Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších

Recenze: Petra Richter Kohutová
Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších
DOVEDA Soupnice
Při tvorbě inscenace Legenda o zbloudilých duších se sešly tři pozoruhodné fenomény.
Gary Edwards je prvním z nich. Vystudovaný lékař a hudebník, absolvent americké akreditované klaunské školy, múzický člověk v pravém slova smyslu – a také propagátor myšlenky terapeutického působení humoru ve zdravotnictví, který v roce 2001 u nás založil občanské sdružení Zdravotní klaun a spojil s ním svůj další život. Původně jako nemocniční klaun i působil, dnes je hlavně předsedou správní rady sdružení, pomáhá s rozjezdem podobných projektů (dosud např. v Polsku, Chorvatsku atd.), o daném tématu pořádá přednášky, radí a koučuje. Hraje na šest nástrojů, komponuje, píše, maluje… Zároveň je to světoobčan, který se usadil v obci Končiny u Sloupnice a spolupracuje s ochotníky z Dovedy – po pět let starém Českém dějáku na jejich historicky desáté inscenaci.
Fenomén číslo dva – sloupnický Doveda (čili DObrovolný VEsnický Divadelní Ansámbl). Pokud měříme „světskou slávu“ souborů účastí na národních přehlídkách, pak patří mezi ty superúspěšné – z deseti inscenací, vytvořených od založení v roce 2003, osm postoupilo na KDP a dvakrát na Jiráskův Hronov. Soubor staví své inscenace na smyslu pro humor, pro paradox a ironii, na fantazii a kreativitě svých herců/ hereček a jejich hudebním a pěveckém nadání. Je respektuhodné, že sloupničtí volí velmi rozdílné předlohy – od travestií pohádek (Král k sežrání, Peklo s.r.o. či Filuta Pepíno), „nefalšované kovbojky“ (Smrtí to nekončí) a longenovské frašky (Soudce jako břitva) přes plnokrevný italský muzikál (Alelujá dobří lidé) a rasantní úpravu muzikálu českého (Světáci) po počiny čistě autorské – pět let starý Český děják a letošní Legendu o zbloudilých duších.
A třetím fenoménem je tzv. velký muzikál v českých poměrech – respektive muzikál jako žánr, který vyžaduje nadstandardní disponovanost účinkujících, velkolepou výprav a vynikající technické zázemí pro množství efektů a který je diváky vnímán nejen jako povinně zábavný, ale dokonce až jako ohromující a oslnivý. Titíž diváci jsou si přitom většinou vědomi toho, že muzikál je zároveň postaven na množství klišé, v převážné většině na chatrném ději, typizovaných postavách a hudebních číslech stupidně otextovaných, ale s chytlavými melodiemi – ale tolerují to, protože jsou emocionálně zasaženi a dostává se jim pocitu, že jsou přítomni něčemu výlučnému a velkolepému. Aby bylo jasno – k muzikálu mám pozitivní vztah a posledních pět let jsem na několika z nich s potěšením spolupracovala. Ale domnívám se, že inscenace Legendy o zbloudilých duších má ambici být vyjádřením vztahu sloupnického souboru právě k muzikálu, že jak autor a režisér, tak účinkující usilovali o láskyplnou, přesto rasantní parodii tohoto žánru. Bohužel tato ambice zůstala v mnohém nenaplněna.
Důvodů je pravděpodobně několik. Slibný začátek, v němž se kormidlo proměňuje v losovací zařízení a soutěží se o rumové pralinky, mořské plody a nakonec plavbu po moři na luxusní lodi, působí vtipně, divák nenásilně vpluje do děje s úlisným kapitánem Kapitánem, blondýnou Laurou a ajťákem Robertem. Ale! Každá postava vykazuje jinou míru stylizace, Kapitán Jaroslava Nováka výborně zpívá, ale jakoby mimo postavu, navíc jeho projev v roli je na hranici civilismu (negativně se to projeví později – ve chvíli, kdy se má převtělit v pirátského šéfa), Robert Martina Škeříka je výrazněji sešněrován do podoby neohrabaného smutného muže s deformovaným hlasem, Laura Ireny Štochlové spoléhá na svou „blondýnovitost“ bez další důsledné charakteristiky. Nejpřesnější ze všech je Uklízečka Terezy Štochlové. Většina postav je však bohužel pojednána s rozdílnou mírou stylizace a mimo jiné skrze ně divák dostává rozdílné signály o tom, jak je to vlastně všechno myšleno. Tedy jestli se jedná o vážně míněný příběh ala Bludný Holanďan nebo Ostrov pokladů (abych si vypůjčila příklady z pirátské oblasti) nebo jestli jde o parodii na muzikál typu Pirátů z Karibiku v našich poměrech.
Na parodii jako by odkazovaly některé jednotlivosti – kouřostroj, na muzikálových scénách tak oblíbený, je umístěn na nesmyslném místě a používán v nesmyslných momentech, písňová čísla, obvykle v muzikálových produkcích rozpohybovaná na hranici snesitelnosti, jsou „zapíchnuta“ u pevně umístěných mikrofonů, tu a tam vyjde hudební nebo pohybový komentář (např. drásavé housle a proskotačení Kapitána s Laurou během žárlivecké písně), i některé slovní nebo situační fórky („můj ajťácký nos cítí software“, plovací vesta měnící se v neprůstřelnou, výtah, odlet dušiček…). Těch fórků je však zoufale málo a jsou rozpatlávány až k trapnosti. Navíc mluvené výstupy jsou pojednány vysloveně nedbale, činoherní části inscenace zůstal soubor dlužen asi nejvíce.
Jedno z prvních hudebních čísel má příjemnou melodii, chytlavou ústřední frázi, za niž by se nestyděl ani významný překladatel ohromujícího množství amerických děl tohoto typu Adam Novák („každá chvíle s tebou je jak dovolená“) a je odzpívána čistě, s takřka muzikálovou choreografií zahrnující pětičlennou company – zato s naprosto absentující nadsázkou. V průběhu představení jsem díky podobným výstupům nakonec nabyla dojmu, že účinkující podlehli v určité fázi touze po dokonalosti a chtějí, aby nešlo o parodii na muzikál, ale o muzikál jako takový. Kvůli tomu zůstali v půli cesty, což je veliká škoda. Je málo souborů, které jsou schopny v našich poměrech vystavět dobře znějící kapelu z vlastních zdrojů, které mají odvahu zkoušet neustále něco nového a které se vyznačují tak výraznou kreativitou. Souboru přeji, aby se příště vedlo lépe. Má na to.

