Recenze: Petr Jan Svoboda

DS Amadis Popůvky

Divadelní soubor AMADIS má za sebou 25 let práce a 24 premiér – to jsme se dozvěděli v programu KDP, kde o sobě soubor dále uvedl, že si odvezl mnohá ocenění z postupových i nepostupových přehlídek, a to za inscenace a herecké výkony uváděné od Prahy, Děčína až po Ostravu.

Jejich letos uváděná inscenace autora Jakuba Zindulky Od silvestra do silvestra patří do kategorie takzvaných konverzačních komedií. Za poslední roky ji s úspěchem předvádějí i mnohé profesionální skupiny a reprízovost dosahuje někdy i přes 200 představení. Jedná se tedy o velmi frekventovaný a prověřený titul s prokazatelnými diváckými ohlasy. Ostatně i včerejší představení bylo přijato vysockým publikem s neskrývanou radostí a potleskem.

Přiznávám, že mě přivedlo k letitým vzpomínkám, kdy jsme s kolegy v Libni, a zejména pak i v Národním divadle, jezdili s takzvanými „zájezdovkami“ po celé naší zemi a užívali si přízně diváků, kteří právě na takovéto konverzačky rádi chodili. Vzpomínám si ale i na velkou práci a přípravu, kterou takovéto texty od inscenátorů opravdu vyžadují. Měl jsem štěstí, že jsem poznal zkoušení s kolegy, jako byli Jan Skopeček, Bořík Procházka, Květa Fialová, Láďa Trojan a z tehdy mladších Vašek Vydra, Jana Boušková a třeba i Karel Roden. Zmiňuji se o tom proto, že hlavním předpokladem účasti v takovýchto projektech, byla stoprocentní připravenost a dokonalá fixace vymyšlených gagů a point, neboť konverzačka právě s takovými atributy stojí a padá. A to doslova – text je jen základem a pokud se nedodá komediální nadstavba v podobě často až absurdní, ale dokonale secvičené souhry všech představitelů, vznikne jen bulvár okořeněný tu a tam sprostým slovem nebo lascivním dvojsmyslem.

Velmi podobné téma (samo-zřejmě v naprosto odlišném divadelním žánru) jsme měli možnost vidět o den dříve v inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Nechci srovnávat nesrovnatelné (co se týče použitých prostředků), ale právě ta souhra, secvičenost a fixace gagů je to, co mi u AMADIS trochu chybělo. Ke konverzačce patří tempo a často až ekvilibristické schopnosti jednoho každého představitele, a to jak v mluvě, tak i v naaranžovaných pohybových sekvencích. Obojí se ve dvou manželských párech – Jana Lautrbachová / Josef Širhal a Radka Schardová /Tibor Bíbel – bohužel vyskytovalo jen poskrovnu. Nepomáhala k tomu trochu ledabylá práce s rekvizitou (mo-bily a sklenice s vínem) a i jistá neujasněnost v prostorové orientaci.

Dialogy manželek vycházely o něco lépe než u jejich protějšků, ale měl jsem někdy dojem, že by celá čtveřice potřebovala „oprášit“ nejen text, který (což se samozřejmě může stát) tuším jednou, nebo dvakrát zahaproval – ale zejména vzájemné reakce a pointy jednotlivých gagů. Záměrně nechci nikoho vyzvedávat nebo hanět – opravdu z vlastní zkušenosti vím, jak je tento druh divadla náročný. Také nemám informaci, kdy a kolikrát se tato inscenace uváděla. Jsem totiž přesvědčen, že právě její opakování a častější reprízy by jí dopřály ještě lepší a silnější ohlasy publika, než jsme zažili včera.

Tak jako v minulosti, je totiž po takovéto produkci stále hlad a je dobře, že se o to soubory jako AMADIS z Popůvek snaží. Držíme jim palce, protože je vidět, že jde o zkušené a poučené herce. A tam, kde se hrálo s chutí, v tempu a ve vzájemném naslouchání a se zpětnou reakcí, docházelo i ke spojení s hledištěm. A o to jde samozřejmě u konverzačky nejvíc!

Recenze: Petra Richter Kohutová

ŠAMU Štítina

Štítinská akademie múzických umění se zrodila v severomoravské obci zvící dvanácti set obyvatel na počátku tisíciletí, hned v roce 2002 uspořádala přehlídku Štivadlo a zároveň se svým debutem, Procházkovou komedií S tvojí dcerou ne v režii Václava Bendy, postoupilo na KDP. Od té doby se ve Vysokém s vlastní inscenací objevila partička shromážděná kolem rodiny Bendových desetkrát, což je za dvacet let velmi slušné skóre; třikrát také získala nominaci do programu Jiráskova Hronova. Repertoárově se orientuje na komedie a jiné lehké žánry; viděli jsme od nich detektivku (Agatha Christie: Past na myši), černou komedii s temnějšími tóny (Antony Neilson: Lháři), několikrát ukázky současné české dramatiky, pocházející z vlastních zdrojů či od ochotnických kolegů (Jaromír Břehový: Zátiší s loutnou, Václav Benda: Malá klavíristka podvodnice, Kazimír Lupinec: Upokojenkyně). Předloni ve Vysokém bavila dvojice Andersonových aktovek, uváděná pod souhrnným názvem Víš přece, že neslyším, když teče voda; Václav Benda režíroval Ondřeje Bendu ve Stopách holubic, Ondřej Benda režíroval Václava Bendu v Já jsem Herbert, a aby si to zpestřili, nechali doma herečku a s Václavem Bendou partneřila na místě angažovaná Eva Kodešová. Vloni zase herečku účinkující ve Fosterově Fantastické ženě doma nenechali a Lenka Ferenz se stala nositelkou ceny za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky.

