Recenze: Petra Richter Kohutová

Kazimír Lupinec: Upokojenkyně

DS J. K. Tyl Brodek u Přerova

Je třetí den přehlídky – a podruhé sledujeme představení o stáří a tématech souvisejících. Je to dobře, téma konce života je potřeba otvírat. Když už pro nic, tak proto, abychom se z něj, až k němu dospějeme, nepo… Slova z názvu pátečního představení – „dokud se tančí“ – bychom mohli doplnit kočvarovským „ještě se neumřelo“ a s až furiantsky optimistickým fortelem nám o tom hrály dámy z Homolí. Brodeckým Upokojenkyním dominuje téma odcházení – odcházení přátel a světa, jak jsme ho znali, odcházení fyzických a mentálních sil, zdraví, vztahů, paměti, identity – pojednané s humorem zdánlivě laskavějším, ale ve skutečnosti a v dopadu o dost drastičtějším a absurdním.

Brodecký soubor s dlouholetou historií vždy volil kvalitní předlohy. Ti, kteří pamatují éru režiséra Vladimíra Čapky (prožil ve službách souboru více než půlstoletí), vzpomínají na řemeslně zdatně zrežírované tituly. Povětšinou se jednalo o ty klasické, ať už z komediální oblasti (Shake-spearův Večer tříkrálový, Čechovova Ženitba, Šamberkův Blázinec v prvním poschodí…) či dramatické provenience (Maryša bratří Mrštíků, Tylova Paličova dcera…). V posledním desetiletí se v režii střídají Liběna Hasová, Eva Procházková a Martin Šmída a v této „čapkovské“ tradici pokračují. Sklízejí zasloužené uznání jak za tituly pro děti (autorský Král zvířat a dvě preusslerovské variace, Čarodějův učeň a Malá čarodějnice, byly k vidění na Popelce Rakovník), tak za ty pro dospělé (např. v roce 2013 jsme na KDP viděli Veberova Blbce k večeři). K tomu lze připočíst značnou dramaturgickou odvahu, již projevili např. uvedením na našich jevištích nepříliš frekventovaného titulu Miro Gavrana Vše o ženách – a samozřejmě i uvedením Upokojenkyň.  Prověřená, ale nikoli mainstreamová komedie se zdánlivě bakalářským východiskem (babička leží dvanáct let v domově důchodců a navštěvují ji příbuzní…), ale značně nadsazeným pokračováním (…babička projeví přání zemřít a příbuzní jí to chtějí dopřát, ale stále se to nevede), vznikla v dílně Kazimíra Lupince, čili Jana Červeného, alias „Červa“ z kladenského divadla VAD, a díky balancování na hraně banality a patosu, empatie a nadhledu, černého humoru a nostalgie, k tomu množstvím dalších motivů (tristní situace ve zdravotnictví, zneužívání nebo okrádání seniorů, generační neporozumění…), oslovila mnohé diváky. A také tvůrce! Lupincova hra brázdí amatérská jeviště (třeba ve Štítině ji reprízovali čtyřicetkrát) a zamířila i k profesionálům, v roce 2018 ji uvedl na Malé scéně ve Zlíně režisér Petr Michálek. A z okouzlení kladenským představením zhlédnutým na Jiráskově Hronově se vyznal i brodecký režisér Martin Šmída, který se rozhodl téma Upokojenkyň, cituji, „vrhnout do veřejného prostoru“.

Mezi klady brodecké inscenace patří přehledně převyprávěný základní příběh. Také vynikající představitelky titulních rolí, Aneta Klvaňová jako Anna Vrbičková a Ludmila Binderová jako Marie Ptáčková, které vládnou výbornými konverzačními schopnostmi a mají dokonale odpozorované projevy stáří (od charakteru řeči po zpomalené reakce) a dokážou je prezentovat se vší vážností – a ano, i směšností, aniž by je však parodovaly. Slušně jsou vystavěné dialogy v domově důchodců, podtrhující absurditu tamního existování (zejména vstupní, „představovací“ se po-vedl). Sympatická je věcnost u drastičtěji napsaných postav (mám na mysli „obšourníka“ pana Vaňka v podání Štěpána Procházky). A závěrečná tragikomická „svatební“ scéna, rozdělená do několika sekvencí oddělených tmou, v níž se mísí živé postavy s mrtvými, paní Vrbičková je ujištěna (v předsmrtném filmu života nebo v živém snu?), že vše, co ji trápilo, bude vyřešeno, a odchází se svou poslední láskou Oldřichem do jiného světa, je vcelku působivým završením inscenace.

