Potkáváte ji v hospůdce už od naprostého začátku. Dříve vám kávu nosila na vysokých podpatcích a v šatech s naškrobenou zástěrkou. Teď už si dovolí nosit i kalhoty a podpatky snížila. Ale v kuchyňce ji najdete stále. Všech padesát ročníků divadelní přehlídky viděla a během devětačtyřiceti se o vás starala Eva Macháčková.

V tom roce 1970 se odtud z Vysokého vypravil zájezd do Žebráku. Byli jsme tam jeden den. Přijeli jsme na večerní představení a nešel proud. Divadlo kvůli tomu začínalo až skoro před půlnocí, a tak se tam nejprve zpívalo a hrálo. Ale bylo tam vlastně strašně málo lidí.

I na ní jsem byla. Ta už trvala od soboty do soboty a já jsem na ní byla od úterka, protože Mařenka Hejralová mě požádala, abych zaskočila za číšníka, kterého propustila. A od té doby jsem na přehlídkách obsluhovala. Zpočátku byl jen ve dveřích postavený škopek a v něm se mylo nádobí. Prodávala se limonáda a pivo v lahvích. Tenkrát byla kuchyňka ještě promítačskou kabinou, byly tam velké promítačky, protože tu bylo i kino. Pak se všechno předělalo, provoz se zvětšoval, já jsem ze servírky postoupila na vedoucí kuchyňky. Ale obsluhovala jsem pořád, k tomu jsem zásobovala a organizovala. Bylo to náročné, ale teď už si to jen užívám.

Stravování se měnilo. Úplně na začátku jsme chodili na náměstí k Bartoníčkom do hotelu na obědy. Pak začala Mařenka Hejralová vařit na půdě, ale kvůli hygieně musela skončit a  připravovala jídlo jen pro místní. Půda se předělala na jídelnu a postupem času se jídlo začalo dovážet i pro ostatní účastníky. Ale sejkory na bále, ty se dělaly vždycky.

To se dá říct jen těžko. Dříve to bylo všechno takové svázanější, možná někdy i upřímnější. Lidi sem vždycky strašně rádi jezdili. Je to prostě o době. Když sem začaly jezdit ty úplně první soubory, stavily se nejprve do kuchyňky pozdravit se, často i pomáhali. Dneska je úplně jiná doba, mnohem rychlejší, a tak se i ten provoz musel přizpůsobit. Už to není tak důvěrné, tak osobní. Už se úplně všichni neznáme.

Ne. Vůbec ne. Když jsi celý den v kuchyni a pak máš jít do divadla, to už není ta správná chuť, jsem unavená, i kdyby to bylo sebelepší divadlo. Ale sledujeme představení, když je čas, z kuchyňky. Zbylo nám tam okénko po promítačské kabině.

Ráda vzpomínám na tu legraci, kterou jsme si tady užívali. Na patronátní večery ve vile. Ty byly fajn. Byl tam třeba soubor, který dostal prase a do rána mu ho ukradli. A když přišel soubor na hodnocení do divadla, tak prase bylo v loutkách. S technikou jsme se různě pošťuchovali. Ráda vzpomínám, jak jsme o přehlídkách spávali v divadelní budově na půdě, jeden rok jsme měli i ráno v sedm rozcvičku před divadlem. Tehdy byly semináře už od osmi, takže jsme spěchali.

Kdysi byly velmi oblíbené topinky, které teď už vlastně neděláme. Nebo párky, o ty byl velký zájem v době, kdy jich na trhu moc nebylo. Tady byly, tak si je každý objednával. Ale mění se způsob stravování, tak teď jdou víc hemenexy a hitem posledních let jsou palačinky. Letos tu uvádíme také retrodrinky, které se odkazují na míchané nápoje, co jsme nabízeli zhruba před dvaceti lety. Červánky, žabí škvrky – ty šly ve své době ohromně. Dneska už o to lidi moc nestojí.

Jednotlivce bych asi jmenovat nemohla a nechtěla. Vždycky jsem ráda viděla a vidím ty lidi, co se každý rok vrací, pozdravíme se, popovídáme. Na ně se těším. A jestli se mění návštěvnost? To bych neřekla. Lidí je asi tak stejně po celých padesát let, jen teď se možná rychleji střídají, méně jich zůstává celý týden. Zájem o přehlídku je pořád, divadla jsou vyprodaná, a to je hlavní.