující body mass index, a na společnost, která ho vnímá jako měřítko práva na úspěch a na osobní štěstí.
Příběh staví na životních peripetiích třicátnice, která bojuje nejen se svou nadváhou, ale především s nespokojeností se svým dosavadním životním skóre, se statusem quo a se subjektivně (?) nepřívětivými vyhlídkami do budoucnosti. Ve výchozí situaci tragikomického monodramatu se cvičením a dietami frustrovaná singlovka právě rozhodla natočit medailon pro finále soutěže MISS XXL. Jeho první verze nasedá formou i obsahem na to, co společnost od obtloustlé zoufalky očekává, aby ji byla ochotna laskavě přijmout. Nepodaří se ji natočit z technických důvodů, a tak hrdinka postupně natáčí verze další a další, ve kterých jde postupně více a více pod kůži nejen sobě, ale v širším kontextu i zmíněnému společenskému problému. Posléze se obrací nejen k pomyslné porotě finále soutěže MISS, ale ve vzpomínkách i v současných apelech k matce a babičce, které každá po svém formovaly výchovou její osobnost, ke svým reálnými i potenciálním sexuálním partnerům a ke svému okolí vůbec. Poslední větou hry pak poprvé výslovně i k publiku v sále.
Autorka, režisérka i herečka pracují s textem velmi vědomě. Výstavba jednotlivých motivů je jak v textu, tak v inscenaci budována chytře, a přitom s nenucenou lehkostí.
Téma kultu krásného ženského těla se objevuje v dramatice tzv. západního kulturního okruhu v posledních desetiletích stále častěji, vzpomeňme minimálně hru Tlustý prase Neila LaButeho z roku 2004. V Modelce XXL s ním inscenátorky pracují velmi citlivě, když elegantně kombinují odlehčené polohy plné sebeironie s okamžiky navýsost apelativními. Nejde už jenom o vnitřní zpověď ústřední postavy, jde o zprávu o stavu body shamingu v současné (české) společnosti.
Humor inscenace vás dozajista pobaví, možná někoho pobouří, ale zcela jistě upozorní na problémy, které už všichni známe, se kterými se více méně na denní bázi potýkáme, ale pokud je nepovažujeme za své vlastní, zůstáváme k nim často lhostejní. Inscenace je přiměřeně dlouhá, svižně ubíhá, pobaví a potěší vyrovnaně jak ty, kteří se do divadla přišli zasmát, tak ty, kteří se rádi zamyslí.
Alfou a omegou úspěchu inscenace je dokonale vyvážený herecký výkon Moniky Novákové. Ta s důsledně dodržovaným nadhledem vytvořila na ploše hry oblouk od zakomplexované dívky v životně vyzrálou ženu, která na samém konci komedie dojde k vnitřnímu usmíření a dopřeje tak divákům v sále katarzi. Toho všeho dosáhla herečka s obdivuhodnou jistotou a s naprostou jevištní přesvědčivostí. Díky za to!

