Recenze: Alexandr Gregar
Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice
Boleradický soubor má jistojistě ve Vysokém nad Jizerou své domovské právo. A možná i adresu – počet jeho účastí na Krakonošově divadelním podzimu už dosahuje slušné dvojciferné číslo, a vždycky patřil k ozdobám této přehlídky…
Ostatně i letos vzbudil (za-sloužené) očekávání, zvláště když hodlal přivézt inscenaci autora, s nímž v minulosti slavil nejeden zasloužený úspěch – inscenace Maryši či Roku na vsi patří k nezapomenutelným opusům tohoto souboru. A navíc Vilém Mrštík (i jeho bratr Alois) neodmyslitelně patří do rodného listu boleradických – nejen proto, že je mají v názvu, ale také proto, že je hrají jako autora(ry), kteří významně souvisí s prostorem poblíž Boleradic (v Divákách má V. M. hrob). Navíc herci a inscenátoři Divadelního spolku bratří Mrštíků mají cit pro poetiku jejich textů a zároveň i cit pro zpěvnost, košatost, syrovost i něhu tohoto kraje vína a písní.
Pohádka máje vše z těch krajových atributů nabízí: je to laskavý příběh o probouzené dospělosti (v inscenaci dokonce kontrasignované prostřednictvím „retromotivú“ dospělé Helenky a Ríši). Také je to o naději i strachu, o dychtivém mládí i šedé próze života. V podání boleradického souboru můžeme najít vše z tohoto repertoáru. Byť bychom, hodnotíme-li celkové vyznění inscenace, mohli dojít i k přesnějšímu titulu: Pohádka máje – bez vášně...
Té jakoby se celkovému tvaru inscenace (i hereckým výkonům) nějak nedostávalo, vidíme sice velmi pěkné (většinou) herecké výkony, slova plynou umně a vědomě, tančí se, zpívá. Ale jakoby opatrně, z jednání nepramení konflikt, máloco vede jen k náznaku napětí, Ríša se Helenky snad ani (pořádně) nedotkne, a když, tak mimo vášeň… Vzpomínal jsem včera večer na inscenaci Divadla Na provázku z roku 1977 (viděl jsem ji tehdy v Brně na vlastní oči), kdy z Miroslava Donutila i Ivy Bittové vášeň přímo tryskala a Revírník (Jiří Pech, jak jinak) nadával a řval. Samozřejmě boleradickým nevyčítám, že se chovají mírněji a že potlačili např. i mnohé repliky, které by mohly vzbuzovat – v rámci milostných vztahů, o něž v inscenaci jde, i nepřípadnou reakci publika (natož herců), dnes to mnozí tak neberou… Byť Ríšovo „ani se tě nedotknu“, když při tom Helence tiskne koleno, je jistým kouzlem nechtěného…
Boleradickým se samozřejmě podařilo připravit z původního románu a Plevovy dramatizace z 50. let minulého století (i vkladem režisérky Ivy Kahounové) inscenaci jako určitou fresku, mozaiku, klipový soubor obrazů ze života moravské vesnice. Navíc s mnoha jejími atributy realizovanými v kostýmech, v písních, ve scéně – jí dominují stylizované a přitom konkrétní krajinné motivy blízké impresionismu (odkaz na dobu i část autorova uměleckého vyznání) promítané na textilní závěs. A propó – vlastní hrací prostor je minimalistický, pár rekvizit či kousků mobiliáře, židle, stoly a postel (na kolečkách), a to perfektně a v rámci scénického pohybu vše nenápadně přemísťované. Přední rozlehlý prázdný prostor i zadní část jeviště za projekční záclonou, kde se odehrávají symbolické davové scény (a kde nám také objevuje retro obraz zestárlých Helenky a Ríši) nám nabízí i průnik do modernějších podob divadla…
Problémem inscenace je – možná – hudební složka, poněkud nesourodá a různé kvality (stylem i špatnou hlasitostí. Zvláště problematická je ona jakási dechovková hudba coby ilustrace tanečních scén. A nejsilnější hudba působí tam, kde živě zazní v písních – ty navíc přispívají k rytmizaci děje a mají hlubší stylotvorný význam, nejsou jen kulisou. Škoda, že s tímto (pouze naznačeným) principem nepracují inscenátoři vědomě – a více.
Herci jednají přirozeně, akcentují svůj smysl pro poetiku textu, hrají přehledně a srozumitelně, režisérka buduje situace smysluplně a dokonce i stylově trochu „vznešeně“, jak se to zřejmě k autorské ikoně sluší. Byť by se jistě našly i jiné prostředky či jiná, plastičtější a logičtější řešení, ale to je na rozhodnutí režisérky a souboru… Někteří herci nezapřou sklon k vyzkoušenému psychologickému realistickému hraní, které patří k jejich životní zkušenosti. Ovšem velmi sympatický, promyšlený (a nejen „ze vzduchu chycený“) výkon nabízí představitel Ríši. Do jisté míry i půvabná Helenka, byť její hra „na naivku“ by mohla mít překvapivější (a zábavnější) konsekvence… Škoda, že propracovanějších situací (kromě pravděpodobného dialogického jednání, kterým herecký soubor vědomě vládne) – jako byla např. situace, když Ríša pod stolem loví pozvání do Brna – nebylo více. Někde by k větší přesvědčivosti a významotvornému jednání stačil jen krok.
Boleradická inscenace Pohádky máje je však také jistý fenomén: dýchá na nás sice starými časy a lehkým příklonem ke skanzenu, a nejen tématem či víc než sto let starým stylem dramatického spisování, což vůbec nevadí – protože současně také lehce naznačuje ovlivnění současným světem (divadla). Inscenace Pohádky máje nám samozřejmě nabízí jaksi nostalgickou a snad i trochu sentimentální podobu tradičního divadla, jenže z pramene čistého, divadla vědoucího, pokorného a láskyplného. Je to, a to nemyslím ani trochu pejorativně, takové amatérské či chcete-li „ochot-nické moravské národní divadlo“, které má svou chuť a vůni, svou sílu a hlavně svůj smysl – a to stále. Ono totiž to „tradiční venkovské divadlo“ má něco do sebe…
