Řeč předsedy SČDO

Vážení divadelní přátelé, dámy a pánové,

jsme v závěru maratonu postupových přehlídek završeného Národní přehlídkou venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. Tento ročník byl opět, řekněme, standardní jako v době před covidem. Všechny postupové přehlídky kromě jihočeské proběhly. Přesto se na paletě pro výběr programové rady sešlo osm nominovaných a dvanáct doporučených představení.

Je trochu mimořádné, že nominovaná inscenace byla na osobní žádost tvůrců pozvána jako host přehlídky, tou  je dnes shlédnutá komedie jedné tragédie Franze Werfela Jacobowski a Stjerbinsky v podání Rádobydivadla Klapý, za což souboru velmi děkuji. Druhou takovou zvláštností je účinkování vítěze Národní přehlídky jednoho herce v Kaznějově, souboru MonAmour z Mnichu, se hrou Moniky Novákové a Bety Minářů Dokud se randí, která byla zároveň doporučena z postupové přehlídky v Třešti. I pohádka pro děti, Sněhová královna Hanse Christiana Andersena v podání Divadelního spolku Vojan Desná – Mladá haluz, prošla postupovou přehlídkou v Josefově dole. Jediným ryzím hostem KDP bylo tedy vystoupení Bažantovy loutkářské družiny Poniklá se stínovým divadlem podle Edgara Allana Poea v úpravě Tomáše Hájka Černý kocour. Přehlídka měla i hosta – osobnost Jiřího Štěpničku, který zaplnil sál v neděli odpoledne. Všem zmíněným hostům vřele děkuji.

Porota v čele s Jaroslavem Kodešem, tajemníkem Ondřejem Bendou a ve složení Alexandr Gregar, Petr Jan Svoboda, Petra Richter Kohutová a scénograf Petr Kolínský měla o čem přemýšlet, co vysvětlovat, rozebírat a hodnotit.

Vzdělávací část kromě každodenních rozborových seminářů pod vedením odborné poroty doplňovaly i tři další kurzy: kurz SČDO v čele s Petrem Štindlem za podpory vedoucího Jaromíra Kejzlara, KDP mladým s pedelem Janem Hejralem a odbornými lektory Petrem Theodorem Pidrmanem a Marcelou Plíhalovou a také tzv. půdičkáři, tedy Seminář KDP s pedelem Vladimírou Koďouskovou a řízeným režisérem a scénografem Miroslavem Králem. Všem zmiňovaným vřele děkuji za odborný přínos k chodu KDP.

O dění přehlídky referoval deník Větrník, který ve svých deseti číslech přinesl informace o souborech a jejich protagonistech, o připravovaných změnách programu a přinášel také rozsáhlý fotografický report, který dodával fotograf přehlídky Ivo Mičkal. O to se staral tým pod vedením Jany Fričové, Lukáš Frydrych přinášel rozhovory s účastníky, zveřejňovaly se recenze jednotlivých představení i došlá pošta. Od poloviny přehlídky byla součástí týmu i korektorka Magda Králová. Technické zpracování, zlom a tisk zabezpečoval Pepa Hejral. Každé číslo bylo bezprostředně zveřejňováno na webových stránkách přehlídky kdpvysoke.cz, o což se staral Ondřej Vaverka. Všem kolegům děkuji za výdrž a někdy hektické nasazení.

Také v letošním roce se vyhodnocovala Cena diváka. Každý z návštěvníků tak mohl pomoci s hodnocením inscenací ze svého pohledu.

Součástí přehlídky byly i výstavy. Na půdě divadla Krakonoš byla výstava fotografií mažoretek, které každodenně zpestřovaly vítací ceremoniál. Další výstavou, významnější, byla ta nositelů Zlatého odznaku J. K. Tyla, již jste letos našli na velmi vhodném místě v městském informačním středisku a knihovně. Uvítací ceremoniál začínal na městském úřadě, kde bylo instalováno Ohlédnutí za 53. KDP, za přítomnosti některého ze zastupitelů společně s recitací dětí – letos se představili Jáchym Regál a Jasmína Plůchová. Před divadlem ochotnické soubory pozdravila dechová hudba Táboranka Jiřího Jíny, uvítací řeč měl Krakonoš, Pán hor, a po něm zástupci vyhlašovatele přehlídky Svazu českých divadelních ochotníků a přípravného výboru. Součástí pobytu souboru na KDP je krom vítání, prezentace inscenace a společenského večera – letos konaného většinou v penzionu Aktiv – také loučení v malém sále. Toho se vždy účastnili zástupci vyhlašovatele a pořadatele a také soubor Krakonoš jak zpěvem krakonošácké hymny, tak i poudačkou z úst Martina Hnyka.

