Recenze: Alexandr Gregar

Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto

Středeční večer patřil (opět) zcela naplněnému sálu divadla Krakonoš – a jeho jeviště třem dámám z Divadelního souboru J. K. Tyl Mýto, malé obce z brdského podhůří… Pod vedením režisérky Petry Končalové nastudovaly komedii Jeana Clauda Danauda v překladu Jaromíra Janečka. Ten podobných textů, hlavně francouzské provenience, přeložil už víc než stovku. Hra Ach, ta něha našich dam patří k těm jeho zdařilejším, nešustí papírem, jak se říká, a také proto, že nejde jen o jakousi taškařici, frašku či třeba zábavnou situační komedii, ale o text zcela jiného druhu. Snad „černou“ komedii (komedii noir, dalo by se s jistým nadhledem říci), komedii groteskní, krutou i satirickou, v jistém smyslu i absurdní – a to jak příběhem v jeho celku, tak mnohými jednotlivými situacemi. Téma se zdá značně feministické, jenže ho napsal dramatik – muž. Což je vlastně absurdita, včetně libozvučného názvu Ach ta něha našich dam, další vlastně autorova schválnost a léčka; co je vlastně něžného na případu elektrickým nožem od těla oddělené hlavy rukou manželky, která už, po pěti dětech, nemůže snést, že na ní pořád leze…

Text hry doslova hýří vtipnými, byť často i drsnými bonmoty (či drastickými popisy dějů mimo scénu) téměř až Tarantinovského ražení, které si ovšem zaslouží přesnou interpretaci – a především logické pochopení podtextů a nadsázky v nich obsažené – text nelze jen „dramaticky  vrhat do prostoru“, je třeba zacházet s ním konkrétně, přesně a nikoliv jen přibližně, obecně…

A v tom spočívá základní problém inscenace. Lépe se daří Lence Bartošové v roli Slečny Petitpas (pokud svou hereckou energii udrží na uzdě a nesklouzne do frašky), její herecký výkon je uvěřitelný. Irena Kreutzerová v roli Vdovy na text příliš tlačí bez ohledu na jeho významy a smysl, a ani Gita Palková se nevyhne příliš obecnému a pouze slovnímu jednání, takže mnohé z informací, důležitých pro děj, nám uniká. Škoda, že se herečkám nedaří poslouchat se navzájem a podle toho reagovat.

Celá hra se odehrává kolem zahradní lavičky, občas v blízkém (nekonkrétním) prostoru, který plastičtější tvorbě situací také příliš nepomáhá, nenabízí možnosti k jejich rozehrání, prostě všechno jakoby stálo pouze na slovní komunikaci. Hra plyne bez výrazněji vybudovaných situací, které by měly svůj počátek a konec a dávaly jednání smysl. Navíc i ono fyzické jednání postav je pouze přibližné, obecné, takže je obtížné rozlišit postavy jinak než nějakým vnějším znakem. Herečky jsou jistě sympatické dámy, které mají komediální dispozice, ale určitě by mohly nabídnout více, pokud by spolu s režisérkou hledaly plastičtější a konkrétnější významy (i podobu) jednotlivých situací i způsob jejich hereckého provedení.

Zásadní ovšem je, jak se vyrovnat s tématem hry, s tím, o čem hrajeme – o nenávisti k mužům? Nebo o nedostatku lásky, či o osamělosti – to všechno hra totiž nabízí. Ale není to pouze v textu, který zní v inscenaci nejvíc (a často překotně), je to hlavně v myšlení postav, ve výkladu jejich vzájemné komunikace, v jejich vzájemné citlivosti. Na první pohled (či přečtení) jde samozřejmě o vtipný scénář (ostatně dařilo se mu již na mnoha českých, i amatérských jevištích), diváky může do jisté míry zaujmout provokativností či několika „hláškami“ – zvláště třeba erotického rozměru, ale co je to platné, když to je pouze ve slovech a nikoliv jednání postav v konkrétních situacích, byť za zdařilou lze označit např. návrat Slečny Petitpas, když se vypořádá s uťatou hlavou svého idolu..

Přestože lze mít k inscenaci významově nelehkého a provokativního textu o „něze“ našich dam v provedení mýtských hereček mnoho výhrad, je třeba ocenit odvahu s jakou k nastudování přistoupily i energii, která jejich výkony provázela. Ostatně závěrečný aplaus korunoval i toto představení – bez ohledu na výhrady, které k inscenaci DS J. K. Tyl z Mýta lze mít.