by

Michael A. Miller: Není důvod umírat

Recenze: Milan Schejbal

DS Klicpera, Sadská

Není důvod umírat, aneb jak nepsat a nehrát hru
Divadelní spolek Klicpera Sadská přijel na KDP 2024 se hrou údajně oceňovaného amerického autora Michaela A. „Sashy“ Millera Není důvod umírat. Text hry, respektive Marií Hamerovou do češtiny přeložený originál hry, však jeví znaky nepříliš důsledné práce dramatika, kterého sice políbila múza a on dostal nosný nápad, nicméně stejně nevěděl, co s ním udělat. A zůstal spíše u nerozvinuté anekdoty.
Režisér Jan Pleskač svým režijním uchopení jen dále podtrhuje nedostatky předlohy. Představení naštěstí nebylo příliš dlouhé, ale po úvodních čtyřiceti minutách, v jejichž průběhu se téměř nic nedělo a valná část publika jevila tendenci ke spánku, zazněl výstřel, který skutečné spáče probudil. Mohla by se však probudit i režie a začít důsledně pracovat s přece jen jakž takž existujícím potenciálem pro žánr hry ve hře, chcete-li detektivky v detektivce. To by však vyžadovalo dramaturgicky vyložit postavy a určit každé z nich úkol, který je zapotřebí v inscenaci plnit.
Do příběhu spisovatele Tomáše, dlouho marně čekajícího na spásný tvůrčí nápad, vepsal autor spisovatelovu ženu Kláru, jejího milence, Tomášova kamaráda Alberta, a sousedku z domu, mladou ženu Ninu Kaplanovou. V představení diváci sledovali v podstatě téměř odříkávaný text jak u představitelky Kláry Marie Hamwerové, tak u obou mužů, u Štěpána Desenského (Albert) a Jana Nováka (Tomáš). Co se Niny Kaplanové v podání Zuzany Babecové týká, není vůbec jasné, jestli jde o postavu ze hry ve hře, nebo o reálnou sousedku spisovatele.
V dobré detektivce jsou od začátku hledané odpovědi na otázky postupně nalézány. Tady otazníky spíše zůstávají, ba dokonce se v průběhu dále množí. Zmatený divák se ptá: Ví Tomáš o tom, že ho žena podvádí, nebo to neví? Jsou milenci přesvědčení, že byli prozrazení, a tedy je čeká jistá smrt? A jak je to s tou sousedkou, se kterou si Tomáš očividně stále více rozumí?
O herectví jako takovém je zde také problém mluvit. V originálním textu je na začátku zmínka o tom, že Klára se snaží svádět manžela. Až na dvojí Klářino přehození nohy přes nohu vleže na lenošce se ovšem žádné svádění neděje. Marie Hamerová v případě Kláry by však mohla mít velkou hereckou příležitost: odehrát roli ženy, jejíž muž ví, že je mu nevěrná, a teď se blíží okamžik jeho trestu za nevěru – její smrt. Tito tři zmínění představitelé však buď nevědí, co mají hrát, nebo to, co mají odehrát, je nad jejich síly.
Nina Kaplanová v podání Zuzany Babecové se od ostatních postav poněkud odlišuje živostí a chutí, se kterou se pohybuje po jevišti. Je to však spíše prozrazování osobního naturelu herečky než odevzdávání vyžadované role.
Kostýmy zejména ženským představitelkám práci spíše komplikují.
Komedie Není důvod umírat by nakonec mohla být hereckou lahůdkou. Z důvodů výše popsaných však bohužel nebyla.

