Recenze: Milan Schejbal
DS Haleny Halenkovice
Petr Zelenka je jedním z pozoruhodných a také kontroverzních současných českých dramatiků, filmových a televizních scénáristů a režisérů (Knoflíkáři, Samotáři, Rok ďábla, nedávno vysílaný a rozporuplně diváky přijatý televizní seriál Limity s Alešem Hámou v hlavní roli atd.). Jako dramatik se proslavil hrou Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001, kterou uvedl ve své režii v Dejvickém divadle a záhy ji nastudovala řada českých i zahraničních divadel. Následoval Teremin, Ohrožené druhy a v roce 2012 právě Dabing street, hra reprízovaná mnoho let opět v Dejvickém divadle v autorově režii a později (v roce 2018) natočená jako televizní seriál.
Zelenka si libuje v bizarnostech, a právě v této hře to plně uplatňuje. Vytváří tak na pozadí úpadku jednoho dabingového studia 90. let panoptikum sebedestruktivních postav, jejichž plané naděje a sny jsou však jimi realizovány zcela mylnými cestami a vedou do obludných rozměrů sebezničení. Vypadá to, že jde o černou komedii s prvky coolnes dramatiky, ale za onou komediálností je skryto o mnoho více, neboť autor ironizuje i myšlenky, které nám předkládá a při bližším pohledu jde vlastně o autentickou existenciální výpověď.
Před souborem DS Haleny Halenkovice se tak ocitl nelehký úkol. Je nutné nenápadně skládat postupnou sebedestrukci všech postav, a to mimo jiné striktním postižením příčin a následků. Například postava Michala při první příležitosti vzdává svůj boj s alkoholem a své sebezničení rozjíždí do obrovských rozměrů. A podobně je to se všemi ostatními postavami, i když ne tak zcela názorně. Každá z nich má své touhy a sny a byť to vypadá na první pohled, že je realizují pro ně správným způsobem, postupně zjistíme, že volili cesty zcela falešné. Sny, které mají, jsou naprosto odlišné od reality, přesto v nich zaslepeně pokračují dál. Dostávají se tak do bludného kruhu, ze kterého není úniku.
A v tomto paradoxu, sarkasmu, ironii a sebeironii spočívá mimo jiné i záludnost Zelenkovy předlohy. Tuto záludnost se podařilo souboru zdolat především ve druhé polovině inscenace, kdy jsou ony paradoxy už i díky předloze daleko čitelnější a patrnější. Je to i zásluhou režijního vedení Marcely Palúchové. V první polovině hry, kde jsou tyto paradoxy daleko více skryté pod povrchem prvoplánových replik, se Halenkovickým daří je vystopovat a realizovat méně.
Stejně tak složité je v této hře použít adekvátních hereckých výrazových prostředků. Aby v dobrém smyslu posloužily celkovému vyznění inscenace, je nutné, podle mého názoru, hrát více téma jednotlivých postav a upozadit psychologické prožívání a zejména emoce. To se přímo ukázkově potvrzuje především ve výstupu postavy bývalé primářky léčebny i matky-Michalovy představy v podání Marcely Palúchové, která pojímá své výstupy naprosto věcně a racionálně a o to víc vyniká paradox a ironie jejího sdělení.
Stejně tak vyznívá i postava Karla, technika, pracovníka ochranky (Filip Navrátil), jehož výstup o tatínkovi a jeho sbírce pornokazet i paradoxní situace, ve které by se mohl jeho mnohaletý sen o lásce k Evě realizovat a on zklame, patří k jedněm z vrcholů inscenace.
Ostatní podávají také velmi dobré výkony, ale někdy zbytečně u nich převládají ony emoce a oslabují tudíž plnohodnotné vyznění svých partů. Nejmarkatnější je to asi u postavy Evy, majitelky studia v podání Pavly Pavelkové, která na jevišti působí vlastně v žánru psychologického realismu naprosto uvěřitelně, ale ony emoce její výkon v rámci celkového hereckého stylu výsledný dojem oslabují. To samé platí u postavy Michala (Karel Škrabal), Pavla (Vít Gabrhelík) a Lady (Veronika Režná). U posledně jmenované pak z hlediska výše uvedeného požadovaného hereckého stylu dopadá výrazně lépe její závěrečný výstup. Dokázala zde účinně demonstrovat, jak vzniká závislost ženy na sebedestruktivním muži (Michal), který postupně do bahna začne stahovat i ji.
Celkovému, v zásadě kladnému vyznění, celé inscenace účinně napomáhá i scénografické řešení, které podporuje stísněnost a bludný kruh, ve kterém se postavy ocitají.
Divadelnímu souboru Haleny Halenkovice je nutné, podle mého názoru, vzdát hold za to, že se utkal s předlohou tak nejednoznačnou, jako je Dabing street, a že se mu do značné míry autorovu myšlenku o totální destrukci nejen jednoho dabingového studia, ale především dramatických postav a jejich vztahů, podařilo jevištně realizovat.
