Recenze: Petr Jan Svoboda

ŠAMU Štítina

Páteční představení „Štítin-ských Amáků“ mě přeneslo zpátky do let, kdy jsem jako člen činohry Národního divadla v Praze musel o sobotách a nedělích hrávat nepopulární „dvojáky“. Kdo by náhodou nevěděl, co to „dvojáky“ jsou, tak vysvětlím, že se hraje stejný titul dvakrát za sebou. Ovšem v Národním divadle je mezi nimi minimálně dvouhodinová pauza.

Když jsem to vydržel svého času jako herec v Lucerně, Fidlovačce, Kutnohorských havířích a podobných titulech, řekl jsem si, že to v pátek musím vydržet jako divák Fantastické ženy. A přiznám se, že jsem nelitoval – tedy svého rozhodnutí. Litoval jsem však všechny tři kolegy, kteří měli mezi představeními zhruba 30 minut a potvrzuji, že v Národním by do toho za těchto podmínek rozhodně nikdo nešel. Na druhou stranu však naplnit dvakrát po sobě plný sál vysockého divadla je zážitek, který se tak často neopakuje. A frenetický aplaus, který po obou reprízách zněl hledištěm, je opravdu tou nejlepší odměnou za jistě fantastický, ale stoprocentně vyčerpávající výkon všech zúčastněných.

Jak je u divadla zvykem, každé představení je originálem. A tak i každá repríza má své specifické kouzlo a já si ho mohl opravdu vychutnat dvakrát.  Přiznávám, že text kanadského dramatika a herce Norma Fostera jsem neznal, a tak jsem se podobně jako většina diváků nechal unést jistým tajemstvím, které Fantastickou ženu obestírá. Zcela záměrně jsem se v odpoledním představení zaměřil jen na děj inscenace a večer jsem už detailně sledoval jednotlivé výkony. A měl jsem opravdu radost. Kreace Lenky Ferenz je pro mě doslova objevem a skláním se zejména před jejím nasazením a neskutečnou vitalitou a barevností všech jejích variací na ženskost. Nejen, že je pro roli Fantastické ženy jako stvořená svojí postavou, ale i gestem a mimikou obličeje je jednoznačně tahounem představení. Oběma pánům věříme, že jsou jí okouzleni, zmateni, šokováni – prostě manipulováni přesně podle jejích přání. Jakmile je na jevišti ona, děj se rozbíhá závratným tempem a zejména ve druhé polovině představení, kde se nám herečka, na malé ploše, ale s velkým efektem, předvede v několika polohách od „sebevědomé“, přes „citlivou“ až po „skromnou“, máme skoro namoženou bránici a červené ruce od potlesku. Ano, myslím, že tolik potlesků, zatím nevyvolalo žádné představení na letošní přehlídce. Ale nechci zapomenout ani na Ondřeje Bendu a Lukáše Vlčka. I jejich postavy vyvolávají v hledišti příznivou odezvu a divácký potlesk odměňuje nejen vtipný text, ale i jeho herecké ztvárnění. Oba spolu nejen „mluví“, ale evidentně se vzájemně inspirují a domnívám se, že i když to samozřejmě nemohou dát veřejně najevo, že se i náramně baví.

Režisér (a otec Ondřeje) Václav Benda si tuhle komedii prostě skvěle obsadil, a tak jde jen o to, jestli i vytvořil optimální rámec pro jejich tvorbu. V zásadě by se dalo říct, že ano. Že jednouché a stále stejné prostředí pokoje nenabízí příliš mnoho možností. Přesto si dovolím některé věci zopakovat, tak jak o nich na seminářích neustále mluvíme. Kostýmy – v programu jsou uvedeni jako autoři sami herci.

Václav Benda není žádný začátečník, a tak si myslím, že by pro příště měl uplatnit trochu „tvrdší ruku“ a zejména u Lukáše Vlčka trvat nejen na „nějakém civilu“, ale zapřemýšlet na variantách cestovních, postelových, domácích atd. a rovněž Leonův kostým by měl charakterizovat rádoby umělecké zaměření „ne-úspěšného spisovatele“. Naopak oblečení Lenky Ferenz i herecká práce s ním, je dokladem, že právě kostým může být velkým pomocníkem a doslova spolutvůrcem.

