Recenze: Petra Richter Kohutová

Kazimír Lupinec: Upokojenkyně

DS J. K. Tyl Brodek u Přerova

Je třetí den přehlídky – a podruhé sledujeme představení o stáří a tématech souvisejících. Je to dobře, téma konce života je potřeba otvírat. Když už pro nic, tak proto, abychom se z něj, až k němu dospějeme, nepo… Slova z názvu pátečního představení – „dokud se tančí“ – bychom mohli doplnit kočvarovským „ještě se neumřelo“ a s až furiantsky optimistickým fortelem nám o tom hrály dámy z Homolí. Brodeckým Upokojenkyním dominuje téma odcházení – odcházení přátel a světa, jak jsme ho znali, odcházení fyzických a mentálních sil, zdraví, vztahů, paměti, identity – pojednané s humorem zdánlivě laskavějším, ale ve skutečnosti a v dopadu o dost drastičtějším a absurdním.

Brodecký soubor s dlouholetou historií vždy volil kvalitní předlohy. Ti, kteří pamatují éru režiséra Vladimíra Čapky (prožil ve službách souboru více než půlstoletí), vzpomínají na řemeslně zdatně zrežírované tituly. Povětšinou se jednalo o ty klasické, ať už z komediální oblasti (Shake-spearův Večer tříkrálový, Čechovova Ženitba, Šamberkův Blázinec v prvním poschodí…) či dramatické provenience (Maryša bratří Mrštíků, Tylova Paličova dcera…). V posledním desetiletí se v režii střídají Liběna Hasová, Eva Procházková a Martin Šmída a v této „čapkovské“ tradici pokračují. Sklízejí zasloužené uznání jak za tituly pro děti (autorský Král zvířat a dvě preusslerovské variace, Čarodějův učeň a Malá čarodějnice, byly k vidění na Popelce Rakovník), tak za ty pro dospělé (např. v roce 2013 jsme na KDP viděli Veberova Blbce k večeři). K tomu lze připočíst značnou dramaturgickou odvahu, již projevili např. uvedením na našich jevištích nepříliš frekventovaného titulu Miro Gavrana Vše o ženách – a samozřejmě i uvedením Upokojenkyň.  Prověřená, ale nikoli mainstreamová komedie se zdánlivě bakalářským východiskem (babička leží dvanáct let v domově důchodců a navštěvují ji příbuzní…), ale značně nadsazeným pokračováním (…babička projeví přání zemřít a příbuzní jí to chtějí dopřát, ale stále se to nevede), vznikla v dílně Kazimíra Lupince, čili Jana Červeného, alias „Červa“ z kladenského divadla VAD, a díky balancování na hraně banality a patosu, empatie a nadhledu, černého humoru a nostalgie, k tomu množstvím dalších motivů (tristní situace ve zdravotnictví, zneužívání nebo okrádání seniorů, generační neporozumění…), oslovila mnohé diváky. A také tvůrce! Lupincova hra brázdí amatérská jeviště (třeba ve Štítině ji reprízovali čtyřicetkrát) a zamířila i k profesionálům, v roce 2018 ji uvedl na Malé scéně ve Zlíně režisér Petr Michálek. A z okouzlení kladenským představením zhlédnutým na Jiráskově Hronově se vyznal i brodecký režisér Martin Šmída, který se rozhodl téma Upokojenkyň, cituji, „vrhnout do veřejného prostoru“.

Mezi klady brodecké inscenace patří přehledně převyprávěný základní příběh. Také vynikající představitelky titulních rolí, Aneta Klvaňová jako Anna Vrbičková a Ludmila Binderová jako Marie Ptáčková, které vládnou výbornými konverzačními schopnostmi a mají dokonale odpozorované projevy stáří (od charakteru řeči po zpomalené reakce) a dokážou je prezentovat se vší vážností – a ano, i směšností, aniž by je však parodovaly. Slušně jsou vystavěné dialogy v domově důchodců, podtrhující absurditu tamního existování (zejména vstupní, „představovací“ se po-vedl). Sympatická je věcnost u drastičtěji napsaných postav (mám na mysli „obšourníka“ pana Vaňka v podání Štěpána Procházky). A závěrečná tragikomická „svatební“ scéna, rozdělená do několika sekvencí oddělených tmou, v níž se mísí živé postavy s mrtvými, paní Vrbičková je ujištěna (v předsmrtném filmu života nebo v živém snu?), že vše, co ji trápilo, bude vyřešeno, a odchází se svou poslední láskou Oldřichem do jiného světa, je vcelku působivým završením inscenace.

Problematická je v elementární rovině nepřítomnost televizního přijímače na scéně. Ve hře se mísí tři reality – ta skutečná, ta snová a ta umělá, mediální. Zatímco skutečnost je jasná a snovost podtrhuje modré světlo, přítomnost onoho mediálního světa není dostatečně zřetelně prezentována. Přítomnost člověka, který komentuje kdeco, od Alzheimera po důchodcovský sex, působí nejen rušivě, ale hlavně – co v příběhu dělá, se hned tak nedozvíme. A tak fakt, že v představách paní Vrbičkové se stává snovým milencem a následně ženichem Oldřichem televizní pseudocelebrita, by zasloužila dodefinovat a zpřesnit. (Kolega Petr Svoboda navrhl velmi pěkné řešení s metaforickým přesahem – stačilo by, kdyby na rampě stála nápovědní budka, která by při předělech či přestavbách televizně zasvítila…) Režisér by měl zvážit další práci a pomoc představitelům Vlastíka, Jaroslava a později i Erika Vrbičkových, tedy Jiřímu Procházkovi, Jiřímu Urbanovi a Tomáši Zbožínkovi – jejich domácí výstupy jsou kvalitativně hodně pod výstupy v domově seniorů, místo živelného přecházení by jim slušelo pevné aranžmá – a také vědomí, že civilní scény na divadle nelze hrát civilně (s tím souvisí velmi špatná úroveň jevištní mluvy). Ve výpravě jsou dobře řešeny podložené postele a přestavby na byt, ale kostýmování je vysloveně odbyté – během sledovaného příběhu přece běží čas a nechce se věřit, že např. Vlastimil či Jaroslav se nikdy nepřevlékají.

Navzdory těmto výhradám mě představení potěšilo. Upokojenkyně jsou báječný materiál a je dobře, že jste si ho vybrali, Brodečtí. Díky za to.