Recenze: Miroslav Král
DS bratří Mrštíků Boleradice
Jsou příběhy, které ani s přibývajícími desetiletími neztrácejí nic ze své naléhavosti. Naopak. V okamžiku, kdy se společenská atmosféra začíná znepokojivě proměňovat, kdy se do veřejného prostoru vrací antisemitismus, sílí autoritářské tendence a falešní spasitelé znovu nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů, získávají taková díla nový, až mrazivě aktuální rozměr. Právě proto je třeba ocenit dramaturgickou volbu boleradického souboru, který sáhl po dramatizaci románu Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Textu, jenž se na českých jevištích neobjevuje tak často, jak by si jeho umělecké kvality a společenský význam zasloužily.
Otakar Blanda vytvořil dramatizaci, která měla premiéru 2. května 1959 v Divadle Jiřího Wolkera v režii Václava Tomšovského. O pouhých pět dní později byla uvedena také jako absolventská inscenace DAMU v režii Evžena Němce. Už tato historická souvislost připomíná, že příběh mladé lásky na pozadí heydrichiády má v českém divadle své pevné místo. Boleradická inscenace však dokazuje, že nejde pouze o návrat k osvědčenému titulu, ale především o příležitost znovu promýšlet jeho poselství.
Boleradický soubor vsadil na silný příběh a na jeho schopnost oslovit diváka bez potřeby dalších významových nánosů. Režisér Juraj Hádler, který zároveň alternoval v roli Čepka, spolu s dramaturgem Václavem Kvapilem, představitelem Pavla, Blandovu dramatizaci účelně zkrátili. Výsledkem je inscenace, která si uchovává základní dramatickou linii a soustředí se na vztah dvou mladých lidí, jejich okolí a postupně sílící tlak vnějších událostí.
Velkou předností režijního přístupu je citlivá práce s emocemi a uměřeným patosem. Inscenace si uvědomuje, že příběh takového dosahu si žádá určitou míru naléhavosti, zároveň se však většinou vyhýbá prvoplánovému citovému vydírání. Její účinek vychází především ze střetu obyčejného lidského života s dějinnou katastrofou. O to silněji pak působí okamžiky, v nichž se postavy rozhodují, zda podlehnou strachu, nebo se postaví na stranu druhého člověka.
Zvlášť působivá je předposlední scéna, v níž se proti Rejskovi postaví obyvatelé domu. Po předchozím narůstání napětí přichází téměř úlevný okamžik solidarity. Ester, Pavel, Matka i Čepek v něm přestávají být jednotlivci vystavení hrozbě a vytvářejí společenství, které se odmítá smířit s udavačstvím. Dům se na chvíli proměňuje v obraz polis, tedy společenství lidí, kteří si navzdory nebezpečí uvědomují svou vzájemnou odpovědnost. Je to důležitý moment nejen z hlediska dramatické stavby, ale také jako jeden z klíčů k výkladu celého příběhu: člověk nemusí zůstat sám, pokud se druzí rozhodnou nezavírat oči. V této scéně se zřetelně otevírá prostor pro naději.
Pozornost si zaslouží scénografické řešení, především práce s druhým plánem jeviště. Prostor oddělený sítí či mříží, na níž visí kabáty obrácené čelem k horizontu, nabízí řadu podnětných asociací. Může připomínat odložené oděvy obětí holokaustu, zástup lidí čekajících na transport, krejčovskou dílnu, ale také anonymní dav, který se odvrací od konkrétního lidského osudu. Jde o výtvarně nosný motiv, jenž v sobě ukrývá značný symbolický potenciál.
Právě proto by však mohlo být přínosné ještě přesněji vymezit funkci tohoto prostoru. V průběhu inscenace se totiž proměňuje v reálnou chodbu, místo Esteřiných vzpomínek a snů i prostor, z něhož zaznívají rozhlasová hlášení o popravách a dobových nařízeních. Přítomnost hlasatele a zároveň jeho posluchačů může v některých okamžicích znejasňovat, zda sledujeme konkrétní situaci, vzpomínku, nebo symbolickou rovinu příběhu. Jednoznačnější práce s jednotlivými významovými vrstvami by mohla divákovi usnadnit orientaci a současně ještě více rozvinout metaforickou sílu tohoto scénického prvku.
