Recenze: Petr Jan Svoboda
DS Amadis Popůvky
Divadelní soubor AMADIS má za sebou 25 let práce a 24 premiér – to jsme se dozvěděli v programu KDP, kde o sobě soubor dále uvedl, že si odvezl mnohá ocenění z postupových i nepostupových přehlídek, a to za inscenace a herecké výkony uváděné od Prahy, Děčína až po Ostravu.
Jejich letos uváděná inscenace autora Jakuba Zindulky Od silvestra do silvestra patří do kategorie takzvaných konverzačních komedií. Za poslední roky ji s úspěchem předvádějí i mnohé profesionální skupiny a reprízovost dosahuje někdy i přes 200 představení. Jedná se tedy o velmi frekventovaný a prověřený titul s prokazatelnými diváckými ohlasy. Ostatně i včerejší představení bylo přijato vysockým publikem s neskrývanou radostí a potleskem.
Přiznávám, že mě přivedlo k letitým vzpomínkám, kdy jsme s kolegy v Libni, a zejména pak i v Národním divadle, jezdili s takzvanými „zájezdovkami“ po celé naší zemi a užívali si přízně diváků, kteří právě na takovéto konverzačky rádi chodili. Vzpomínám si ale i na velkou práci a přípravu, kterou takovéto texty od inscenátorů opravdu vyžadují. Měl jsem štěstí, že jsem poznal zkoušení s kolegy, jako byli Jan Skopeček, Bořík Procházka, Květa Fialová, Láďa Trojan a z tehdy mladších Vašek Vydra, Jana Boušková a třeba i Karel Roden. Zmiňuji se o tom proto, že hlavním předpokladem účasti v takovýchto projektech, byla stoprocentní připravenost a dokonalá fixace vymyšlených gagů a point, neboť konverzačka právě s takovými atributy stojí a padá. A to doslova – text je jen základem a pokud se nedodá komediální nadstavba v podobě často až absurdní, ale dokonale secvičené souhry všech představitelů, vznikne jen bulvár okořeněný tu a tam sprostým slovem nebo lascivním dvojsmyslem.
Velmi podobné téma (samo-zřejmě v naprosto odlišném divadelním žánru) jsme měli možnost vidět o den dříve v inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Nechci srovnávat nesrovnatelné (co se týče použitých prostředků), ale právě ta souhra, secvičenost a fixace gagů je to, co mi u AMADIS trochu chybělo. Ke konverzačce patří tempo a často až ekvilibristické schopnosti jednoho každého představitele, a to jak v mluvě, tak i v naaranžovaných pohybových sekvencích. Obojí se ve dvou manželských párech – Jana Lautrbachová / Josef Širhal a Radka Schardová /Tibor Bíbel – bohužel vyskytovalo jen poskrovnu. Nepomáhala k tomu trochu ledabylá práce s rekvizitou (mo-bily a sklenice s vínem) a i jistá neujasněnost v prostorové orientaci.
Dialogy manželek vycházely o něco lépe než u jejich protějšků, ale měl jsem někdy dojem, že by celá čtveřice potřebovala „oprášit“ nejen text, který (což se samozřejmě může stát) tuším jednou, nebo dvakrát zahaproval – ale zejména vzájemné reakce a pointy jednotlivých gagů. Záměrně nechci nikoho vyzvedávat nebo hanět – opravdu z vlastní zkušenosti vím, jak je tento druh divadla náročný. Také nemám informaci, kdy a kolikrát se tato inscenace uváděla. Jsem totiž přesvědčen, že právě její opakování a častější reprízy by jí dopřály ještě lepší a silnější ohlasy publika, než jsme zažili včera.
Tak jako v minulosti, je totiž po takovéto produkci stále hlad a je dobře, že se o to soubory jako AMADIS z Popůvek snaží. Držíme jim palce, protože je vidět, že jde o zkušené a poučené herce. A tam, kde se hrálo s chutí, v tempu a ve vzájemném naslouchání a se zpětnou reakcí, docházelo i ke spojení s hledištěm. A o to jde samozřejmě u konverzačky nejvíc!
