Recenze: Jaroslav Kodeš
Stanislava Kočvarová: Dokud se tančí
Ženský Amatérský Spolek – ŽAS Homole
ŽAS z obce Homole u Českých Budějovic je opravdu čistě ženský spolek, který působí na amatérském divadelním písečku už od roku 2006. A za tu dobu připravil asi osm autorských inscenací od Sextánek až po Lock – Downův syndrom aneb Hlavně klid. Spolek se brzy dostal do povědomí diváků a vysloužil si i lichotivou přezdívku Cimrmani v sukních. A právem, neboť jejich vesměs úspěšné inscenace, za kterými stojí autorka a režisérka Stanislava Kočvarová, se dají charakterizovat jako chytré komedie postavené na radostném, spontánním, inzitním herectví.
Na letošním KDP jsme od tohoto souboru uviděli inscenaci s názvem Dokud se tančí (ověnčenou účastí na letošních Pikniku Volyně i Jiráskově Hronovu). Sedm seniorek, kdysi členek úspěšného tanečního klubu Mládí, se schází ve Spolkovém domě. Je to sraz po 50 letech. To je výchozí situace hry, abychom následně byli svědky, jak si účastnice obtížně hledají správný prostor pro jejich sraz, prokousávají se k vzájemné komunikaci, hledají se navzájem, hledají ve své paměti a hledají i samy sebe. A okolí, reprezentované servírkou a jakousi podivnou maškarní společností, která obsadila hlavní sál, jim k tomu vůbec nepomáhá, spíše naopak. Postupně postřehneme, že účastnice se více otevírají sobě i okolí, dozvídáme se víc o jejich životních osudech, které asi nejsou jen vycházkou do růžového sadu. V závěru inscenace, kdy seniorky hrají „ruskou ruletu“, hru na pravdu, se pak odhalují dokonale, bez póz, a to doslova duševně i fyzicky, a my společně s nimi si prožijeme katarzi, že dokud se tančí, nemá cenu propadat pesimismu. Pro někoho trochu dojemně sentimentální závěr je ovšem v duchu režijní koncepce narušen vpádem maškary smrtky. Děj se odehraje během cca čtyř hodin a v asi deseti mikro situacích, které odděluje tikot hodin, čas.
Když jsem shora použil výrazu inzitní herectví, tak tím myslím schopnost aktérek živelně s patřičnou energií sdělovat radost ze hry v obecně známých životních situacích. Jde o zábavnou, chytře budovanou inscenaci, ve které směšné i smutné jde ruku v ruce s jeho hrdinkami, které se perou či radují se životem, co to dá.
Stanislava Kočvarová nám v rozhovoru na Pikniku Volyně dává trochu nahlédnout do zákulisí přípravy inscenace. Ke scénáři říká: „On ten text sám o sobě není ani tak ke čtení, jako spíš k inscenování. Nahodila jsem typy a monology si dotvořily kolegyně. Životy si herečky napsaly samy.“ Tak to je pravda. Je to legitimní postup tvorby inscenace prověřený praxí i v jiných souborech. Dává to velkou svobodu hercům, kdy je nesvazuje tolik cizí text a mohou uvolněněji stavět situace. A k režii pak dodává: „Nevím, jak moc je tam pevná režijní ruka vidět, nebo spíš není, ale to je dobře. Působí to jako neřízená zábava, ale je to řízené divadlo. To, že to může působit nenazkoušeně, je z mého pohledu plus,“ tolik Stanislava Kočvarová.
Je mi tento přístup sympatický, zvláště když se pohybujeme na poli amatérského divadla. A zvláště toho, které nazýváme výrazem „sousedské“. ŽAS je prostě „úkaz“ který nás baví, kterému fandíme a který nechci jakkoli dehonestovat teatrologickými úvahami. Přesto se pokusím o pár postřehů, které by mohly souboru, který má už osm inscenací za sebou, přinést drobné zamyšlení.
Inscenace působí velmi spontánně, ale současně „schun-taně“. Živelnost, schopnost se odvázat až řádit, jde na úkor herecké jednotnosti – některé postavy výrazně přehrávají, jiné jsou až šedivě civilní, nebo vypadávají z typu. Rytmizace – expozice představování postav je neúměrně dlouhá, propady pozornosti jsou i při některých monolozích seniorek. Dramaturgická nedomyšlenost – jaké jsou životy jednotlivých seniorek a jejich přesnější vývoj v rámci jednoho večera, co je to za uzavřenou společnost v hlavním sále? Autorsko, režijní vklad – vstupy mladých mezi seniorky se dají brát, že jsou myšlenkově obecně správně i rytmicky k celku inscenace, ale samotná realizace je spíše na efekt, pro gag. Kromě závěrečné smrtky. Promluvy aktérek do publika, proč? Vztahy v rámci skupiny seniorek jsou spíše jen nahozené, ne záměrně budované. Kromě Servírky. Tady je vytvořena přesná a jasná dramatická situace. Občas, ve prospěch autentičnosti padne za oběť i srozumitelnost mluvy.
Tolik k inscenaci Dokud se tančí. Krátkou úvahou navážu na to, co říká Stanislava Kočvarová v rozhovoru na Pikniku Volyně. Že pevnou režijní ruku ani nechce. Asi proto, že ví, s kým spolupracuje, a že je pro ni důležitější herecká živelná spontánnost ve své inzitní nedokonalosti, než dokonalý divadelní tvar. Cesty divadla jsou opravdu nevyzpytatelné, že, milý nadšený diváku.