Příspěvky

Potkáváte ji v hospůdce už od naprostého začátku. Dříve vám kávu nosila na vysokých podpatcích a v šatech s naškrobenou zástěrkou. Teď už si dovolí nosit i kalhoty a podpatky snížila. Ale v kuchyňce ji najdete stále. Všech padesát ročníků divadelní přehlídky viděla a během devětačtyřiceti se o vás starala Eva Macháčková.
V tom roce 1970 se odtud z Vysokého vypravil zájezd do Žebráku. Byli jsme tam jeden den. Přijeli jsme na večerní představení a nešel proud. Divadlo kvůli tomu začínalo až skoro před půlnocí, a tak se tam nejprve zpívalo a hrálo. Ale bylo tam vlastně strašně málo lidí.
No a jak to bylo s tou první vysockou?
I na ní jsem byla. Ta už trvala od soboty do soboty a já jsem na ní byla od úterka, protože Mařenka Hejralová mě požádala, abych zaskočila za číšníka, kterého propustila. A od té doby jsem na přehlídkách obsluhovala. Zpočátku byl jen ve dveřích postavený škopek a v něm se mylo nádobí. Prodávala se limonáda a pivo v lahvích. Tenkrát byla kuchyňka ještě promítačskou kabinou, byly tam velké promítačky, protože tu bylo i kino. Pak se všechno předělalo, provoz se zvětšoval, já jsem ze servírky postoupila na vedoucí kuchyňky. Ale obsluhovala jsem pořád, k tomu jsem zásobovala a organizovala. Bylo to náročné, ale teď už si to jen užívám.
Jak a kde jste tu jedli?
Stravování se měnilo. Úplně na začátku jsme chodili na náměstí k Bartoníčkom do hotelu na obědy. Pak začala Mařenka Hejralová vařit na půdě, ale kvůli hygieně musela skončit a  připravovala jídlo jen pro místní. Půda se předělala na jídelnu a postupem času se jídlo začalo dovážet i pro ostatní účastníky. Ale sejkory na bále, ty se dělaly vždycky.
Jak se proměnili hosté, kteří za těch padesát let do divadelní hospůdky přišli? 
To se dá říct jen těžko. Dříve to bylo všechno takové svázanější, možná někdy i upřímnější. Lidi sem vždycky strašně rádi jezdili. Je to prostě o době. Když sem začaly jezdit ty úplně první soubory, stavily se nejprve do kuchyňky pozdravit se, často i pomáhali. Dneska je úplně jiná doba, mnohem rychlejší, a tak se i ten provoz musel přizpůsobit. Už to není tak důvěrné, tak osobní. Už se úplně všichni neznáme.
Stíháš jít třeba na divadlo během přehlídky?
Ne. Vůbec ne. Když jsi celý den v kuchyni a pak máš jít do divadla, to už není ta správná chuť, jsem unavená, i kdyby to bylo sebelepší divadlo. Ale sledujeme představení, když je čas, z kuchyňky. Zbylo nám tam okénko po promítačské kabině.
Utkvěl ti nějaký konkrétní ročník v paměti?
Ráda vzpomínám na tu legraci, kterou jsme si tady užívali. Na patronátní večery ve vile. Ty byly fajn. Byl tam třeba soubor, který dostal prase a do rána mu ho ukradli. A když přišel soubor na hodnocení do divadla, tak prase bylo v loutkách. S technikou jsme se různě pošťuchovali. Ráda vzpomínám, jak jsme o přehlídkách spávali v divadelní budově na půdě, jeden rok jsme měli i ráno v sedm rozcvičku před divadlem. Tehdy byly semináře už od osmi, takže jsme spěchali.
Co si v hospůdce lidi nejvíce dávají. Mění se jim s dobou nějak chutě?
Kdysi byly velmi oblíbené topinky, které teď už vlastně neděláme. Nebo párky, o ty byl velký zájem v době, kdy jich na trhu moc nebylo. Tady byly, tak si je každý objednával. Ale mění se způsob stravování, tak teď jdou víc hemenexy a hitem posledních let jsou palačinky. Letos tu uvádíme také retrodrinky, které se odkazují na míchané nápoje, co jsme nabízeli zhruba před dvaceti lety. Červánky, žabí škvrky – ty šly ve své době ohromně. Dneska už o to lidi moc nestojí.
