Přemysl Rut: Sen

Recenze: Eva Kodešová

Divadlo Stodola Sivice

Ráda si kladu otázky a hledám odpovědi. A tak pro přehlednost si je budu pokládat i teď a písemně si budu odpovídat.
1. Kdo je to Přemysl Rut?
Klavírista, zpěvák, divadelní režisér, herec, spisovatel, esejista, básník, dramatik, redaktor, publicista, divadelní pedagog (tolik wikipedia a moje získané znalosti). Co studoval, kde všude pracoval a s kým, tak o tom už si raději každý může informace najít sám a opravdu je o něm napsáno hodně. Myslím, že není v našich malých českých vodách snad nikdo, kdo by o něm něco v kulturní obci nevěděl.
2. Kde hraje divadlo Stodola?
Divadlo Stodola sídlí nyní v Blažovicích, které se nachází v Drahanské vrchovině a Dyjsko-svrateckého úvalu nedaleko od Brna. Na nejvyšších amatérských přehlídkách není poprvé, přestože existuje teprve 25 let. Je to takový sběrný tábor pro amatéry v okolí Brna. Sdílí herce s divadlem Amadis, Improdžow, Dostavník Přerov, Boleradice, Slavkov, Bitýška, Kroměříž, Kojetín,…. Nemá cenu vypisovat dále. Také díky tomu má soubor v repertoáru rozkročeno od komedií, přes muzikály k závažnějším tématům. A když se podíváte na jejich stránky, tak mají nyní na repertoáru Sen a komedii MASH.
3. Hra Sen, o čem ji napsal Přemysl Rut, inscenovala se někdy?
Sám autor hru nazývá korespondenční tragikomedií s temnými podtóny inspirovanou V. K. Klicperou (Der Traum, 1827). Tato hra byla původně napsána pro rozhlas, o čemž svědčí jazyková ekvilibristika, tak dobře spojená s P. Rutem. Autor sám píše, že hra je o tom, jak se člověk setká se svou iluzí a zároveň v jednom okamžiku i s deziluzí. Základní groteskní syžet předstíraného krváku je hrou zábavnou, provokující, s prvky absurdity, poskytuje realizátorům prostor pro fantazii a hru s tématy. Důležitou složkou je používaný poetický jazyk s prvky dadaismu, surealismu, pracuje s paradoxy, a to nejen slovními. Myslím, že je to od realizátorů dramaturgický, a ne jednoduchý počin, který nemusí každého oslovit a porozumět mu. Poprvé byl Sen uveden v HaDivadle v Brně v režii Břetislava Rychlíka. Další premiéra po roce 1996, po smrti dramaturga Václava Königsmarka, byla zrušena. V roce 2009 se hrál v Komorní činohře v Praze Libni v režii samotného autora.
4. Jak jsem viděla představení na KDP já?
Na jevišti se přede mnou otvírá příběh mladé sebestředné, rozmazlené, krásné dívky před svatbou. Ve svém snu si vysní svatbu s vrahem Hynkem, kterého nosí ve své hlavě. Je to její hrdina, dokonalý muž, v její maloměšťácké hlavičce je to prototyp muže, který žil dříve v jejich domě a ze žárlivosti zabil milenku. To jí hluboce imponuje. Posílá mu do vězení dopisy, které ve skutečnosti píše její přítelkyně Jiřina, a třese se na to, jak překvapí své okolí, co pro něj je ochotna udělat a kam až může její vysněná láska zajít. Ke svému cíli využije bez skrupulí celé okolí – plavčíka Blažeje, svou matku, přítelkyni Jiřinu. Když se poprvé setká se svým idolem, na zinscenované zásnubní hostině s Blažejem, je zklamaná. Hynek jejímu snu neodpovídá. Ten pochopí a odchází do hospody, kde celý týden popíjí, protože mu rozbila jeho iluzi o dokonalém domově po boku ženy. Ale Růženka jde ještě dál. Zmanipuluje své okolí a chce se znovu vrátit do svého snu. Pokusí se vyprovokovat všechny, aby Hynkovi namluvili, že se nic z toho nestalo. Vše se roztáčí zase kolem ní, ale Hynek už hraje hru s ní na druhou. Tato absurdní situace jde až do krajnosti. Blažej je ochoten Hynka zabít kvůli své vysněné lásce. Ale k vraždě dojde náhodou. Blažej se zděsí, Hynek není vrah, já jsem vrah. Je uvězněn a zestárlé Růžence se splnil sen, zase čeká na vraha, na Blažeje, a příběh se může roztočit ve spirále znovu od začátku. Nejhůře dopadá vše na Jiřinu, tu hloupou, ošklivou, využívanou přítelkyni, která dělá všechno, a dokonce i píše dopisy pro Hynka za Růženu a pro Růženu. Má někdy šanci, aby se Růženě, matce nebo Jiřince splnil sen? A chceme, aby se nám sny plnily za každou cenu?
Režisér Jan Říha si opravdu pustil fantazii na špacír. A to nejen dramaturgickou, inscenačně-režijní, výtvarnou, hudební, světelnou a hereckou. Nemohu ani jednu ze složek od sebe oddělit, pro mě jsou všechny v jednotě. Myslím si, že tady divák nemůže stát stranou. Buď hru přijme s nadšením, nebo ji odmítne s neporozuměním. A já se mu nedivím. Ve hře se mísí rovina snu s realitou. Struktura hry je komplikovaná. Co je sen a co je realita? Herci ví, o čem hrají, a svými výkony dobře podporují smysl a téma hry. Objevují se zde motivy vytažené z minulosti, ale i ze současnosti. Pro nás je absurdní pomyšlení, že by někdo mohl takto žít. Ale je to opravdu tak absurdní? Život nám nabízí mnoho příkladů.
Pro mě osobně je tato hra zdařilý dramaturgický pokus o to, jak přivést na jeviště jiný tvar, který rozvíjí fantazii, obohacuje mě a vrací mě k potřebě číst mezi řádky.
Děkuji Divadlu Stodola za atak na můj mozek.