by

Arnošt Goldflam: Dámská šatna

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS bratří Mrštíků Boleradice

DS bratří Mrštíků Boleradice přivezl do Vysokého komedii Dámská šatna Arnošta Goldflama. Protože jde o divadelní dámskou šatnu, je jasné, že se jedná o herecké příležitosti pro dámskou část souborů a konkrétně v tomto případě o čtyři herečky různého věku a různých hereckých i životních zkušeností.
Vydal jsem se na obě boleradická představení, neboť jsem byl informován, že půjde o alternace. Nejprve se ale zastavím u odpolední reprízy. Všechny čtyři dámy byly dobře obsazeny, všem bylo velmi slušně rozumět – snad jen ve chvílích, kdy se převlékají za paravánem, by bylo lepší přidat na hlase, protože i když jsem seděl ve čtvrté řadě, byla srozumitelnost trochu snížená, takže vzdálenější část publika, jak jsem se doslechl po představení, byla o některé repliky trochu ochuzena.
Dekorace i kostýmy jsou evidentně vytvářeny poučenými divadelníky, i směrování divadelních stolků do hlediště, jakoby za imaginární zrcadla, je divácky atraktivní, bohužel však ne vždy maximálně využívané. A tady mám pocit, že se měla daleko víc projevit vlastní invence jednotlivých hereček, protože příležitost předvést své zejména mimické schopnosti se tu přímo nabízí. Rovněž tak řada replik nemusí být vždy směřována na tu kterou konkrétní kolegyni, ale přes zrcadlo. A právě s výstižnou mimikou a ironií, v kontrastu s obdivným, nebo naopak kritickým textem, bude u diváků vyvolávat daleko vstřícnější reakce, protože uvidí něco, co před oslovenými kolegyněmi má zůstat ukryto.
S tím pak souvisí průběžné jednání každé z hereček. A tady spatřuji asi největší problém a největší resty – a to platí pro všechny aktérky odpoledního představení. Samozřejmě musí jít o kolektivní souhru, ale i když se každá z představitelek tu a tam snaží „vyplnit“ čekání na svou repliku jakousi činností, výsledek je bohužel nepříliš jasný a pochopitelný.
A nyní k večernímu, soutěžnímu představení. S radostí jsem zjistil, že jde o absolutní alternaci – tedy o všechny čtyři herečky. A hned úvodem bych chtěl říct, že reakce publika daly jasně najevo, že toto obsazení je sehranější a největší nedostatek odpoledního představení – tedy souhra a průběžné jednání – je v podání této čtveřice na mnohem vyšší úrovni. Ostatně vzpomínky na některá minulá představení boleradického souboru – například Rok na vsi, Maryša a další jsou jasným dokladem, že tento soubor patří k těm nejvyspělejším.
O to víc nás překvapil výběr právě této hry. Evidentně zkušené a vyhrané herečky sice dostaly příležitost předvést celou řadu svých schopností, ale bohužel charaktery jednotlivých postav kloužou po povrchu a ani režie si s touto textovou neujasněností nedokázala poradit natolik, aby objasnila, o co těmto herečkám vlastně jde a co nám má inscenace přinést?
Asi největší překážkou jsou vložené texty a hudební čísla jednotlivých postav, které nejsou koncipované ani jako ukázka divadelních schopností té které herečky a nepřinášejí ani žádný další rozměr, který by nám poskytl nějaký nový pohled na jejich životy. Jsou to, bohužel, jen jakési poněkud deklamativní a svým způsobem až sentimentální vsuvky bez jakéhokoli divadelního ztvárnění.
Jestliže jsem ale zmínil, že publikum reagovalo na jednotlivé vtipy a situace příznivě, rád ještě dodám, že zejména zkušenější dvojici – tedy Líze a Trudy – vycházelo průběžné jednání a z něj vyplývající pohybové jednání i textové pointy o něco lépe, než jak se to dařilo Marii a Kláře. Ale celá tato čtveřice působila věrohodněji než odpolední alternace.
Přiznávám ale, že mi přišlo líto všech osmi hereckých kolegyň, neboť je mi jasné a umím si představit to množství práce, které do této inscenace vložily, a výsledek je takto rozpačitý a zejména ve srovnání s jiným inscenacemi souboru s Boleradic, tak málo inspirativní.
Málo platné, na takto kvalitní a zkušený soubor jsou kladeny i vyšší nároky. A k nim patří i kvalitní a vhodný výběr textové předlohy.

