Recenze: Jaroslav Kodeš
Divadlo Stodola Sivice
Divadlo Stodola Sivice je soubor působící v obci na okraji Brna od roku 2000. A hned od začátku prokazuje své kvality v oblasti amatérského divadla, a to nejen toho venkovského. Zásluhu na tom mají mimo jiné režiséři, jako například Martin Beneš, Klára Havránková, Ondřej Buchta, Marek Šudoma, Zdeněk Hilbert či Jan Říha. Posledně jmenovaný je podepsán i pod inscenací autorů – libretisty Oldřicha Daňka a skladatele Jana Franka Fischera – Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta, kterou jsme viděli na letošním KDP.
Jedná se o hru, která vznikla pro Divadlo na Vinohradech na sklonu 90. let 20. století. Autor se inspiroval skutečnou událostí z Paříže roku 1914, soudním procesem, v němž je manželka ministra financí Roberta Caillarda obviněna z vraždy šéfredaktora časopisu Figaro. Daněk libreto napsal jako rekonstrukci samotného procesu, formou brechtovského divadla na divadle a společně se skladatelem Fischerem mu dali finální podobu muzikálu. Sami ho v podtitulu nazývají muzikál pro činoherce.
A jak si Divadlo Stodola poradilo s muzikálovou formou na amatérské půdě? Nejdříve si text trochu přizpůsobilo k obrazu svému. „Hodně jsme škrtali, text je původně o třetinu delší, je v něm původně ještě další rámec divadla na divadle, který jsme si dovolili vypustit. Ansámbl inscenaci hraje v sedmi lidech. Má jich být osm, ale škrtli jsme ještě jednoho zřízence ze dvou. Byli jsme k redukci donuceni personální krizí, a zároveň se role zřízence tolik nedrobí,“ říká Jan Říha, režisér inscenace. Další úprava, korepetitorem Martinem Hanákem, se týkala pěveckých partů, neboť tam, kde autor hudby předepisuje vícehlasy, soubor si troufl „jen“ na dvojhlas. Hudba to není ale vůbec jednoduchá, a ten, kdo očekává typicky muzikálové šlágry, se spíše nedočká, neboť autor už při komponování počítal s hereckým zpíváním. A pak je tu ještě choreografie, bez které se tento žánr neobejde. Za tou stojí Marek Šudoma, a také vhodná scénografie, kterou si vymyslel režisér s Ondřejem Buchtou. A já konstatuji, že všechny tyto složky inscenace jsou vyrovnané a dobře slouží celkovému vyznění muzikálu.
Herci se šikovně, střihem, nenásilně a s dostatečnou nadsázkou vyrovnávají s řadou epizodních i větších postav v rámci děje. Příběh je jimi tlumočen přehledně a troufnu si zdůraznit, že až na drobná zaváhání a zašumlování, nemá nikdo v hledišti problém se v ději orientovat. A to i tehdy, kdy autor využívá jeho oblíbenou formu divadla na divadle a skoky v dramatickém čase. Dále herci dobře zpívají, a to jak sólové party, tak i ansámblovky. A že jich je v inscenaci. Škoda jen, že hudební doprovod je předem natočen, je to konzervička, která nemůže žít s představením. Živý muzikant, nebo raději aspoň tři, by tak podpořili rytmický, ale především emocionální spád celé inscenace. Choreografie jsou ve svém celku výrazně invenční, odpovídají vždy textu, který se zpívá, ale i náladě situace či okolnostem, za kterých se zpívá. A herci je opět zvládají na jedničku. Výborně jsou vyřešeny přestavby, aniž by nějak zdržovaly spád děje. A kostým jednoduše charakterizuje každou postavu. Za přímo vynikající považuji kostým Henrietty v momentě, když je jako vězeňkyně oblečena do pruhovaného, ale pruhovaného kostýmku velmi elegantního. Naproti tomu kostým jejího manžela včetně bot působí hodně, hodně ošuntěle. Tady to vám, kostymérky, uteklo.
A celkový dojem z představení? S tím, kdo ve hře vidí jen nezajímavý bulvární příběh bez překvapení, nemohu plně souhlasit. Ano, díváme se na lehkonohou múzu, výborně zahranou, která si za základ klade především pobavit diváka. Ale nenajdeme ve hře, v inscenaci víc? Pro mě je to například stádní, manipulovaný vztah veřejnosti k samotnému procesu s vražedkyní a jeho vývoj v čase. Opravdu jsou motivem vraždy jen kompromitující materiály, které novinář údajně vlastnil? Nebo se za zločinem skrývá víc? Prostě autor používá brechtovský přístup, kdy na začátku hry sdělí divákům, jak to dopadne, aby pak v ději odhalil příčiny a motivy. Daněk spolu s Fischerem připravili srozumitelný příběhem s hrdiny, kterým můžeme fandit, s hezkými, dobře zakomponovanými písničkami posunujícími děj. Ale nejen to. Byli autorsky nároční na sebe, a tím pádem i na herce a režii. Šikovně do hry před třiceti lety vložili několik témat, která rezonují i s dnešní dobou. Protiválečné téma se nabízí na první pohled, ale já si myslím, že inscenace je především o manipulaci s veřejným vědomím. Jak aktuální! A za to souboru děkuju.
