Recenze: Viktore Čermáková
Rádobydivadlo Klapý
Na rodinné fotografii bychom se měli všichni usmívat. Co se dělo chvilku před stisknutím spouště, však na ní většinou vidět není. Právě o tom vypráví Mlíko na mozku Rádobydivadla Klapý, které na motivy hry Hadar Galron připravil a režíroval Ladislav Valeš. O mateřství, rodinných očekáváních a prostoru pro vlastní život a svobodná rozhodnutí.
Úvodní defilé příbuzných vytváří známou atmosféru rodinné sešlosti: polibky, objetí, drby, komentáře, zdvižená obočí, milé štěbetání a zlobivé děti. Zpočátku sledujeme převážně komické výstupy o úskalích mateřství. Postupně však anekdoty ustupují konkrétním osudům a smích získává jinou, temnější barvu. Přechod k psychologicky závažnějším situacím nabízí silné herecké příležitosti, zároveň ale vyvolává otázku soudržnosti celku, zvlášť když přibývají verše a závěrečná píseň.
Výprava Václava Černého a Olgy Psotové je účelná a proměnlivá. Krásné židle z tmavého dřeva doplňují světlé kostky, jejichž přeskupováním vznikají různá prostředí i možnosti herecké akce. Přihlížející postavy na nich pak připomínají čekárnu, publikum či rodinný chór. Rodina je stále nablízku jako svědek, opora i zdroj tlaku. Světlo slouží především přehlednosti situací, výraznější významovou či poetickou vrstvu nevytváří. Kostýmy mají charakter a klidné barevné spektrum.
Ze společného hemžení vystupuje Abigail s fotoaparátem. Marcela Pevná ji obdařuje důstojnou křehkostí i odvahou, patrnou zejména ve střetu s vlastní matkou. Praktikující Židovka v černém oděvu a šátku ztělesňuje pevný náboženský a společenský řád. Abigail se vůči němu pokouší vyslovit sama za sebe. Představy blízkých o tom, kým máme být, tu přehlušují vlastní přání. Vystoupit z rodinného obrazu vyžaduje odvahu.
Patnáct účinkujících vytváří ještě početnější galerii postav. Výraznou oporou je Simcha Dany Čendrové, svérázná babička a matka mnoha dcer a jednoho syna. Přichází jako první, vybavena kýblem, který spolu s hrnečkem později poslouží ke zvukové ilustraci těhotenských nevolností její snachy. Simcha ovšem nezůstává komickou figurou. Rozhovor s Noou Lenky Šťastné patří díky přesvědčivému herectví obou představitelek k nejsilnějším chvílím večera.
Adéla Bulasová jako Eti nachází zábavné obraty v zoufalé touze po dítěti: balí diváka v první řadě a krade potomka manželce svého bratra těsně po porodu. Tali Martiny Čechové se s ambiciózní energií vrhá na řešení problémů v práci, ložnici i výchově. Dokáže však najít také empatii vůči dceři Almě, která trpí psychickými problémy. Jejich situace, kdy chce dcera odejít ven a matka se ji snaží přimět k jídlu, má díky Čechové a Anně Tlusté značnou autenticitu a intenzitu. I představitelce Riki Viktorii Krobové se daří provést nás od pobavenosti k soucitu se ženami v šestinedělí a mlíkem na mozku.
Dětská trojice Kristián Valeš, Štěpán Belžík a Štěpánka Cimrmanová hraje s chutí. Její přítomnost se nevyčerpává karikaturou: hluk a neodbytné nároky vytvářejí rytmus a stupňují tlak na rozhovory dospělých. Kdo se někdy pokoušel dokončit větu v přítomnosti několika dětí, ví, o co jde. A pobaví ho to. Barevné kšiltovky přehledně odlišují chlapecké postavy od techniků, které stejní představitelé hrají bez nich.
Oceňuji také partnerskou vstřícnost Lukáše Burdy a Lukáše Hodana. V množství mužských rolí podstupují nepohodlné situace, polohy a rozepínání knoflíků. Zvláště třeba role laktačního poradce představuje úkol, na který běžná herecká průprava nemusí člověka umět psychicky správně připravit.
Rozpaky ve mně vyvolává závěr. Simcha, která inscenaci otevřela, ji svou smrtí také významově uzavírá. Vybavila se mi v českém kontextu Barunčina slova „Včeličky, babička umřela…“ Narození dítěte a společná fotografie nabízejí srozumitelný obraz pokračování života rodiny. Závěrečná píseň však pointu oddaluje a po převážně komicky hraném porodu přidává sentiment, který už podle mého není zapotřebí. Rodina se konečně shromáždila před objektivem. Někdo přibyl a jiný chybí. Je to jen okamžik, jen stisknout spoušť.
