Recenze: Petra Richter Kohutová

ŠAMU Štítina

Štítinská akademie múzických umění se zrodila v severomoravské obci zvící dvanácti set obyvatel na počátku tisíciletí, hned v roce 2002 uspořádala přehlídku Štivadlo a zároveň se svým debutem, Procházkovou komedií S tvojí dcerou ne v režii Václava Bendy, postoupilo na KDP. Od té doby se ve Vysokém s vlastní inscenací objevila partička shromážděná kolem rodiny Bendových desetkrát, což je za dvacet let velmi slušné skóre; třikrát také získala nominaci do programu Jiráskova Hronova. Repertoárově se orientuje na komedie a jiné lehké žánry; viděli jsme od nich detektivku (Agatha Christie: Past na myši), černou komedii s temnějšími tóny (Antony Neilson: Lháři), několikrát ukázky současné české dramatiky, pocházející z vlastních zdrojů či od ochotnických kolegů (Jaromír Břehový: Zátiší s loutnou, Václav Benda: Malá klavíristka podvodnice, Kazimír Lupinec: Upokojenkyně). Předloni ve Vysokém bavila dvojice Andersonových aktovek, uváděná pod souhrnným názvem Víš přece, že neslyším, když teče voda; Václav Benda režíroval Ondřeje Bendu ve Stopách holubic, Ondřej Benda režíroval Václava Bendu v Já jsem Herbert, a aby si to zpestřili, nechali doma herečku a s Václavem Bendou partneřila na místě angažovaná Eva Kodešová. Vloni zase herečku účinkující ve Fosterově Fantastické ženě doma nenechali a Lenka Ferenz se stala nositelkou ceny za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky.

Letos, při své jedenácté účasti na vysocké přehlídce, Štítinští (přes Štivadlo a porotu ve složení Tomáš Hradil, Pavel Dorazil a Juraj Háder) přivezli komedii se zpěvy – či komediální revue, chcete-li. Mimochodem, tento žánr je oblíben třeba v chebském divadle, v úpravě semaforských Klarinetů zaznívá z jeviště: „Co je vlastně revue? Nikdo tady nevue…“ Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je dramatizací bestselleru Allana a Barbary Peasových, instantní humoristické příručky o partnerských vztazích, o níž se již v roce 1998 psalo, že „přibližuje nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví“.  U nás vyšla poprvé v překladu Marty Rottové v roce 2000 a od té doby ještě třikrát. Kromě toho se jí zmocnil muž mnoha talentů Miroslav Hanuš a v rámci své „trilogie nedramatizovatelných dramatizací“ ji (po Rostenově Pan Kaplan má třídu rád a Fulghumově Drž mě pevně, miluj mě zlehka) převedl do jevištní podoby v Divadle ABC a loni, značně upravenou, v Divadle na Fidlovačce.

Uvedení tohoto titulu znamená pro Štítinské několik prvenství (na to, že rádi zkoušejí něco nového, byť v oblasti vymezené mantinely interpretačního divadla, jsme ostatně zvyklí). Zde se poprvé pustili do divadla, které hraje, zpívá a tančí, poprvé předvádějí ve Vysokém své pěvecké a muzikantské schopnosti přímo z jeviště. Poprvé se na jejich inscenaci podílí choreografka (Silvie Hříbková, která odvedla velmi dobrou práci). Naopak nikoli poprvé ve své osobě Ondřej Benda spojuje trojí funkci – kus režíroval, podílel se s Tomášem Konečným na scéně a zároveň hraje jednu ze stěžejních rolí, Testosterona. A také poprvé délka jejich inscenace přesahuje tři hodiny. Hráli dvakrát: strávit třetinu svého denního bdělého stavu na jevišti, totálně při věci, soustředěně, k tomu v pohybu je přinejmenším respektuhodné.