by

Michaela Doleželová, Roman Vencl: Když se zhasne

Recenze: Luděk Horký

DS Zdobničan Vamberk

Podruhé během letošního ročníku Krakonošova divadelního podzimu jsme měli příležitost se setkat s původní českou komedií od autorské dvojice Doleželová – Vencl. V úterý to byly Královny v podání DS MKZ z Horšovského Týna a ve čtvrtek zběsilá situační komedie Když se zhasne v provedení vamberského Zdobničanu.
Herci a dramatici Roman Vencl a Michaela Doleželová úzce spolupracují už od střední školy. Potkali se v ochotnickém spolku v Pardubicích a Míša následně Romana přemluvila, aby šel spolu s ní studovat herectví na JAMU, což se oběma podařilo. Tam poté vznikla myšlenka založit vlastní zájezdové divadlo Do Houslí, pro které společně začali psát autorské hry. K prvotině Výročí z roku 2006 přibyly v následujících letech tituly Aš…naprší a uschne, Vztahy bez talentu, Kluk z plakátu a Královny.
V roce 2011 pak spatřila světlo světa komedie Když se zhasne. Autoři ji napsali za týden, na jeden zátah. Měli už ustálený styl psaní. Roman Vencl uvedl v jednom z mnoha rozhovorů, že nejzábavnější je pro ně psaní dialogů a největší problém pak představuje vymýšlení zápletky a názvu hry. Myslím, že je to v některých jejich hrách místy znát.
Anotace ke hře Když se zhasne slibuje zábavu od první do poslední minuty. Příběh pojednává o vánočním večírku, který se mění v rozvodové bitevní pole. Hlavními hrdiny jsou Trevor a Nina, manželé z vyšší newyorské společnosti. On je prominentní gynekolog, ona majitelka a šéfkuchařka vyhlášené italské restaurace. Jejich manželství však nelze pokládat za ideální. Může za to předmanželská smlouva. Ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Jsou Vánoce a Trevor s Ninou pořádají svůj tradiční večírek. Jedinými pozvanými hosty jsou poněkud výstřední manželé Imelda a Artur. Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o nudnou párty, jenže to by předmanželská smlouva nesměla obsahovat maličký dodatek: ten z manželů, který prokáže tomu druhému nevěru, může požádat o rozvod a získá všechen majetek.
Jde vlastně o jednoduchou jevištní anekdotu s potenciálem oslovit široké spektrum publika. Text hry nemá mnoho hluchých míst a pokud by byl dobře jevištně realizován, diváci by se mohli smát od začátku do konce. K takové jeho realizaci ovšem v případě inscenace Zdobničanu mnoho schází. Inscenátoři sice přehledně převyprávějí jednoduchý příběh nesený textem hry, ovšem ve většině případů jde jen o přenesení textu na jeviště jedna ku jedné. Herci pak sdělují text, ale už nikoli téma postav hry založené na jevištním zpracování motivací k dramatickému komediálnímu jednání. V režii Petra Barvínka, který si zároveň zahrál roli Trevora, zcela chybělo rozehrávání komediálních situací prostřednictvím hereckého komentáře. Jednoduchý a předvídatelný děj frašky se tak stával poměrně plochým.
Hry Doleželové a Vencla jsou založeny na výrazných typech, které je potřeba hned na začátku hry jasně stanovit, neboli poskytnout divákům jejich hereckou vizitku. A následně tuto charakteristiku důsledně dodržovat a vtipně, nápaditě ji aplikovat v dalších a dalších situacích. To se nejlépe podařilo Oldřichu Plašilovi v roli Artura. Jde o strhující komediální výkon, kdy herec ani na okamžik neopustí dobře zvolenou výraznou hereckou stylizaci založenou na opakujících se intonačních křivkách dobře charakterizujících roztržitého profesora historie, silně znervózněného svěřeným „akčním“ úkolem svést kamarádovu manželku.
Text hry dává podobně vděčnou příležitost k vytvoření komediální tutovky i postavě výstřední věštkyně Imeldy. Lucie Vodáková ovšem promarní příležitost již v textově dobře vybudovaném vstupním monologu. Její Imelda zůstává charakterizována přibližně a v příliš obecné rovině, která byla navíc při večerní repríze zatížena nedostatečně suverénní znalostí textu. Trevor režírujícího Petra Barvínka a Nina Heleny Kolenyakové pak oscilují někde mezi těmito dvěma hereckými póly. S výjimkou dokonalého hereckého gagu, kdy Nina mluví neskonale dlouho na jeden nádech. Bohužel ale až v samém závěru inscenace.
Zatímco v Královnách hru drží vedle vtipných a inteligentních dialogů nad vodou silně lidské téma přátelství žen potýkajících se s fyzickými či duševními handicapy, Když se zhasne je čistou fraškou založenou na divokosti zápletky a žádnou takovou pojistku nemá. Pokud se nehraje v rychlém tempu a herci nezvládají časování point, hra se začne rychle rozpadat. Nepomůže ani skutečnost, že se ve hře Doleželová s Venclem přiznaně odkazují k Woodymu Allenovi a jeho Central Park Westu. Allenovy dialogy mají přeci jen větší hloubku a silnější podtexty. Česká variace na ně se musí zkrátka a dobře stoprocentně herecky zvládnout. Teprve pak se stane jevištní zázrak strhující komedie. Bez toho to nejde