Za bezpečnost pak děkuji sboru dobrovolných hasičů, kteří v divadle bděli nad bezpečností a při besedě s osobností byl jejich zásah velmi užitečný.

V průběhu přehlídky jsme měli i řadu hostů – z Libereckého kraje, z ministerstva kultury, dále hlavního sponzora i zástupce oblastních přehlídek.

Všem velmi děkuji za jejich přínos k celkovému klimatu přehlídky. Zvláště pak Občanskému sdružení Větrov a jeho ředitelce Svatavě Hejralové, Divadelnímu spolku Krakonoš a starostovi Janu Pohankovi. Děkuji též všem, kdo se starali během tohoto hektického týdne o úklid a naše občerstvení, restauraci U Medvěda za obědy a večeře a mistru dortů Zdeňku Tokárovi za sladké tečky ke kávě. Zapomenout nesmím ani na uvaděčky, techniky, šatnáře a další (a nemám to slovo rád), no bylo nás celkem 88.

Poděkování si zaslouží i naši věrní diváci, kteří plnili sedadla velkého i malého sálu.

Josef Hejral, předseda SČDO

 

Na závěr mi dovolte, abych prohlásil padesátou čtvrtou národní přehlídku venkovských divadelních souborů za ukončenou. A už nyní se můžeme těšit na padesátou pátou, která bude od 4. – 12. října roku 2024. Padesátá šestá má připravený termín 3. – 11. října roku 2025.

 

 

 

 

by

Řeč předsedy poroty

Dramaturgie letošní národní přehlídky byla pestrá

Osm dnů na Vysokém uběhlo jako voda. Než jsme se nadáli, je tu poslední den a k němu patří, mimo jiné, abych se ohlédl a aspoň trochu zhodnotil divadelní program přehlídky, která se konala letos už po čtyřiapadesáté. Je to úctyhodné číslo, s kterým se spojuje báječná tradice vynikajících místních organizátorů a milých hostitelů, zapálených divadelníků, setkávání s přáteli od divadla i s divadlem. Kdo nezažil syndrom Vysokého, tak neví, co je to být divadelníkem z ochoty. Ale k programu.

Ten začínal minulý pátek 6. října už dopoledne. Ochotnický soubor Lípa z obce Lípa nad Dřevnicí nastudoval Otčenáškovu novelu Romeo, Julie a tma. Vybral si dramatizaci Hany Burešové a Štěpána Otčenáška pro Divadlo v Dlouhé, která už sama o sobě je kvalitní a neubírá nic z naléhavosti předlohy. Emotivní příběh tragické lásky mezi mladým studentem Pavlem a židovskou dívkou Ester během nacistické okupace je tu zachycen výsostnými prostředky dramatu. O aktuální téma měl tedy soubor postaráno, samotné provedení inscenace vyznívá velmi upřímně, ale místy ještě nezkušeně. A to především v herecké práci.

Ještě týž den večer vystoupil na prkna Krakonošova divadla Divadelní spolek teaTrum z Velkých Opatovic. Přivezl slavný muzikál Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu. Dvaadvacet účinkujících, a to včetně čtyř hudebníků, odehrálo a odzpívalo příběh Nikoly, Eržiky a lidiček z Koločavy s velkou divadelní erudicí ve všech složkách inscenace. Ano, lze nalézt rezervy v režijní, scénografické i herecké práci, ale to jde vždy. Večerní páteční představení nastavilo pomyslnou divadelní laťku kvality hodně vysoko, za což souboru plný sál divadla bouřlivě aplaudoval.

Divadelní soubor Malá Divadelní Kumpanie Kouřim je volné sdružení herců spojené principálem, režisérem i autorem scénářů Martinem Drahovzalem, který pracuje střídavě v Kouřimi, Kolíně, na zámku Kačina i na dalších místech bývalého Kraje Kouřimského. Tato kumpanie se do Vysokého propracovala s inscenací Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech. Volně na motivy Artura Conana Doyle napsal právě M. Drahovzal. Dramatický pokus, jak převést tuto slavnou detektivku na prkna prostřednictvím steampunkové formy s aktualizačními prvky, vyzněl dosti rozpačitě a nejvíc fungoval v samotném scénáři a potom v kostýmní složce. Na jednu inscenaci je to ale zatraceně málo, zvláště když se vše spojí s nedůsledností, nepřesností a chaosem při samotném soutěžním představení.