Abych to neprodlužovala. Za mne jsme byli svědky divadelní události v pravém slova smyslu – přinejmenším v kontextu amatérského divadla. Za prvé: vybrali si předlohu, v níž Miroslav Hanuš nabídl pro zdánlivě nehratelný materiál dobrý inscenační klíč a vtipnou základní situaci, jež je pro revue jako stvořená. Za druhé: předloze naprosto beze zbytku uvěřili, téměř ji neupravovali, ale věnovali velkou péči každé situaci, každému číslu, každému gagu. Co se týče songů, jeden vyměnili, některé mírně zkrátili, ale zachovali jejich obsah i pořadí. Za třetí: obsazeny byly přesné typy, vesměs ze štítinských zdrojů. Kapela Denyho parťáci byla vytvořena ze spřátelených muzikantů pro potřeby inscenace. Mezi představiteli rolí nejsou žádní profesionálové, naopak jsou mezi nimi čtyři ženy a dva muži, kteří víceméně stojí na jevišti poprvé (a až popadnete dech, zkuste si tipnout které a kteří). Přitom souhra je přesná, také schopnost být stále při věci, reagovat i mimoslovně, pointovat. Za čtvrté: přičítám dlouholeté zkušenosti, vůli a pedagogickým schopnostem režiséra a jeho týmu (choreo-grafce a… proč není v jinak profesionálně zpracovaném programu jmenován korepetitor???), že dokázali vystavět situace tak, že v nich všichni působí velmi autenticky, naplňují je jednáním fyzickým i slovním, a to SPOLEČNĚ. A konečně za páté: množství investované energie do zkoušení a následně do každého uvedení, a to od všech bez výjimky, je dechberoucí.

Samozřejmě podmínkou je, že jako divák přistoupím na fakt, že jde o lehký žánr, od něhož hluboké poznání ani divákovo přemýšlení o tom, co tím chtěl autor či inscenátoři říci, nelze očekávat. Samozřejmě lze mluvit o tom, co mohlo být přesnější nebo co tak úplně nevyšlo. Ale za sebe si v této chvíli (hodinu po konci představení) jen zpřítomňuji to, co mne pobavilo nejvíce: Doktorovo houslové číslo! Co nám zbývá! Svačina! Sex Bomb a splašený Estrogen!! Stržený závit!! A hlavně – MÁSLO!!!

Jediná drobná výtka. Na ŠAMU trochu nevědí, kdy přestat. Nikdy jsem se při sexu nenudila tolik jako v závěru večerního představení.

Recenze: Jaroslav Kodeš

DS Kolár, Police nad Metují

Martin McDonagh je současný britský dramatik irského původu, který se ve svých hrách velmi často inspiruje irským venkovem, jeho drsností danou tvrdou historií silně katolické země, její geografickou polohou ležící vedle protestantské a vzdělanější Anglie, kulturou vycházející z lidových tradic zemědělského a rybářského způsobu života. Života na odlehlých místech ostrova, odkud permanentně století co století emigruje inteligence v touze po lepším životě.  Sám se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházejí z Irska. On sám trávil pravidelně léto na západním pobřeží ostrova, kde se seznámil se svérázným místním dialektem, který později použil ve svých hrách.

Hra Mrzák inishmaanský patří do tak zvané Aranské trilogie (doplňuje ji Poručík z Inishmoru, Smrtky z Inisheeru). Trilogie je nazvána podle souostroví Aran, což jsou tři ostrovy (Inishmore, Inishmaan a Inisheer), ležící na západním pobřeží irské pevniny v Galwayské zátoce. Ostrovy jsou posety památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. A dramatika inspiroval způsob života místních lidí. Na ostrovech se dosud mluví výhradně irsky a ještě na počátku 18. století zde díky izolovanosti od pevniny přežíval poměrně primitivní způsob života. Hra se sice odehrává až v meziválečném období (1934), nicméně některé prvky tohoto způsobu života tu najdeme stále.

Hry Martina McDonagha se vyznačují scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy až groteskní nádech. A to asi přitahuje inscenátory, jak na současné profesionální scéně, tak i na té amatérské, kde jsem jen letos zaznamenal dvakrát Mrzáka inishmaanského, třikrát Krásku z Leenane a dvakrát Pana Polštáře. O něčem to svědčí, co současné tvůrce k McDonaghovi táhne. Možná to, že jim jeho hry nepřipadají v dnešní době nudné, neboť výstižněji odrážejí náš pocit ze šíleného světa kolem nás.

