Recenze: Jaroslav Kodeš
DS Kolár, Police nad Metují
Martin McDonagh je současný britský dramatik irského původu, který se ve svých hrách velmi často inspiruje irským venkovem, jeho drsností danou tvrdou historií silně katolické země, její geografickou polohou ležící vedle protestantské a vzdělanější Anglie, kulturou vycházející z lidových tradic zemědělského a rybářského způsobu života. Života na odlehlých místech ostrova, odkud permanentně století co století emigruje inteligence v touze po lepším životě. Sám se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházejí z Irska. On sám trávil pravidelně léto na západním pobřeží ostrova, kde se seznámil se svérázným místním dialektem, který později použil ve svých hrách.
Hra Mrzák inishmaanský patří do tak zvané Aranské trilogie (doplňuje ji Poručík z Inishmoru, Smrtky z Inisheeru). Trilogie je nazvána podle souostroví Aran, což jsou tři ostrovy (Inishmore, Inishmaan a Inisheer), ležící na západním pobřeží irské pevniny v Galwayské zátoce. Ostrovy jsou posety památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. A dramatika inspiroval způsob života místních lidí. Na ostrovech se dosud mluví výhradně irsky a ještě na počátku 18. století zde díky izolovanosti od pevniny přežíval poměrně primitivní způsob života. Hra se sice odehrává až v meziválečném období (1934), nicméně některé prvky tohoto způsobu života tu najdeme stále.
Hry Martina McDonagha se vyznačují scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy až groteskní nádech. A to asi přitahuje inscenátory, jak na současné profesionální scéně, tak i na té amatérské, kde jsem jen letos zaznamenal dvakrát Mrzáka inishmaanského, třikrát Krásku z Leenane a dvakrát Pana Polštáře. O něčem to svědčí, co současné tvůrce k McDonaghovi táhne. Možná to, že jim jeho hry nepřipadají v dnešní době nudné, neboť výstižněji odrážejí náš pocit ze šíleného světa kolem nás.
Vybrat si kteroukoli McDonaghovu hru, u Mrzáka to není výjimka, nadchnout se pro ni je ovšem jedna věc. Druhá pak porovnat se s ní, neboť to není vůbec jednoduché. Souboru z Police nad Metují se to podařilo pouze z poloviny. Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti vcelku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla. Začnu tím nejjednodušším. Přestavby mezi obrazy včera tak nějak drhly, a to jak od těch, co měli se scénou manipulovat, tak i od zvukaře a osvětlovače. Souhra těchto lidí se moc nekonala. Další problém vidím v rozmazaných koncích obrazů a také v neorganicky, zvnějšku začleněných důrazech na národnostní problematiku. Zřetelnější artikulace herců by také nebyla na škodu. Co je však zatím v plenkách, je nedostatečné jevištní jednání všech aktérů. A to zvláště těch, kteří mají méně zkušeností. Režisér nevede herce k tomu, aby jednali – zviditelňovali, o co jim v příslušný okamžik jde. Nechává je vlastně jen říkat text, posouvá je po jevišti, aby bylo na ně vidět (v několika případech nešikovně) spoléhaje se na to, že to stačí. Slyšíme tak jen slova a vnímáme zase jen slova s nějakou přibližnou intonací. A přitom by herci potřebovali dostat činnosti, úkoly, které by více odhalily vnitřní svět postav a jejich charaktery. V takovém aranžmá, kterému se říká významové, které už samo o sobě nese nějaké sdělení o vzájemném vztahu postav, jejich náladách, postojích, touhách, přáních, a to tak, aby to pomohlo divákům vidět přesný význam slov. Ve výsledku by to umožnilo hercům plastičtější projev, který bude přirozenější a divákům dá šanci více proniknout do smyslu příběhu.
No a poslední problém, kterému se soubor a režie nevyhnula, je výklad inscenace. Jaké má téma. Jednodušeji, o čem se to hraje teď a tady. Domnívám se, že to, co se píše v programu k inscenaci (mimochodem velmi pěkném), že mezi námi možná žije daleko víc a větších mrzáků = duševně postižených než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný, je pravda. Jen inscenace toto téma málo akcentuje.
Je dobře, že se soubor Kolár z Police nad Metují utkal s tímto velmi kvalitním textem, respektive s autorem, který patří do top skupiny světových divadelních autorů. A i když inscenační výsledek není jednoznačný, už samotný proces zkoušení a přemýšlení nad textem musely být velkým dobrodružstvím, které soubor, herce i režiséra do budoucna velmi obohatilo.