Martin McDonagh, vynikající britský dramatik a spisovatel s irskými kořeny, už řadu let oslovuje tisíce divadelních tvůrců. Proč tomu tak je, nechme povolanějším. Nicméně jen na tom našem amatérském písečku jsem letos zaznamenal na sedm činoherních inscenací od tohoto autora, a dokonce jednu loutkovou. Do statistického výčtu patří i inscenace DS Kolár z Police nad Metují, který do Vysokého přivezl Mrzáka inishmaanského v režii Jaroslava Součka. Poctivě nazkoušená inscenace spolehlivě převypráví děj. Vyznačuje se dobrým typovým obsazením, jednoduchou scénografií a jedním výborným hereckým výkonem. V celku se však herci a režie spoléhají především na verbální projev a obecné aranžmá, z čehož plyne, že postavy vyznívají příliš jednostranně a ploše. S ideovým vyzněním si soubor zatím moc neporadil.

ŠAMU Štítina je v posledních několika letech stálicí v programu KDP. Je to zásluha kvalitního hereckého potenciálu v souboru, který pracuje kontinuálně, a režisérů Václava a Ondřeje Bendových. Letos se oba pustili do ambiciózního díla, do hudební komedie Miroslava Hanuše, která vznikla na motivy světového bestselleru Allana a Barbary Peasových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Dílo zábavné, v mnoha složkách až brilantní. V tříhodinové inscenaci se střídají činoherní výstupy ve formě didaktické přednášky s živými demonstrátory na téma mentálních rozdílů mezi ženami a muži. Vše proloženo známými písněmi v doprovodu sedmičlenného bandu a vtipnými choreografickými čísly. Prostě revue. Nedostatky tu také najdeme, třeba ta délka představení, hovořili jsme o nich na semináři, přesto chci konstatovat, že inscenace Štítinských patří v kontextu amatérského divadla k tomu výrazně nadprůměrnému.

Hru Pavla Kohouta Kyanid o páté nastudoval Divadelní spolek Vojan Desná – Mladá haluz. Jedná se o komorní příběh pro dvě ženy (které svedly dohromady netušené vazby z minulosti), který se dá vykládat, zda a jestli je vůbec možné se se společnou a krutou historií vyrovnat. Složité téma, otázek mnoho a odpovědí málo. Vlaďka Koďousková a Iva Halamová společně s režisérem Lukášem Frydrychem vsadili na psychologické herectví, se kterým mají zkušenosti a umí ho. Škoda jen, že od začátku hned předznamenávají, že půjde o tragédii. Civilnější herectví, které by umožnilo divákovi fandit chvíli jedné z žen a chvíli té druhé, by nám přineslo větší zážitek ze zajímavé hry.

Divadelní soubor Amadis z Popůvek se už léta věnuje především zábavnému repertoáru, a je proto zdatný na poli komediálním. Ale občas si odskočí i do jiného žánru. Vzpomeňme na jeho inscenaci Plné kapsy šutrů, která byla vysoce hodnocena na KDP v roce 2021. Letos se představil s crazy komedií Jakuba Zindulky Od silvestra do silvestra, napsanou pro dva manželské páry. A bohužel se ukázalo, že i když soubor hrát komedie nezapomněl a odezva v publiku byla slušná, tak hra plná banalit a klišé ukázala své nedostatky v plném světle. Když se hercům daří na sto procent, potom dokážou vady scénáře překonat. Tentokrát se těch kýžených sto procent nedostavilo.

Soubor Stodola ze Sivice zavítal na KDP s hrou amerického autora Jamese Goldmana Lev v zimě, která vychází z reálií anglického dvora v roce 1183. Jedná se o velmi obtížný text plný slovních intrik a pletichaření v boji o moc mezi členy královské rodiny Jindřicha II. Plantageneta. Scénář vyžaduje hodně dobré herce a ještě víc zkušenou režii. Té se ujal Marek Šudoma a podařilo se mu, že inscenace je v rámci amatérského divadla nadprůměrná. Vévodí jí dva výborné herecké výkony v hlavních rolích a jeden v roli vedlejší. Bohužel další postavy tak skvělé nejsou, potřebovaly by od režie více pomoci. Proto do plného lesku inscenaci ještě trochu chybí.

