Recenze: Petr Jan Svoboda
DS MKZ Horšovský Týn
Divadelní soubor při MKZ Horšovský Týn přivezl na letošní přehlídku Krakonošova divadelního podzimu komedii Michaely Doleželové a Romana Vencla KRÁLOVNY. Ostřílená autorská dvojice – z jejíž produkce jsou známé například tituly Když se zhasne nebo Ani za milion – nabízí inscenátorům text plný vtipných dialogů a skvělých gagů.
Porucha vody v lázeňském komplexu svede do jednoho pokoje tři ženy, které nemají absolutně nic společného a bez této nečekané zápletky by se nikdy v životě zřejmě nesetkaly. Svým způsobem „bakalářský příběh“, už od začátku lehce předvídatelný, se vyznačuje množstvím slovních vtipů odkazujících často na handicapy jednotlivých postav a při správném načasování a přesných pointách skutečně vyvolává u diváků salvy smíchu a potlesky na otevřené scéně.
Sabina Štechová jako Eliška, Božena Kocandová jako Johana a Miloslava Baxová jako Zita se zhostily svých rolí s entusiasmem a je zcela zřejmé, že je takovéto hraní baví a že si ho užívají. Včerejší představení mělo v začátku možná trochu pomalejší rozjezd, ale jakmile herečky ucítily, že se publikum „chytlo“ a že jim jde naproti, ztratily pochopitelnou nervozitu vyplývající z účasti na národní přehlídce a zejména po nástupu nejmladší kolegyně v roli Elišky rozjely optimální souhru a výsledek v podobě opojného kontaktu s hledištěm se ihned dostavil.
Rád bych zdůraznil opravdu dobře vystavěné situace a vztahy jednotlivých postav a evidentně propracované a pečlivé režijní vedení režisérky a současně i úpravkyně textu Hany Žákové. Byla radost sledovat, jak si na jednoduché scéně vytyčené třemi postelemi nacházejí všechny dámy prostor pro své kreativní herectví, které by snad pouze u představitelky Zity sneslo více průběžného jednání a méně patosu. I ona se však v druhé časti inscenace přizpůsobí tempu a souhře svých kolegyň a spolu tak vytvoří trio, které je po zásluze odměněno závěrečným bouřlivým potleskem.
Hlasové dispozice všech tří hereček a srozumitelnost přispívají k optimálnímu vyznění jednotlivých point, ale možná v noční šeptané scéně mezi Johanou a Eliškou je třeba zvýšit pregnantnost výslovnosti.
Za zmínku rovněž stojí opravdu pečlivě propracované jednání slepé Elišky. V jejím případě jde až o pohybovou ekvilibristiku a důsledné posouvání znalosti pokoje a orientace v něm.
Není snahou této recenze pitvat některé detaily inscenace, případně i textové předlohy. Jako každé divadelní představení může být i to včerejší pro někoho záminkou k nekonečným úvahám, co by se dalo vylepšit a co by se mělo naopak vyškrtnout a podobně. Já jsem spolu s diváky mohl konstatovat, že takovéto nastudování je jednoznačně obohacením letošní přehlídky a že si můžeme jen přát, aby se ochotníci z Horšovského Týnu co nejdřív zase do Vysokého vrátili.
