DS Ledříček při TJ Sokol Kláštěrec nad Orlicí

Hra Frau Müller muss weg od německého dramatika Lutze Hübnera měla premiéru v roce 2010 v Drážďanech a stala se hitem posledních let. Do češtiny ji přeložil Michal Kotrouš pod názvem Úča musí pryč a u nás ji od té doby úspěšně nazkoušelo několik divadel. Za všechny si dovolím citovat herce Slováckého divadla Josefa Kubaníka, který v jednom rozhovoru pro tisk uvedl, že: „Kdyby to divadelní provoz dovoloval, mohli bychom hrát Úču denně. Takový je zájem.“ A přitom se nejedná o nějak výjimečnou hru. V čem to je, že má takovou odezvu u publika?

Je to především v samotném, dnes velmi ožehavém tématu: učitel / rodič / žák. Tématu vztahu ke vzdělání a výchově. A tomu přece všichni rozumíme, přesněji domníváme se, že rozumíme, protože v naprosté většině jsme, či byli jsme, rodiče a máme, či měli jsme, své školou povinné potomky. A pro ty potomky přeci přirozeně chceme vždy to nejlepší. A to mnohdy bez ohledu na ostatní. Prostě hra se trefila do tématu, se kterým se každodenně v nějaké podobě potkáváme. Navíc hra je napsána v komickém žánru a nemá mnoho postav, většina z nich jsou ženy, prostě ideální kousek pro amatérský soubor, který chce dělat divadlo teď a tady.

A byla to také volba souboru Ledříček z Klášterce nad Orlicí. Souboru, který začínal na klasických i současných veselohrách (cituji z programu) a jehož dramaturgická orientace se v posledních letech přesouvá od čistě zábavných kusů ke hrám, které s humorem reflektují současnou společenskou realitu. A za takovou dramaturgii je třeba soubor pochválit.

Ale dobrá volba je jen jeden z kroků ke zdařilé inscenaci. První, důležitý, ale potom musejí následovat další. Jako například umět hru přečíst kritickým okem, nespolehnout se, že vše, co napsal autor, je výborné, logické a bez, tak říkajíc, skrytých vad. Ani Shakespeare nenapsal stejně výborné hry, jako je třeba Hamlet. Prostě řečeno, musím si jako režisér amatérského souboru umět poradit s místy ve hře, které mohou být od autora sporné, či nelogické. (například proč Marie vezme tašku Milerové a odchází s ní za dveře – takto je to napsané v režijní poznámce ve hře, ale když se jen mechanicky splní, co napsal autor, může z toho vzniknout podivný nesmysl). Ale to je jen jeden z příkladů, které režisér včerejší inscenace jevištně nijak nevyložil.

Dále režisér musí umět takříkajíc číst mezi řádky, aby odhalil, proč každá postava jedná tak a tak. Jaké motivace ji vedou ke konkrétnímu jednání v každém určitém místě hry. Neudělá – li to, pak se stane při aranžování pouhým posunovačem herců po jevišti, bez smyslu k psychologickému vnímání situace, ve kterých se budou herci vyskytovat.

Dále při čtení hry musím jako režisér odhadnout, v jakém žánru autor hru napsal, a rozhodnout se, zda ho dodržím, či se od něj odchýlím, a také zda to text snese. Situace, která je napsaná v žánru komedie, nemusí fungovat v jiném inscenačním stylu. A naopak. Domnívám se, že se to stalo souboru z Klášterce. Jestliže se chtěl držet podtitulu hry, že je to komedie z třídní schůzky, pak včerejšímu večernímu představení, bohužel, chyběla komediální lehkost a nadsázka. Chtěl text nastudovat jen jako příběh z všedního života? Potom ovšem v tomto stylu hra „šustí papírem“ (zvláště v partu učitelky Milerové). Vážné téma se nemusí hrát vážně. Ona se totiž komedie nemusí odehrávat jen ve slovní rovině (jako například u konverzačních komedií O. Wildeho), ale v situacích, které vyznívají komicky. A ty je potřeba vymyslet. Vymyslet takové situace pro postavy, ve kterých by repliky těchto postav vyzněly komicky. Samy o sobě totiž komicky příliš neznějí. A to jsem také včera postrádal. Zřejmě z nezkušenosti herců i režie se totiž jen mluvilo, tu rychleji, tu pomaleji, někdy až překotně, aniž by herečce na to stačila mluvní technika, ale málo se jednalo.

Navíc si myslím, že ani půdorysné řešení scény, které je pojednané jako školní třída, nebylo šťastné, neboť neumožňovalo využívat kukátkového jeviště s jeho čtvrtou stěnou, ale stále nutilo herce chovat se jako v klasické třídě. Docházelo pak ke vzájemnému krytí postav, nebo naopak k podivně naaranžovaným promluvám do publika, když z logiky promluvy mám komunikovat s lidmi ve třídě. A ne je mít za mými zády.

Vnímal jsem, že včerejšímu představení chyběla větší zkušenost herců i režie. Není to však důvod k odsudku. Všichni jsme nějak začínali a prali se s divadlem, co znamená svět. A proto věřím, že třeba už příště, poučen, Ledříček se zbaví začátečnických chyb.