Ludvík Aškenazy v roce 1977 napsal hru Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Je to hra na motivy povídky Egona Erwina Kische Nanebevstoupení Tonky Šibenice. Soubor Na Štaci z Němčic nad Hanou hru pečlivě nastudoval v režii Jaroslava Lejnara, opatřil ji velkou výpravou i dobovými kostýmy. Divák se v příběhu dobře orientuje, vidíme šikovné herce, nakonec i Tonka za svoji dobrotu je odměněna, podle dobové konvence, nanebevstoupením. Jenže Aškenazyho hra je jen zdánlivě takhle přímočaře jednoduchá. Naopak je plná paradoxů. Ale to jsme v inscenaci Němčických bohužel nenašli.

Poslední soutěžní inscenací letošního KDP se stala hra Poprask na laguně aneb Bláznivá komedie v podání jednoho z nejčastějších účastníků KDP, Ořechovského divadla z Ořechova u Brna. Hru napsal podle Goldoniho Vlastimil Peška, stal se jejím režisérem, vymyslel kostýmy i scénu, složil hudbu, jak je jeho zvykem u tohoto souboru už řadu let. A skutečně jsme viděli bláznivou komedii se vším všudy. Spousty scénických nápadů, hereckých gagů, kreativních pěveckých čísel, nápaditá scéna a výsostně temperamentní hádky ve stylu italského venkova, to vše bylo vrhnuto do hlediště v typické ořechovské kvalitě obrovskou silou. Pro někoho možná až moc silnou.

Suma sumárum. Letošní program KDP nabídl deset soutěžních inscenací, čtyři inscenace nesoutěžní a jedno tradiční odpoledne s hostem. Tedy patnáct produkcí, což je v historii KDP asi nejpočetnější ročník. I dramaturgie byla pestrá. Fraškou počínaje přes klasickou činohru, hru ze současnosti, muzikál, revue až po historické drama. Kvalita inscenací byla proměnlivá, to už tak bývá, ale dodám, že letos v průměru nadstandardní. Co potěšilo, že víc než z poloviny jsme tu zaznamenali inscenace s posláním a nejen třeskuté komedie pro pobavení. Věřím, že odklon od pouhé zábavnosti není jen jednorázový.

Vedle hlavního programu tu běžel seminář režisérů SČDO pod vedením Petra Štindla, diskusní seminář KDP – půdičkáři, který vedl Miroslav Král, a také seminář KDP mladým s lektory Marcelou Plíhalovou a Petrem Theodorem Pidrmanem. Každé dopoledne probíhaly rozborové semináře o viděném, ze kterých mám sám za sebe dobrý dojem a doufám, že o to víc i hodnocené soubory a veřejnost. Takže díky, kolegové, Petro Richter Kohutová, Sašo Gregare, Petře Svobodo i Petře Kolínský. I ty, tajemníku, Ondro Bendo. A dále nesmím zapomenout ani na Větrník, zpravodaj KDP, ve složení Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral. A díky patří také Ivu Mičkalovi, který už několik desetiletí přehlídku dokumentuje svými fotografiemi. No a v neposlední řadě děkuji celému přípravnému výboru v čele se Svatkou Hejralovou, že KDP si stále udržuje vysokou úroveň mezi amatérskými divadelními přehlídkami v Česku. A tak volám do všech divadelních stran: „Ať žije fenomén KDP ještě mnoho a mnoho následujících let.“

Jaroslav Kodeš,
předseda lektorského sboru

 

 

by

Carlo Goldoni, Vlastimil Peška: Poprask na laguně aneb Bláznivá komedie

Recenze: Petr Jan Svoboda

Ořechovské divadlo Ořechov u Brna

Pokud někdo viděl Ořechovské poprvé, byl určitě nadšený komediantstvím, múzičností a svébytnou divadelní poetikou. I včerejší dvě představení byla přijata diváky spontánně a s potleskem, který si na závěr vynutil přídavky – evidentně připravené, neboť věřím, že Ořechovští jsou na potlesk zvyklí. Šel jsem se podívat jak na odpolední, tak i na večerní představení, a i když samozřejmě v některých okamžicích to vyšlo lépe odpoledne a v některých naopak večer, musím s radostí konstatovat, že fixace důležitých míst je obdivuhodná a zkušenost souboru se tak projevuje ve všech svých složkách.

Tím ovšem nechci vzbudit zdání, že by se nedalo na dalších reprízách ledacos ještě změnit a zlepšit.

