Čas se nezadržitelně dere kupředu a Krakonošův divadelní podzim s pořadovým číslem 57 se brzy stane minulostí. V numerologii se číslovka 57 rozkládá na pětku a sedmičku. Pětka přináší energii pro změnu, svobodu, osobní rozvoj a dobrodružství. Sedmička symbolizuje duchovní moudrost, intuici, vnitřní sílu a hluboké bádání. Hlubší numerologický rozklad sedmapadesátky vede k součtu jednotlivých číslovek, tedy 5 + 7 = 12. A stejným způsobem sčítáme 1 + 2 = 3. Výsledná trojka podle numerologů představuje kreativitu, sebevyjádření, radost a sílu jít si za svými cíli. Nač potřebujeme lektorský sbor, stačí naslouchat řeči čísel. Myslím, že se shodneme, že uvedená numerologická rovnice vystihuje právě končící 57. ročník KDP docela dobře. Než se z jeho podhoubí začne rodit ročník 58., o kterém nemáme tušení, jaký bude, ale o kterém už nyní můžeme prohlásit, že nebude co do číselné symboliky definován pohádkovou trojkou, pojďme si dopřát malé štronzo, ustrnout na pár okamžiků v čase a ohlédnout se zpátky. Co všechno jsme za těch devět festivalových dnů společně mohli prožít a co jsme skutečně prožili?
Festival má podmanivou atmosféru, pro kterou se sem soubory i návštěvníci rádi vracejí a jsou ochotní i třikrát oběhnout či objet kostel, aby si návrat pojistili, jak jim velí tradovaná pověra. Kouzlo KDP tkví v tom, že není vůbec krátký, má výraznou komunitní nadstavbu a jeho (nejen divadelní) doprovodný program připomíná kouzelné nádobí z pohádky Hrnečku vař! – neustále se na nás odněkud valí a nelze jej zastavit, protože pokyn Hrnečku dost! zná jenom Svatava Hejralová a ta zrovna pomocí svých, od Krakonoše zapůjčených sedmimílových bot sviští s rychlostí pendolina někde mezi redakcí, informačním střediskem, kuchyňkou, hřbitovem, přípravným výborem, malým sálem, porotovnou, zákulisím a výletem do neznáma… Pořád se něco děje, a i když festivalové večery už dávno nekončí v hasičárně jako za starých časů, pořád něco hoří, a tak je co hasit. Přesto si festival zachovává neuvěřitelně sevřenou, mile rodinnou atmosféru. Je to hlavně o lidech, kteří se ve Vysokém nad Jizerou každoročně scházejí a svým osobním přístupem tuhle atmosféru utvářejí. Jde jim především o to se potkat. A to není rozhodně málo!
V hlavním programu letos soutěžilo osm inscenací. Mohu s radostí konstatovat, že trend nepopiratelně vzestupné tendence v oblasti dramaturgie, na který už v loňské závěrečné zprávě upozorňoval doc. Milan Schejbal, pokračuje. Kdysi běžná záplava pokleslých frašek, rozpustilých konverzaček a zběsilých crazy komedií se nekonala. Nahradila ji žánrově pestrá a stylově vyvážená kolekce inscenací, které se navíc nezřídka zabývaly důležitými společenskými tématy a problémy současného světa. Dokázaly, že smysluplnost sdělení se nevylučuje se zábavností. A pokud šlo o tituly primárně zábavné, jejich hodnotu násobila vynalézavost tvůrců při jejich inscenačním zpracování a jejich celková estetická úroveň. Ze souhrnu osmi soutěžních titulů byl jeden autorským textem vzniklým přímo pro záměr inscenace, dva texty uvedly příslušné ochotnické soubory v české premiéře a další dva tituly byly sice již dříve objeveny profesionálními divadly, ale nehrají se často. Zbývající tři pozice obsadila jedna v amatérském divadelním prostředí nevídaná broadwayská muzikálová hitovka, jedna situační komedie klasického střihu a jedno strhující protektorátní drama coby divadelní adaptace známé a kvalitní literární předlohy.