Jaroslav Kodeš

Kroužek divadelních ochotníků, Hvozdná

Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné se zejména v posledních dvaceti letech objevuje ve Vysokém nad Jizerou pravidelně. Slavná byla éra Dušana Sitka, který kromě obligátních komedií a pohádek režíroval i náročné dramatické tituly typu Örkényho Rodiny Tóthů nebo Enquistova V hodině rysa. Jako kdyby Alena Herman kráčela ve stopách tohoto režírujícího herce – nedlouho po Šmoulí pohádce uvedla vlastní scénář o nebezpečí genetických experimentů Kód nula, sci fi sociální drama, které se objevilo v roce 2015 na moravském i českém FEMADu a bylo reflektováno jako dílo sice ne scénicky dokonalé, ale jako pozoruhodné divadlo tématu nazkoušené z dobrých důvodů a s výrazným sociálním přesahem.

V letošním roce přivezl soubor inscenaci autobiografické knihy Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo – a ta inscenace nepochybně na letošní přehlídku patří. Líčí příběh „dítěte sevřeného komunistickou propagandou, hrdého vedoucího komsomolu, vojáka ve službách ruské KGB“, který se z věřícího v Lenina stal věřícím v Boha a který za dobrodružných okolností prchl do Kanady, kde získal azyl a byl (snad) zavražděn. Přes líčení jeho osobního příběhu se Alena Herman pokusila zprostředkovat brutalitu komunistického režimu a stvořila pásmo obrazů ilustrujících vyprávění. Způsob vyprávění je na jedné straně minimalistický – hraje se většinou na černé scéně se dvěma židlemi a rámem plus dvěma kříži pod jevištěm; dvě ženy v černém představují množství postav skrze decentní fyzickou charakteristiku, náznakové kostýmy – stačí např. kožený kabát – a rychlé střihy; některé postavy nahrazují látkoví manekýni; rekvizity se omezují na opasky, láhev, berli atd. Na druhé straně je způsob vyprávění opulentní – v množství slov, využití světel a podkresové hudby. Vznikla inscenace efektní, místy ve způsobu vyprávění i v použitých divadelních prostředcích poněkud naivní, místy velmi působivá.

Matoucí je nahodilost v zacházení se symboly. Např. – proč jsou postavy provázející na samém počátku Sergeje plavajícího z lodi v kožených kabátech – tedy jednoznačně KGB-áky? Proč jsou kožené kabáty pověšeny na kříže?

Neobratné pointy minisituací jsou někdy nedotažené a nejasné. Např. – co se stane na konci modlitby Sergeje před Leninem? Proč za Nikifora mluví v jednom momentu černé osoby, když je prokazatelně přítomen? Proč brání Natašu Viktor, když to má být po smyslu Sergej?

Velká škoda je, že všechno se dozvídáme hned na začátku – tím pádem jako by neustále chybělo vnitřní dramatické napětí. Např. – proč se Nataša objevuje tak záhy, navíc v roli jakéhosi „anděla“? Proč je téma víry forzírováno tak, že nezbývá žádný prostor pro tajemství už cca deset minut po začátku představení?

K tomu postava Sergeje má všechny předpoklady pro výrazný dramatický oblouk; měl by se měnit z týraného dítěte v krále grázlů, ze spolupracovníka zločinců v cílevědomého komsomolce a hlavně – z oddaného brutálního KGB-áka v pokorného věřícího. O proměnách se mluví, ale nehrají se, veškeré Sergejovy proměny neplynou z dramatických situací, ale dějí se střihem, bez přípravy. Je škoda, že klíčové momenty v jeho životě jsou inscenovány buď velmi neuměle (test přes vyměňování žárovky, smrt Saši…) nebo se o nich jen mluví (motivační řeč pro komsomolce, zmlácení stařeny…). V podání charismatického Davida Langera je však Sergej pouze bodrým chlapíkem, který vypráví a vlastně se s ním nic zásadnějšího neděje; tím pádem se ono vyprávění stává stereotypním. Navíc slov je tady opravdu hodně, a tu a tam bych se bez nich velmi dobře obešla – např. nepotřebuji podrobné popisy, jak vypadají Sergejovy mlátičky apod.

Jednoznačným kladem představení je profesionální zpracování hudební složky a svícení. A dík patří zaskakujícím hercům – samotné režisérce Aleně Herman a Jakubu Henzelému.

Je dobré připomínat, že komunistický režim nebyl, není a nemůže být ideálním společenským uspořádáním – a proč tomu tak je. Je však dobré vědět, že osobní příběh Sergeje Nikolajeviče Kurdakova (jak zní celé jméno autora) s velkou pravděpodobností proběhl trochu jinak; důvěryhodnost líčení událostí, které ho přivedly ze Sovětského svazu do Kanady, je přinejmenším sporná. Důvodem napsání knihy – a také jeho turné po kanadských kostelích, sebepropagace v kanadském tisku a televizi atd. – byla potřeba získat azyl. A ze stránek i u nás vydané knížky je evidentní, že jestliže některé události a svou úlohu v nich přímo nezkreslil, pak je přinejmenším zamlčel. Možná kdyby inscenace z Hvozdné tolik netrvala na věrnosti problematické předloze, přistupovala k ní kritičtěji a zároveň v ní důsledněji hledala drama a divadelnost, odnesli by si diváci ještě silnější zážitek.

Petra Richter Kohutová