Začnu ale tím, co mě potěšilo a co jsem opravdu jako bývalý kolega herec ocenil. Zpěv a tanec! Je vidět, že právě tyto složky patří k tomu, co se v Ořechově zkouší a piluje nejvíc a na čem si soubor patrně zakládá. Baví mě, s jakou radostí se zejména ženská část souboru vrhá na jednotlivá hudební čísla, baví mě nečekané vícehlasy a baví mě i nápaditá choreografie vyšperkovaná netradičními „tanečními“ rekvizitami, jako je různé kuchyňské nádobí, barevné trubky a třeba i různé hadry, utěrky a ručníky. Tady je soubor evidentně ve svém živlu a „pevný v kramflekách“. Reakce publika ho v tom utvrzují a z vlastní zkušenosti vím, jaký je to doping nejen pro to které představení, ale i pro práci na dalších, podobným způsobem upravených předlohách.

Tím se dostávám k úpravci, scénografovi a režisérovi v jedné osobě – k Vlastimilu Peškovi. Forma, kterou zvolil, je hravá, komediantská a plná nápadů. Bohužel v nehudební časti – tedy tam, kde je třeba projevit jinou technickou zdatnost – řeč a timing (načasování) – tam už v roli režiséra musí hercům pomoct trochu víc a zejména ukočírovat jejich temperament. Je třeba, aby se Tarantule (Daniel Konečný), paní Dýně (Lenka Chybová), ale třeba i Isidora (Libuše Pehalová) a další a další uměli soustředit na kvalitu a srozumitelnost svých replik stejně jako například patron Toni (Petr Sekanina) nebo jeho žena paní Pasqua (Veronika Pečinková), kterým rozumíme nejen každou repliku, ale kteří neztrácejí přehled o replikách svých kolegů a včas a přesně pointují tu kterou scénku či dialog.

Samostatným problémem je vděčná role patrona Fortunáta (Karel Hegner). Tady je opravdu nutné připravit jeho komickou mluvu slabiku od slabiky a velmi dobře načasovat jak překlady jeho ženy, tak i reakce těch, kteří „nerozumí“, ale kteří za chvilku pochopí. Postavy na jevišti mohou pochybovat, ale divákovi se musí dostat vtipné vysvětlení vždy a vždy v něm musí vzbudit pochvalnou reakci. Pokud však nerozumí a nepochopí, je postava Fortunáta jen jakousi komickou figurkou a jeho řeč se pak stává opravdu nesrozumitelnou. A to je u herce Hegnerových kvalit škoda. Na řadě míst se to daří, a tak jsem přesvědčen, že pokud se Fortunáto a režisér u těchto replik zamyslí a dotáhnou je k přehlednějším a působivějším pointám, tak nejen postava, ale i celé představení získá na kvalitě. Je to opravdu velmi vděčná role a v Národním divadle se na Fortunáta pana Ladislava Peška vzpomíná dodnes.

Zmiňovat se o hudební složce je u souboru z Ořechova patrně nošením dříví do lesa, ale kapela šlape a využití tuby nejen jako součást doprovodu, ale zejména k rytmizaci některých scén, je skvělé, a nakonec i okostýmování a spoluúčast hudebníka na jevišti zapadá do celé poetiky představení.

Na každém představení najdou recenzenti chyby a každé představení je zákonitě má. I já bych zde mohl sepsat, co se nepovedlo, kde představení kulhá, kde by mělo dostat „nožičky“ a kde bychom naopak rádi přibrzdili a pokochali se hereckým uměním, nápaditou režií či překvapivou scénou. Já vyzkoušel návštěvu dvou repríz – každá byla trochu jiná, ale každá mě bavila.

Takže choďte do divadla častěji – a uvidíte, že to stojí za to!

by

Koncert Alberta Frosta

V sobotu 14. 10. 2023 od 13:30 proběhne před divadlem Krakonoš koncert jihoafrického bluesového kytaristy Alberta Frosta v doprovodu Antonína Jíny na bicí a Jakuba Hlobila na hybridní kytaru.

Přijďte se zaposlouchat do krásných tónů.

by

Ludvík Aškenazy na motivy Egona Erwina Kische: Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem

Recenze: Petra Richter Kohutová

DS Na Štaci Němčice nad Hanou

Divadelní soubor z Němčic nad Hanou byl založen pod názvem Divadelní soubor mladých v roce 1969. Když členové o dvacet let později dospěli, přejmenovali se Na Štaci. Viděli jsme je ve Vysokém v posledních dvaceti letech několikrát – s tituly tak rozdílnými, jako jsou pohádka Jak přišla basa do nebe, dramatické dialogy shrnuté Felixem Miterrerem do titulu Návštěvní doba či Clémentova situační komedie Ani o den dýl! Je příjemné, že kromě standardních komedií či pohádek se soubor pouští i do těžších kusů s výraznou výpovědní hodnotou (viz Převýchova v díře, dramatizace autobiografického románu Ladislava Vrchovského), v dramaturgii divadla pro děti nacházejí neotřelé tituly (viz Loupež v Toweru – variace na Walliamsovu Babičku drsňačku).
Historie letošního němčického titulu je pozoruhodná sama o sobě. Morytát o ženě, jež se stane útěchou poslední noci usvědčeného vraha, poprvé zachytil novinář Egon Erwin Kisch v povídce Nanebevstoupení Tonky Šibenice v roce 1921. Zda vyšel ze skutečné události či z vlastní fantazie, nevíme. První dramatizaci pořídil ještě ve dvacítkách Emil Artur Longen pro kabaret Revoluční divadlo, existuje verze Olgy Walterové (uváděná pod názvem Tonka Šibenice), Miloše Macourka (Racajda) nebo ta hraná Němčickými z pera Ludvíka Aškenazyho (Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem). Existují také tři české, potažmo československé filmy. Mezi slavné divadelní Tonky patří Gabriela Wilhelmová či Jitka Sedláčková, mezi ty filmové Jiřina Šejbalová nebo Aňa Geislerová.
Příběh se tváří jako jímavý, ale uvnitř má skryté drápy, a to prakticky od první Kischovy verze. Ludvík Aškenazy je dokonce posílil – posunul příběh do roku 1910, do doby blížícího se celosvětového konfliktu, který posunuje Tončinu osobní tragédii do zcela jiného kontextu. Aškenazyho verze je výpovědí o cestě do pekel, co je dlážděna dobrými úmysly, o lžích milosrdných i smrtících, a především o pokrytecké morálce společnosti (příznačná je stále opakovaná replika madame o „nut-nosti udržet si dobrou pověst“ – rozuměj dobrou pověst bordelu). Tonku, která projevila soucit a lidskost, zavrhnou a opustí úplně všichni, byť z různých důvodů. Nejen depresivní snílek Kuno, bordelmamá, kolegyně animírky i Bláža, všichni, jimž všem vytrhla trn z paty. Ale i anděl a ti, kteří „byli při tom“. Přichází, když ne o lásku, tak alespoň o naději na lepší život, o domov, zaměstnání, přítelkyně, zastání i spásu…
Mísí se zde vysoké s nízkým a humor s drsností. Dobře napsané, přesně konturované postavy, role, v nichž je o čem hrát (Tonka je jen jednou z nich), dělají z Aškenazyho tragikomedie titul atraktivní i pro amatérské soubory (naposledy byla k vidění tuším v divadle Brod).
Vytčeno před závorku. Je skvělé, že se divadelní spolek rozrostl o nové členy, má nového režiséra a ambici a vůli dělat divadlo s výpovědní hodnotou „rozpoutávající karneval emocí“. Patrová scéna s dobovým zařízením včetně křišťálových lustrů je impozantní – ostatně důkazem bylo divácké „ach!“ po prvním otevření opony. Stylové jsou detaily – stínítka lamp, karafy, tác se závinem, krabice na klobouky… Obsazeny byly přesné typy, Petra Konečná skutečně disponuje tím, co kolega Kodeš nazývá „decentní smyslností“, Miluše Poláčková v roli Blaženy Peterkové alespoň naznačuje smysl pro nadsázku, Jiří Vrba coby komisař Flixner vypadá jako Jiří Adamíra v Panoptiku Města pražského. A inscenaci doprovází velmi pěkně pojednaný program.
Tvůrci z Němčic v něm deklarují záměr zobrazit Salon Diamant jako dnešní svět, nabídnout divákovi výpověď o „horlivém přístupu splnit vyslovené přání či myšlenku zločince v souladu s trendem doby“ a o tom, že právě ti, kteří tak činí, „nerozlišují, zda lidé jednají v dobrém úmyslu či nikoliv“. Bohužel prakticky vše zůstává pouze v rovině záměru, který není naplněn.
Úpravami textu a zejména rezignací na ironickou stránku předlohy se Němčickým podařilo udělat z Pravdivého příběhu sentimentální historku bez přesahu. Nepomáhají ze strany režiséra nedostatečně definované řídící úkoly v té či oné situaci. Viz např. Kunův odchod po Blážině „sebevraždě“ – není to rozevlátý a roztomilý odchod za blíže neurčenými povinnosti do kasáren, ale zběsilý úprk před problémy, vždyť při zdánlivém Selbstmordu byla použita jeho služební zbraň… Někde se hraje příliš obecně – dámy v Diamantu nenaplňují ani záměr představit různé národnosti (kromě Jitky Borovičkové), ale vlastně ani záměr představit lehké ženy, jejich motivace a způsob existování; spíš jsem měla pocit, že jsme se ocitli v dívčím penzionátu těsně po večerce. V mnoha případech jsme svědky jednání tak nekonkrétního, že vlastně postrádá smysl a doslova křičí „všechno je jenom jako!“ – nejjednodušším příkladem je předstírané uklízení u Bláži. Někde je smysl zamlžen, protože se tvůrci nerozhodli, jak to vlastně je, nebo to nedokázali sdělit (jak přišla bordelmamá na to, že komisař trpí bolestmi nohou? A proč se Tony stydí, že má dvaatřicet klobouků?). Nehledě na velké množství nelogických věcných informací (pan Černý do salonu Diamant asi přiletěl – jinak nechápu, jak se tam dostal; Tony na sobě nemá „krajkové nedbalky“; tak je ta polívka studená – nebo horká?; a kde se ve vězení vzala „slečna nevěsta“?). A chybí nadsázka a humor, bez kterého tahle naivní historka působí až podpásově sentimentálně a vlastně dost trapně.
Někdy se při divadelní práci necháme příliš unést obecnými představami. Někdy máme nápady a bohulibý záměr, ale schopnost je využít a naplnit pokulhává. Přejme Němčickým, ať si z práce na Pravdivém příběhu vezmou především tu pravdivost. A určitě se příště povede lépe.