K promyšlenému výtvarnému konceptu přispívá také světelný design. Světlo dokáže podpořit poetickou rovinu inscenace a vytváří prostor pro intimitu i neklid. V některých situacích by možná stálo za to ještě více důvěřovat jeho jemnějším proměnám a navázat na práci s hazerem, využitou již na počátku představení. Kouřová či mlžná atmosféra by mohla pomoci propojit jednotlivé plány scény a podtrhnout dojem světa, v němž se hranice mezi skutečností, vzpomínkou a představou postupně stírají. Úkrokem vedle je použití barevných světel ve 2. plánu, což může působit až triviálně.
Drobné otázky vzbuzuje také výběr a umístění mobiliáře. Dobově působící krejčovská panna, židle a šicí stroj se tu setkávají s variabilními „zuškovskými“ kostkami, které slouží jako židle, skříňka či reklamní sloup. Jednotlivé prvky sice plní svou praktickou funkci, jejich výtvarný původ a styl však nejsou zcela sourodé. Nabízelo by se proto zvážit, zda by nebylo možné kostky nahradit dalšími židlemi podobného typu, jaký už inscenace využívá. Takové řešení by mohlo scénu sjednotit a posílit její metaforický charakter, aniž by omezilo její variabilitu. Z praktického hlediska by bylo prospěšné přemístit šicí stroj z hloubi jeviště blíže k divákovi. Odehrává se totiž okolo něj řada podstatných situací.
Velmi dobrou úroveň mají kostýmy, které většinou přesvědčivě odkazují k módě 30. a 40. let minulého století. Právě u takto historicky ukotveného příběhu je dobová věrohodnost důležitá, neboť pomáhá vytvářet konkrétní svět, v němž se osudy postav odehrávají. Některé detaily by však mohly být ještě důsledněji provázány s jejich každodenními činnostmi. Matčin elegantní kostým například působí poněkud slavnostně vzhledem k tomu, že v něm pracuje v krejčovně, vaří i vychází do města. Odložení saka a využití pracovního pláště při šití či zástěry v domácnosti by nejen posílilo dobovou autenticitu, ale také pomohlo přesněji odlišit jednotlivá prostředí a situace. Podobně by výraznější kostýmní rozlišení u mužských představitelů více menších rolí usnadnilo orientaci v postavách, které se v průběhu představení proměňují.
Při sledování inscenace se otevírá také několik otázek spojených s výstavbou jednotlivých situací. První setkání Pavla s Ester, jejich první polibek, okamžik, kdy Matka zjistí, že syn ukrývá dívku, nebo chvíle jejich intimního sblížení patří k zásadním bodům příběhu. Právě zde by možná prospělo ještě důslednější rozpracování vztahové dynamiky, práce s tichem a přesnější temporytmické členění. Nejde přitom o potřebu jednotlivé situace dále vysvětlovat, ale spíše jim dopřát čas, aby jejich význam mohl přirozeně vyrůst z jednání postav.
Určité rozpaky vzbuzuje řešení expozice, která se od úvodní poetičnosti poměrně náhle překlápí do výrazně stylizované pohybové kompozice, místy až posunčiny (například při čtení plakátů). Tento postup nejen oslabuje původní atmosféru, ale především nepříznivě ovlivňuje temporytmus inscenace. Namísto toho, aby expozice přirozeně otevřela příběh a připravila půdu pro jeho postupné dramatické vyhrocování, stává se samostatnou, časově naddimenzovanou sekvencí, která brzdí děj a oddaluje jeho skutečný začátek. Inscenace tak hned v úvodu ztrácí potřebný spád a její dramatický oblouk se rozbíhá pomaleji, než by bylo žádoucí. Domníváme se proto, že právě zde by prospělo výraznější krácení a důslednější hledání rovnováhy mezi obrazovou poetikou a dramatickou funkcí jednotlivých situací. Úspornější a přesněji vystavěná expozice by mohla příběh otevřít účinněji a umožnit mu, aby se jeho napětí i emocionální síla rozvíjely plynuleji a s větší naléhavostí.