by

Petr Zelenka: Dabing street

Recenze: Milan Schejbal

DS Haleny Halenkovice

Petr Zelenka je jedním z pozoruhodných a také kontroverzních současných českých dramatiků, filmových a televizních scénáristů a režisérů (Knoflíkáři, Samotáři, Rok ďábla, nedávno vysílaný a rozporuplně diváky přijatý televizní seriál Limity s Alešem Hámou v hlavní roli atd.). Jako dramatik se proslavil hrou Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001, kterou uvedl ve své režii v Dejvickém divadle a záhy ji nastudovala řada českých i zahraničních divadel. Následoval Teremin, Ohrožené druhy a v roce 2012 právě Dabing street, hra reprízovaná mnoho let opět v Dejvickém divadle v autorově režii a později (v roce 2018) natočená jako televizní seriál.
Zelenka si libuje v bizarnostech, a právě v této hře to plně uplatňuje. Vytváří tak na pozadí úpadku jednoho dabingového studia 90. let panoptikum sebedestruktivních postav, jejichž plané naděje a sny jsou však jimi realizovány zcela mylnými cestami a vedou do obludných rozměrů sebezničení. Vypadá to, že jde o černou komedii s prvky coolnes dramatiky, ale za onou komediálností je skryto o mnoho více, neboť autor ironizuje i myšlenky, které nám předkládá a při bližším pohledu jde vlastně o autentickou existenciální výpověď.
Před souborem DS Haleny Halenkovice se tak ocitl nelehký úkol. Je nutné nenápadně skládat postupnou sebedestrukci všech postav, a to mimo jiné striktním postižením příčin a následků. Například postava Michala při první příležitosti vzdává svůj boj s alkoholem a své sebezničení rozjíždí do obrovských rozměrů. A podobně je to se všemi ostatními postavami, i když ne tak zcela názorně. Každá z nich má své touhy a sny a byť to vypadá na první pohled, že je realizují pro ně správným způsobem, postupně zjistíme, že volili cesty zcela falešné. Sny, které mají, jsou naprosto odlišné od reality, přesto v nich zaslepeně pokračují dál. Dostávají se tak do bludného kruhu, ze kterého není úniku.
A v tomto paradoxu, sarkasmu, ironii a sebeironii spočívá mimo jiné i záludnost Zelenkovy předlohy. Tuto záludnost se podařilo souboru zdolat především ve druhé polovině inscenace, kdy jsou ony paradoxy už i díky předloze daleko čitelnější a patrnější. Je to i zásluhou režijního vedení Marcely Palúchové. V první polovině hry, kde jsou tyto paradoxy daleko více skryté pod povrchem prvoplánových replik, se Halenkovickým daří je vystopovat a realizovat méně.
Stejně tak složité je v této hře použít adekvátních hereckých výrazových prostředků. Aby v dobrém smyslu posloužily celkovému vyznění inscenace, je nutné, podle mého názoru, hrát více téma jednotlivých postav a upozadit psychologické prožívání a zejména emoce. To se přímo ukázkově potvrzuje především ve výstupu postavy bývalé primářky léčebny i matky-Michalovy představy v podání Marcely Palúchové, která pojímá své výstupy naprosto věcně a racionálně a o to víc vyniká paradox a ironie jejího sdělení.
Stejně tak vyznívá i postava Karla, technika, pracovníka ochranky (Filip Navrátil), jehož výstup o tatínkovi a jeho sbírce pornokazet i paradoxní situace, ve které by se mohl jeho mnohaletý sen o lásce k Evě realizovat a on zklame, patří k jedněm z vrcholů inscenace.
Ostatní podávají také velmi dobré výkony, ale někdy zbytečně u nich převládají ony emoce a oslabují tudíž plnohodnotné vyznění svých partů. Nejmarkatnější je to asi u postavy Evy, majitelky studia v podání Pavly Pavelkové, která na jevišti působí vlastně v žánru psychologického realismu naprosto uvěřitelně, ale ony emoce její výkon v rámci celkového hereckého stylu výsledný dojem oslabují. To samé platí u postavy Michala (Karel Škrabal), Pavla (Vít Gabrhelík) a Lady (Veronika Režná). U posledně jmenované pak z hlediska výše uvedeného požadovaného hereckého stylu dopadá výrazně lépe její závěrečný výstup. Dokázala zde účinně demonstrovat, jak vzniká závislost ženy na sebedestruktivním muži (Michal), který postupně do bahna začne stahovat i ji.
Celkovému, v zásadě kladnému vyznění, celé inscenace účinně napomáhá i scénografické řešení, které podporuje stísněnost a bludný kruh, ve kterém se postavy ocitají.
Divadelnímu souboru Haleny Halenkovice je nutné, podle mého názoru, vzdát hold za to, že se utkal s předlohou tak nejednoznačnou, jako je Dabing street, a že se mu do značné míry autorovu myšlenku o totální destrukci nejen jednoho dabingového studia, ale především dramatických postav a jejich vztahů, podařilo jevištně realizovat.

by

Michaela Doleželová, Roman Vencl: Královny

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS MKZ Horšovský Týn

Divadelní soubor při MKZ Horšovský Týn přivezl na letošní přehlídku Krakonošova divadelního podzimu komedii Michaely Doleželové a Romana Vencla KRÁLOVNY. Ostřílená autorská dvojice – z jejíž produkce jsou známé například tituly Když se zhasne nebo Ani za milion – nabízí inscenátorům text plný vtipných dialogů a skvělých gagů.
Porucha vody v lázeňském komplexu svede do jednoho pokoje tři ženy, které nemají absolutně nic společného a bez této nečekané zápletky by se nikdy v životě zřejmě nesetkaly. Svým způsobem „bakalářský příběh“, už od začátku lehce předvídatelný, se vyznačuje množstvím slovních vtipů odkazujících často na handicapy jednotlivých postav a při správném načasování a přesných pointách skutečně vyvolává u diváků salvy smíchu a potlesky na otevřené scéně.
Sabina Štechová jako Eliška, Božena Kocandová jako Johana a Miloslava Baxová jako Zita se zhostily svých rolí s entusiasmem a je zcela zřejmé, že je takovéto hraní baví a že si ho užívají. Včerejší představení mělo v začátku možná trochu pomalejší rozjezd, ale jakmile herečky ucítily, že se publikum „chytlo“ a že jim jde naproti, ztratily pochopitelnou nervozitu vyplývající z účasti na národní přehlídce a zejména po nástupu nejmladší kolegyně v roli Elišky rozjely optimální souhru a výsledek v podobě opojného kontaktu s hledištěm se ihned dostavil.
Rád bych zdůraznil opravdu dobře vystavěné situace a vztahy jednotlivých postav a evidentně propracované a pečlivé režijní vedení režisérky a současně i úpravkyně textu Hany Žákové. Byla radost sledovat, jak si na jednoduché scéně vytyčené třemi postelemi nacházejí všechny dámy prostor pro své kreativní herectví, které by snad pouze u představitelky Zity sneslo více průběžného jednání a méně patosu. I ona se však v druhé časti inscenace přizpůsobí tempu a souhře svých kolegyň a spolu tak vytvoří trio, které je po zásluze odměněno závěrečným bouřlivým potleskem.
Hlasové dispozice všech tří hereček a srozumitelnost přispívají k optimálnímu vyznění jednotlivých point, ale možná v noční šeptané scéně mezi Johanou a Eliškou je třeba zvýšit pregnantnost výslovnosti.
Za zmínku rovněž stojí opravdu pečlivě propracované jednání slepé Elišky. V jejím případě jde až o pohybovou ekvilibristiku a důsledné posouvání znalosti pokoje a orientace v něm.
Není snahou této recenze pitvat některé detaily inscenace, případně i textové předlohy. Jako každé divadelní představení může být i to včerejší pro někoho záminkou k nekonečným úvahám, co by se dalo vylepšit a co by se mělo naopak vyškrtnout a podobně. Já jsem spolu s diváky mohl konstatovat, že takovéto nastudování je jednoznačně obohacením letošní přehlídky a že si můžeme jen přát, aby se ochotníci z Horšovského Týnu co nejdřív zase do Vysokého vrátili.