by

James Goldman: Lev v zimě

Recenze: Jaroslav Kodeš

Divadlo Stodola Sivice

Hra amerického autora Jamese Goldmana Lev v zimě vznikla v roce 1966 (u nás poprvé hrána v Hradci Králové 1988 v režii M. Taranta), poměrně věrně vychází z historických reálií rodiny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, neboť líčí postavy na základě známých faktů. Jejich osobnostní charakteristiky a detaily z jejich života jsou však autorovou fikcí. Ocitáme se na hradě Chinon, kam král Jindřich povolal své tři syny, aby jim sdělil, kdo se stane jeho nástupcem na trůně. A také je tu přítomna vězněná Jindřichova manželka Eleonora Akvitánská. Nejmladší syn Jan je jeho tajným favoritem, jedná se o budoucího krále Jana Bezzemka. Jeho nejstarší syn Richard, budoucí král Richard Lví srdce, je naopak favoritem královny Eleonory. Prostřední syn Geoffrey nemá důvěru ani jednoho z rodičů, ale je o něm uvažováno jako o kancléři budoucího panovníka. Do tohoto propletence rodinných zájmů se dále zaplétá mladičký francouzský král Filip II., který zde hledá nejvhodnějšího kandidáta pro své plány do budoucna. A vše ještě komplikuje Jindřichova milenka, francouzská princezna Alais, sestra Filipa.

Goldmanova hra, i když drama, se hodně blíží žánru konverzační komedie, kde má své místo láska, žárlivost, nedůvěra i strach.  Lev v zimě se vyznačuje konverzační brilancí, přitažlivými historickými reáliemi a neustálými dějovými zvraty. Změny v postavení jednotlivých figur vůči sobě připomínají partii šachu, jejímiž hlavními hybateli je ústřední královský pár, znepřátelení manželé. A to vše klade vysoké nároky na herecké dovednosti každého z protagonistů. Schopnost herců přesně plnit průběžným jednáním záměry a touhy svých postav, to je základ, bez kterého se žádná dobře připravená inscenace této hry nikdy neobejde. A zvláště pak úspěch přímo stojí a padá s obsazením hlavní dvojice.

A Sivičtí takovými herci disponují. Tedy aspoň v oné ústřední dvojici. I když představitele Jindřicha II. bychom si dovedli představit staršího a trochu víc stářím fyzicky sešlého, než je představitel této role, velmi zkušený a herecky vybavený Martin Hanák. Zvláště když se na věk postavy několikrát upozorňuje v textu a také věkový rozdíl od jeho synů není tak velký. Bylo by to uvěřitelnější. Martin hraje Jindřicha energicky, bojovně, výborně artikuluje, ale současně málo unaveně vzhledem k jeho vladařským zkušenostem při rozšiřování říše. Však si v textu tato postava povzdechne, že už je unavena životem. Zato Klára Havránková v postavě Eleonory svojí typologií, gesty i herectvím naprosto odpovídá mojí představě o královně a milující matce. Její výkon je velmi plastický a sděluje mnoho vrstev této odvržené ženy a matky, vězněné králem už deset let. Její monolog u zrcadla je skvostně zahraný. Je radost se dívat, jak to Kláře hraje.

