Recenze: Luděk Horký
Divadlo Stodola Blažovice
Válka ve Vietnamu je jedním ze zažitých symbolů zbytečné války. Vlekla se dvacet let a vyžádala si více než 4,5 milionu lidských životů. Stala se americkým národním traumatem a zanechala za sebou mimo jiné silnou stopu v umění, od výtvarného přes literaturu až po film a divadlo. Traduje se, že snímek Napalm Girl, na kterém vietnamský fotograf Nick Ut zachytil devítiletou Phan Thị Kim Phúc, jak nahá a s těžkými popáleninami utíká po silnici před cynickým napalmovým útokem jihovietnamského letectva, napomohl ke zlomu veřejného mínění a následně i k ukončení tohoto mimořádně krutého válečného konfliktu. Konfliktu, který je noční můrou moderních dějin jak západního, tak východního světa.
PROTI ZBYTEČNÝM VÁLKÁM
Válka ve Vietnamu skončila 30. dubna 1975. Přesně 50 let poté, v dubnu 2025 měla premiéru inscenace M*A*S*H. v jihomoravských Blažovicích. To nemůže být náhoda. Divadlo Stodola u příležitosti tohoto výročí dramaturgicky důmyslně připomíná, na co bychom neměli zapomínat. Divadelní adaptace slavného amerického válečného seriálu z prostředí polní chirurgické nemocnice 4077 v Koreji kombinuje válečné drama s černým humorem. Ten slouží jako zbraň lékařům polní nemocnice na frontové linii, aby se prostě lidsky nezbláznili z naprosto šíleného paradoxu, že denně v náročných podmínkách zachraňují životy, aby mohly být okamžitě znovu mařeny nebo mařit ty na straně nepřítele. Takové bylo literární východisko románu Richarda Hookera M.A.S.H. aneb jak to bylo doopravdy z roku 1968. Ten se stal v roce 1970 inspirací pro celovečerní film, který dal pro změnu brzy vzniknout slavnému spin-off seriálu Larryho Gelbarta, jež se na stanici CBS vysílal nepřetržitě od září 1972 do února 1983 a obletěl celý svět. Nejčernější humor zde slouží v zájmu humanity. Účinnost tohoto kontrastu zaujala i Tima Kellyho při tvorbě divadelní adaptace, kterou pro české prostředí objevila dramaturgyně pražského profesionálního Vršovického divadla Mana, Věra Mašková. Neobvyklé situace vyžadují neobvyklá řešení, což dává prostor pro funkční kombinaci situačního a konverzačního humoru.
Neskrývám, že jsem se na představení Stodoly na letošním Krakonošově divadelním podzimu vydával s určitými obavami. M*A*S*H. na divadle má totiž nejméně tři velká rizika.
Zaprvé je tu obava, zda se podaří docílit vyrovnaného kontrastu humoru na straně jedné a všudypřítomného motivu zhoubné války na straně druhé. Aby se pacifistické poselství nevytratilo na úkor prostého pásma hlášek a vtipných situací z kultovního televizního hitu. Nic takového se nestalo, tým režiséra Marka Šodomy dal vzniknout komplexní inscenaci se zřetelným hluboce lidským poselstvím. Inscenaci, pro jejíž správné vyznění zůstává humor dobrým sluhou a nestává se zlým pánem.
Zadruhé je tu obava, že herci společně s režisérem neodolají vábení imitovat své slavné seriálové předchůdce a napodobovat jejich osobitý herecký styl. Ani tato katastrofa se naštěstí nekonala. Naopak, z inscenace vyzařuje osobitý režijně herecký přístup ke kolektivní tvorbě, korunovaný několika podle mě mimořádnými výkony – především se o ně postarali Nikola Háderová v roli sestry Dishové a poté oba pánové v ústřední dvojici vzpurných chirurgů – Jan Raclavský jako Hawkeye Pierce a Jan Butala jako Trapper Macintyre.
Do třetice jsem měl strach, jestli se na celku inscenace nepodepíše tříštivě rozdrobenost vyprávění. Vytvořit celistvý příběh z epizodického seriálu není snadná disciplína. Rovněž tato má obava se ukázala jako lichá. Jak autor divadelní adaptace svým textem, tak inscenátoři svou pečlivou prací s režijními a hereckými akcenty dokázali dílčí zápletky propojit v organický celek, kde jedna situace přirozeně vyvěrá z druhé a kde žádný motiv nepůsobí naroubovaně.
Velkou výhrou inscenace je důmyslná a současně působivá scénografie Ondřeje Buchty. Vynalézavě členěná praktikáblová sestava nabízí vysoce funkční kombinaci buněk a stanů, aby současně podprahově evokovala členitý kopcovitý terén v okolí jihokorejského města Uijeongbu. Další devizou hry je pak živá hudba. Tady pozor na jeden háček – pokud pod akci herců hraje podkresová, silně emocionální hudba, není už potřeba dialog herecky podbarvovat sentimentem. Tato připomínka se týká především úvodního a závěrečného monologu (dopisy otci), kterým by nesporně slušelo ubrat na sebelítosti a přidat na věcnosti sdělení.
Blažovická Stodola dovezla do Vysokého nad Jizerou divadelní inscenaci vysoké kvalitativní úrovně s potenciálem nejen skvěle pobavit diváky, ale také účinně připomenout aktuálnost vzdoru proti zbytečným válkám.