by

Stephen Leacock, Jaroslava Rozsypalová-Vykoupilová: Tři banánové krabice

Recenze: Eva Kodešová

Divadlo Prkno Veverská Bítýška

Inscenace Tři banánové krabice v podání divadla Prkno Veverská Bítýška byla na KDP nominována z přehlídky Sněhový Brněnec.
Divadlo Prkno vzniklo v roce 1995. Tehdy jej dalo dohromady pár kamarádů, kteří se oddělili z tanečního souboru a začali spolu dělat divadlo. O dva roky později se k nim přidal režisér Pavel Vašíček, který je posunul v jejich tvorbě a uvažování, jak sami píší na svých stránkách. A úspěch se dostavil. Pan režisér je dovedl až na Hronov, Wolkrův Prostějov či Šrámkův Písek a reprezentovali naše amatérské divadlo i v zahraničí. Máme tedy před sebou zkušený soubor, který na sobě pracuje. Také jejich dramaturgie se za tuto dobu výrazně posunula. Od Dívčí války přes Galantní poesii, Vůni třešňového dýmu,… V divadle myslí i na dětského diváka a mají v repertoáru i několik pohádek. Tolik o souboru v kostce.
A nyní se vrátím k tomu, s čím byl soubor Prkno nominován na KDP. V režii Evy Petrželové, která se pokusila o vlastní úpravu jedné z povídek Stephena Leacocka z knihy Literární poklesky přivezl inscenaci Tři banánové krabice inspirované povídkou Guvernantka Gertruda aneb srdce sedmnáctileté siroty. S. Leacock (1869-1944) byl kanadský humorista, spisovatel, jenž se uměl na začátku minulého století dívat s nadhledem a ironií na lidské slabosti a neřesti. Své náměty čerpal z běžného denního života a rozvíjel je do absurdit. Devět jeho povídkových knih bylo přeloženo do češtiny a další tři desítky ještě čekají. Z toho lze usoudit, že to byl plodný spisovatel.
Divadlo Prkno zvolilo výše zmíněnou povídku nejen proto, že mají tři šikovné herečky, ale také proto, že chtěly vzdát poctu svému režisérovi Pavlovi Vašíčkovi, který hru v roce 2004 režíroval pod názvem Literární poklesky. Ale bohužel se stalo, že jsem se s představením na této přehlídce nepotkala. Mnohému jsme nerozuměla a musela si zdůvodňovat, proč se to nebo ono děje.
Na začátku představení je tma, přes jeviště pobíhají duchové. Pak se nasvítí jeviště a já vidím vzdychající herečku (Petra – Jitka Malíčková) v leopardím overalu mezi banánovými krabicemi snažící se otevřít lahev vína. Je na dně, něco se jí v životě nepovedlo, krach manželství, stěhování…? Fabuluji. Ozve se telefon a dozvím se, že k ní jdou kamarádky na návštěvu. Tereza (Veronika Vítková) a Linda (Jarka Vykoupilová – Rozsypalová) přiváží Petře do nového bytu další banánové krabice, štendry a začínají vybalovat věci. Takže jí pomáhají se stěhováním a snaží se Petru přivést na jiné myšlenky. V této situaci nalézají v krabici text hry, kterou v mládí hrály a chtějí si ji zkusit přehrát znova a rozptýlit tak chmury zdrchané a popíjející Petry. Do této doby rozumím. Ale pak herečky začnou hrát divadlo, přebírají si role, neustále atakují Petru a sdělí jí, že za ní podaly inzerát do seznamky. Začínají ji převlékat, Petra se brání a při tom všechny stále hrají bývalé divadlo. Těžko rozlišuji, kdy jsou v divadle a kdy v civilu, míchá se mi to, chybí mi nadhled. A tak se to valí až do konce ve stejném rytmu, kdy převlečená Petra odchází na rande, snad jí začíná nový život. Její dvě kamarádky zůstanou v bytě samy a rozhodnou se, že tam alespoň uklidí. Štendry a krabice zabalí do igelitu a já jsem opět zmatená. Ocitám se snad v bytě před malováním nebo v rekvizitárně, šatně? Nevím. Všechny herečky zmizí, je dlouho ticho. Je konec nebo není? Mám tleskat? A najednou se herečky vrátí s písní o přátelství, které pomáhá překlenout nejtěžší chvíle v životě.
Teď je tedy opravdový konec. Tleskám. Znovu zapojuji své mozkové závity. Proč se toto vše dělo, co mě to mělo říct. Opět fabuluji. Asi kdysi Literární poklesky vycházely z dramaťáckého pohrávání si s motivy? Ale teď, s odstupem času? Odhadla paní režisérka věkový posun? Vždyť jsou tam herečky, které už nejsou holčičkami a mají určitě nějaký názor, ale jaký? Nebo je to jen dílem dnešního představení? Kladu si otázky, hledám odpovědi. Vidím, že se na jevišti pohybují tři šikovné herečky, dobře mluví, vnímají se, hrají spolu, ale já jim nerozumím. Chybí mi nadhled, důvod, proč? O čem je jasné, o přátelství. Ale nakonec se uklidním a říkám si, kdo nic nedělá, nezkouší, ničeho nedosáhne. A v souboru a jeho okolí tato vzpomínka na pana režiséra Vašíčka určitě udělala radost.
Přes všechny mnou kladené otázky jsem ráda, že jsem představení viděla a nejsem z něj zničená. Kladu si otázky a hledám odpovědi. Nenechává mě to klidnou, vznikla ve mně diskuse. Proto chci poděkovat herečkám a paní režisérce za pokus a přeji jim, ať se příště podaří lépe a ať se zase sejdeme.