Podobně i scéna by měla být nejen židličkami a stolky na sedání a odkládání rekvizit, ale pokud autor předpokládá letitý nepořádek, který se po zásahu ženské ruky promění, měla by tato proměna být nejen na první pohled zřejmá, ale měla by nést i jistý komický prvek jasně definující, kdo a jak místnost přeměnil (nejen uklidil).

Václav Benda je podepsán i pod zvukem a světly. Tady bych naopak ocenil nejen výběr hudby (Ondřej Benda), ale právě citlivou ruku, neboť jsme na přehlídce zažili i velmi nepovedenou reprodukci a světla, která dokážou diváka zmást.

Pokud bych za každou cenu hledal nějaké maličkosti, o kterých by stálo ještě zapřemýšlet, navrhoval bych v první polovině projít text a pokusit se ho v některých místech prokrátit. A zapracovat na pointách jednotlivých scén, aby byly jasně herecky ukončeny a daly divákovy informaci, že se posunujeme v čase a pokud byl spokojený, že může zatleskat.

Ve „Slově o představení“ soubor uvedl : „Poučení ? Jsme jenom lidé, odpouštějme si prohřešky, mějme se rádi a nesnažme se násilím nikoho měnit!“

Budu rád, když to vztáhnete i na tuto recenzi – bavil jsem se totiž jako všichni, kteří v pátek usedli do hlediště v 17 nebo ve 20 hod. Náročný a vyčerpávající „dvoják“. Ale výsledek je fantastický podobně jako samotný název hry.

 

Recenze: Alexandr Gregar

Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice

Boleradický soubor má jistojistě ve Vysokém nad Jizerou své domovské právo. A možná i adresu – počet jeho účastí na Krakonošově divadelním podzimu už dosahuje slušné dvojciferné číslo, a vždycky patřil k ozdobám této přehlídky…

Ostatně i letos vzbudil (za-sloužené) očekávání, zvláště když hodlal přivézt inscenaci autora, s nímž v minulosti slavil nejeden zasloužený úspěch – inscenace Maryši či Roku na vsi patří k nezapomenutelným opusům tohoto souboru. A navíc Vilém Mrštík (i jeho bratr Alois) neodmyslitelně patří do rodného listu boleradických – nejen proto, že je mají v názvu, ale také proto, že je hrají jako autora(ry), kteří významně souvisí s prostorem poblíž Boleradic (v Divákách má V. M. hrob). Navíc herci a inscenátoři Divadelního spolku bratří Mrštíků mají cit pro poetiku jejich textů a zároveň i cit pro zpěvnost, košatost, syrovost i něhu tohoto kraje vína a písní.

Pohádka máje vše z těch krajových atributů nabízí: je to laskavý příběh o probouzené dospělosti (v inscenaci dokonce kontrasignované prostřednictvím „retromotivú“ dospělé Helenky a Ríši). Také je to o naději i strachu, o dychtivém mládí i šedé próze života. V podání boleradického souboru můžeme najít vše z tohoto repertoáru. Byť bychom, hodnotíme-li celkové vyznění inscenace, mohli dojít i k přesnějšímu titulu: Pohádka máje – bez vášně...

Té jakoby se celkovému tvaru inscenace (i hereckým výkonům) nějak nedostávalo, vidíme  sice velmi pěkné (většinou) herecké výkony, slova plynou umně a vědomě, tančí se, zpívá. Ale jakoby opatrně, z jednání nepramení konflikt, máloco vede jen k náznaku napětí, Ríša se Helenky snad ani (pořádně) nedotkne, a když, tak mimo vášeň… Vzpomínal jsem včera večer na inscenaci Divadla Na provázku z roku 1977 (viděl jsem ji tehdy v Brně na vlastní oči), kdy z Miroslava Donutila i Ivy Bittové vášeň přímo tryskala a Revírník (Jiří Pech, jak jinak) nadával  a řval. Samozřejmě boleradickým nevyčítám, že se chovají mírněji a že potlačili např. i mnohé repliky, které by mohly vzbuzovat – v rámci milostných vztahů, o něž v inscenaci jde, i nepřípadnou reakci publika (natož herců), dnes to mnozí tak neberou… Byť Ríšovo „ani se tě nedotknu“, když při tom Helence tiskne koleno, je jistým kouzlem nechtěného…