Problematická je v elementární rovině nepřítomnost televizního přijímače na scéně. Ve hře se mísí tři reality – ta skutečná, ta snová a ta umělá, mediální. Zatímco skutečnost je jasná a snovost podtrhuje modré světlo, přítomnost onoho mediálního světa není dostatečně zřetelně prezentována. Přítomnost člověka, který komentuje kdeco, od Alzheimera po důchodcovský sex, působí nejen rušivě, ale hlavně – co v příběhu dělá, se hned tak nedozvíme. A tak fakt, že v představách paní Vrbičkové se stává snovým milencem a následně ženichem Oldřichem televizní pseudocelebrita, by zasloužila dodefinovat a zpřesnit. (Kolega Petr Svoboda navrhl velmi pěkné řešení s metaforickým přesahem – stačilo by, kdyby na rampě stála nápovědní budka, která by při předělech či přestavbách televizně zasvítila…) Režisér by měl zvážit další práci a pomoc představitelům Vlastíka, Jaroslava a později i Erika Vrbičkových, tedy Jiřímu Procházkovi, Jiřímu Urbanovi a Tomáši Zbožínkovi – jejich domácí výstupy jsou kvalitativně hodně pod výstupy v domově seniorů, místo živelného přecházení by jim slušelo pevné aranžmá – a také vědomí, že civilní scény na divadle nelze hrát civilně (s tím souvisí velmi špatná úroveň jevištní mluvy). Ve výpravě jsou dobře řešeny podložené postele a přestavby na byt, ale kostýmování je vysloveně odbyté – během sledovaného příběhu přece běží čas a nechce se věřit, že např. Vlastimil či Jaroslav se nikdy nepřevlékají.

Navzdory těmto výhradám mě představení potěšilo. Upokojenkyně jsou báječný materiál a je dobře, že jste si ho vybrali, Brodečtí. Díky za to.

 