by

Claire Dowie: Dospělé dítě

Recenze: Luděk Horký

DS Vojan Desná – Mladá Haluz

Mladá haluz dostála svému názvu a razantně snížila při svém představení věkový průměr přehlídky jak na jevišti, tak zejména ve vyprodaném hledišti. A nakonec i v tématu a v názvu hry. Uvedla Dospělé dítě.
Dospělé dítě je první z celé řady her, které píše od osmdesátých let dvacátého století Claire Dowie. Britská dramatička, herečka, režisérka a performerka, která je ve své tvorbě silně ovlivněna vlnou in-yer-face theatre a věnuje se především tzv. stand-up divadlu. Je to znát i na jejích textech, které jsou prošpikované monology s komediálním potenciálem a ponechávají velký prostor pro improvizaci. Mezi její výrazná díla patří např. monodramata Měním se v chlapa nebo Proč nosí John Lennon sukni?, za které získala v roce 1991 London Fringe Award. Věnuje se důsledně tématům genderové identity, sexuality a především procesu dospívání, při kterém dochází k iniciaci a složité transformaci z dětské do dospělé osobnosti. Zkoumá období, kdy mladý člověk určuje, kým je a nově si hledá své místo ve světě kolem sebe.
Dospělé dítě se někdy překládá rovněž jako Mrtvé dítě, což symbolizuje právě neodvratný konec jedné životní etapy. Světovou premiéru mělo v roce 1987. V roce 1988 byla hra oceněna Timeout Award a v roce 2010 cenou Best Drama Fringe Report. Je napsána jako monodrama a jde v ní o dospívání dítěte, kterému zásadním způsobem chybí láska rodičů a jež zde máme možnost sledovat od útlého dětství až po adolescenci. Celým životem ho doprovází imaginární kamarádka. Ta se mění z nevinné a chápající postupně až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou, způsobující skrz hrdinku potíže nejen okolí, ale zejména jí samé. V dramatickém textu není doslovně řečeno, zda je imaginární kamarádka výplodem dětské fantazie nebo příznakem propukávající duševní choroby na bázi schizofrenie. A vlastně to není důležité. Imaginární kamarádka stejně jako rozdvojená osobnost je zde totiž především symbolem. Znakem pro citlivý a komplikovaný rozhovor hrdinky s jejím druhým já. Tedy pro vnitřní dialog teenagerky, ve kterém se konfrontuje rozpouštějící se osobnost dítěte s rýsující se osobností mladé dospělé ženy. Nechybí motivy hledání genderové identity a volby sexuální orientace, přičemž základním tématem hry a zejména inscenace jednoznačně zůstává izolace a osamělost hrdinky uprostřed společnosti.
Režisérka hru nejen velmi přehledně dramaturgicky vyložila, jak vyplývá z předešlé věty, ale odvážně upravila původní monodrama do dialogu pro dvě velmi mladé herečky s podtitulem monodrama ve dvou. Dialogy jsou jevištně funkční zejména tam, kde měl dialogický charakter už původní monolog a kde dochází ke konfrontaci jednotlivých poloh proměňující se osobnosti adolescentky. V těchto okamžicích (a není jich ve hře málo) má dialog větší škálu jevištních výrazových prostředků, než by měl monolog, a inscenace navazuje s diváky skvěle kontakt. Pak jsou tu ovšem i okamžiky (je jich méně, ale ne zanedbatelně), kdy je původní monolog rozepsán do dialogu mechanicky, spíše ve stylu kolektivního uměleckého přednesu. Nejde pak o dialog ve smyslu dvojího dramatického jednání, ale o monolog rozdělený mezi dvě herečky. V takových situacích ztrácí text apelativnost, s jakou jeho původní verze promlouvala naléhavě z úst jediné herečky přímo k divákovi. Režisérka Petra Frydrychová si je ovšem tohoto úskalí dobře vědoma a snaží se mu maximálně předcházet tvorbou jednoduchých, ale divadelně účinných jevištních obrazů.
Herečky Anna Holcová a Lucie Víravová svou dynamickou akcí suverénně ovládly celý hrací prostor. Dobře vystihují proměny nálad, které jsou v jejich podání křehké, ale dobře čitelné. Skvěle jim pomáhá i kostým, a hlavně divadelně funkční práce s účesem proměňujícím se z copánků přes rozpuštěné vlasy k rozcuchu a podobně, vždy podle rozpoložení hrdinky a podle proměny jejího společenského statusu. K většině scénických obrazů si herečky a režisérka vystačí s jedním velkým bílým prostěradlem, jehož význam i způsob využití je proměnlivý a nápaditý. Hudební podkres s motivem metronomu symbolizujícího ubíhající životní čas je na můj vkus zbytečně sentimentální, ale tady skutečně platí – kolik lidí tolik chutí.
Shodou okolností při dopoledním představení pro školy převládali – a to frapantně – v hledišti muži ve věku od 16 do 19 let. Jakoby tam nikdo jiný ani nebyl. Sotva začalo představení, bylo zřejmé, že je téma oslovilo a jevištní tvar strhl. To mluví samo za sebe.

by

Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras: Pozor, natáčíme!

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS teaTrum, Velké Opatovice

Z přehlídky Sněhový Brněnec 2025 přijel na doporučení poroty do Vysokého na Krakonošův divadelní podzim soubor DS teaTrum z Velkých Opatovic.
Francouzští autoři Patrick Haudecoeur a Gerald Sibleyras byli za tuto hru nominováni v roce 2017 na Moliérovu cenu za komedii. Jedná se tedy o divácky prověřený a oblíbený titul, a protože řada zdejších diváků znala a viděla už teaTrum – zejména jejich úspěšnou adaptaci Balady pro banditu, bylo očekávání dosti velké. Ale jak už to někdy bývá, velká očekávání mohou být také záhy zklamána. A to nás bohužel potkalo právě při včerejším představení. Soubor zkušených a talentovaných herců – za všechny třeba Martina Ondrová a Martin Moučka – se s režisérem Pavlem Petrželkou nechali patrně zmást věhlasem hry a jejím textem a zapomněli, že tento druh divadla vyžaduje i naprosto precizní výklad, a to nejen v celkovém vyznění, ale zejména i v jednotlivých situacích.
Jak už to často u francouzských komedií bývá, jsou hnací silou milostné trojúhelníky. V našem případě ale nesmíme zapomenout, že tím hlavním motivem – a soubor to správně v průvodním slově o hře konstatuje – je pokus žárlivého manžela o zabití své ženy (hlavní herečky). Další milostný trojúhelník se odehrává mezi režisérem natáčeného filmu, jeho asistentem a mladou herečkou. A do toho všeho se promítne rozchod zadluženého producenta s jeho manželkou – kterou není nikdo jiný než ona hlavní herečka Rose v podání už zmíněné Martiny Ondrové.
Ke správnému výkladu je ovšem naprosto nezbytné přesně nastudovat nejen prostředí filmu a mechanismus natáčení, ale současně si připravit i jednotlivé scény, které nemohou být prezentovány před divadlem plným komparzního publika. Tady je třeba najít opravdu funkční a pokud možno jednoduché divadelní řešení, které bude jednoznačně odlišovat komorní a svým způsobem intimní scény odhalující nevěru a intriky s ní spojené a samotné filmové natáčení. Není překvapivé, že scény s filmovým štábem, zapojováním diváků jako komparzu vycházejí Opatovickým daleko lépe. Bohužel i tady chybí přesný popis skutečného natáčení a tím se oslabuje vyznění řady komických situací a gagů. Už v úvodu jsem konstatoval, že se jedná o zkušené a talentované herce a celá řada vtipů a gagů je opravdu skvělá. Mám na mysli třeba oba pády z vrcholku schodů, nebo opravdu dokonale dotažené angažování pana Mariana z publika. Jako příklad nesmyslného a nelogického gagu mohu uvést „komický výstup Jojo“ po štaflích k poškozené ceduli, když není nic jednoduššího než dojít k této ceduli normálně po schodech. A že je tam podobných „vtipů“ opravdu hodně!! Ostatně, jak už to někdy bývá – méně by bylo více.
Úspěch a nominace na Moliérovu cenu jistě není náhodná. Autoři si divadelní a filmové prostředí patrně osahali velmi pozorně a důkladně. Jeden z nich prý dokonce už ve 12 letech hrál Exuperyho Malého prince. Zmiňuji se o tom proto, že například kumulace funkcí v natáčecím štábu vede k nejasným vztahům mezi jednotlivými postavami a například funkce „hlavní technička“ (mimochodem nikdy jsem takovou profesi při natáčení nepotkal) by nejen že nemohla takto rázně honit štáb do práce a vzápětí držet tágo (mikrofon), aby opět nepochopitelně začala za chvíli sama opravovat poškozenou dekoraci (onu výše zmíněnou ceduli). Asi by bylo něco podobného možné při studentském natáčení ve filmové škole, kde každý pomáhá každému, ale tady jde jednoznačně o profesionální produkci – buď v pronajatém divadle, nebo dokonce ve velkém ateliéru s vestavěným hledištěm. Tohle vše musí inscenátoři při přípravě domyslet, neboť i když osou inscenace by měly být milenecké trojúhelníky, je nezbytné hned v úvodu nastavit „pravidla“, která jsou pak striktně dodržována – a pokud jsou porušena, tak pouze gagem, vtipem, novou komickou situací.
Režisér Pavel Petrželka bohužel onen „zmatek“ nevyřešil a nezorganizoval tak, aby zpřehlednil vztahy mezi jednotlivými postavami a umožnil i divákovi, aby se v této smršti vyznal a stačil ji zpracovat tak, aby si ji mohl užít a vychutnat.
Samotná scéna je podle programu dílem celého souboru. Ano, takovéto řešení skutečně umožňuje celou řadu hereckých prezentací, ale jeden každý musí sám zapřemýšlet o jejich smysluplnosti. Je například proti logice, že Jojo odvádí mokrého diváka po schodech nahoru. Jistě, následuje jeho pád, který je, jak jsem už napsal hezkým gagem. Ale copak nemůže mokrý a vyděšený divák vyběhnout zmateně na schody sám a Jojo ve snaze mu ukázat správnou cestu ho například výkřikem, pronásledováním, nebo čímkoli jiným dožene k onomu komickému pádu?
Závěrem musím konstatovat, že soubor ve spolupráci s režisérem vytvořili jednoznačně vyhraněné typy, které sami o sobě mají svou logiku a pokud nepřehánějí a nevytvářejí „komiku pro komiku“, jsou zajímavé a publikum evidentně baví. Pokud si tedy ještě najdou polohy, ve kterých dokážou navzájem více spolupracovat a respektovat jednotlivé profese a jejich hierarchii, možná se vytratí i ona nepřehlednost a zmatek, které zatím v inscenaci převládají.
Přeji souboru i nám divákům, aby se to podařilo. Zkušeností a invence na to mají Opatovičtí dost.

