Recenze: Luděk Horký
ŠAMU Štítina
Šamu Štítina je v kontextu Krakonošova divadelního podzimu zavedená značka. Jde o soubor, který se rád nechává opíjet salvami smíchu z hlediště a potlesky na otevřené scéně. Do svého repertoáru cíleně zařazuje tituly z oblasti komediálního hudebního divadla, které jsou široce přístupné a divácky spolehlivě vděčné, zkrátka které mají silný potenciál stát se repertoárovým hitem. Předesílám, že na schopnost stvořit hit nahlížím s maximálním respektem! Alfou a omegou pro tvůrce komediální hitovky je pak udržet s akrobatickou přesností balanc mezi tím, co je jen divácky vstřícné a co už je podbízivé. Týmu režiséra Ondřeje Bendy se to tentokrát velice dobře dařilo.
KDYŽ PARODIE, TAK POŘÁDNÁ. KDYŽ PÍSEŇ, TAK HIT.
Komediální muzikál jako žánr klade nesmírně vysoké nároky na všechny složky divadelní inscenace počínaje režií přes hudební nastudování, choreografii, scénografii, světelný a zvukový design až po herectví. Posledně jmenovaná disciplína pak více než všechny ostatní odpovídá názvu známé teoretické knihy o muzikálu, kterou napsal Ivo Osolsobě – Divadlo, které hraje, tančí a zpívá.
ŠAMU Štítina hraje, tančí a zpívá moc ráda. Podstatná část hereckých výkonů byla při zahajovacím představení 57. Krakonošova divadelního podzimu na vysoké úrovni a početnému orchestru to skvěle šlapalo.
ŠAMU na sebe naposledy upozornila tutovkou Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, kde režii při zběsilém nájezdu na bránice diváků ta schopnost dupnout včas na brzdu dobrého vkusu spíše chyběla. Nesporný divácký úspěch téhle populární hudební komedie byl vykoupen prvoplánovým akcentem na genderové stereotypy a pivní humor. Dá se říct, že lidová estráda tenkrát zvítězila nad inteligentním muzikálem o vztazích mezi ženami a muži. Jestliže má ŠAMU slabost pro podobné látky, tentokrát měla o poznání šťastnější dramaturgickou ruku, když sáhla po bláznivé muzikálové komedii podle Monty Pythonů.
Komediální skupina Monty Python vznikla uvnitř jedné indické restaurace v londýnském Hampsteadu, malebné historické čtvrti severozápadního Londýna, která vždy přitahovala umělce. Právě tam se totiž v květnu 1969 rozhodlo pět Britů a jeden Američan, že spojí své síly a vytvoří komediální seriál pro BBC. Tak vznikl Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus) plný skečů, absurdity a suchého, často nekorektního britského humoru. Vysílal se čtyři sezóny v letech 1969-1974 a má celkem 45 dílů. Vedle živých show se poté „Pythoni“ vrhli mimo jiné na celovečerní filmy, mezi nejznámější patří Smysl života (The Meaning of Life, 1983), Život Briana (Monty Python’s Life of Brian, 1979) a právě Monty Python a Svatý Grál (Monty Python and the Holy Grail, 1974). Třicet let po uvedení posledně jmenovaného spatřila světla Broadwaye jeho muzikálová adaptace, Monty Python’s Spamalot. Jejím autorem je jeden z členů této populární britské komediální skupiny Eric Idle spolu s osvědčeným spoluautorem hudby k filmu Monty Pythonův Smysl života, Johnem Du Prezem. Newyorská inscenace režiséra Mika Nicholse se stala hitem. Proměnila tři ze čtrnácti nominací na cenu Tony, včetně ocenění za nejlepší muzikál roku 2005. Muzikál, kde žádný nápad není dost bláznivý a který je nabitý absurdním břitkým humorem, je od té doby oblíbenou součástí repertoáru světových muzikálových scén – v ČR jej úspěšně nastudovalo například Městské di-vadlo Brno v režii Stanislava Slováka nebo Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň v režii Romana Meluzína. Jde o hudebně dramatické dílo schopné spolehlivě pobavit nejen milovníky Monty Pythona, ale všechny, kdo se rádi smějí. Autoři se řídili dvěma pravidly: Když parodie, tak pořádná. Když píseň, tak hit.
