DS bratří Mrštíků Boleradice
Boleradický hřebec španělského chovu
Boleradický soubor je soubor velmi zkušený, pracující kontinuálně od konce čtyřicátých let, od začátku let osmdesátých pak důsledně pracující na svém divadelním profilu skrze předlohy klasické, často s tématy z vesnického života (např. Maryša, Kříž u potoka…), tituly, v nichž využívají své výrazné muzikálnosti (např. Cikánský baron, Divá Bára…) nebo předlohy komediální (např. Zvonokosy, Revizor…) nebo alespoň laskavé (Mistr ostrého meče, Pohádka máje…). Obvykle vznikají inscenace esteticky čisté, úhledné a kultivované, s jasným sdělením, s důrazem na psychologicko-realistické herectví a s příležitostmi pro velké množství účinkujících (lze s mírnou nadsázkou říci, že v aranžmá davových scén jsou boleradičtí režiséři a režisérky nejzběhlejší v kontextu celého českého amatérského divadla – ať už jde o Alenu Chalupovou, Ivu Kahounovou, Jiřího Brabce či další). Navíc, jak bylo zmíněno v úvodu před představením, množstvím účastí na KDP se Boleradičtí blíží množství účastí vysockého souboru.
Kulhavý mezek Oldřicha Daňka představuje v kontextu boleradického repertoáru v mnoha ohledech výjimku. Konverzační drama o troskách komediantské bandy, která se kdesi na českém venkově v době třicetileté války pokouší vzkřísit příběh o výbuchu na jičínském zámku, byla napsána pro trojlístek skvělých herců (Ivan Raj-mont tehdy režíroval Jaromíra Hanzlíka, Janu Brejchovou a Otu Sklenčku, jehož později vystřídal Ilja Racek) a autor do ní v polovině osmdesátých let, v době mírného politického tání, vtělil kritiku stávajících poměrů a zároveň oslavu tvůrčí svobody. Na našich profesionálních jevištích se hra objevila pouze třikrát – ale dodnes je hojně frekventovaná na jevištích amatérských; snad pro proklamované téma vyprávění příběhů a oslavy komediantství, snad pro Oldřichem Daňkem obratně napsané dialogy – a samozřejmě pro tři výrazné herecké příležitosti. Zahrát poměrně přímočaré charaktery Jakuba, Markéty a Vambery je jedna věc; „vyšší dívčí“ je však poradit si s hrou ve hře, s tím, že Jakub hraje Otu z Vartenberka, Markéta Elišku Kateřinu Smiřickou a dědek Vambera několik vedlejších postav (od purkrabího po Slavatu), při čemž se průběžně proměňuje jak vztah mezi postavami hrajících, tak mezi postavami hranými. Navíc smysl hraného příběhu se začíná proměňovat s tím, jakou zkušenost se životem mají hrající, a také s tím, jak do zkoušky na představení o výbuchu na jičínském zámku zasáhne přibližující se válečná skutečnost.
S hereckými výkony boleradická inscenace stojí a padá – a jsou to herecké výkony vyrovnané, úctyhodné a strhující. Všichni tři účinkující vědí, co a proč říkají, a jsou řemeslně vybaveni k tomu, sdělit text, a někdy i to, co je za ním; disponují obdivuhodnou konverzační schopností, uměním pohybovat se suverénně po jevišti a hlavně – chápat postavu v její celistvosti. Zbyněk Háder v roli středněvěkého kreativce Jakuba Grundleho, zběhlého studenta a bývalého vojenského sluhy posedlého divadlem, a zároveň Oty, Kulhavce se zmrzlým srdcem, zálibou v pití a volící si za manželku takřka neznámou ženu, protože má výrazné věno, staví na schopnosti fyzicky charakterizovat postavy, odlišit je a zveřejňovat čitelně jejich duševní pochody a jejich proměny; také na podmanivém hlasu a schopnosti střihu. Jana Jirgalová to má asi nejtěžší – do role Markéty, děvečky od krav odmítající býti komediantkou, ale nakonec hrající z lásky ke svému principálovi, by měla být obsazena herečka o desetiletí starší, s výraznější životní zkušeností (ovšem přiznejme si, že to režiséři většinou nedělají…). 😊 Jako děvečka od krav by Jana mohla být zemitější – ale v roli Elišky Kateřiny dokáže být okouzlující; suverénně se pohybuje mezi bezbranností, něhou, probouzejícím se ženstvím a ironií mladé ženy, která už se stačila dozvědět své. Naprosto neodolatelný je Jan Koráb – jeho proměna z trochu popleteného starokomika, dědka Vambery, hrajícího neškodného purkrabího, ve Vamberu – charakterního herce představujícího arogantního, mrazivě nebezpečného Slavatu, je dechberoucí.
