Recenze: Petr Jan Svoboda
DOS při MKZ Horšovský Týn
Divadelní soubor při MKZ Horšovský Týn přivezl na 57. přehlídku venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou skvělou komedii kanadského autora Normena Fostera o nejstarším ženském povolání – pro pět hereček. Příběh je zasazen do kansaského městečka Baxter Springs, do vykřičeného domu s poetickým názvem Dům rozkoše. To vše kolem roku 1870.
Touha po samostatnosti a nezávislosti je konfrontována s přátelstvím čtveřice žen, a to vše prostřednictvím vtipných a nečekaných mikro situací, aby dějově vyvrcholila dramatickým vstupem páté dámy, která přináší překvapivé řešení pro všechny zúčastněné. Premiéru měla tato výborná komedie v roce 2007 v Lighthouse Festival Theatre v Ontariu.
Premiéra včerejší ochotnické inscenace se odehrála 16. ledna 2026 v kinosále Horšovský Týn. Úvodem rád připomínám, že na loňském Krakonošově divadelním podzimu jsme viděli od horšovsko-týnských ochotníků velmi hezké představení Královny. Režii měla paní Hana Žáková, tedy stejná režisérka jako u Domu rozkoše. Jednalo se také o ženské téma a bylo rovněž vedené v jisté komediální poloze. Těšili jsme se tedy, že zkušený inscenační tým nám opět připraví příjemný divadelní večer.
Bohužel tentokrát výsledný tvar neměl takovou kvalitu jako loňská inscenace, a i v něm známé a úspěšné herečky Sabina Štichová a Božena Kocanová se nevyvarovaly jistého přepsychologizování. Podobně jsou na tom však i další tři jejich kolegyně Věra Řezníčková, Natálie Vaňková a Petra Tauerová. Příčinu vidím v žánrově špatném zařazení celé inscenace, a i když je zřejmé, že všechny představitelky už také mají s podobným typem komedie zkušenost, nedaří se jim udržet postavy v jistém nadhledu, nadsázce a v řadě míst sklouzávají až k hranému sentimentu Tak jako se režii v Královnách podařilo přesně vyložit charakter jednotlivých postav, tak v Domě rozkoše je tento výklad nejasný a herečky se v něm ztrácejí. Místo komediálního vyznění si často pomáhají zdlouhavým hledáním psychologie a projevuje se to délkou některých motivů a nepřesnými pointami jednotlivých scén.
Samostatnou kapitolou jsou pak dekorace a kostýmy, které ve svém celku hereckým výkonům také příliš nepomáhají. Přesto musím závěrem konstatovat, že zkušenost výše zmíněné Boženy Kocanové a Sabiny Štěchové se projevila zejména ve večerním představení. Navštívil jsem totiž i to odpolední a reakce publika, které odpoledne zatleskalo pouze na závěr, ve večerní repríze o sobě dávalo vědět po každém světelně odlišeném aktu.
Večerní představení bylo také svižnější, a i když se stále potýkalo s onou žánrovou nejasností, diváci ho přijali daleko vlídněji. Tak kvalitní soubor, jako je v Horšovském Týnu, by si však zasloužil daleko pečlivější přípravu.
Po minulých zkušenostech jsem přesvědčen, že by to zvládl, a věřím, že i mnohem úspěšněji. Těším se proto, že se opět na některé z ochotnických přehlídek potkáme.
Děkuji za představení a brzy tedy zase na shledanou.
