Recenze: Alexandr Gregar
Malá Divadelní Kumpanie Kraje Kouřimského
Co nám nadělí příští století… V inscenaci Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech (nebo na Blatech?) je to závěrečná a zásadní otázka, která se ovšem týká století již minulého. Tedy dvacátého, protože text Martina Drahovzala neopomenul ani našeho prvního (československého) prezidenta Masaryka či vynálezy nejen ze století páry… Spoustu dalších bonmotů a slovních i myšlenkových perel jsme za sobotní večer slyšeli spoustu, některé nápaditě, zřetelně (a přesně) vypálené na komoru, jiné, bohužel, se jen tak krčily…
Inscenaci provázely dobré reference předchozích představení, ostatně Drahovzalovy autorské opusy i jeho režijní a herecký podíl (i já je tak pamatuji před již mnoha léty) vždycky slibují zábavný zážitek. I jeho adaptace románu A. C. Doyla, respektive jakýsi palimpset, tedy nové dílo na původním materiálu, nabízí vtipnou a humornou variantu známé detektivky. Také, a samozřejmě v hororovém hávu, v němž o děsivé situace není nouze – o mlhu na blatech, o srdcervoucí psí vytí či střelbu nevyjímaje. A vše je prostředkem pro rozehrávání komických situací, které vycházejí z různých nedorozumění, jak se na detektivku sluší. Drahovzalovo autorské zpracování nabízí nové a často nečekané souvislosti, dokonce jakési komiksové struktury a formy, které jsou zdrojem bonmotů a ironických point (hlavně ale ve slovním projevu), a v řadě případů také v aktuálních souvislostech, v současném i dobovém kontextu, který divák se smíchem kvituje, resp. mohl by, či více by mohl, kdyby dostal příležitost…
Tady, bohužel, je třeba poukázat na ne úplně vědomé a přesvědčivé režijní i herecké zpracování, které (především snad usilovnou snahou o komický efekt) často ztratilo načasování, ten kýžený „úder na komoru“. A proto mnohé vtipné (a dobře napsané) pointy nezabraly, jak by mohly a měly, zůstávalo často jen u interpretace textu – a bohužel nikoliv v existenci a fungování situací… Důvodů může být více, od onoho hereckého zpracování (a jasnější dikci) až po srozumitelnost v jednání postav – tedy, o co běží, co „tím autor (herec) myslel“… A možná, že autor Drahovzal už neměl tolik energie, aby i jako režisér představení dohlédl na ono jasnější a přesnější řešení situací, na míru a způsob hereckého zpracování, na souhru… Sám svou postavu zvládl výtečně a statečně mu také sekundovali představitelé Holmese, dr. Mortimerové či Beryl Stapeltonové…
Autor Drahovzal je ironik – a tuto svou povahu projevuje nejen v textu, ale do jisté míry i ve výběru hudby, která reflektuje nejrůznější textové a dobové narážky (včetně nesmyslné, ale o to půvabnější slovenské písně v „nečekaných“ souvislostech, v odkazech na Bacha, Mozarta či Čajkovského). Ale hlavně v půvabně působících aluzích (Čechovovy Tři sestry, Strašidlo canterwillské či Vysoká hra patriotů, jmenujme alespoň některé z mnoha), některé zřejmě publikum ani nedešifrovalo… Půvaby textu oscilovaly i na tak drobných slovních hříčkách jako (cituji možná nepřesně) např. „tady taky mají psa-cí stroj“, vysloveno s pauzou – poezie!
Škoda, že jsme – snad jen v tomto konkrétním představení – museli řadu přesnějších a významově důsledněji zpracovaných dramatických situací či dialogů obtížně dešifrovat, luštit, říkat si, to by byla pecka, kdyby ten bonmot vyšel, ta situace měla pointu… Text se často rozmělňuje v množství informací, které, pokud není výraznější (a logičtější) herecké zpracování, ztrácejí na působivosti (a zábavnosti) a dokonce možná i prodlužují (pocitově) délku představení, jak se to někdy stává počasí…. Přes to všechno se velká část publika určitě bavila náramně. Odpověď na otázku z úvodu tohoto drobného zamyšlení nad vysockým představením už vlastně taky známe a optimismem právě nevyniká…