Recenze: Petra Richter Kohutová
Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších
DOVEDA Soupnice
Při tvorbě inscenace Legenda o zbloudilých duších se sešly tři pozoruhodné fenomény.
Gary Edwards je prvním z nich. Vystudovaný lékař a hudebník, absolvent americké akreditované klaunské školy, múzický člověk v pravém slova smyslu – a také propagátor myšlenky terapeutického působení humoru ve zdravotnictví, který v roce 2001 u nás založil občanské sdružení Zdravotní klaun a spojil s ním svůj další život. Původně jako nemocniční klaun i působil, dnes je hlavně předsedou správní rady sdružení, pomáhá s rozjezdem podobných projektů (dosud např. v Polsku, Chorvatsku atd.), o daném tématu pořádá přednášky, radí a koučuje. Hraje na šest nástrojů, komponuje, píše, maluje… Zároveň je to světoobčan, který se usadil v obci Končiny u Sloupnice a spolupracuje s ochotníky z Dovedy – po pět let starém Českém dějáku na jejich historicky desáté inscenaci.
Fenomén číslo dva – sloupnický Doveda (čili DObrovolný VEsnický Divadelní Ansámbl). Pokud měříme „světskou slávu“ souborů účastí na národních přehlídkách, pak patří mezi ty superúspěšné – z deseti inscenací, vytvořených od založení v roce 2003, osm postoupilo na KDP a dvakrát na Jiráskův Hronov. Soubor staví své inscenace na smyslu pro humor, pro paradox a ironii, na fantazii a kreativitě svých herců/ hereček a jejich hudebním a pěveckém nadání. Je respektuhodné, že sloupničtí volí velmi rozdílné předlohy – od travestií pohádek (Král k sežrání, Peklo s.r.o. či Filuta Pepíno), „nefalšované kovbojky“ (Smrtí to nekončí) a longenovské frašky (Soudce jako břitva) přes plnokrevný italský muzikál (Alelujá dobří lidé) a rasantní úpravu muzikálu českého (Světáci) po počiny čistě autorské – pět let starý Český děják a letošní Legendu o zbloudilých duších.
A třetím fenoménem je tzv. velký muzikál v českých poměrech – respektive muzikál jako žánr, který vyžaduje nadstandardní disponovanost účinkujících, velkolepou výprav a vynikající technické zázemí pro množství efektů a který je diváky vnímán nejen jako povinně zábavný, ale dokonce až jako ohromující a oslnivý. Titíž diváci jsou si přitom většinou vědomi toho, že muzikál je zároveň postaven na množství klišé, v převážné většině na chatrném ději, typizovaných postavách a hudebních číslech stupidně otextovaných, ale s chytlavými melodiemi – ale tolerují to, protože jsou emocionálně zasaženi a dostává se jim pocitu, že jsou přítomni něčemu výlučnému a velkolepému. Aby bylo jasno – k muzikálu mám pozitivní vztah a posledních pět let jsem na několika z nich s potěšením spolupracovala. Ale domnívám se, že inscenace Legendy o zbloudilých duších má ambici být vyjádřením vztahu sloupnického souboru právě k muzikálu, že jak autor a režisér, tak účinkující usilovali o láskyplnou, přesto rasantní parodii tohoto žánru. Bohužel tato ambice zůstala v mnohém nenaplněna.
Důvodů je pravděpodobně několik. Slibný začátek, v němž se kormidlo proměňuje v losovací zařízení a soutěží se o rumové pralinky, mořské plody a nakonec plavbu po moři na luxusní lodi, působí vtipně, divák nenásilně vpluje do děje s úlisným kapitánem Kapitánem, blondýnou Laurou a ajťákem Robertem. Ale! Každá postava vykazuje jinou míru stylizace, Kapitán Jaroslava Nováka výborně zpívá, ale jakoby mimo postavu, navíc jeho projev v roli je na hranici civilismu (negativně se to projeví později – ve chvíli, kdy se má převtělit v pirátského šéfa), Robert Martina Škeříka je výrazněji sešněrován do podoby neohrabaného smutného muže s deformovaným hlasem, Laura Ireny Štochlové spoléhá na svou „blondýnovitost“ bez další důsledné charakteristiky. Nejpřesnější ze všech je Uklízečka Terezy Štochlové. Většina postav je však bohužel pojednána s rozdílnou mírou stylizace a mimo jiné skrze ně divák dostává rozdílné signály o tom, jak je to vlastně všechno myšleno. Tedy jestli se jedná o vážně míněný příběh ala Bludný Holanďan nebo Ostrov pokladů (abych si vypůjčila příklady z pirátské oblasti) nebo jestli jde o parodii na muzikál typu Pirátů z Karibiku v našich poměrech.
Na parodii jako by odkazovaly některé jednotlivosti – kouřostroj, na muzikálových scénách tak oblíbený, je umístěn na nesmyslném místě a používán v nesmyslných momentech, písňová čísla, obvykle v muzikálových produkcích rozpohybovaná na hranici snesitelnosti, jsou „zapíchnuta“ u pevně umístěných mikrofonů, tu a tam vyjde hudební nebo pohybový komentář (např. drásavé housle a proskotačení Kapitána s Laurou během žárlivecké písně), i některé slovní nebo situační fórky („můj ajťácký nos cítí software“, plovací vesta měnící se v neprůstřelnou, výtah, odlet dušiček…). Těch fórků je však zoufale málo a jsou rozpatlávány až k trapnosti. Navíc mluvené výstupy jsou pojednány vysloveně nedbale, činoherní části inscenace zůstal soubor dlužen asi nejvíce.
Jedno z prvních hudebních čísel má příjemnou melodii, chytlavou ústřední frázi, za niž by se nestyděl ani významný překladatel ohromujícího množství amerických děl tohoto typu Adam Novák („každá chvíle s tebou je jak dovolená“) a je odzpívána čistě, s takřka muzikálovou choreografií zahrnující pětičlennou company – zato s naprosto absentující nadsázkou. V průběhu představení jsem díky podobným výstupům nakonec nabyla dojmu, že účinkující podlehli v určité fázi touze po dokonalosti a chtějí, aby nešlo o parodii na muzikál, ale o muzikál jako takový. Kvůli tomu zůstali v půli cesty, což je veliká škoda. Je málo souborů, které jsou schopny v našich poměrech vystavět dobře znějící kapelu z vlastních zdrojů, které mají odvahu zkoušet neustále něco nového a které se vyznačují tak výraznou kreativitou. Souboru přeji, aby se příště vedlo lépe. Má na to.