Vybrat si kteroukoli McDonaghovu hru, u Mrzáka to není výjimka, nadchnout se pro ni je ovšem jedna věc. Druhá pak porovnat se s ní, neboť to není vůbec jednoduché. Souboru z Police nad Metují se to podařilo pouze z poloviny. Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti vcelku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla. Začnu tím nejjednodušším. Přestavby mezi obrazy včera tak nějak drhly, a to jak od těch, co měli se scénou manipulovat, tak i od zvukaře a osvětlovače. Souhra těchto lidí se moc nekonala. Další problém vidím v rozmazaných koncích obrazů a také v neorganicky, zvnějšku začleněných důrazech na národnostní problematiku. Zřetelnější artikulace herců by také nebyla na škodu. Co je však zatím v plenkách, je nedostatečné jevištní jednání všech aktérů. A to zvláště těch, kteří mají méně zkušeností. Režisér nevede herce k tomu, aby jednali – zviditelňovali, o co jim v příslušný okamžik jde. Nechává je vlastně jen říkat text, posouvá je po jevišti, aby bylo na ně vidět (v několika případech nešikovně) spoléhaje se na to, že to stačí. Slyšíme tak jen slova a vnímáme zase jen slova s nějakou přibližnou intonací. A přitom by herci potřebovali dostat činnosti, úkoly, které by více odhalily vnitřní svět postav a jejich charaktery. V takovém aranžmá, kterému se říká významové, které už samo o sobě nese nějaké sdělení o vzájemném vztahu postav, jejich náladách, postojích, touhách, přáních, a to tak, aby to pomohlo divákům vidět přesný význam slov. Ve výsledku by to umožnilo hercům plastičtější projev, který bude přirozenější a divákům dá šanci více proniknout do smyslu příběhu.

No a poslední problém, kterému se soubor a režie nevyhnula, je výklad inscenace. Jaké má téma. Jednodušeji, o čem se to hraje teď a tady. Domnívám se, že to, co se píše v programu k inscenaci (mimochodem velmi pěkném), že mezi námi možná žije daleko víc a větších mrzáků = duševně postižených než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný, je pravda. Jen inscenace toto téma málo akcentuje.

Je dobře, že se soubor Kolár z Police nad Metují utkal s tímto velmi kvalitním textem, respektive s autorem, který patří do top skupiny světových divadelních autorů. A i když inscenační výsledek není jednoznačný, už samotný proces zkoušení a přemýšlení nad textem musely být velkým dobrodružstvím, které soubor, herce i režiséra do budoucna velmi obohatilo.

Recenze: Alexandr Gregar

Malá Divadelní Kumpanie Kraje Kouřimského

Co nám nadělí příští století… V inscenaci Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech (nebo na Blatech?) je to závěrečná a zásadní otázka, která se ovšem týká století již minulého. Tedy dvacátého, protože text Martina Drahovzala neopomenul ani našeho prvního (československého) prezidenta Masaryka či vynálezy nejen ze století páry… Spoustu dalších bonmotů a slovních i myšlenkových perel jsme za sobotní večer slyšeli spoustu, některé nápaditě, zřetelně (a přesně) vypálené na komoru, jiné, bohužel, se jen tak krčily…

Inscenaci provázely dobré reference předchozích představení, ostatně Drahovzalovy autorské opusy i jeho režijní a herecký podíl (i já je tak pamatuji před již mnoha léty) vždycky slibují zábavný zážitek. I jeho adaptace románu A. C. Doyla, respektive jakýsi palimpset, tedy nové dílo na původním materiálu, nabízí vtipnou a humornou variantu známé detektivky. Také, a samozřejmě v hororovém hávu, v němž o děsivé situace není nouze – o mlhu na blatech, o srdcervoucí psí vytí či střelbu nevyjímaje. A vše je prostředkem pro rozehrávání komických situací, které vycházejí z různých nedorozumění, jak se na detektivku sluší. Drahovzalovo autorské zpracování nabízí nové a často nečekané souvislosti, dokonce jakési komiksové struktury a formy, které jsou zdrojem bonmotů a ironických point (hlavně ale ve slovním projevu), a v řadě případů také v aktuálních souvislostech, v současném i dobovém kontextu, který divák se smíchem kvituje, resp. mohl by, či více by mohl, kdyby dostal příležitost…

Tady, bohužel, je třeba poukázat na ne úplně vědomé a přesvědčivé režijní i herecké zpracování, které (především snad usilovnou snahou o komický efekt) často ztratilo načasování, ten kýžený „úder na komoru“. A proto mnohé vtipné (a dobře napsané) pointy nezabraly, jak by mohly a měly, zůstávalo často jen u interpretace textu – a bohužel nikoliv v existenci a fungování situací…  Důvodů může být více, od onoho hereckého zpracování (a jasnější dikci) až po srozumitelnost v jednání postav – tedy, o co běží, co „tím autor (herec) myslel“… A možná, že autor Drahovzal už neměl tolik energie, aby i jako režisér představení dohlédl na ono jasnější a přesnější řešení situací, na míru a způsob hereckého zpracování, na souhru… Sám svou postavu zvládl výtečně a statečně mu také sekundovali představitelé Holmese, dr. Mortimerové či Beryl Stapeltonové…

