Recenze: Petr Svoboda
Ochotnický soubor Lípa
Mladý divadelní soubor Lípa působí v obci Lípa nad Dřevnicí už necelých 10 let. Věkový průměr je kolem 23 let. V programu o sobě dále tvrdí, že se zaměřují na pohádky nebo notoricky známé komedie. Tragický příběh upřímné mladé lásky podle novely Jana Otčenáška je tedy patrně vybočením z inzerovaného repertoáru. A úvodem musím konstatovat, že vybočením záslužným a zajímavým.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o první představení letošního Krakonošova podzimu, a navíc v půl desáté dopoledne a v hledišti bylo nabito studenty a studentkami, bylo pro mě opravdu milým překvapením, že v průběhu celé inscenace bylo publikum naprosto soustředěné na samotný příběh a kromě dvou tří míst, kde se s předváděným herectvím úplně nepotkalo a kde reagovalo v souladu se svým věkem – tedy pobavením a jednou i hlasitým smíchem, se potvrzuje známý fakt, že současný divák dá nosnému příběhu přednost před samotnými hereckými výkony.
Než se k nim však dostanu, rád bych ocenil množství divadelních prvků, ať už jde o samotnou scénu, práci se světlem nebo s rozhlasovými nahrávkami. Je vidět evidentní poučenost režisérky Nikoly Balajkové, ale v porotě jsme se shodli, že ve výsledku objevujeme bohužel i některé nedůslednosti a nevyužité příležitosti, které takto pojatá inscenace umožňuje. Je to evidentně škoda, protože nosný příběh převyšuje použité prostředky a zejména práce s herci by vyžadovala nejen zvládnutí textů, ale zejména – a tady vidím největší nedostatky režie – výklad jednotlivých scén a jejich zdivadelnění, aby nepůsobily literárně a neosobně. Tam, kde se podařilo tyto scény takříkajíc „obalit masem“, je najednou radost sledovat, jak se propojí hlediště s jevištěm a z literatury se stává divadelní zážitek.
Abych byl už konkrétnější, opakovaným nedostatkem je stále připomínané průběžné jednání. U hlavních postav Ester a Pavla v podání Lucie Brůzlové a Kryštofa Balajky je vidět, že nestojí na jevišti poprvé a o průběžné jednání se často snaží. Bohužel výše zmíněný ne-výklad jednotlivých situací a scén je často vede k pouhému memorování textu a i když jsou typově velmi dobře obsazeni, nenaplňují to, co divadlo v současné podobě vyžaduje nejvíc – tedy ne, jak kdo divadlo umí hrát, ale co se děje v postavě, kterou herec či herečka představují.
Zmíním se ještě o velmi zajímavé scéně, která je opravdu základem. Pokud by byla využita s větší invencí, a možná i s jistou vtipností, celá řada pochyb, které nás po shlédnutí představení napadaly, by rázem zmizela. V semináři jistě tuto problematiku probereme detailněji, ale nestává se často, že by takto jednoduchá scéna mohla být opravdu nosným prvkem a skvělým průvodcem dramatického příběhu, o němž jsem psal už výše.
Závěrem tedy chválím výběr i úpravu uváděného textu, bohužel v některých momentech u tohoto textu inscenace zůstala, a i přes inspirativní a divadelní scénu se nepřenesla k diváctvu, které sice tragický příběh a jeho poselství pochopilo, ale jeho „zdivadelnění“ se bohužel nedočkalo.