ŠAMU Štítina se s velkou broadwayskou show utkala velmi čestně. Od svého posledního hudebně dramatického titulu soubor pro tento žánr výrazně dozrál. S humorem, který nebezpečně balancuje mezi provokací a trapností, pracuje uměřeně, s přirozenou lehkostí a bez zbytečného podkuřování smějícím se divákům. Zejména Ondřej Benda v hlavní roli legendárního krále Artuše odolává nástrahám tlačit na pilu velmi vytrvale a s čitelným sebeironickým nadhledem. Suverénní herecko-pěvecký výkon obstarala Zuzana Šimečková. Její královna Ginevra respektive Dáma z jezera je ztělesněním parodie na žánrová klišé a na stereotypy muzikálových superstár, přičemž její podání postavy záměrně okopává hranici mezi divadlem a zvrhlou travesti show. Matematickou přesnost v neustále přítomných mimických komentářích prokázal pro změnu Vojtěch Malchárek v roli Dennise, rytíře Galahada. Pracoval s mimořádně dobře dávkovanou energií. Představitelé všech rytířů kulatého stolu spolu velice dobře jevištně partneřili, neexhibovali a vždy si uměli ukázněně počkat na pointu, což se inscenačnímu celku jednoznačně vyplatilo.
Libreto počítá s tím, že všichni diváci dobře znají artušovské legendy o bájném hradu Camelot, kde se shromáždili rytíři kulatého stolu, aby spojili rozdrobenou Británii a bojovali proti nepřátelům, a nakonec spolu vyrazili hledat Svatý Grál. Ale dá se s touto znalostí skutečně počítat i dnes, kdy je klasické vzdělání v krizi? A navíc v českém prostředí? Nejsem si zcela jistý. Autoři muzikálu i inscenátoři láskyplně vykrádají legendu o Svatém grálu a s naprosto neskrývanou drzostí využívají mnohých známých hudebních motivů – od Carmen a Orfea v podsvětí přes West Side Story či Fantoma opery až po gospel a Boney M. Libreto srší ironií, jeho humor je nakažlivý, avšak je důležité jednak to, aby tenká hranice mezi zábavou a trapností nebyla ani jedinkrát překročena (to se vcelku dařilo) a jednak aby diváci rozuměli na první dobrou aluzím z oblasti historie, literatury a popkultury (to se dařilo o něco méně, ale není to vinou souboru). Parodie na muzikál pak naráží na skutečnost, že české publikum je deformováno stylem pražské muzikálové scény, která postupem času natolik rezignovala na obvyklá žánrová pravidla, že se stala parodií sebe sama. Také je otázka, zda muzikál z roku 2005 podle filmu z roku 1975 do roku 2026 ve svém humoru místy nezestárl. Jestliže byl způsob, jakým Pythoni zpracovali témata jako homosexualita, tehdy dráždivě šokující, dnes už by to chtělo zase o něco přitvrdit. Zajímalo by mě, jak by stejnou látku zpracovali Monty Pythoni dnes, kdy Donald Trump drancuje anglosaskou kulturu a vyzývá ke sjednocení Irska a rozpadu Artušem sjednocené Británie, kdy máme po brexitu a tak podobně… Na druhou stranu oceňuji vkusné dílčí aktualizace, jako byly narážky na českou politickou scénu nebo na Vysoké nad Jizerou. Naopak jako nekonzistentní se mi jevila práce s lokálními dialekty. Někteří herci s nimi pracovali jako s ilustrací, jiní jako s karikaturou.
Pythonovská inscenace má tradičně a logicky charakter pásma skečů a stojí spíše na epizodickém vyprávění příběhu nežli na snaze vyklenout jeden velký dramatický oblouk. Jednotlivé kapitoly vyprávění tak mají výkyvovou úroveň – některé fungují skvěle (například scéna s „trojským králíkem“ nebo obraz Lacelotova coming outu), zatímco jiné temporytmicky drhnou (scéna s nedorozuměním při zadávání úkolu strážím hlídat prince Herberta nebo scény s permoníky). Všem obrazům bez rozdílu napomáhala chytře vymyšlená scénografie připomínající multifunkční stavebnici pro starší děti. Dílčí režijně scénografické nápady, jako bylo využití animačního válce pro putování rytířů Asií a Afrikou, pak byly jejím vítaným zpestřením. Kostýmy měly přiznaně místy až provokativně karnevalovou poetiku. Inscenace byla důstojným zahájením přehlídky a její představení po právu sklidilo ovace.
