Recenze: Jaroslav Kodeš
Divadlo Stodola Sivice
Hra amerického autora Jamese Goldmana Lev v zimě vznikla v roce 1966 (u nás poprvé hrána v Hradci Králové 1988 v režii M. Taranta), poměrně věrně vychází z historických reálií rodiny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, neboť líčí postavy na základě známých faktů. Jejich osobnostní charakteristiky a detaily z jejich života jsou však autorovou fikcí. Ocitáme se na hradě Chinon, kam král Jindřich povolal své tři syny, aby jim sdělil, kdo se stane jeho nástupcem na trůně. A také je tu přítomna vězněná Jindřichova manželka Eleonora Akvitánská. Nejmladší syn Jan je jeho tajným favoritem, jedná se o budoucího krále Jana Bezzemka. Jeho nejstarší syn Richard, budoucí král Richard Lví srdce, je naopak favoritem královny Eleonory. Prostřední syn Geoffrey nemá důvěru ani jednoho z rodičů, ale je o něm uvažováno jako o kancléři budoucího panovníka. Do tohoto propletence rodinných zájmů se dále zaplétá mladičký francouzský král Filip II., který zde hledá nejvhodnějšího kandidáta pro své plány do budoucna. A vše ještě komplikuje Jindřichova milenka, francouzská princezna Alais, sestra Filipa.
Goldmanova hra, i když drama, se hodně blíží žánru konverzační komedie, kde má své místo láska, žárlivost, nedůvěra i strach. Lev v zimě se vyznačuje konverzační brilancí, přitažlivými historickými reáliemi a neustálými dějovými zvraty. Změny v postavení jednotlivých figur vůči sobě připomínají partii šachu, jejímiž hlavními hybateli je ústřední královský pár, znepřátelení manželé. A to vše klade vysoké nároky na herecké dovednosti každého z protagonistů. Schopnost herců přesně plnit průběžným jednáním záměry a touhy svých postav, to je základ, bez kterého se žádná dobře připravená inscenace této hry nikdy neobejde. A zvláště pak úspěch přímo stojí a padá s obsazením hlavní dvojice.
A Sivičtí takovými herci disponují. Tedy aspoň v oné ústřední dvojici. I když představitele Jindřicha II. bychom si dovedli představit staršího a trochu víc stářím fyzicky sešlého, než je představitel této role, velmi zkušený a herecky vybavený Martin Hanák. Zvláště když se na věk postavy několikrát upozorňuje v textu a také věkový rozdíl od jeho synů není tak velký. Bylo by to uvěřitelnější. Martin hraje Jindřicha energicky, bojovně, výborně artikuluje, ale současně málo unaveně vzhledem k jeho vladařským zkušenostem při rozšiřování říše. Však si v textu tato postava povzdechne, že už je unavena životem. Zato Klára Havránková v postavě Eleonory svojí typologií, gesty i herectvím naprosto odpovídá mojí představě o královně a milující matce. Její výkon je velmi plastický a sděluje mnoho vrstev této odvržené ženy a matky, vězněné králem už deset let. Její monolog u zrcadla je skvostně zahraný. Je radost se dívat, jak to Kláře hraje.
Potom tu máme tři syny, každý z nich chce být králem. František Kašpárek je odpovídající typ pro nejstaršího Jindřichova syna a hraje Richarda především přes základní vnější charakteristiku vojáka, který nehne ani brvou, postrádá výraznější emoci a stojí vždy rozkročmo. Ale o tom, že je homosexuál, který tuto orientaci zakrývá velkou brutalitou, se mnoho nedozvíme a přitom by naznačený rozměr dodal postavě na tajemství a barvitosti. Prostředního syna Geoffreye se snaží hrát Tomáš Sedlář více z vnějšku. Jen ze slov se dozvíme, že je zneuznaný a podceňovaný syn, který má být na rozdíl od bratrů možná i chytrý, ale současně až chorobně nešťastný ze své pozice v rodině. Vystihnout složitost tohoto charakteru v rámci struktury hry zdá se být zatím nad jeho herecké dispozice. Podobně je tomu i u Jiřího Plevy, který představuje Jana, nejmladšího z bratrů. Ani on příliš věkově neodpovídá roli, kterou má ztvárňovat. Představitel by měl být věkově přibližně stejně starý jako herec Filipa. Potom by se mu asi lépe hrály ukňourané repliky rozmazleného, ale slabošského fracka, který se nenaučil ani mýt. A také by bylo logičtější, proč mu vůbec chce Jindřich věnovat korunu a svoji milenku Alais. Asi proto, že se slabochem si snadno poradí i v budoucnu a nikdy neztratí svou Alais.
A ještě tu máme jmenovaného Filipa II., respektive jeho představitele Filipa Fajta. Je zajímavé, jak si tento mladý herec poradil s postavou, která ví, co chce, a která se umí rychle orientovat v nástrahách královského dvora, aniž by se sama příliš odhalila. Ve scéně se závěsy je velmi přesvědčivý. Jen si musí dát pozor na příliš hlasitý projev, křik. Hlas ztrácí přirozenost, je tu nebezpečí překřiknutí hlasivek.
Jak už bylo napsáno, Sivičtí sáhli po neobyčejně těžkém textu. Těžkém pro herce a velmi těžkém pro režiséra. Herecká zkušenost tu sama o sobě nestačí. Režisér Martin Šudoma už připravil pár inscenací, domnívám se však, že před tak ciselérskou prací, kterou vyžaduje tato hra, ještě nestál. Hru určitě dobře promyslel, s herci prodiskutoval jejich charaktery a motivace pro jednání, zvolil žánr inscenace, vymyslel aranžmá, pracoval se světly i se scénickou hudbou vcelku dobře. Ale jak pomoci hercům zveřejňovat jejich postoje a emocionální stavy v rámci komplikovaných situací přetvářky, lhaní, pletichaření, ale i pravdivého citu, tak toto zatím nezvládl. A zvláště v prvním jednání. Druhé je přehlednější, neboť příběh se už rozeběhl. V tom prvním se dlouho pomyslně rozdávají karty a my bychom potřebovali vždy vidět, jak se rozdávají, kdo má v každé sekundě hry navrch, komu se nedaří, kdo vyhrává, ale hlavně se potřebujeme vyznat ve strategii a zvratech. Bez drobné práce se spoustou domyšlených mizanscén to nepůjde. Už jenom s příchody a odchody postav z jednotlivých situací by bylo potřeba něco udělat. Takhle mnohdy postavy přicházejí nemotivovaně, vlastně jakoby bezdůvodně. Odpověď, jak přijít a s jakým pocitem, pochopíme vzápětí ze slov, ale takový příchod je potřeba udělat dřív, než se to řekne. K tomuto nedostatku přispívá v prvním jednání ne moc šikovné scénické řešení prostoru a jeho topografie.
A pak je tu samotný závěr inscenace, který režisér asi chtěl udělat jako smířlivou idylku. Chlapci jsou propuštěni a král s královnou odcházejí vzadu v pravdě a lásce pryč, co? Opravdové smíření? Anebo se zase jedná jen o přetvářku a vše pojede dál ve starých kolejích? To nebylo ze včerejšího představení jasné.
Je potřeba konstatovat, že v zápase Sivických se Lvem v zimě není vítěze ani poraženého. Vzniklý jevištní tvar nepostrádá nápady, emoce, dobrý temporytmus, napětí, slušné scénické řešení, jeden vynikající herecký výkon a dva velmi dobré. Ale to na celou inscenaci, na skutečný a celistvý divadelní zážitek nestačí.