Boleradickým se samozřejmě podařilo připravit z původního románu a Plevovy dramatizace z 50. let minulého století (i vkladem režisérky Ivy Kahounové) inscenaci jako určitou fresku, mozaiku, klipový soubor obrazů ze života moravské vesnice. Navíc s mnoha jejími atributy realizovanými v kostýmech, v písních, ve scéně – jí dominují stylizované a přitom konkrétní krajinné motivy blízké impresionismu (odkaz na dobu i část autorova uměleckého vyznání) promítané na textilní závěs. A propó – vlastní hrací prostor je minimalistický, pár rekvizit či kousků mobiliáře, židle, stoly a postel (na kolečkách), a to perfektně a v rámci scénického pohybu vše nenápadně přemísťované. Přední rozlehlý prázdný prostor i zadní část jeviště za projekční záclonou, kde se odehrávají symbolické davové scény (a kde nám také objevuje retro obraz zestárlých Helenky a Ríši) nám nabízí i průnik do modernějších podob divadla…

Problémem inscenace je – možná – hudební složka, poněkud nesourodá a různé kvality (stylem i špatnou hlasitostí. Zvláště problematická je ona jakási dechovková hudba coby ilustrace tanečních scén. A nejsilnější hudba působí tam, kde živě zazní v písních – ty navíc přispívají k rytmizaci děje a mají hlubší stylotvorný význam, nejsou jen kulisou. Škoda, že s tímto (pouze naznačeným) principem nepracují inscenátoři vědomě – a více.

Herci jednají přirozeně, akcentují svůj smysl pro poetiku textu, hrají přehledně a srozumitelně, režisérka buduje situace smysluplně a dokonce i stylově trochu „vznešeně“, jak se to zřejmě k autorské ikoně sluší. Byť by se jistě našly i jiné prostředky či jiná, plastičtější a logičtější řešení, ale to je na rozhodnutí režisérky a souboru… Někteří herci nezapřou sklon k vyzkoušenému psychologickému realistickému hraní, které patří k jejich životní zkušenosti. Ovšem velmi sympatický, promyšlený (a nejen „ze vzduchu chycený“) výkon nabízí představitel Ríši. Do jisté míry i půvabná Helenka, byť její hra „na naivku“ by mohla mít překvapivější (a zábavnější) konsekvence… Škoda, že propracovanějších situací (kromě pravděpodobného dialogického jednání, kterým herecký soubor vědomě vládne) – jako byla např. situace, když Ríša pod stolem loví pozvání do Brna – nebylo více. Někde by k větší přesvědčivosti a významotvornému jednání stačil jen krok.

Boleradická inscenace Pohádky máje je však také jistý fenomén: dýchá na nás sice starými časy a lehkým příklonem ke skanzenu, a nejen tématem či víc než sto let starým stylem dramatického spisování, což vůbec nevadí – protože současně také lehce naznačuje ovlivnění současným světem (divadla). Inscenace Pohádky máje nám samozřejmě nabízí jaksi nostalgickou a snad i trochu sentimentální podobu tradičního divadla, jenže z pramene čistého, divadla vědoucího, pokorného a láskyplného. Je to, a to nemyslím ani trochu pejorativně, takové amatérské či chcete-li „ochot-nické moravské národní divadlo“, které má svou chuť a vůni, svou sílu a hlavně svůj smysl – a to stále. Ono totiž to „tradiční venkovské divadlo“ má něco do sebe…

 

 

Recenze: Alexandr Gregar

Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto

Středeční večer patřil (opět) zcela naplněnému sálu divadla Krakonoš – a jeho jeviště třem dámám z Divadelního souboru J. K. Tyl Mýto, malé obce z brdského podhůří… Pod vedením režisérky Petry Končalové nastudovaly komedii Jeana Clauda Danauda v překladu Jaromíra Janečka. Ten podobných textů, hlavně francouzské provenience, přeložil už víc než stovku. Hra Ach, ta něha našich dam patří k těm jeho zdařilejším, nešustí papírem, jak se říká, a také proto, že nejde jen o jakousi taškařici, frašku či třeba zábavnou situační komedii, ale o text zcela jiného druhu. Snad „černou“ komedii (komedii noir, dalo by se s jistým nadhledem říci), komedii groteskní, krutou i satirickou, v jistém smyslu i absurdní – a to jak příběhem v jeho celku, tak mnohými jednotlivými situacemi. Téma se zdá značně feministické, jenže ho napsal dramatik – muž. Což je vlastně absurdita, včetně libozvučného názvu Ach ta něha našich dam, další vlastně autorova schválnost a léčka; co je vlastně něžného na případu elektrickým nožem od těla oddělené hlavy rukou manželky, která už, po pěti dětech, nemůže snést, že na ní pořád leze…