Podobnou příležitost k dalšímu zpřesnění nabízí Pavlův delší monolog, v němž si představuje možné následky odhalení Esteřina úkrytu. Jeho obsah je pro pochopení hrdinova strachu důležitý, avšak při interpretaci jako samostatné, výrazně akcentované řečové pasáže poněkud vystupuje z celkového proudu inscenace. Větší propojení s konkrétní situací a s Pavlovým vnitřním jednáním by mohlo posílit jeho naléhavost.
V případě hlavního představitele se navíc v některých vypjatějších okamžicích projevuje překotnost řeči, která místy oslabuje srozumitelnost. Právě Pavel je přitom postavou, jejímž prostřednictvím divák většinu příběhu prožívá. O to důležitější je, aby jeho slova, pochybnosti a proměny zůstaly dobře čitelné. Větší opora v pauze, klidnější členění výpovědi a citlivější práce s tempem by mohly jeho výkonu dodat další přesvědčivost.
Tyto připomínky však nic nemění na celkovém dojmu z představení. Naopak vycházejí z přesvědčení, že inscenace má dostatečnou sílu, aby z dalších režijních a interpretačních zpřesnění ještě více vytěžila. Její základní výpověď je totiž srozumitelná, emocionálně účinná a především lidsky poctivá.
Boleradická inscenace Romea, Julie a tmy si u publika vysloužila bouřlivý potlesk, a zcela zaslouženě. Připomíná příběh dvou mladých lidí, jejichž první láska se odehrává v čase, kdy se lidský život může stát obětí nenávisti, lhostejnosti i udavačství. Zároveň však ukazuje, že ani v nejtemnějších okamžicích dějin nemusí být člověk bezmocný. Může se rozhodnout pomoci, může se zastat druhého a může odmítnout přijmout pravidla světa, který z lidí činí pouhé objekty moci.
Význam inscenace spočívá právě v tomto propojení intimního příběhu s naléhavým společenským apelem. Pavel a Ester nejsou hrdiny, kteří by chtěli měnit dějiny. Chtějí spolu pouze být, milovat se a představovat si budoucnost. Právě tato obyčejná touha se však v nelidských podmínkách stává činem mimořádné odvahy. A když je Ester zabita, její poslední výzva Pavlovi, aby žil, získává význam, který přesahuje jejich osobní příběh.
Divadelní představení nemusí být bez jediné nedokonalosti, aby bylo důležité. Navíc platí ono Šaldovské: po dílu, po kterém nikdo neštěká, neštěkne ani pes. Někdy je jeho největší hodnotou právě to, že v divákovi probouzí emoce, otázky a potřebu přemýšlet o světě kolem sebe. Boleradickému souboru se podařilo vytvořit inscenaci, která tuto schopnost má. Vedle několika míst, jež by si zasloužila další promyšlení, stojí především poctivá práce s významným dramatickým textem, cit pro jeho emocionální potenciál a odvaha připomenout příběh, jehož poselství rozhodně nepatří pouze minulosti.
Romeo, Julie a tma nám připomíná, že lidskost není samozřejmostí. Že odvaha nemusí mít podobu velkých gest a že i zdánlivě nepatrné rozhodnutí může znamenat rozdíl mezi lhostejností a solidaritou. Především však říká, že ani v čase, kdy kolem nás vítězí tma, nesmíme rezignovat na vlastní svědomí.
Je to inscenace kvalitní, potřebná a v dnešní době mimořádně aktuální. Inscenace, která nám připomíná, že člověk se nesmí bát být Člověkem.