by

Marcin Szczygielski: Skořápka

Recenze: Luděk Horký

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo není na Krakonošově divadelním podzimu žádným nováčkem a předchází ho pověst souboru, který svými inscenacemi rád dává podnět k zamyšlení. Když zařadí na svůj repertoár komedii, většinou jde o hru, která proudem vtipných dialogů strhává diváky k důležitým životním tématům, jež jsou skryty pod povrchem komického příběhu ve spodních vodách inscenace. Skořápka má být nepochybně takovým případem.
POKUD DÁME ŠANCI TOMU DRUHÉMU, TEN DRUHÝ JI DÁ NÁM
Je až překvapivé, že Polsko, se kterým sdílíme dějiny střední Evropy i geografickou hranici, je nám v řadě směrů kulturně vzdálenější než naši západní sousedé. Minimálně dramaturgie českých nejen amatérských divadel to dosti přesvědčivě potvrzuje. Čas od času se v českém kulturním prostředí sice vyskytne nějaké polské jméno na obálce knihy či v divadelním programu, ale je to spíše výjimka. Dramaturgie Rádobydivadla je v tom směru tedy nesporně objevná.
Autorem Skořápky je polský spisovatel Marcin Szczygielski. Narodil se v roce 1972, což ho řadí ke střední generaci tvůrců současné polské literatury. Jde o muže mnoha profesí, přičemž zásadním způsobem ho zformovala práce žurnalisty. Už od svých dvaceti šesti let dva roky umělecky vedl polskou edici měsíčníku Playboy a současně pravidelně publikoval v několika dalších periodikách. Jako spisovatel debutoval v roce 2003 románem PL-BOY, do něhož otiskl zkušenosti redaktora elitního pánského časopisu, aby dal vzniknout trefné groteskní satiře na poměry v časopisecké žurnalistice.
PL-BOY měl úspěch, který Szczygielského povzbudil k další práci – napsal pokračování a pomalu se začal odklánět od žurnalistiky k romanopisectví. Etabloval se románem Berek z roku 2007, který se rychle stal klasikou moderní polské LGBT literatury. Szczygielski v něm otevřeně vypráví o konfrontaci mladého gaye se starší konzervativní polskou katoličkou. Román se stal hitem a nastartoval Szczygielského kariéru na plné obrátky. Na svůj románový debut Szczygielski navázal cyklem próz, ve kterých pod názvem Kroniki Nierówności bojoval proti jakékoli formě diskriminace, intolerance a nepochopení.
Protože byl nejen spisovatelem, ale také synem herce a zpěvačky, inklinoval k divadlu. Zhruba rok po vydání Berka přepsal román do divadelní podoby. A právě tato adaptace se stala určitým předobrazem nebo přesněji předskokanem Skořápky. Rovněž ona se zakládá na vyhroceném charakterovém protikladu dvou postav, které svede dohromady zdánlivá náhoda, aby díky tomuto osudovému setkání postupně přehodnotily své životy, odhalily, co skrývají ve svých skořápkách a především – transformovaly své životní postoje.
V tomto případě jde o protikladné ženy, pravidelně se setkávající v knihovně. Obě jsou každá jiným způsobem osamocené a obě zastávají velmi protikladný postoj ke světu okolo sebe. Během příběhu se sblíží a jedna druhou ovlivní k přehodnocení hodnotového žebříčku i životního přístupu. Nechybí křehký motiv lesbické lásky.
Szczygielski aplikuje při psaní svéráznou autorskou metodu. Naslouchá svým postavám a nechává je – bez zbytečných stylistických zásahů – svobodně se rozvíjet. V jeho dramatických textech nejde o příběh, ale o zkoumání lidských bytostí. A o dešifrování masek, za kterými se skrývají.
Na začátku hry vedle sebe postaví na scénu dva extrémní typy, vykreslené na hraně karikatury, aby je vzápětí začal před očima diváků krok za krokem přeměňovat v povahově bohaté charaktery. Typy jsou demaskovány jako mimikry. Forma se tu stává obsahem, protože cílem autora je ukázat, jak v běžné životní praxi zastíráme své komplexy předstíráním. Jak aplikujeme sebeklam coby účinnou sebeobranu před poklesem vlastního sebevědomí.
Výše uvedená autorská metoda je podle mého názoru současně darem i prokletím. Na jednu stranu tento volný záznam myšlenek postavy vede ke zvýšení její autenticity, na druhou stranu značně rozvolňuje dramatickou stavbu. Vývoj postav od typu k charakteru je realizován prostřednictvím dialogů, které sice nepostrádají určitou lehkost a vtip, svědčí o jejich psychologické jemnosti a o autorově hluboké znalosti lidí, ale chybí jim dostatečná strukturální výstavba. Nejsou důsledně pointovány v jednotlivých dramatických situacích. To je velká rezerva, jejíž překonání zůstává na bedrech režiséra a hereček dvou hlavních rolí.
Obě herečky odvedly ve Vysokém nad Jizerou nadstandardní herecké výkony. Petra Maťáková v roli Roxany Klíčkové využila výhodnou startovní pozici, kdy začíná skutečně na hranici karikatury mondénní kokety, aby postavu krok za krokem obohacovala o hlubší charakteristiku. K tomu využívá podtexty, pauzy a psychologickou drobnokresbu vyvěrající z vnitřních motivací.
Naproti tomu Lenka Svobodová Šťastná coby Halina Kocembová ani na začátku hry není zcela zbavena sebevědomí a má tedy start o něco těžší – přesto svůj oblouk proměny zakomplexovaného ošklivého káčátka v hrdou labuť postupně suverénně vyklene. Vedle psychologie častěji používá i vnější prostředky a herecký komentář – pro zpracování informace, že by jí slušela červená barva se před zrcadlem tulí k červenému polštářku nebo při odpovědi na otázku, jestli nechtěla nikdy děti, pohoupává knihovnickým nákupním vozíkem jako kočárkem atp.
Režisér Jaroslav Kodeš správně pochopil, že motiv lesbické lásky není autorem v textu příliš dobře vybudován, že se vynoří jako blesk z čistého nebe, a tak odsunul jeho význam do pozadí. V inscenaci je zpracován jako latentní, skrytý mezi řádky. Ve vztahu obou postav pak nejde přímočaře o lásku se sexuálním podtextem, ale o lásku přátelskou, o odhodlání dvou žen, z nichž jedna na začátku hry po mateřství toužila a druhá se bála vychovávat společně dítě. O rozhodnutí skoncovat s vnitřní osamoceností prostřednictvím nového silného ženského kamarádství.
Téma je zpracováno působivě, snad jen se dvěma drobnými výhradami. Tou první je obsazení postavy Marka věkově neodpovídajícím hercem. Pavel Macák působí na scéně jako člověk o dvě generace starší nežli Halina, a když s ním Halina začne chodit, těžko to může být pro Roxanu signálem trvalého uzamčení snů o společném bydlení obou kamarádek. Působí to spíše úsměvně. A zadruhé – závěrečný dialog o vyfouknutém vajíčku proměněném v kraslici působí svým zpracováním snad až příliš sentimentálně.
Celkově se režie opírá o dobře vymyšlenou minimalistickou výpravu (scéna a kostýmy Gabriela Pojerová). Důraz je kladen na židle s proměnlivými potahy, vozík a rekvizity. Scénografie je vzdušná a funkční – ponechává patřičný prostor herečkám, fokusuje na jejich výkony. Rovněž autorská hudba Jiřího Strohnera dobře vystihuje atmosféru hry i jednotlivých situací. Inscenace rozhodně stojí za vidění.