by

Pam Valentine: Láska mezi nebem a zemí

Recenze: Ladislav Vrchovský

DS Zdobičan, Vamberk

Láska k životu spasí i mrtvého
DS Zdobničan Vamberk přijel na KDP 2024 se svižnou romantickou komedií britské autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí. Hra je o tom, jak je důležité mít pro co žít, i když jste tak trochu po smrti. Škoda, že se diváci z programu nedozvědí, kdo tak hezkou komedii napsal, a že vydařený překlad do češtiny je dílem Martina Fahrnera.
Pam Valentine se narodila v Londýně v divadelní rodině, a v mládí řešila především otázku, jestli být scenáristkou nebo herečkou. Nakonec se rozhodla psát, protože se jí zdálo jednodušší scénář vytvořit než se ho naučit. Nezůstala však jen u televizní tvorby. Divadelní komedie Láska mezi nebem a zemí obletěla doslova celý svět.
Obsah hry: spisovatel Jak Cameron se svou manželkou se utopí na výletě lodí a po smrti se oba vracejí do svého venkovského domu jako duchové. Prozatím vyštvali všechny nájemníky, aby měli klid. Jak? Strašili je, aby se do jejich venkovského domu nikdo natrvalo nenastěhoval. Jejich snahy skutečně přivodí situaci, ve které realitní makléř Mark Webster přichází kvůli nevysvětlitelným jevům v domě o zájemce o dlouhodobý pronájem, či dokonce o koupi domu.
To vše platí, dokud se neobjeví dva mladí lidé, Simon a Flick. Simon Willis jako začínající spisovatel doufá, že ho zde třeba políbí stejná múza jako jeho předchůdce. Píše svoji první knihu a nevydělává peníze. Navíc Flick, jeho žena, je těhotná. Pověsti o tom, že v domě straší a nikdo v něm dlouho nevydrží, jim tedy připadají spíš jako výhoda. Z důvodu rozvíjení komediálních situací přidá autorka ještě dvě více méně epizodní, ale zároveň velmi důležité postavy: matku Flick Marcii Bradshawowou a Anděla.
Základem komediálních situací jsou vztahy mezi oběma páry uvnitř, tedy manželé a jejich vzájemné chování, a také vztah matky Marcie jak ke své dceři, tak k budoucímu otci Marciina vnoučete. K jevištnímu využití se nabízí vztah Marka Webstera k nadpřirozeným jevům. Tím zcela hlavním citem, který celou hrou prochází, je pak láska. Ta docela obyčejná, ale zároveň ze všeho nejcennější a nejdůležitější, láska člověka k člověku a láska k životu.
Ve Zdobničanu našli pro osoby hry celkem vhodné představitele, zejména dvojice Flic a její matka je velmi vydařená. Zasvěcení vědí, proč … Škoda, že zůstal poněkud bokem jistý konflikt mezi dcerou a matkou (myšleno mezi postavami hry…). Stejně tak je otázkou, které téma je tu zvoleno jako hlavní. V textu je to zřejmé: tam jsou to životy obou hlavních dvojic a jejich prolínání. Pam Valentine ovšem jako úspěšná autorka komedií také ví, že dějová linka, která musí být zcela logická a věrohodná, je vždy jen hlavní nití, na které jsou zavěšeny slovní i situační gagy. Měly by být dokonale vystavěné a svižně odehrané, bez zbytečného protahování a pauzírování. Přesně načasované, dotažené do pointy.
Hlavní rezervy inscenace jsou v dramaturgii. Ke konci představení stále více narůstá míra psychologizování, sentimentality a patetičnosti a chybí více humorného nadhledu (výjimkou je postava Jacka Camerona a její herecké uchopení Oldřichem Plašilem). Další rezervy jsou ve výkladu jednotlivých postav a jejich jasně definovaných vztazích, bez výpadků v textu odehraných situacích. Nejkvalitnější z jednotlivých komponent inscenace je scéna, která má téměř profesionální úroveň.
Tato duchařská komedie by mnohem více pobavila publikum, kdyby byl bohatěji využit komický potenciál faktu, že duchové vidí živé lidi, ale ti živí nevidí je. Prospělo by statičnost některých scén nahradit nejen větší mírou komediálního pohrávání si s nadpřirozenými jevy (nestačí jen dvojí letmé posunutí obrazu na stěně a jedna vznášející se sklenice, či v závěru pohyb ozdoby na vrcholku vánočního stromku). Stálo by za to i více si pohrát se vzájemnými kontakty mezi všemi postavami, které se ocitnou ve stejné chvíli setkávají v hracím prostoru. Smíchu a dobré zábavy by jistě bylo v hledišti více.

by