DS Pod zámkem, Kyjovice
Když si soubor z Kyjovic vybíral do svého repertoáru hru amerického dramatika a scénáristy Jeffa Barona: Návštěvy u pana Greena, jistě už tušil, že se jedná o velmi populární hru pro dva herce, která byla uvedena ve více jak padesáti zemích světa. V Česku nevyjímaje. A také věděl, že má dva herce, kteří tyto obtížné postavy uhrají.
Náhodná automobilová nehoda přivádí do styku dva muže (starého, osamělého ortodoxního žida pana Greena a mladého, úspěšného finančníka Rosse Gardinera), kteří žijí v New Yorku a kteří by se jinak nikdy nesetkali, nebýt oné nehody, která navždy změní jejich životy. Rozdělují je dvě generace, a co začíná jako komedie kontrastu kultur, se vyvíjí ve vyhrocený příběh o riziku osamělosti a předsudků. Jak týdny plynou, vytváří se přátelství, prověřují se lidské vztahy a odhalují tajemství.
Komediální a zároveň dojemný příběh lásky a odpuštění, napsal autor v roce 1996 a jeho divácká úspěšnost stojí a padá s tím, jak se oběma hercům podaří přesvědčit diváky o pravdivosti svých postav. Udržet diváky v pozornosti po dobu sto minut a současně jim dát možnost proniknout pod rovinu příběhu, je úkol vyžadující víc jak konverzační schopnosti samotných aktérů. A jak se to podařilo Tomáši Vodvářkovi (pan Green) a Janu Sieberovi (Ross Gardiner) pod vedením režijní dvojice Sylvie Grygarové a Zdeňky Kulové? Domnívám se, že z velké míry dobře, neboť se jim podařilo emocionálně strhnout diváky a sdělit myšlenku o pochopení a porozumění původně až antagonisticky odlišných osobností. A tímto konstatováním by se dalo končit. Nicméně rezervy jsou vždy, tak i zde v této inscenaci.
Cítím, že v herecké souhře mají oba herci místa, kde jsou naprosto dokonalí (zvláště v druhé polovině), a jindy jakoby si přestali naslouchat. Reakce jsou pak ploché, uspěchané (například v začátku představení). Jakoby se hrála víc slova, než co se skrývá za nimi. Trpí pak rytmus dialogu i inscenace. Chybí pauzy, kdy divákovi má dojít, v jakém rozpoložení se zrovna oba aktéři nacházejí. Co si myslí, aniž by slovem prozradili, že je tomu jinak. Ross je nejlepší v monologických pasážích, i když ta závěrečná, kdy se svěřuje panu Greenovi, by mohla být méně ukřičená. Reakce Rosse na „šílenství“ Greena je málo výrazné, uspěchané. Greenovi nejvíce vychází, když se snaží maskovat svoji osamělost, méně pak když odmítá Rossovu pomoc.
Režie víceméně jde po logice situací, aranžuje herce v řádu věci, přesto není stoprocentní natolik, aby herci mohli své postavy naplnit zcela autentickým jednáním (například když se Green zraní, teče mu po čele krev a Ross mluví o modřině, aniž by jakkoli pomohl staříka ošetřit, když se to z logiky věci tak nabízí).
Kostýmní složka u pana Greena je dokonalá tím, jak zaznamenává čas mezi jednotlivými návštěvami Rosse. Kostým Rosse už takovou časovou proměnlivost nemá. Až naivně působí řešení situace, kdy Ross přichází na návštěvu za deště a předstírá, že zmokl.
Půdorysné řešení scény je správné, umožňuje vystavět většinu mizanscén. Málo uvěřitelný je avizovaný nepořádek v bytě, tvořený jen rozházenými papíry, ve kterém už deset let žije vdovec Green. Také se mi nejeví moc šikovné umístění harmonikářky coby součást bytu, jakkoli hudební předěly jsou skvostné. Domnívám se, že posadit ji někde mimo scénu, by bylo výhodnější.
Ruchy, které jsou nutné pro inscenaci, nebyly špatné (až na zvonění telefonu), vyššího iluzivního účinku bychom dosáhli, když by zazněly z reproduktorů za horizontem, než z předních beden. Současné technické řešení spíše vyruší, nepodporuje iluzi. Stejně tak Rossovo první nalévání vody z konvice, když má hned vedle vodovodní baterii a mohl by Greenovi natočit vodu čerstvou. Použití hrníčků s logem KDP, to nebyl dobrý nápad.
A ještě konec hry. Ve včerejším představení se mi jevil uspěchaný, málo vypointovaný. Nicméně vrátím-li se na začátek této mé reflexe, s radostí konstatuji, že jsme viděli představení ve svém celku zdařilé, které se muselo líbit většině diváků a které přineslo nejen kvalitní zábavu, ale i velmi potřebné obecnější myšlenky.
Jaroslav Kodeš