Odpolední dvouhodinové představení Kulhavého mezka však nebylo zcela bez zádrhele; vnímali jsme lehkou kvalitativní disproporci mezi první a druhou polovinou. V mnohém nepomáhá text. První třetina Daňkovy hry je totiž spíše než konfliktem postav sporem idejí; jde vlastně o akademickou debatu o tom, proč vyprávět příběhy a hrát divadlo – a tak první dialog mezi Jakubem a Markétou notně šustí papírem a pokouší se poskytnout intelektuální odpovědi, které divák tak úplně nepotřebuje. Mluví se (a mluví a mluví a mluví…) o komediantství jako o možnosti výdělku, podávání zprávy o skutečné události, hledání pravdy, touze bavit, o posedlosti, závislosti, exhibicionismu, v závěru se pak přidává možnost nebýt za sebe, ale ukrýt se za postavu či rozpustit se v příběhu, utéci před nesnesitelnou realitou. Všechna ta krásná slova o poslání divadla se hezky poslouchají, ale výslednému dojmu to úplně neposlouží – a nemám pocit, že by takové množství slov bylo hercům po chuti, protože tu a tam se uchylují spíše k ilustrování textu než ke skutečnému vzájemnému dialogu. Dokonce padla myšlenka (jako milovnice Oldřicha Daňka bych ji normálně označila za kacířskou, ale jako novopečená fanynka boleradického představení bych ji s radostí akceptovala), že kdyby se prvních čtyřicet minut seškrtalo na pět až deset a expozice se soustředila pouze na nutná dějová fakta, inscenaci by to velmi prospělo – protože druhá polovina, kde se více hraje a jedná, vychází nepoměrně lépe.
Jen telegraficky k tomu, co ne vždy fungovalo.
Scéna je půdorysně přesná, funkční, škoda jen, že ne všechny scénické prvky a rekvizity byly beze zbytku využity (proč žebřík, když se s ním nehraje, proč dvě bedny, když hraje jen jedna…); nicméně použití lavice na několik způsobů (dveře od pokoje, soudcovský pultík, kočár atd.) je příkladné a držadlo vozu coby kříž nebo mandolína jako kuše jsou moc pěkné detaily.
Boty Jakuba a dědka Vambery ruší jinak solidně vybrané kostýmy (gumové podrážky přímo proti obecenstvu po Vamberově smrti fakt nepůsobí dobře). Podobně příliš cudný kostým „svlečené“ Elišky (chtělo by to lajblík).
Světelná změna se konala pouze na počátku, evokovala svítání. Ale vzhledem k tomu, že Boleradičtí nehrají postupné prolínání života postav a fiktivního příběhu o jičínském zámku, že se nepokoušejí, aby prozření Jakuba, že ho Markéta miluje, přicházelo postupně, ale přechod mezi životem a příběhem i Jakubovo prozření se děje takříkajíc „natvrdo“, možná by bylo možné, i prospěšné, život a příběh světelně rozlišit.
Proklamativní promluvy do diváků nejsou dobrý nápad, diváci pochopí i bez nich, co je důležité.
Škoda hudebního klišé – Greenleaves na začátku nás odkazuje do úplně jiného času a jiné kultury. Na druhé straně je skvělá neilustrativnost Vamberovy hry (to, že pan Koráb nemarkýruje, že hraje, jen zpívá a mandolínu drží v náručí) – tento princip bych dodržela i na konci první poloviny. A chtělo by to přesnější zvuk koňských kopyt (jedna kopyta množství císařských neudělají).
Přes více či méně drobné vady na kráse Kulhavého mezka jsme byli svědkem divadelního zázraku. Na letošním Krakonošově divadelním podzimu již druhého. Tentokrát se o něj zasloužili především boleradičtí herci. Díky za něj.
Petra Richter Kohutová
