Recenze: Luděk Horký
DS Vojan Desná – Mladá Haluz
Mladá haluz dostála svému názvu a razantně snížila při svém představení věkový průměr přehlídky jak na jevišti, tak zejména ve vyprodaném hledišti. A nakonec i v tématu a v názvu hry. Uvedla Dospělé dítě.
Dospělé dítě je první z celé řady her, které píše od osmdesátých let dvacátého století Claire Dowie. Britská dramatička, herečka, režisérka a performerka, která je ve své tvorbě silně ovlivněna vlnou in-yer-face theatre a věnuje se především tzv. stand-up divadlu. Je to znát i na jejích textech, které jsou prošpikované monology s komediálním potenciálem a ponechávají velký prostor pro improvizaci. Mezi její výrazná díla patří např. monodramata Měním se v chlapa nebo Proč nosí John Lennon sukni?, za které získala v roce 1991 London Fringe Award. Věnuje se důsledně tématům genderové identity, sexuality a především procesu dospívání, při kterém dochází k iniciaci a složité transformaci z dětské do dospělé osobnosti. Zkoumá období, kdy mladý člověk určuje, kým je a nově si hledá své místo ve světě kolem sebe.
Dospělé dítě se někdy překládá rovněž jako Mrtvé dítě, což symbolizuje právě neodvratný konec jedné životní etapy. Světovou premiéru mělo v roce 1987. V roce 1988 byla hra oceněna Timeout Award a v roce 2010 cenou Best Drama Fringe Report. Je napsána jako monodrama a jde v ní o dospívání dítěte, kterému zásadním způsobem chybí láska rodičů a jež zde máme možnost sledovat od útlého dětství až po adolescenci. Celým životem ho doprovází imaginární kamarádka. Ta se mění z nevinné a chápající postupně až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou, způsobující skrz hrdinku potíže nejen okolí, ale zejména jí samé. V dramatickém textu není doslovně řečeno, zda je imaginární kamarádka výplodem dětské fantazie nebo příznakem propukávající duševní choroby na bázi schizofrenie. A vlastně to není důležité. Imaginární kamarádka stejně jako rozdvojená osobnost je zde totiž především symbolem. Znakem pro citlivý a komplikovaný rozhovor hrdinky s jejím druhým já. Tedy pro vnitřní dialog teenagerky, ve kterém se konfrontuje rozpouštějící se osobnost dítěte s rýsující se osobností mladé dospělé ženy. Nechybí motivy hledání genderové identity a volby sexuální orientace, přičemž základním tématem hry a zejména inscenace jednoznačně zůstává izolace a osamělost hrdinky uprostřed společnosti.
Režisérka hru nejen velmi přehledně dramaturgicky vyložila, jak vyplývá z předešlé věty, ale odvážně upravila původní monodrama do dialogu pro dvě velmi mladé herečky s podtitulem monodrama ve dvou. Dialogy jsou jevištně funkční zejména tam, kde měl dialogický charakter už původní monolog a kde dochází ke konfrontaci jednotlivých poloh proměňující se osobnosti adolescentky. V těchto okamžicích (a není jich ve hře málo) má dialog větší škálu jevištních výrazových prostředků, než by měl monolog, a inscenace navazuje s diváky skvěle kontakt. Pak jsou tu ovšem i okamžiky (je jich méně, ale ne zanedbatelně), kdy je původní monolog rozepsán do dialogu mechanicky, spíše ve stylu kolektivního uměleckého přednesu. Nejde pak o dialog ve smyslu dvojího dramatického jednání, ale o monolog rozdělený mezi dvě herečky. V takových situacích ztrácí text apelativnost, s jakou jeho původní verze promlouvala naléhavě z úst jediné herečky přímo k divákovi. Režisérka Petra Frydrychová si je ovšem tohoto úskalí dobře vědoma a snaží se mu maximálně předcházet tvorbou jednoduchých, ale divadelně účinných jevištních obrazů.
Herečky Anna Holcová a Lucie Víravová svou dynamickou akcí suverénně ovládly celý hrací prostor. Dobře vystihují proměny nálad, které jsou v jejich podání křehké, ale dobře čitelné. Skvěle jim pomáhá i kostým, a hlavně divadelně funkční práce s účesem proměňujícím se z copánků přes rozpuštěné vlasy k rozcuchu a podobně, vždy podle rozpoložení hrdinky a podle proměny jejího společenského statusu. K většině scénických obrazů si herečky a režisérka vystačí s jedním velkým bílým prostěradlem, jehož význam i způsob využití je proměnlivý a nápaditý. Hudební podkres s motivem metronomu symbolizujícího ubíhající životní čas je na můj vkus zbytečně sentimentální, ale tady skutečně platí – kolik lidí tolik chutí.
Shodou okolností při dopoledním představení pro školy převládali – a to frapantně – v hledišti muži ve věku od 16 do 19 let. Jakoby tam nikdo jiný ani nebyl. Sotva začalo představení, bylo zřejmé, že je téma oslovilo a jevištní tvar strhl. To mluví samo za sebe.