by

ŽAS Homole: Dokud se tančí

Recenze: Jaroslav Kodeš
Stanislava Kočvarová: Dokud se tančí
Ženský Amatérský Spolek – ŽAS Homole
ŽAS z obce Homole u Českých Budějovic je opravdu čistě ženský spolek, který působí na amatérském divadelním písečku už od roku 2006. A za tu dobu připravil asi osm autorských inscenací od Sextánek až po Lock – Downův syndrom aneb Hlavně klid. Spolek se brzy dostal do povědomí diváků a vysloužil si i lichotivou přezdívku Cimrmani v sukních. A právem, neboť jejich vesměs úspěšné inscenace, za kterými stojí autorka a režisérka Stanislava Kočvarová, se dají charakterizovat jako chytré komedie postavené na radostném, spontánním, inzitním herectví.
Na letošním KDP jsme od tohoto souboru uviděli inscenaci s názvem Dokud se tančí (ověnčenou účastí na letošních Pikniku Volyně i Jiráskově Hronovu). Sedm seniorek, kdysi členek úspěšného tanečního klubu Mládí, se schází ve Spolkovém domě. Je to sraz po 50 letech. To je výchozí situace hry, abychom následně byli svědky, jak si účastnice obtížně hledají správný prostor pro jejich sraz, prokousávají se k vzájemné komunikaci, hledají se navzájem, hledají ve své paměti a hledají i samy sebe. A okolí, reprezentované servírkou a jakousi podivnou maškarní společností, která obsadila hlavní sál, jim k tomu vůbec nepomáhá, spíše naopak. Postupně postřehneme, že účastnice se více otevírají sobě i okolí, dozvídáme se víc o jejich životních osudech, které asi nejsou jen vycházkou do růžového sadu. V závěru inscenace, kdy seniorky hrají „ruskou ruletu“, hru na pravdu, se pak odhalují dokonale, bez póz, a to doslova duševně i fyzicky, a my společně s nimi si prožijeme katarzi, že dokud se tančí, nemá cenu propadat pesimismu. Pro někoho trochu dojemně sentimentální závěr je ovšem v duchu režijní koncepce narušen vpádem maškary smrtky. Děj se odehraje během cca čtyř hodin a v asi deseti mikro situacích, které odděluje tikot hodin, čas.
Když jsem shora použil výrazu inzitní herectví, tak tím myslím schopnost aktérek živelně s patřičnou energií sdělovat radost ze hry v obecně známých životních situacích. Jde o zábavnou, chytře budovanou inscenaci, ve které směšné i smutné jde ruku v ruce s jeho hrdinkami, které se perou či radují se životem, co to dá.
Stanislava Kočvarová nám v rozhovoru na Pikniku Volyně dává trochu nahlédnout do zákulisí přípravy inscenace. Ke scénáři říká: „On ten text sám o sobě není ani tak ke čtení, jako spíš k inscenování. Nahodila jsem typy a monology si dotvořily kolegyně. Životy si herečky napsaly samy.“ Tak to je pravda. Je to legitimní postup tvorby inscenace prověřený praxí i v jiných souborech. Dává to velkou svobodu hercům, kdy je nesvazuje tolik cizí text a mohou uvolněněji stavět situace. A k režii pak dodává: „Nevím, jak moc je tam pevná režijní ruka vidět, nebo spíš není, ale to je dobře. Působí to jako neřízená zábava, ale je to řízené divadlo. To, že to může působit nenazkoušeně, je z mého pohledu plus,“ tolik Stanislava Kočvarová.
Je mi tento přístup sympatický, zvláště když se pohybujeme na poli amatérského divadla. A zvláště toho, které nazýváme výrazem „sousedské“. ŽAS je prostě „úkaz“ který nás baví, kterému fandíme a který nechci jakkoli dehonestovat teatrologickými úvahami. Přesto se pokusím o pár postřehů, které by mohly souboru, který má už osm inscenací za sebou, přinést drobné zamyšlení.
Inscenace působí velmi spontánně, ale současně „schun-taně“. Živelnost, schopnost se odvázat až řádit, jde na úkor herecké jednotnosti – některé postavy výrazně přehrávají, jiné jsou až šedivě civilní, nebo vypadávají z typu. Rytmizace – expozice představování postav je neúměrně dlouhá, propady pozornosti jsou i při některých monolozích seniorek. Dramaturgická nedomyšlenost – jaké jsou životy jednotlivých seniorek a jejich přesnější vývoj v rámci jednoho večera, co je to za uzavřenou společnost v hlavním sále? Autorsko, režijní vklad – vstupy mladých mezi seniorky se dají brát, že jsou myšlenkově obecně správně i rytmicky k celku inscenace, ale samotná realizace je spíše na efekt, pro gag. Kromě závěrečné smrtky. Promluvy aktérek do publika, proč? Vztahy v rámci skupiny seniorek jsou spíše jen nahozené, ne záměrně budované. Kromě Servírky. Tady je vytvořena přesná a jasná dramatická situace. Občas, ve prospěch autentičnosti padne za oběť i srozumitelnost mluvy.
Tolik k inscenaci Dokud se tančí. Krátkou úvahou navážu na to, co říká Stanislava Kočvarová v rozhovoru na Pikniku Volyně. Že pevnou režijní ruku ani nechce. Asi proto, že ví, s kým spolupracuje, a že je pro ni důležitější herecká živelná spontánnost ve své inzitní nedokonalosti, než dokonalý divadelní tvar. Cesty divadla jsou opravdu nevyzpytatelné, že, milý nadšený diváku.