by

Marc Camoletti: Na správné adrese

Recenze: Petr Jan Svoboda

Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves

Na doporučení z přehlídky Hanácký divadelní máj 2025, Němčice nad Hanou, přivezl na letošní Krakonošův divadelní podzim soubor BLIC (Blázni lovící ideje cedníkem) z Ostrožské Nové Vsi představení autora Marca Camolettiho NA SPRÁVNÉ ADRESE.
Marc Camoletti byl na českých scénách poměrně hodně hraným autorem. Jeho tituly Létající snoubenky (v roce 1991 zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě), A do pyžam nebo Dva na kanapi jsou divadelnímu publiku dobře známé, a to jak v podání profesionálních souborů, tak i na amatérských scénách.
Na správné adrese není možná tou nejslavnější a nejpovedenější hrou úspěšného francouzského divadelního autora, ale nabízí určitě zajímavé herecké příležitosti pro komediálně vybavené soubory a zkušené herce a herečky.
Představení, které jsme měli možnost zhlédnout 2x – odpolední a večerní —, mě přesvědčilo, že v BLICu mají šikovné a invenční ochotníky a zejména jejich nasazení a schopnost jít až na hranu, a někdy možná i přes hranu, se jim asi v domácím prostředí zřejmě vyplácí a sklízejí za ně velký a vděčný ohlas.
Přesto se mi zdá, že některé základní atributy takovéto komedie by neměly být opomíjeny, a je třeba se u nich na chvíli zastavit. Jsem přesvědčen, že vybavenost jednotlivých herců a hereček zaručuje, že by měli být schopni je ve spolupráci s režisérkou And-reou Helmichovou dotáhnout a tím celé představení posunout minimálně o nějaký ten level výš.
Na rozborových seminářích se vrací jako bumerang téma porušování čtvrté stěny. Nechci nyní v komentáři vysvětlovat tento jeden ze základních divadelních principů. Zmiňuji ho zde proto, že včerejší představení bylo právě přehlídkou takového přístupu a mělo by být věcí režiséra, ale i jednoho každého herce, aby se s tímto principem seznámil a v každé své práci s ním také vědomě pracoval. Soubor BLIC a jeho režisérka o něm možná slyší poprvé, možná ne. V každém případě s ním ale nepracují. Seminář, na kterém tento princip probereme, může pochopitelně pomoci nejen v této inscenaci, ale zejména v těch následujících, neboť věřím, že potenciál souboru a nadšení, o kterém jsem se zmínil výše, by nemělo zapadnout, ale naopak se rozvíjet, protože schopnosti hereckého ansámblu jsou nezpochybnitelné.
Alžběta Mahdalová, Miroslava Tótová, Kamila Nekolová předvedly zejména ve večerním představení daleko propracovanější souhru než odpoledne. Rovněž i pánské části souboru se večer dařilo lépe. Jistá bezradnost se však ukazuje v nepříliš dobře vymyšlené scéně a zejména příchody a odchody hlavními dveřmi jsou nedotažené a působí doslova rušivě. Naopak bych zmínil velmi dobře domyšlené a propracované kostýmy – s výjimkou pánských trenýrek!! Tady se přímo nabízí odlišit a tím samozřejmě dokreslit jednotlivé charaktery postav. Je to škoda, protože v osobním životě má každý nějaký styl a tady jsou čtyři pánové opravdu velmi rozdílní.
A ještě se musím zmínit o hudebním doprovodu, podkresu a vlastně ani nevím, jak bych měl celou tu hudební složku pojmenovat. Zdlouhavý začátek úvodní písničky jsem v odpoledním představení považoval za chybu zvukaře nebo za nějaký nečekaný problém v zákulisí. Večer jsem však zjistil, že se jedná o narežírovaný záměr. Rušivý klavír vytáčející hned v úvodu malířku Jacqueline se po krátké pauze z ničeho nic ozve i v okamžiku, kdy na něj učitelka klavíru Jeanine rozhodně hrát nemůže, a od té chvíle se začíná v inscenaci ozývat jakási scénická hudba, patrně mající za cíl dokreslit nebo podkreslit dění na jevišti, a to tak polopaticky, že se ozve dokonce i známá skladba „Je t’aime“. Na začátku jsem zmínil porušování některých scénických prvků a tenhle je jedním z nich – na štěstí zrovna v tomto případě je jednoduše řešitelný.
Závěrem bych tedy rád konstatoval, že BLIC se s tímto „pokleslým žánrem“ statečně popasoval, ukázal nám své přednosti, zejména v hereckém obsazení, a pokud se napříště vyvaruje některých nedorazů, jako je čtvrtá stěna či nedomyšlená hudební složka, a detailně dopracuje scénu a kostýmy, můžeme se bez obav těšit na další – brzké – setkání.

by

Karel Čapek: R.U.R.