Text hry doslova hýří vtipnými, byť často i drsnými bonmoty (či drastickými popisy dějů mimo scénu) téměř až Tarantinovského ražení, které si ovšem zaslouží přesnou interpretaci – a především logické pochopení podtextů a nadsázky v nich obsažené – text nelze jen „dramaticky  vrhat do prostoru“, je třeba zacházet s ním konkrétně, přesně a nikoliv jen přibližně, obecně…

A v tom spočívá základní problém inscenace. Lépe se daří Lence Bartošové v roli Slečny Petitpas (pokud svou hereckou energii udrží na uzdě a nesklouzne do frašky), její herecký výkon je uvěřitelný. Irena Kreutzerová v roli Vdovy na text příliš tlačí bez ohledu na jeho významy a smysl, a ani Gita Palková se nevyhne příliš obecnému a pouze slovnímu jednání, takže mnohé z informací, důležitých pro děj, nám uniká. Škoda, že se herečkám nedaří poslouchat se navzájem a podle toho reagovat.

Celá hra se odehrává kolem zahradní lavičky, občas v blízkém (nekonkrétním) prostoru, který plastičtější tvorbě situací také příliš nepomáhá, nenabízí možnosti k jejich rozehrání, prostě všechno jakoby stálo pouze na slovní komunikaci. Hra plyne bez výrazněji vybudovaných situací, které by měly svůj počátek a konec a dávaly jednání smysl. Navíc i ono fyzické jednání postav je pouze přibližné, obecné, takže je obtížné rozlišit postavy jinak než nějakým vnějším znakem. Herečky jsou jistě sympatické dámy, které mají komediální dispozice, ale určitě by mohly nabídnout více, pokud by spolu s režisérkou hledaly plastičtější a konkrétnější významy (i podobu) jednotlivých situací i způsob jejich hereckého provedení.

Zásadní ovšem je, jak se vyrovnat s tématem hry, s tím, o čem hrajeme – o nenávisti k mužům? Nebo o nedostatku lásky, či o osamělosti – to všechno hra totiž nabízí. Ale není to pouze v textu, který zní v inscenaci nejvíc (a často překotně), je to hlavně v myšlení postav, ve výkladu jejich vzájemné komunikace, v jejich vzájemné citlivosti. Na první pohled (či přečtení) jde samozřejmě o vtipný scénář (ostatně dařilo se mu již na mnoha českých, i amatérských jevištích), diváky může do jisté míry zaujmout provokativností či několika „hláškami“ – zvláště třeba erotického rozměru, ale co je to platné, když to je pouze ve slovech a nikoliv jednání postav v konkrétních situacích, byť za zdařilou lze označit např. návrat Slečny Petitpas, když se vypořádá s uťatou hlavou svého idolu..

Přestože lze mít k inscenaci významově nelehkého a provokativního textu o „něze“ našich dam v provedení mýtských hereček mnoho výhrad, je třeba ocenit odvahu s jakou k nastudování přistoupily i energii, která jejich výkony provázela. Ostatně závěrečný aplaus korunoval i toto představení – bez ohledu na výhrady, které k inscenaci DS J. K. Tyl z Mýta lze mít.

 

Recenze: Jaroslav Kodeš

Divadlo Stodola Sivice

Divadlo Stodola Sivice je soubor působící v obci na okraji Brna od roku 2000. A hned od začátku prokazuje své kvality v oblasti amatérského divadla, a to nejen toho venkovského. Zásluhu na tom mají mimo jiné režiséři, jako například Martin Beneš, Klára Havránková, Ondřej Buchta, Marek Šudoma, Zdeněk Hilbert či Jan Říha. Posledně jmenovaný je podepsán i pod inscenací  autorů – libretisty Oldřicha Daňka a skladatele Jana Franka Fischera – Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta, kterou jsme viděli na letošním KDP.