by

Výsledky KDP 2021

Na návrh odborné poroty LII. národní přehlídky
venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou
Krakonošův divadelní podzim 2021
přehlídka udělila tato čestná uznání: 

Aleši Kučerovi za roli Luboše

                                                                                                ve hře Antonína Procházky S tvojí dcerou ne

Anežce Harušťákové za roli Sandry

                                                                                                ve hře Antonína Procházky S tvojí dcerou ne

Tomáši Hradilovi za technickou přípravu scény

                                                                                                         hry Davea Freemana Dovolená s rizikem

Silvii Grygarové a Zdeňce Kulové za režii

                                                                                                     hry Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena

Nikole Korábové a Štěpánce Veselé za výpravu

                                    hry Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Jiřímu Brabcovi za režii

                                    hry Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Martině Čechové za roli Anny

                                                                                                                               ve hře Maxima Gorkého Vassa

Davidu Langerovi za roli Sergeje

                                                                                                             ve hře Aleny Herman Odpusť, Natašo!

DS Ledříček při TJ Sokol, Klášterec nad Orlicí za dramaturgickou volbu

                                                                                                                     hry Lutze Hübnera Úča musí pryč!

Ondřeji Bendovi za roli George

                                                   ve hře Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda

Evě Kodešové za roli Harriety

                                                   ve hře Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda

DS Pod zámkem, Kyjovice za inscenaci

                                                                                                     hry Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena

DS bratří Mrštíků, Boleradice za inscenaci

                                    hry Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Elišce Bochové ml. za pedagogické schopnosti aplikované na uvedení

                                                                                                                                                       hry Úča musí pryč!

 

Na návrh odborné poroty LII. národní přehlídky
venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou
Krakonošův divadelní podzim 2021
přehlídka udělila tyto ceny:

Jitce Smutné za roli Helgy Philbyové

                                                                                                   ve hře Davea Freemana Dovolená s rizikem

Tomáši Vodvářkovi za roli pana Greena

                                                                                                ve hře Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena

Janu Sieberovi za roli Rosse Gardinera

                                                                                                ve hře Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena

Janu Korábovi za roli dědka Vambery

                              ve hře Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Janě Jirgalové za roli Markéty

                              ve hře Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Zbyňku Háderovi za roli principála Jakuba Grundleho

                              ve hře Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

Josefu Širhalovi za herecký výkon

                                                                                                                  ve hře Marie Jones Plný kapsy šutrů

DS AMADIS, Popůvky u Brna za kostýmy

                                                                                                                  ve hře Marie Jones Plný kapsy šutrů

Václavu Špiritovi za dramaturgickou volbu

                                                                                                                                     hry Maxima Gorkého Vassa

Jiřímu Chadrabovi za roli Pavla

                                                                                                                               ve hře Maxima Gorkého Vassa

Aleně Herman za scénář

                                                                                                                                   k inscenaci Odpusť, Natašo!

