Recenze: Petra Richter Kohutová
DS teaTrum Velké Opatovice
Poslyšte Baladu pro banditu…
Novinář a spisovatel Ivan Olbracht procestoval ve třicátých letech pěšky Podkarpatskou Rus a, fascinován tímto krajem, jeho atmosférou a legendami, napsal knihu o zbojníku Nikolovi Šuhajovi.
V roce 1974 vydali sourozenci Ulrychovi desku, která se stala kultem a odstartovala jednu z linií divadelních zpracování šuhajovského příběhu – té linii, která využívá hudbu Petra Ulrycha. Poprvé se tak stalo v osmdesátkách v Uherském Hradišti, naposledy v Liberci vloni, nejslavnější je asi Koločava brněnského Městského divadla.
Když se v roce 1975 konala premiéra činoherního muzikálu Balada pro banditu v brněnském Divadle na provázku, pod libretem byl podepsán režisér inscenace Zdeněk Pospíšil. Skutečným autorem byl Milan Uhde (mimochodem, jeho Rozpomínky aneb Co na sebe vím se čtou skvěle a mají je i ve vysocké knihovně), hudbu složil fenomenální brněnský skladatel Miloš Štědroň. Byla odstartována druhá linie divadelního uvádění šuhajovského příběhu, která má silné zastoupení i mezi ochotníky (od pražské Lucerny přes ochotníky z Hvozdné v roce 2005 po pardubický Exil před deseti lety).
Režisér inscenace DS teaTrum Pavel Petrželka si zvolil „provázkovskou“ předlohu. Velkoopatovičtí se nepokoušejí experimentovat, ani materiál výrazným způsobem upravovat (i když do jisté míry rezignovali na magický rozměr a konflikt pohanství s křesťanstvím, který může být jedním z témat). Pietně, přesto po svém a s vědomím, nač stačí jejich schopnosti, vyprávějí čistě divadelními prostředky příběh „o veliké lásce a ještě větší zradě, o lidské slabosti, ale i o naději“. A jejich inscenace je v amatérských podmínkách nadprůměrná, se zřetelně vystavěnými situacemi, s čitelným názorem a s vyrovnanými hereckými a pěveckými výkony (o velmi dobré úrovni Koločavabandu nemluvě). Pro mne je poměrně zásadní, že od volyňského uvedení ušel soubor velký kus cesty směrem k dokonalému tvaru a zlepšil se v souhře a gradaci inscenace. Najednou získal opodstatnění i formát divadla na divadle, který působí přirozeně a dává prostor pro ironický komentář určitých věcí.
Ale…
Ne všechny situace byly rozehrány se stejně výraznou mírou invence. Vedle zvládnutého věšení prádla Eržikou při návratu Nikoly (včetně ironické asistence představitele Drače při držení tyče), situace loupení (která choreograficky cituje film – ale ospravedlňuje ji herecký výkon Davida Loukoty a zcizovák pracovně zvaný „facka“), rvačka končící Kubešovou smrtí nebo zavraždění bratří Šuhajů jsou výstupy, které působí operetně – účinkující se zastaví a s pohledem do diváků zazpívají, případně se odehraje taneček bez důvodu plynoucího ze situace…
Ale… Výprava je přinejmenším diskutabilní – nevyvážená scéna a sporné rekvizity. Na jedné straně stůl pověšený nakřivo – hezký znak, navíc sloužící jako rámec četnických scén. Na straně druhé palisáda – jejíž význam herci svým jednáním neozřejmují; zdá se, že je tam jen proto, aby se měli kam schovat před dalším výstupem. Četnická stanice a také prostor, který zabírá kapela, je natolik rozsáhlý, že většina příběhu se musí odehrát na třetině jeviště. K tomu kapela v rustikálních kostýmech, ale s moderními pultíky, kotel ala pohádka o malé čarodějnici, bytelná sekera při sekání dříví a umělohmotné sekery Uhrina a Derbaka… Kostýmy naopak působily stylově s jedinou výjimkou – a tou byla (emo)Morana: moderní martensky působily cizorodě, navíc ji špendlily k jevišti a Anežce Hegerové při pohybu příliš nepomáhaly.
Nicméně… Hudební nastudování Petra Prossera a Jiřího Gužíka je hodno obdivu a výkon Koločavabandu (ve složení Martin Dušek – kytara, Pavlína Langerová – housle, Pavel Langer – kontrabas a Petr Prosser – bicí… kampak se nám podělo banjo?) je přesně tou osou, kolem které se představení otáčí.
Účinkující si vedou s velkou hereckou suverenitou. Drží základní fyzické charakteristiky, od postoje přes způsob pohybu včetně chůze, způsobu mluvy… Z víceméně vyrovnané plejády hereckých výkonů bych ráda vyzdvihla Alexandru Komárkovou jako Eržiku, Jakuba Říkovského jako rotmistra Kubeše, Martina Moučku jako Velitele četníků, již zmiňovaného Davida Loukotu jako pošťáka, Laca a především Juru Šuhaje – a samozřejmě Petra Pavlase jako Nikolu (mimochodem, okouzlilo mě, s jakou grácií a přirozeností vykázal kolegu, který mu omylem vešel do výstupu).
Otázkou k diskusi je také téma. V „provázkovské“ inscenaci byla akcentována nesvoboda jako životní pocit, či přesněji touha po svobodě, po možnosti „jít svou cestou, ať vede, kam chce“, také téma protiválečné (reprezentované mnohokrát citovanými kytarami místo pušek). U Balady DS teaTrum jsme mluvili o obci – společenství lidí, které ovládají korupčníci a hlupáci; o potřebě řádu, byť reprezentovaného elitami, o nichž si myslíme své; o ženách, které jsou v pozadí všeho (nejen v případě Eržiky, ale pozoruhodná je také úloha Derbakové, Vageryčové, Morany… – bohužel se to úplně nepovedlo u čarodějnic). A samostatným tématem je radost z pospolitosti a ze hry, která z inscenace Velkoopatovických jednoznačně čiší a je jejich největší devizou.
Půlstoletí s Baladou pro banditu vedlo až k postupnému vzniku legendy o Baladě, jejímž nositelem je třeba režisér Vladimír Morávek (za pozornost stojí dokument Bandité pro Baladu, k vidění na DAfilms.cz). A následně také ke smutnému odcházení této legendy, která jako by se ztotožňovala se smrtí romantiky – viz letošní inscenace souboru VAD Kladno, jejíž vznik započal návštěvou Koločavy těsně před vypuknutím ukrajinské války. Velkoopatovická inscenace je respektuhodnou poklonou velkému příběhu, který s sebou jistou dávku romantiky stále ještě nese. Díky za to.