Potom tu máme tři syny, každý z nich chce být králem. František Kašpárek je odpovídající typ pro nejstaršího Jindřichova syna a hraje Richarda především přes základní vnější charakteristiku vojáka, který nehne ani brvou, postrádá výraznější emoci a stojí vždy rozkročmo. Ale o tom, že je homosexuál, který tuto orientaci zakrývá velkou brutalitou, se mnoho nedozvíme a přitom by naznačený rozměr dodal postavě na tajemství a barvitosti. Prostředního syna Geoffreye se snaží hrát Tomáš Sedlář více z vnějšku. Jen ze slov se dozvíme, že je zneuznaný a podceňovaný syn, který má být na rozdíl od bratrů možná i chytrý, ale současně až chorobně nešťastný ze své pozice v rodině. Vystihnout složitost tohoto charakteru v rámci struktury hry zdá se být zatím nad jeho herecké dispozice. Podobně je tomu i u Jiřího Plevy, který představuje Jana, nejmladšího z bratrů. Ani on příliš věkově neodpovídá roli, kterou má ztvárňovat. Představitel by měl být věkově přibližně stejně starý jako herec Filipa. Potom by se mu asi lépe hrály ukňourané repliky rozmazleného, ale slabošského fracka, který se nenaučil ani mýt. A také by bylo logičtější, proč mu vůbec chce Jindřich věnovat korunu a svoji milenku Alais. Asi proto, že se slabochem si snadno poradí i v budoucnu a nikdy neztratí svou Alais.

A ještě tu máme jmenovaného Filipa II., respektive jeho představitele Filipa Fajta. Je zajímavé, jak si tento mladý herec poradil s postavou, která ví, co chce, a která se umí rychle orientovat v nástrahách královského dvora, aniž by se sama příliš odhalila. Ve scéně se závěsy je velmi přesvědčivý. Jen si musí dát pozor na příliš hlasitý projev, křik. Hlas ztrácí přirozenost, je tu nebezpečí překřiknutí hlasivek.

Jak už bylo napsáno, Sivičtí sáhli po neobyčejně těžkém textu. Těžkém pro herce a velmi těžkém pro režiséra. Herecká zkušenost tu sama o sobě nestačí. Režisér Martin Šudoma už připravil pár inscenací, domnívám se však, že před tak ciselérskou prací, kterou vyžaduje tato hra, ještě nestál. Hru určitě dobře promyslel, s herci prodiskutoval jejich charaktery a motivace pro jednání, zvolil žánr inscenace, vymyslel aranžmá, pracoval se světly i se scénickou hudbou vcelku dobře. Ale jak pomoci hercům zveřejňovat jejich postoje a emocionální stavy v rámci komplikovaných situací přetvářky, lhaní, pletichaření, ale i pravdivého citu, tak toto zatím nezvládl. A zvláště v prvním jednání. Druhé je přehlednější, neboť příběh se už rozeběhl. V tom prvním se dlouho pomyslně rozdávají karty a my bychom potřebovali vždy vidět, jak se rozdávají, kdo má v každé sekundě hry navrch, komu se nedaří, kdo vyhrává, ale hlavně se potřebujeme vyznat ve strategii a zvratech. Bez drobné práce se spoustou domyšlených mizanscén to nepůjde. Už jenom s příchody a odchody postav z jednotlivých situací by bylo potřeba něco udělat. Takhle mnohdy postavy přicházejí nemotivovaně, vlastně jakoby bezdůvodně. Odpověď, jak přijít a s jakým pocitem, pochopíme vzápětí ze slov, ale takový příchod je potřeba udělat dřív, než se to řekne.  K tomuto nedostatku přispívá v prvním jednání ne moc šikovné scénické řešení prostoru a jeho topografie.

A pak je tu samotný závěr inscenace, který režisér asi chtěl udělat jako smířlivou idylku. Chlapci jsou propuštěni a král s královnou odcházejí vzadu v pravdě a lásce pryč, co? Opravdové smíření? Anebo se zase jedná jen o přetvářku a vše pojede dál ve starých kolejích?  To nebylo ze včerejšího představení jasné.

Je potřeba konstatovat, že v zápase Sivických se Lvem v zimě není vítěze ani poraženého. Vzniklý jevištní tvar nepostrádá nápady, emoce, dobrý temporytmus, napětí, slušné scénické řešení, jeden vynikající herecký výkon a dva velmi dobré. Ale to na celou inscenaci, na skutečný a celistvý divadelní zážitek nestačí.

by