Recenze: Johana Jurášová
Suchdolský divadelní spolek SUD
Někdo mi nařízl liánu
Nikdy nevíte, co vás na další liáně čeká a nikdo není tím, kým se zdá.
„Tak kolik klubíček příze mám zabalit tentokrát?“ pokládá služebná obligátní otázku své zaměstnavatelce, ikonické slečně Marplové, která si nemůže nechat ujít další vyšetřování, přestože ji nikdo nezval. V reakci na dopis starého přítele otce Gormana (či koho) se obě vydávají na šílené dobrodružství do bolivijských pralesů, kde musí nezbytně dojít k nečekaným událostem, ještě nečekanějším úmrtím a těm nejnečekanějším odhalením. Všechno je tak neuvěřitelné, že se nestačíme divit – zkrátka „šílený mykolog, mladistvá pojídačka sklípkanů, je to přesně jako ze života“.
Pokouším se naznačit, že senzace stíhá senzaci a vysoká frekvence neskutečných událostí nutí nás odebrat se směrem k logice melodramatu. Základ sice stojí na příběhu, ale hlavní mechanismus děje je náhoda a kauzalita je upozaděná ve prospěch ohromení.
Suchdolští se jako obvykle podepsali velkou hravostí, živostí, rytmičností, schopností jít do výrazu a sehranými choreografiemi podpořenými skvěle napsanou a provedenou živou hudbou. Tentokrát se ale autorská dvojice – Lenka a Vít Chaloupkovi – vydala na pole mimořádné svobody, popustila uzdu imaginaci ve své tvorbě, což považuji za velmi cenné autorské gesto. S prýštící fantazií a vršícími se nápady pak ale nutně souvisí i otázka struktury. Rovnováha mezi chaosem a řádem by totiž mohla umožnit publiku do světa Chaloupkových vstoupit a plody tvorby sdílet.
Příběh samotný je neskutečně bohatý na množství detailů a zákrut a odehrává se ve světě spleteném neskutečně hustou sítí specifických odkazů, narážek a vtipů. Jako divačka jsem tak zahlcena velkým množstvím informací, z nichž všechny vnímat nelze a jinak není jasné, kterých se mám chytat. Podle mého názoru se publikum na cestě džunglí klipovitých a rytmických pletich pralesa potřebuje chytit nějakého hrdinného průvodce ve stylu Huntera, se kterým by mohl pralesem svištět na (ideálně nenaříznuté) liáně.
Motivace většiny postav a dějová fakta jsou od začátku sice trochu nejasná, ale když se z ničeho nic na scéně objeví bez vysvětlení sedm nových postav naráz, rezignuji na variantu, že by po mně někdo mohl chtít kauzalitu a motivace sledovat. Jako potenciální průvodce (čili hlavní postava, které můžeme fandit) by se mohla nabízet slečna Marplová. Ta ale figuruje čím dál víc jako pasivní pozorovatelka, tudíž není na co se napojit. Přistupuji tedy na poetiku napětí akčního filmu a chci s postavami prožívat šílené nástrahy, které je aktuálně ohrožují. Tato nebezpečí si ale postupně začínají být čím dál podobnější a odstranění problému je pokaždé nalezeno v nějakém zcizeném scénickém řešení. Na tento princip si brzy zvyknu, a když přestávám brát jednotlivé hrozby vážně, dech se mi už nad okolnostmi, v nichž se postavy nacházejí, nezatajuje.
Identifikovat se s postavami je nemožné, protože nevím, o co jim jde; nad nebezpečím se už nezastavuju, protože vím, že to zase vyřeší stínohrou nebo seskočením z podia; informace spolu vlastně navzájem souvisí málo na to, aby to byla detektivka a v referencích na příběhy slečny Marplové se nevyznám dostatečně na to, abych se zabavila jejich rozklíčováváním. Chybí mi tak nějaká možnost se v příběhu emocionálně angažovat a připadám si jako by mi někdo nařízl liánu.
Ve jménu představivosti mi nevadí odklon od řádu, ale přesto bych potřebovala nabídnout nějaký divácký režim. Nestojím nutně o kauzální příběh, pomohlo by mi i přítomné a déle trvající nebezpečí, ze kterého bych cítila napětí. Na nedělní repríze suchdolské Slečny Marplové jsem měla dojem, že mě někdo vzal do pralesa a trochu mi nařízl liánu.
PS: Při nedělní repríze mnohé nevyšlo, jak mělo – např. výrazná nesrozumitelnost a prokluzující pointy některých vtipů. Přesto pro mě každý na jevišti předvedl nějakou vlastní hereckou skvělost. Cinnie, Minnie a Es (Terezka, Vendulka a Anička Machovy) jsou energickou posilou souboru se skvělým pohybovým základem, zejména výkony Flory (Iveta Čuháková) a Huntera (zaskakující Tomáš Čivrný) čněly konzistencí a nevypadáváním z role, Chucho (Martin Rumler) dokáže vystihnout určitou kvalitu trapného humoru. Všichni navíc zvládají výborně pohybová aranžmá, která neustále vyjadřují vztahy mezi postavami a jsou nádherně čitelná a neskutečně pomáhají orientaci.