Primárně pobavit si kladly za cíl například inscenace Spamalot, Slečna Marplová: Pletichy pralesa, Láska, sex a žárlivost nebo Událost sezóny. Komediální muzikál Spamalot nastudovala ŠAMU Štítina jako velkolepou show broadwayského typu, aniž by přitom rezignovala na nezbytnou montypythonovskou parodii žánru i sebe sama. Recesistické převyprávění příběhu krále Artuše a rytířů Kulatého stolu o snaze spojit rozdrobenou Británii spodními proudy evokuje naléhavou potřebu sjednocené Evropy. Bohužel to nebylo téma, které by tvůrci inscenace akcentovali – dali přednost výrazné inscenační úpravě zahrnující komunální satiru z Opavy a okolí, nicméně snaha o seriózní dramaturgický přístup k ambiciózní výzvě zde byla patrná. Nemluvě o opulentním hudebním nastudování s početným živým orchestrem a suverénním komorním sborem.
Své orientaci na žánrové parodie zůstal věrný také SUD ze Suchdola nad Lužnicí. Tentokrát si vzal v autorském textu Lenky a Víta Chaloupkových na mušku detektivní kánon Agathy Christie a mýtus slečny Marplové v inscenaci Slečna Marplová: Pletichy pralesa. Originální výtvarné řešení založené na pletených kostýmech a doplňcích nenechalo nikoho na pochybách, že rozplést příběh nebude žádná hračka. Ukázalo se, že parodovat od původní autorky již lehce ironizované postavy není snadné, zvláště když parodie stojí na obecné znalosti parodovaného, zatímco podstata detektivní zápletky stojí na udržení obecné neznalosti mnoha tajemství jednotlivých postav. I když klíčová dějová fakta pohříchu zanikala v záplavě výtvarných nápadů, hudebních žertů a ostře charakterizovaných postav, soubor nám poskytl důkaz, že se jeho osobitý inscenační styl posunul zase o kus dál.
Událost sezóny je parodicko-satirický text Viléma Dubničky, který se nehraje často. Když nepočítáme scénické čtení v pražském Studiu Ypsilon, nováček KDP, Sentický divadelní spolek, jej uvedl v české premiéře. Hra stojí na dvou stěžejních nápadech. Zaprvé poskytnout divákům premiéru Hamleta jako komentované sportovní utkání, přičemž jde o parodii jak divadla, tak sportovních komentátorů. Zadruhé nabídnout satiru na ministerstvo kultury, které se snaží nekompetentně zasahovat do umělecké tvorby dotovaného divadla. Tento rozměr hry je v dnešních dnech mimořádně aktuální, ale bohužel nebyl ani autorem, ani inscenátory více rozpracován. Oba zmíněné klíčové nápady se poměrně brzy vyčerpají a nejsou v inscenaci dostatečně rozvinuty. Přesto šlo o pozoruhodný začátečnický počin, naznačující solidní potenciál souboru k budoucímu rozvoji.
Divadelní soubor J. K. Tyl z Meziměstí dodal do programu čistou frašku Marca Camolettiho Láska, sex a žárlivost. Text byl nepochybně dobře zvolený s ohledem na záměr souboru udělat dobrou situační komedii, ale narazil na poněkud vleklé herecké tempo, nedostatečné pointování komediálních situací a zavádějící scénografii.
Čtyři primárně zábavné inscenace, jejichž hodnota spočívala nebo měla spočívat buď v žánrové dokonalosti, nebo v parodii na ni, doplnily v programu čtyři inscenace zaměřené na sdělování silného tématu.