Autor Drahovzal je ironik – a tuto svou povahu projevuje nejen v textu, ale do jisté míry i ve výběru hudby, která reflektuje nejrůznější textové a dobové narážky (včetně nesmyslné, ale o to půvabnější slovenské písně v „nečekaných“ souvislostech, v odkazech na Bacha, Mozarta či Čajkovského). Ale hlavně v půvabně působících aluzích (Čechovovy Tři sestry, Strašidlo canterwillské či Vysoká hra patriotů, jmenujme alespoň některé z mnoha), některé zřejmě publikum ani nedešifrovalo… Půvaby textu oscilovaly i na tak drobných slovních hříčkách jako (cituji možná nepřesně) např. „tady taky mají psa-cí stroj“, vysloveno s pauzou – poezie!

Škoda, že jsme – snad jen v tomto konkrétním představení – museli řadu přesnějších a významově důsledněji zpracovaných dramatických situací či dialogů obtížně dešifrovat, luštit, říkat si, to by byla pecka, kdyby ten bonmot vyšel, ta situace měla pointu… Text se často rozmělňuje v množství informací, které, pokud není výraznější (a logičtější) herecké zpracování, ztrácejí na působivosti (a zábavnosti) a dokonce možná i prodlužují (pocitově) délku představení, jak se to někdy stává počasí…. Přes to všechno se velká část publika určitě bavila náramně. Odpověď na otázku z úvodu tohoto drobného zamyšlení nad vysockým představením už vlastně taky známe a optimismem právě nevyniká…

Recenze: Petra Richter Kohutová

DS teaTrum Velké Opatovice

Poslyšte Baladu pro banditu…

Novinář a spisovatel Ivan Olbracht procestoval ve třicátých letech pěšky Podkarpatskou Rus a, fascinován tímto krajem, jeho atmosférou a legendami, napsal knihu o zbojníku Nikolovi Šuhajovi.

V roce 1974 vydali sourozenci Ulrychovi desku, která se stala kultem a odstartovala jednu z linií divadelních zpracování šuhajovského příběhu – té linii, která využívá hudbu Petra Ulrycha. Poprvé se tak stalo v osmdesátkách v Uherském Hradišti, naposledy v Liberci vloni, nejslavnější je asi Koločava brněnského Městského divadla.

Když se v roce 1975 konala premiéra činoherního muzikálu Balada pro banditu v brněnském Divadle na provázku, pod libretem byl podepsán režisér inscenace Zdeněk Pospíšil. Skutečným autorem byl Milan Uhde (mimochodem, jeho Rozpomínky aneb Co na sebe vím se čtou skvěle a mají je i ve vysocké knihovně), hudbu složil fenomenální brněnský skladatel Miloš Štědroň. Byla odstartována druhá linie divadelního uvádění šuhajovského příběhu, která má silné zastoupení i mezi ochotníky (od pražské Lucerny přes ochotníky z Hvozdné v roce 2005 po pardubický Exil před deseti lety).

Režisér inscenace DS teaTrum Pavel Petrželka si zvolil „provázkovskou“ předlohu. Velkoopatovičtí se nepokoušejí experimentovat, ani materiál výrazným způsobem upravovat (i když do jisté míry rezignovali na magický rozměr a konflikt pohanství s křesťanstvím, který může být jedním z témat). Pietně, přesto po svém a s vědomím, nač stačí jejich schopnosti, vyprávějí čistě divadelními prostředky příběh „o veliké lásce a ještě větší zradě, o lidské slabosti, ale i o naději“. A jejich inscenace je v amatérských podmínkách nadprůměrná, se zřetelně vystavěnými situacemi, s čitelným názorem a s vyrovnanými hereckými a pěveckými výkony (o velmi dobré úrovni Koločavabandu nemluvě). Pro mne je poměrně zásadní, že od volyňského uvedení ušel soubor velký kus cesty směrem k dokonalému tvaru a zlepšil se v souhře a gradaci inscenace. Najednou získal opodstatnění i formát divadla na divadle, který působí přirozeně a dává prostor pro ironický komentář určitých věcí.

