Recenze: Petr Jan Svoboda

ŠAMU Štítina

Páteční představení „Štítin-ských Amáků“ mě přeneslo zpátky do let, kdy jsem jako člen činohry Národního divadla v Praze musel o sobotách a nedělích hrávat nepopulární „dvojáky“. Kdo by náhodou nevěděl, co to „dvojáky“ jsou, tak vysvětlím, že se hraje stejný titul dvakrát za sebou. Ovšem v Národním divadle je mezi nimi minimálně dvouhodinová pauza.

Když jsem to vydržel svého času jako herec v Lucerně, Fidlovačce, Kutnohorských havířích a podobných titulech, řekl jsem si, že to v pátek musím vydržet jako divák Fantastické ženy. A přiznám se, že jsem nelitoval – tedy svého rozhodnutí. Litoval jsem však všechny tři kolegy, kteří měli mezi představeními zhruba 30 minut a potvrzuji, že v Národním by do toho za těchto podmínek rozhodně nikdo nešel. Na druhou stranu však naplnit dvakrát po sobě plný sál vysockého divadla je zážitek, který se tak často neopakuje. A frenetický aplaus, který po obou reprízách zněl hledištěm, je opravdu tou nejlepší odměnou za jistě fantastický, ale stoprocentně vyčerpávající výkon všech zúčastněných.

Jak je u divadla zvykem, každé představení je originálem. A tak i každá repríza má své specifické kouzlo a já si ho mohl opravdu vychutnat dvakrát.  Přiznávám, že text kanadského dramatika a herce Norma Fostera jsem neznal, a tak jsem se podobně jako většina diváků nechal unést jistým tajemstvím, které Fantastickou ženu obestírá. Zcela záměrně jsem se v odpoledním představení zaměřil jen na děj inscenace a večer jsem už detailně sledoval jednotlivé výkony. A měl jsem opravdu radost. Kreace Lenky Ferenz je pro mě doslova objevem a skláním se zejména před jejím nasazením a neskutečnou vitalitou a barevností všech jejích variací na ženskost. Nejen, že je pro roli Fantastické ženy jako stvořená svojí postavou, ale i gestem a mimikou obličeje je jednoznačně tahounem představení. Oběma pánům věříme, že jsou jí okouzleni, zmateni, šokováni – prostě manipulováni přesně podle jejích přání. Jakmile je na jevišti ona, děj se rozbíhá závratným tempem a zejména ve druhé polovině představení, kde se nám herečka, na malé ploše, ale s velkým efektem, předvede v několika polohách od „sebevědomé“, přes „citlivou“ až po „skromnou“, máme skoro namoženou bránici a červené ruce od potlesku. Ano, myslím, že tolik potlesků, zatím nevyvolalo žádné představení na letošní přehlídce. Ale nechci zapomenout ani na Ondřeje Bendu a Lukáše Vlčka. I jejich postavy vyvolávají v hledišti příznivou odezvu a divácký potlesk odměňuje nejen vtipný text, ale i jeho herecké ztvárnění. Oba spolu nejen „mluví“, ale evidentně se vzájemně inspirují a domnívám se, že i když to samozřejmě nemohou dát veřejně najevo, že se i náramně baví.

Režisér (a otec Ondřeje) Václav Benda si tuhle komedii prostě skvěle obsadil, a tak jde jen o to, jestli i vytvořil optimální rámec pro jejich tvorbu. V zásadě by se dalo říct, že ano. Že jednouché a stále stejné prostředí pokoje nenabízí příliš mnoho možností. Přesto si dovolím některé věci zopakovat, tak jak o nich na seminářích neustále mluvíme. Kostýmy – v programu jsou uvedeni jako autoři sami herci.

Václav Benda není žádný začátečník, a tak si myslím, že by pro příště měl uplatnit trochu „tvrdší ruku“ a zejména u Lukáše Vlčka trvat nejen na „nějakém civilu“, ale zapřemýšlet na variantách cestovních, postelových, domácích atd. a rovněž Leonův kostým by měl charakterizovat rádoby umělecké zaměření „ne-úspěšného spisovatele“. Naopak oblečení Lenky Ferenz i herecká práce s ním, je dokladem, že právě kostým může být velkým pomocníkem a doslova spolutvůrcem.

Podobně i scéna by měla být nejen židličkami a stolky na sedání a odkládání rekvizit, ale pokud autor předpokládá letitý nepořádek, který se po zásahu ženské ruky promění, měla by tato proměna být nejen na první pohled zřejmá, ale měla by nést i jistý komický prvek jasně definující, kdo a jak místnost přeměnil (nejen uklidil).

Václav Benda je podepsán i pod zvukem a světly. Tady bych naopak ocenil nejen výběr hudby (Ondřej Benda), ale právě citlivou ruku, neboť jsme na přehlídce zažili i velmi nepovedenou reprodukci a světla, která dokážou diváka zmást.

Pokud bych za každou cenu hledal nějaké maličkosti, o kterých by stálo ještě zapřemýšlet, navrhoval bych v první polovině projít text a pokusit se ho v některých místech prokrátit. A zapracovat na pointách jednotlivých scén, aby byly jasně herecky ukončeny a daly divákovy informaci, že se posunujeme v čase a pokud byl spokojený, že může zatleskat.

Ve „Slově o představení“ soubor uvedl : „Poučení ? Jsme jenom lidé, odpouštějme si prohřešky, mějme se rádi a nesnažme se násilím nikoho měnit!“

Budu rád, když to vztáhnete i na tuto recenzi – bavil jsem se totiž jako všichni, kteří v pátek usedli do hlediště v 17 nebo ve 20 hod. Náročný a vyčerpávající „dvoják“. Ale výsledek je fantastický podobně jako samotný název hry.