Recenze: Petra Richter Kohutová
DS Na Štaci Němčice nad Hanou
Divadelní soubor z Němčic nad Hanou byl založen pod názvem Divadelní soubor mladých v roce 1969. Když členové o dvacet let později dospěli, přejmenovali se Na Štaci. Viděli jsme je ve Vysokém v posledních dvaceti letech několikrát – s tituly tak rozdílnými, jako jsou pohádka Jak přišla basa do nebe, dramatické dialogy shrnuté Felixem Miterrerem do titulu Návštěvní doba či Clémentova situační komedie Ani o den dýl! Je příjemné, že kromě standardních komedií či pohádek se soubor pouští i do těžších kusů s výraznou výpovědní hodnotou (viz Převýchova v díře, dramatizace autobiografického románu Ladislava Vrchovského), v dramaturgii divadla pro děti nacházejí neotřelé tituly (viz Loupež v Toweru – variace na Walliamsovu Babičku drsňačku).
Historie letošního němčického titulu je pozoruhodná sama o sobě. Morytát o ženě, jež se stane útěchou poslední noci usvědčeného vraha, poprvé zachytil novinář Egon Erwin Kisch v povídce Nanebevstoupení Tonky Šibenice v roce 1921. Zda vyšel ze skutečné události či z vlastní fantazie, nevíme. První dramatizaci pořídil ještě ve dvacítkách Emil Artur Longen pro kabaret Revoluční divadlo, existuje verze Olgy Walterové (uváděná pod názvem Tonka Šibenice), Miloše Macourka (Racajda) nebo ta hraná Němčickými z pera Ludvíka Aškenazyho (Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem). Existují také tři české, potažmo československé filmy. Mezi slavné divadelní Tonky patří Gabriela Wilhelmová či Jitka Sedláčková, mezi ty filmové Jiřina Šejbalová nebo Aňa Geislerová.
Příběh se tváří jako jímavý, ale uvnitř má skryté drápy, a to prakticky od první Kischovy verze. Ludvík Aškenazy je dokonce posílil – posunul příběh do roku 1910, do doby blížícího se celosvětového konfliktu, který posunuje Tončinu osobní tragédii do zcela jiného kontextu. Aškenazyho verze je výpovědí o cestě do pekel, co je dlážděna dobrými úmysly, o lžích milosrdných i smrtících, a především o pokrytecké morálce společnosti (příznačná je stále opakovaná replika madame o „nut-nosti udržet si dobrou pověst“ – rozuměj dobrou pověst bordelu). Tonku, která projevila soucit a lidskost, zavrhnou a opustí úplně všichni, byť z různých důvodů. Nejen depresivní snílek Kuno, bordelmamá, kolegyně animírky i Bláža, všichni, jimž všem vytrhla trn z paty. Ale i anděl a ti, kteří „byli při tom“. Přichází, když ne o lásku, tak alespoň o naději na lepší život, o domov, zaměstnání, přítelkyně, zastání i spásu…
Mísí se zde vysoké s nízkým a humor s drsností. Dobře napsané, přesně konturované postavy, role, v nichž je o čem hrát (Tonka je jen jednou z nich), dělají z Aškenazyho tragikomedie titul atraktivní i pro amatérské soubory (naposledy byla k vidění tuším v divadle Brod).
Vytčeno před závorku. Je skvělé, že se divadelní spolek rozrostl o nové členy, má nového režiséra a ambici a vůli dělat divadlo s výpovědní hodnotou „rozpoutávající karneval emocí“. Patrová scéna s dobovým zařízením včetně křišťálových lustrů je impozantní – ostatně důkazem bylo divácké „ach!“ po prvním otevření opony. Stylové jsou detaily – stínítka lamp, karafy, tác se závinem, krabice na klobouky… Obsazeny byly přesné typy, Petra Konečná skutečně disponuje tím, co kolega Kodeš nazývá „decentní smyslností“, Miluše Poláčková v roli Blaženy Peterkové alespoň naznačuje smysl pro nadsázku, Jiří Vrba coby komisař Flixner vypadá jako Jiří Adamíra v Panoptiku Města pražského. A inscenaci doprovází velmi pěkně pojednaný program.
Tvůrci z Němčic v něm deklarují záměr zobrazit Salon Diamant jako dnešní svět, nabídnout divákovi výpověď o „horlivém přístupu splnit vyslovené přání či myšlenku zločince v souladu s trendem doby“ a o tom, že právě ti, kteří tak činí, „nerozlišují, zda lidé jednají v dobrém úmyslu či nikoliv“. Bohužel prakticky vše zůstává pouze v rovině záměru, který není naplněn.
Úpravami textu a zejména rezignací na ironickou stránku předlohy se Němčickým podařilo udělat z Pravdivého příběhu sentimentální historku bez přesahu. Nepomáhají ze strany režiséra nedostatečně definované řídící úkoly v té či oné situaci. Viz např. Kunův odchod po Blážině „sebevraždě“ – není to rozevlátý a roztomilý odchod za blíže neurčenými povinnosti do kasáren, ale zběsilý úprk před problémy, vždyť při zdánlivém Selbstmordu byla použita jeho služební zbraň… Někde se hraje příliš obecně – dámy v Diamantu nenaplňují ani záměr představit různé národnosti (kromě Jitky Borovičkové), ale vlastně ani záměr představit lehké ženy, jejich motivace a způsob existování; spíš jsem měla pocit, že jsme se ocitli v dívčím penzionátu těsně po večerce. V mnoha případech jsme svědky jednání tak nekonkrétního, že vlastně postrádá smysl a doslova křičí „všechno je jenom jako!“ – nejjednodušším příkladem je předstírané uklízení u Bláži. Někde je smysl zamlžen, protože se tvůrci nerozhodli, jak to vlastně je, nebo to nedokázali sdělit (jak přišla bordelmamá na to, že komisař trpí bolestmi nohou? A proč se Tony stydí, že má dvaatřicet klobouků?). Nehledě na velké množství nelogických věcných informací (pan Černý do salonu Diamant asi přiletěl – jinak nechápu, jak se tam dostal; Tony na sobě nemá „krajkové nedbalky“; tak je ta polívka studená – nebo horká?; a kde se ve vězení vzala „slečna nevěsta“?). A chybí nadsázka a humor, bez kterého tahle naivní historka působí až podpásově sentimentálně a vlastně dost trapně.
Někdy se při divadelní práci necháme příliš unést obecnými představami. Někdy máme nápady a bohulibý záměr, ale schopnost je využít a naplnit pokulhává. Přejme Němčickým, ať si z práce na Pravdivém příběhu vezmou především tu pravdivost. A určitě se příště povede lépe.