Martinu Cuřínovi a Marku Hermanovi za světla a zvuk

                                                                                                                                   k inscenaci Odpusť, Natašo!

Jarmile Baranové a Václavu Bendovi za hereckou souhru

                                                   ve hře Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda

Zvláštní cenu ředitelky přehlídky:

Evě Kodešové za záskok

                                                   ve hře Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda

Cenu Dušana Zakopala:

Tomáši Vodvářkovi za nejlepší seniorský výkon přehlídky v roli pana Greena

                                                                                                ve hře Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena

Zvláštní cenu poroty:

souboru ŽUMPA Nučice za pohotový a přínosný záskok

                                                                                                                       se hrou Jamese Grahama Přiznání

Hlavní cenu poroty:

Ondřeji Buchtovi za nejlepší herecký výkon přehlídky

                                                                                                                  ve hře Marie Jones Plný kapsy šutrů

DS AMADIS, Popůvky u Brna za inscenaci

                                                                                                                        hry Marie Jones Plný kapsy šutrů

 

Na návrh odborné poroty LII. národní přehlídky
venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou
Krakonošův divadelní podzim 2021

přehlídka do programu Jiráskova Hronova 2022
nominace neuděluje

a bez udání pořadí doporučuje

inscenaci hry

Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku

v provedení

DS bratří Mrštíků, Boleradice

inscenaci hry

Návštěvy u pana Greena

v provedení

DS Pod zámkem, Kyjovice

by

Robert Anderson: Víš přece, že neslyším, když teče voda

ŠAMU Štítina

Hodnotit štítinskou inscenaci Víš přece, že neslyším, když teče voda jako celek je z pochopitelných důvodů dost obtížné: jde o dvě aktovky, jež nespojuje ani obsazení, ani nějaké úplně konkrétní téma.

Hodnotit zvlášť první z aktovek, Stopy holubic, vlastně není o moc jednodušší. Když člověk věděl, že dochází k heroickému záskoku Evy Kodešové v hlavní ženské roli, nebylo snadné soustředit se na celek – jakkoliv se domnívám, že divák bez této vstupní informace by neměl šanci poznat, že se něco děje. Eva byla totiž bezchybná: neustále ve střehu, v situaci, s parádním timingem.

Pokud jde o ostatek inscenace: Ondřej Benda se při večerním představení ukázal jako zkušený, zdatný tahoun, který dovede sehrát téma postavy, ale zároveň neustále bavit a překvapovat. Třetí hlavní postava, Jill v podání Lenky Ferenz, je půvabná a herecky zdatně provedená, ale z interpretačního hlediska by si zasloužila zkonkretizovat, je-li její flirtování s Georgem nevědomé, upřímně míněné, žertovně laškovné, či (v zájmu získání postele) vypočítavé. Zdá se mi ovšem, že největší slabinou je tady předloha, de facto prostinká „bakalářská“ historka, která nedospěje k žádné světoborné pointě a ve štítinské inscenaci spíš přestane, než aby skončila nějakým vyvrcholením.

Druhý příběh, Já jsem Herbert, je co do příběhu dokonce ještě jednodušší, ale o to slibnějším materiálem je pro hereckou, potažmo herecko-režijní práci. Václav Benda s Jarmilou Baranovou jsou oba velice zdatní, nevypadávají ze situace, jednání mají vyšperkované řadou drobných detailů. Zvlášť obdivuhodná je Bendova úvodní etuda s teleskopickým rybářským prutem, která na krátké ploše s vtipem a ve zkratce představí charakter dané postavy.

Z koncepčního hlediska se mi ovšem zdá, že by gradaci textu, který sám o sobě de facto v celé ploše staví na tomtéž principu, prospělo to, kdyby se absurdita celé situace vzájemného matení vzpomínek rozkrývala postupněji. Kdyby se oba partneři zpočátku chovali, jako by jejich dialog byl absolutně normální, a teprve časem začali jít tak výrazně proti sobě a proti paměti, která je jejich společným protihráčem.

Inscenace jako celek se ve Vysokém jevila jako velice kultivovaný, dovedně vybudovaný počin, který se postaral o důstojné, vtipné završení soutěžního programu .letošního ročníku.

Michal Zahálka

by