Recenze: Luděk Horký

DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou

Budova Divadla Krakonoš oslaví ještě tento měsíc výročí 100 let od svého slavnostního otevření. Známé argumentační drama Karla Čapka o soužití lidí a robotů je přesně o pět let starší. Letos si připomínáme 105 let od jeho prvního vydání a v lednu to bude 105 let od jeho světové premiéry, o kterou se mimochodem shodou náhod postarali královéhradečtí ochotníci, když nechtěně předběhli činohru pražského Národního divadla.
KRAKONOŠ A ROBOTI
Myslím, že nastudovat R.U.R. bylo od spolku Krakonoš dobré dramaturgické rozhodnutí. A to nejen z důvodu těchto výročních souvislostí. Společenská situace se vždycky jednou za čas přiblíží té, která panovala Evropě a světu v relativně krátkém časovém úseku Čapkovy vrcholné tvorby. Téma umělé inteligence a jejího zneužití dnes rezonuje velice silně, stejně jako postupná proměna pracovního trhu, na kterém je člověk umělou inteligencí postupně nahrazován. Na východě Evropy zuří válečný konflikt, v němž poprvé v historii hrají prim chytré drony a který díky moderním technologiím sledujeme v přímém přenosu. A jestliže Helena se na dobře střežený ostrov do přísně utajené laboratoře na výzkum robotů dostává v roli aktivistky, která chce pro roboty prosadit lepší zacházení, pak ani tento motiv není ani trochu vzdálen současným problémům. Že lidstvu hrozí nějaký průšvih a že by se nad sebou mělo honem rychle zamyslet, to poznáte spolehlivě i podle toho, že se na repertoár českých divadel začne vracet Čapek hojněji než obvykle. A to se v posledních deseti letech stále více děje. Momentálně je na programu českých a moravských divadel nějaký Čapek ve více než třiceti případech. Nechybí Válka s mloky, Matka nebo právě R.U.R., které mezi posledními nastudovali například studenti Katedry činoherního divadla DAMU v divadle Disk. Inscenátoři hry R.U.R. mají vždy na vybranou, zda z mnoha témat a motivů vyzdvihnou především alarmující varování před technologickým, nebo jestli text vyloží primárně jako velkolepou oslavu člověčenství. Jako důkaz pro to, že lidskost a láska jsou možná pomalejší než technologie, ale že se bez nich nedá na světě žít a že si vždycky najdou svou cestu. Jsem rád, že i Krakonoš se rozhodl pro druhou z možností.
Pro vysocký soubor text hry osobitě upravila režisérka inscenace Magdalena Bartoňová. Téma Čapkovy předlohy předestřela divákům ve dvou paralelních příbězích. První linku tvoří příběh původní. Je převyprávěn velmi přehledně a s citem pro situaci. Režisérce skvěle pomáhá zvolené scénografické řešení – snadno proměnlivé paravány a prvky nábytku esteticky sjednocené v art deco stylu představují střídavě důstojně temnou, zlatočernou pracovnu a do starorůžové barvy laděný domácí salon plný naděje, ale i smutku. Jevištní narativ je přísně iluzivní, v některých momentech dovedený k dokonalosti – za všechny mohu jmenovat scénu „kouzelnického“ rozpůlení herečky představující robotku nebo motiv záchvatu, kdy se Marius v podání Metoděje M. Bartoně cukavými pohyby stále více zasekává s pěnou u úst. Tuto linii inscenace považuji za zásadní. Nabízí divákům skupinu zajímavých postav a vzbuzuje diváckou potřebu se s nimi ztotožnit, dostat se jim pod kůži, poznat je blíže. Tomu napomáhá i celá řada hereckých výkonů. Především pak Jan Lukeš v roli Harryho Domina. Celkově lze ale označit herecké výkony za nevyrovnané, což v natolik náročné látce, jakou je Čapek, vynikne více než jinde. Jitka Rolečková v hlavní ženské roli Heleny na jevišti poměrně málo vnímá partnery, hraje sólově a hlavně – značně monotónním, málo proměnlivým způsobem. Od začátku hry se v jejím pohledu zračí zvláštní zoufalství, kterým předjímá tragický závěr vlastního příběhu. A to brání situačnímu kontrapunktu. Vyloženě herecky silná je naopak druhá dějová linka, kterou režisérka do Čapkovy hry nově připsala. Odehrává se v nemocnici, kde jsou ke dvěma lůžkům připoutáni dva pacienti. Jeden je bodrý a druhý nabručený. Jeden by si rád povídal, aby dny lépe utíkaly, zatímco druhý je v jednom kuse na mobilu a konverzuje raději s chatbotem. Postupně k sobě oba pacienti naleznou cestu, a ještě, než je ten první z nemocnice propuštěn, zatímco je tomu druhému diagnostikována nevyléčitelná nemoc, společně odsoudí technologie a navážou hluboce lidský kontakt. Martin Hnyk a Tomáš Hellmuth nejen že skvěle zvládají na malé ploše odehrát tento hluboce klenutý oblouk (zakončený umíráním na scéně), ale střihem dokáží vybudovat důvěrnou atmosféru pro odlehčené vtipy a komentáře, místy až odkazující k forbínám Voskovce a Wericha. Přes to všechno přijímám nově připsanou linku velmi těžce. Především proto, že se nám snaží svým paralelním příběhem Čapkovy myšlenky z první dějové linky dovysvětlit. Ale my to nepotřebujeme. Režisérka i první linku příběhu vyložila natolik dobře, že žádné doplňkové vysvětlení není potřeba. Naopak. Podle mě hře vysloveně škodí. První dějová linka položí divákům palčivé otázky. Druhá linka vezme divákům právo si na ně v duchu odpovědět a převzít za tuto odpověď svou osobní zodpovědnost. Druhá linka tu odpověď dává za nás. A to je skoro škoda. Nemluvě o stylové, ale i kvalitativní propasti v literární úrovni dialogů původních a nově připsaných.
Přes všechny výhrady jde o v nejlepším slova smyslu ambiciózní scénický tvar a o divadlo, které rozhodně stojí za vidění. Po právu šlo o zahajovací představení letošního Krakonošova divadelního podzimu.

by