Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších

Recenze: Petra Richter Kohutová
Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších
DOVEDA Soupnice
Při tvorbě inscenace Legenda o zbloudilých duších se sešly tři pozoruhodné fenomény.
Gary Edwards je prvním z nich. Vystudovaný lékař a hudebník, absolvent americké akreditované klaunské školy, múzický člověk v pravém slova smyslu – a také propagátor myšlenky terapeutického působení humoru ve zdravotnictví, který v roce 2001 u nás založil občanské sdružení Zdravotní klaun a spojil s ním svůj další život. Původně jako nemocniční klaun i působil, dnes je hlavně předsedou správní rady sdružení, pomáhá s rozjezdem podobných projektů (dosud např. v Polsku, Chorvatsku atd.), o daném tématu pořádá přednášky, radí a koučuje. Hraje na šest nástrojů, komponuje, píše, maluje… Zároveň je to světoobčan, který se usadil v obci Končiny u Sloupnice a spolupracuje s ochotníky z Dovedy – po pět let starém Českém dějáku na jejich historicky desáté inscenaci.
Fenomén číslo dva – sloupnický Doveda (čili DObrovolný VEsnický Divadelní Ansámbl). Pokud měříme „světskou slávu“ souborů účastí na národních přehlídkách, pak patří mezi ty superúspěšné – z deseti inscenací, vytvořených od založení v roce 2003, osm postoupilo na KDP a dvakrát na Jiráskův Hronov. Soubor staví své inscenace na smyslu pro humor, pro paradox a ironii, na fantazii a kreativitě svých herců/ hereček a jejich hudebním a pěveckém nadání. Je respektuhodné, že sloupničtí volí velmi rozdílné předlohy – od travestií pohádek (Král k sežrání, Peklo s.r.o. či Filuta Pepíno), „nefalšované kovbojky“ (Smrtí to nekončí) a longenovské frašky (Soudce jako břitva) přes plnokrevný italský muzikál (Alelujá dobří lidé) a rasantní úpravu muzikálu českého (Světáci) po počiny čistě autorské – pět let starý Český děják a letošní Legendu o zbloudilých duších.
A třetím fenoménem je tzv. velký muzikál v českých poměrech – respektive muzikál jako žánr, který vyžaduje nadstandardní disponovanost účinkujících, velkolepou výprav a vynikající technické zázemí pro množství efektů a který je diváky vnímán nejen jako povinně zábavný, ale dokonce až jako ohromující a oslnivý. Titíž diváci jsou si přitom většinou vědomi toho, že muzikál je zároveň postaven na množství klišé, v převážné většině na chatrném ději, typizovaných postavách a hudebních číslech stupidně otextovaných, ale s chytlavými melodiemi – ale tolerují to, protože jsou emocionálně zasaženi a dostává se jim pocitu, že jsou přítomni něčemu výlučnému a velkolepému. Aby bylo jasno – k muzikálu mám pozitivní vztah a posledních pět let jsem na několika z nich s potěšením spolupracovala. Ale domnívám se, že inscenace Legendy o zbloudilých duších má ambici být vyjádřením vztahu sloupnického souboru právě k muzikálu, že jak autor a režisér, tak účinkující usilovali o láskyplnou, přesto rasantní parodii tohoto žánru. Bohužel tato ambice zůstala v mnohém nenaplněna.
Důvodů je pravděpodobně několik. Slibný začátek, v němž se kormidlo proměňuje v losovací zařízení a soutěží se o rumové pralinky, mořské plody a nakonec plavbu po moři na luxusní lodi, působí vtipně, divák nenásilně vpluje do děje s úlisným kapitánem Kapitánem, blondýnou Laurou a ajťákem Robertem. Ale! Každá postava vykazuje jinou míru stylizace, Kapitán Jaroslava Nováka výborně zpívá, ale jakoby mimo postavu, navíc jeho projev v roli je na hranici civilismu (negativně se to projeví později – ve chvíli, kdy se má převtělit v pirátského šéfa), Robert Martina Škeříka je výrazněji sešněrován do podoby neohrabaného smutného muže s deformovaným hlasem, Laura Ireny Štochlové spoléhá na svou „blondýnovitost“ bez další důsledné charakteristiky. Nejpřesnější ze všech je Uklízečka Terezy Štochlové. Většina postav je však bohužel pojednána s rozdílnou mírou stylizace a mimo jiné skrze ně divák dostává rozdílné signály o tom, jak je to vlastně všechno myšleno. Tedy jestli se jedná o vážně míněný příběh ala Bludný Holanďan nebo Ostrov pokladů (abych si vypůjčila příklady z pirátské oblasti) nebo jestli jde o parodii na muzikál typu Pirátů z Karibiku v našich poměrech.
Na parodii jako by odkazovaly některé jednotlivosti – kouřostroj, na muzikálových scénách tak oblíbený, je umístěn na nesmyslném místě a používán v nesmyslných momentech, písňová čísla, obvykle v muzikálových produkcích rozpohybovaná na hranici snesitelnosti, jsou „zapíchnuta“ u pevně umístěných mikrofonů, tu a tam vyjde hudební nebo pohybový komentář (např. drásavé housle a proskotačení Kapitána s Laurou během žárlivecké písně), i některé slovní nebo situační fórky („můj ajťácký nos cítí software“, plovací vesta měnící se v neprůstřelnou, výtah, odlet dušiček…). Těch fórků je však zoufale málo a jsou rozpatlávány až k trapnosti. Navíc mluvené výstupy jsou pojednány vysloveně nedbale, činoherní části inscenace zůstal soubor dlužen asi nejvíce.
Jedno z prvních hudebních čísel má příjemnou melodii, chytlavou ústřední frázi, za niž by se nestyděl ani významný překladatel ohromujícího množství amerických děl tohoto typu Adam Novák („každá chvíle s tebou je jak dovolená“) a je odzpívána čistě, s takřka muzikálovou choreografií zahrnující pětičlennou company – zato s naprosto absentující nadsázkou. V průběhu představení jsem díky podobným výstupům nakonec nabyla dojmu, že účinkující podlehli v určité fázi touze po dokonalosti a chtějí, aby nešlo o parodii na muzikál, ale o muzikál jako takový. Kvůli tomu zůstali v půli cesty, což je veliká škoda. Je málo souborů, které jsou schopny v našich poměrech vystavět dobře znějící kapelu z vlastních zdrojů, které mají odvahu zkoušet neustále něco nového a které se vyznačují tak výraznou kreativitou. Souboru přeji, aby se příště vedlo lépe. Má na to.