Ale…

Ne všechny situace byly rozehrány se stejně výraznou mírou invence. Vedle zvládnutého věšení prádla Eržikou při návratu Nikoly (včetně ironické asistence představitele Drače při držení tyče), situace loupení (která choreograficky cituje film – ale ospravedlňuje ji herecký výkon Davida Loukoty a zcizovák pracovně zvaný „facka“), rvačka končící Kubešovou smrtí nebo zavraždění bratří Šuhajů jsou výstupy, které působí operetně – účinkující se zastaví a s pohledem do diváků zazpívají, případně se odehraje taneček bez důvodu plynoucího ze situace…

Ale… Výprava je přinejmenším diskutabilní – nevyvážená scéna a sporné rekvizity. Na jedné straně stůl pověšený nakřivo – hezký znak, navíc sloužící jako rámec četnických scén. Na straně druhé palisáda – jejíž význam herci svým jednáním neozřejmují; zdá se, že je tam jen proto, aby se měli kam schovat před dalším výstupem. Četnická stanice a také prostor, který zabírá kapela, je natolik rozsáhlý, že většina příběhu se musí odehrát na třetině jeviště. K tomu kapela v rustikálních kostýmech, ale s moderními pultíky, kotel ala pohádka o malé čarodějnici, bytelná sekera při sekání dříví a umělohmotné sekery Uhrina a Derbaka… Kostýmy naopak působily stylově s jedinou výjimkou – a tou byla (emo)Morana: moderní martensky působily cizorodě, navíc ji špendlily k jevišti a Anežce Hegerové při pohybu příliš nepomáhaly.

Nicméně… Hudební nastudování Petra Prossera a Jiřího Gužíka je hodno obdivu a výkon Koločavabandu (ve složení Martin Dušek – kytara, Pavlína Langerová – housle, Pavel Langer – kontrabas a Petr Prosser – bicí… kampak se nám podělo banjo?) je přesně tou osou, kolem které se představení otáčí.

Účinkující si vedou s velkou hereckou suverenitou. Drží základní fyzické charakteristiky, od postoje přes způsob pohybu včetně chůze, způsobu mluvy… Z víceméně vyrovnané plejády hereckých výkonů bych ráda vyzdvihla Alexandru Komárkovou jako Eržiku, Jakuba Říkovského jako rotmistra Kubeše, Martina Moučku jako Velitele četníků, již zmiňovaného Davida Loukotu jako pošťáka, Laca a především Juru Šuhaje – a samozřejmě Petra Pavlase jako Nikolu (mimochodem, okouzlilo mě, s jakou grácií a přirozeností vykázal kolegu, který mu omylem vešel do výstupu).

Otázkou k diskusi je také téma. V „provázkovské“ inscenaci byla akcentována nesvoboda jako životní pocit, či přesněji touha po svobodě, po možnosti „jít svou cestou, ať vede, kam chce“, také téma protiválečné (reprezentované mnohokrát citovanými kytarami místo pušek). U Balady DS teaTrum jsme mluvili o obci – společenství lidí, které ovládají korupčníci a hlupáci; o potřebě řádu, byť reprezentovaného elitami, o nichž si myslíme své; o ženách, které jsou v pozadí všeho (nejen v případě Eržiky, ale pozoruhodná je také úloha Derbakové, Vageryčové, Morany… – bohužel se to úplně nepovedlo u čarodějnic). A samostatným tématem je radost z pospolitosti a ze hry, která z inscenace Velkoopatovických jednoznačně čiší a je jejich největší devizou.

Půlstoletí s Baladou pro banditu vedlo až k postupnému vzniku legendy o Baladě, jejímž nositelem je třeba režisér Vladimír Morávek (za pozornost stojí dokument Bandité pro Baladu, k vidění na DAfilms.cz). A následně také ke smutnému odcházení této legendy, která jako by se ztotožňovala se smrtí romantiky – viz letošní inscenace souboru VAD Kladno, jejíž vznik započal návštěvou Koločavy těsně před vypuknutím ukrajinské války. Velkoopatovická inscenace je respektuhodnou poklonou velkému příběhu, který s sebou jistou dávku romantiky stále ještě nese. Díky za to.