Jedná se o hru, která vznikla pro Divadlo na Vinohradech na sklonu 90. let 20. století. Autor se inspiroval skutečnou událostí z Paříže roku 1914, soudním procesem, v němž je manželka ministra financí Roberta Caillarda obviněna z vraždy šéfredaktora časopisu Figaro. Daněk libreto napsal jako rekonstrukci samotného procesu, formou brechtovského divadla na divadle a společně se skladatelem Fischerem mu dali finální podobu muzikálu. Sami ho v podtitulu nazývají muzikál pro činoherce.

A jak si Divadlo Stodola poradilo s muzikálovou formou na amatérské půdě? Nejdříve si text trochu přizpůsobilo k obrazu svému. „Hodně jsme škrtali, text je původně o třetinu delší, je v něm původně ještě další rámec divadla na divadle, který jsme si dovolili vypustit. Ansámbl inscenaci hraje v sedmi lidech. Má jich být osm, ale škrtli jsme ještě jednoho zřízence ze dvou. Byli jsme k redukci donuceni personální krizí, a zároveň se role zřízence tolik nedrobí,“ říká Jan Říha, režisér inscenace. Další úprava, korepetitorem Martinem Hanákem, se týkala pěveckých partů, neboť tam, kde autor hudby předepisuje vícehlasy, soubor si troufl „jen“ na dvojhlas.  Hudba to není ale vůbec jednoduchá, a ten, kdo očekává typicky muzikálové šlágry, se spíše nedočká, neboť autor už při komponování počítal s hereckým zpíváním. A pak je tu ještě choreografie, bez které se tento žánr neobejde. Za tou stojí Marek Šudoma, a také vhodná scénografie, kterou si vymyslel režisér s Ondřejem Buchtou. A já konstatuji, že všechny tyto složky inscenace jsou vyrovnané a dobře slouží celkovému vyznění muzikálu.

Herci se šikovně, střihem, nenásilně a s dostatečnou nadsázkou vyrovnávají s řadou epizodních i větších postav v rámci děje. Příběh je jimi tlumočen přehledně a troufnu si zdůraznit, že až na drobná zaváhání a zašumlování, nemá nikdo v hledišti problém se v ději orientovat. A to i tehdy, kdy autor využívá jeho oblíbenou formu divadla na divadle a skoky v dramatickém čase. Dále herci dobře zpívají, a to jak sólové party, tak i ansámblovky. A že jich je v inscenaci. Škoda jen, že hudební doprovod je předem natočen, je to konzervička, která nemůže žít s představením. Živý muzikant, nebo raději aspoň tři, by tak podpořili rytmický, ale především emocionální spád celé inscenace. Choreografie jsou ve svém celku výrazně invenční, odpovídají vždy textu, který se zpívá, ale i náladě situace či okolnostem, za kterých se zpívá. A herci je opět zvládají na jedničku. Výborně jsou vyřešeny přestavby, aniž by nějak zdržovaly spád děje. A kostým jednoduše charakterizuje každou postavu. Za přímo vynikající považuji kostým Henrietty v momentě, když je jako vězeňkyně oblečena do pruhovaného, ale pruhovaného kostýmku velmi elegantního. Naproti tomu kostým jejího manžela včetně bot působí hodně, hodně ošuntěle. Tady to vám, kostymérky, uteklo.

A celkový dojem z představení? S tím, kdo ve hře vidí jen nezajímavý bulvární příběh bez překvapení, nemohu plně souhlasit. Ano, díváme se na lehkonohou múzu, výborně zahranou, která si za základ klade především pobavit diváka. Ale nenajdeme ve hře, v inscenaci víc? Pro mě je to například stádní, manipulovaný vztah veřejnosti k samotnému procesu s vražedkyní a jeho vývoj v čase. Opravdu jsou motivem vraždy jen kompromitující materiály, které novinář údajně vlastnil? Nebo se za zločinem skrývá víc? Prostě autor používá brechtovský přístup, kdy na začátku hry sdělí divákům, jak to dopadne, aby pak v ději odhalil příčiny a motivy.  Daněk spolu s Fischerem připravili srozumitelný příběhem s hrdiny, kterým můžeme fandit, s hezkými, dobře zakomponovanými písničkami posunujícími děj. Ale nejen to. Byli autorsky nároční na sebe, a tím pádem i na herce a režii. Šikovně do hry před třiceti lety vložili několik témat, která rezonují i s dnešní dobou. Protiválečné téma se nabízí na první pohled, ale já si myslím, že inscenace je především o manipulaci s veřejným vědomím. Jak aktuální! A za to souboru děkuju.