Jistě není náhodou, že se v programu letošního ročníku KDP objevily hned dvě inscenace, které velice zřetelně tematizovaly hrůzy válečných konfliktů. V obou případech náročné téma skvěle rezonovalo, protože bylo zpracováno v příslušném žánru citlivě a s pochopením, a to jak od režisérů, tak od herectva. V obou případech se navíc velmi funkčně pracovalo s hudbou (v jednom případě živou) a obě inscenace měly i silné scénografické gesto. Šlo o divadelní adaptaci známé novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, ve které Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice skvěle kombinoval intimní příběh dvou mladých lidí s protektorátním dramatem, a o válečnou komedii M.A.S.H., v níž Stodola Blažovice s brilantní lehkostí namíchala černý humor s ostrou společenskou obžalobou.
V dramaturgickém hledáčku letošního ročníku se hned dvakrát objevila žena jako téma. Jestli to znamená ochotu zahájit splácení dluhu ženským postavám na poli tradiční interpretační činohry, pak říkám: jen houšť a větší kapky!
Dům rozkoše kanadského dramatika Norma Fostera uvedl DOS při MKZ Horšovský Týn v české premiéře a nesporně to lze považovat za užitečný objev. Hra o síle ženského přátelství a o typicky ženské vytrvalosti v běhu přes životní překážky je příležitostí pro zdravě mrazivou tragikomedii. Tato příležitost byla sice inscenátory proměněna jen zčásti, neboť nedošlo k přesnému žánrovému vymezení a vtipy se často ztrácely za nánosem psychologizace postav, přesto šlo o pokus hodný uznání.
Mlíko na mozku napsal Ladislav Valeš na motivy divadelní hry známé britsko-izraelské dramatičky Hadar Galron, která je v Česku známá nejen svým slavnějším titulem Mikve, ale také svou návštěvou Jiráskova Hronova. Inscenace Rádobydivadla Klapý je hořkosladkou revue o nástrahách těhotenství a mateřství. Text původní hry a spolu s ním i Valešovy úpravy oscilují mezi volným pásmem tragikomických dialogů a strukturovaným dramatem. Volná stavba textu se ukázala být pro inscenátory místy výhodou a místy pastí, nemluvě o ne zcela jasné funkcionalitě druhého plánu. Přesto šlo o inscenaci působivou a ve svém důležitém tématu sdělnou. O inscenaci s potenciálem otevřít diskuzi o důležitých věcech, citově zapůsobit i pobavit.
Lektorský sbor 57. Krakonošova divadelního podzimu měl možnost udělit jedné inscenaci nominaci k účasti na mezidruhové divadelní žatvě, na Jiráskově Hronově 2027. A neomezené množství inscenací k účasti na Hronově doporučit. Jednomyslně jsme se shodli v tom, že možnost nominace využijeme a že další dvě inscenace k účasti doporučíme. Na tomto místě podotýkám, že k vrcholům letošního ročníku bezpochyby náleží drama Romeo, Julie a tma, které si již své hronovské ostruhy vydobylo v předchozím roce prostřednictvím Divadelního pikniku, a tudíž jsme jeho postup vůbec nemuseli a ani nemohli řešit.
Závěrem bych rád poděkoval kolegyním a kolegům z lektorského sboru, konkrétně Viktorii Čermákové, Johaně Jurášové, Petru J. Svobodovi a Miroslavu Královi za respektující a inspirující spolupráci při našem devět dní trvajícím, divadelně-analytickém dobrodružství! Také bych rád vyslovil naše společné přání, aby s námi někdy v budoucnu mohl být kurz KDP mladým déle než jen do středy. Názory studenstva semilského gymnázia vnímáme jako důležitý a obohacující prvek rozborových seminářů KDP.
Numerologií jsem začal a numerologií skončím. Padesát sedmička je také andělské číslo a jako takové je vnímáno coby výzva k tomu, abychom zůstali optimističtí a věřili, že procházíme pozitivními změnami, které nás posouvají v osobním růstu. Inu, co dodat? Snad o těch proroctvích andělských čísel vědí i naši andělé!
Jménem celého lektorského sboru přeji krásnou nedávno započatou divadelní sezonu 2026 –2027 a zlomte vaz do všech vašich premiér! Na shledanou za rok!
Luděk Horký