Setkala ses za těch padesát let s někým, s kým ses opravdu ráda poznala?
Jednotlivce bych asi jmenovat nemohla a nechtěla. Vždycky jsem ráda viděla a vidím ty lidi, co se každý rok vrací, pozdravíme se, popovídáme. Na ně se těším. A jestli se mění návštěvnost? To bych neřekla. Lidí je asi tak stejně po celých padesát let, jen teď se možná rychleji střídají, méně jich zůstává celý týden. Zájem o přehlídku je pořád, divadla jsou vyprodaná, a to je hlavní.
Vyšlo ve Větrníku č. 9
Republiku za koně a fotbal bylo „startovacím“ představením 50. divadelní přehlídky Krakonošův divadelní podzim. I když „jenom“ jako host. Jaký je to pocit, být režisérkou takového divadla?
Strašný. Je to moje režisérská prvotina a myslím, že už víckrát do této vody nevstoupím. Byla to z nouze ctnost, nechtěla jsem to režírovat, protože si myslím, že Petr Pýcha, který to režíroval před lety, to udělal dokonale. Vlastně jsem nic nerežírovala. To divadlo už bylo postavené. Až na nějaké škrty to bylo víceméně hotové.
Toto představení tedy už Vysočáci hráli, v roce 2002. A hráli ho velmi úspěšně, byli na KDP a později i na Jiráskově Hronově. Co tě přimělo k tomu hru oprášit?
Přiměla mě k tomu oslava 100 let republiky. Přemýšleli jsme s Honzíkem Hejralem, jaké představení by bylo nejideálnějším. Měla jsem jasnou koncepci oslav, v tom jsem měla jasno hned, ale hra pořád chyběla. S nápadem Republiky přišel nakonec Honza. Od premiéry uběhlo 17 let, tak jsem si řekla, že by bylo vlastně hezké to zopakovat. A ono to vyšlo krásně.
I když se tedy zásadně nic nezměnilo, herci se asi vystřídali. Hraje v nynější Republice někdo, kdo hrál i v té původní?
Jsou tam celkem tři. Martin Hnyk, který hraje roli učitele, policajt, kterého dělá Ivan Hanuš a Jiří Šalda. Jinak jsou všechny postavy úplně nově obsazené.
Ty sama si v původní verzi taky hrála. I když jsi teď v roli režisérky a říká se, že není dobré, když sám režisér hraje, nemrzí tě to? Nechtěla si taky oprášit repliky?
Nechtěla jsem, protože si myslím, že každý z nás má jiné zkušenosti, jiné pocity a je potřeba, aby to vyjádřil sám za sebe, a není možné, aby mu je režisér vnutil. Může mu podsunout chování na venek, ale to nejniternější musí jít z herce. A já mám hroznou radost, že se Klárka té role chopila podle svého a podle mě byla ještě ostřejší než já a vytvořila si vlastní figuru.
Obnovená premiéra byla uvedena na Vánoce 2018. Kolikrát jste to od té doby hráli?
Šestkrát jsme hráli před vyprodaným publikem doma ve Vysokém a dvakrát jinde. Včera to bylo deváté představení. Plná hlediště mluví za vše a myslím si, že je to opravdu povedená hra a že je dobře, že jsme ji obnovili.
Je už naplánovaná derniéra?
Ne. Já tohle slovo nemám ráda, protože si myslím, že když ta inscenace žije a herci jsou ochotní hrát, nač stanovovat, že se udělá derniéra. Co když si někdo za půl roku vzpomene, že chce Republiku ještě vidět.
Jsi pověrčivá paní režisérka? Máš s částí souboru, která hraje v Republice nějaký speciální rituál, aby se vše povedlo, jak má?
Jsem pověrčivá. Samozřejmě štamprličku si dáme, musíme se pokopat a vždycky chodím prosit doušky. Za jakoukoliv akci chodím prosit doušky na hřbitov.
Rozhovory
Vyšlo ve Větrníku č. 2