Letos, při své jedenácté účasti na vysocké přehlídce, Štítinští (přes Štivadlo a porotu ve složení Tomáš Hradil, Pavel Dorazil a Juraj Háder) přivezli komedii se zpěvy – či komediální revue, chcete-li. Mimochodem, tento žánr je oblíben třeba v chebském divadle, v úpravě semaforských Klarinetů zaznívá z jeviště: „Co je vlastně revue? Nikdo tady nevue…“ Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je dramatizací bestselleru Allana a Barbary Peasových, instantní humoristické příručky o partnerských vztazích, o níž se již v roce 1998 psalo, že „přibližuje nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví“.  U nás vyšla poprvé v překladu Marty Rottové v roce 2000 a od té doby ještě třikrát. Kromě toho se jí zmocnil muž mnoha talentů Miroslav Hanuš a v rámci své „trilogie nedramatizovatelných dramatizací“ ji (po Rostenově Pan Kaplan má třídu rád a Fulghumově Drž mě pevně, miluj mě zlehka) převedl do jevištní podoby v Divadle ABC a loni, značně upravenou, v Divadle na Fidlovačce.

Uvedení tohoto titulu znamená pro Štítinské několik prvenství (na to, že rádi zkoušejí něco nového, byť v oblasti vymezené mantinely interpretačního divadla, jsme ostatně zvyklí). Zde se poprvé pustili do divadla, které hraje, zpívá a tančí, poprvé předvádějí ve Vysokém své pěvecké a muzikantské schopnosti přímo z jeviště. Poprvé se na jejich inscenaci podílí choreografka (Silvie Hříbková, která odvedla velmi dobrou práci). Naopak nikoli poprvé ve své osobě Ondřej Benda spojuje trojí funkci – kus režíroval, podílel se s Tomášem Konečným na scéně a zároveň hraje jednu ze stěžejních rolí, Testosterona. A také poprvé délka jejich inscenace přesahuje tři hodiny. Hráli dvakrát: strávit třetinu svého denního bdělého stavu na jevišti, totálně při věci, soustředěně, k tomu v pohybu je přinejmenším respektuhodné.

Abych to neprodlužovala. Za mne jsme byli svědky divadelní události v pravém slova smyslu – přinejmenším v kontextu amatérského divadla. Za prvé: vybrali si předlohu, v níž Miroslav Hanuš nabídl pro zdánlivě nehratelný materiál dobrý inscenační klíč a vtipnou základní situaci, jež je pro revue jako stvořená. Za druhé: předloze naprosto beze zbytku uvěřili, téměř ji neupravovali, ale věnovali velkou péči každé situaci, každému číslu, každému gagu. Co se týče songů, jeden vyměnili, některé mírně zkrátili, ale zachovali jejich obsah i pořadí. Za třetí: obsazeny byly přesné typy, vesměs ze štítinských zdrojů. Kapela Denyho parťáci byla vytvořena ze spřátelených muzikantů pro potřeby inscenace. Mezi představiteli rolí nejsou žádní profesionálové, naopak jsou mezi nimi čtyři ženy a dva muži, kteří víceméně stojí na jevišti poprvé (a až popadnete dech, zkuste si tipnout které a kteří). Přitom souhra je přesná, také schopnost být stále při věci, reagovat i mimoslovně, pointovat. Za čtvrté: přičítám dlouholeté zkušenosti, vůli a pedagogickým schopnostem režiséra a jeho týmu (choreo-grafce a… proč není v jinak profesionálně zpracovaném programu jmenován korepetitor???), že dokázali vystavět situace tak, že v nich všichni působí velmi autenticky, naplňují je jednáním fyzickým i slovním, a to SPOLEČNĚ. A konečně za páté: množství investované energie do zkoušení a následně do každého uvedení, a to od všech bez výjimky, je dechberoucí.

Samozřejmě podmínkou je, že jako divák přistoupím na fakt, že jde o lehký žánr, od něhož hluboké poznání ani divákovo přemýšlení o tom, co tím chtěl autor či inscenátoři říci, nelze očekávat. Samozřejmě lze mluvit o tom, co mohlo být přesnější nebo co tak úplně nevyšlo. Ale za sebe si v této chvíli (hodinu po konci představení) jen zpřítomňuji to, co mne pobavilo nejvíce: Doktorovo houslové číslo! Co nám zbývá! Svačina! Sex Bomb a splašený Estrogen!! Stržený závit!! A hlavně – MÁSLO!!!

Jediná drobná výtka. Na ŠAMU trochu nevědí, kdy přestat. Nikdy jsem se při sexu nenudila tolik jako v závěru večerního představení.

Recenze: Jaroslav Kodeš

DS Kolár, Police nad Metují

Martin McDonagh je současný britský dramatik irského původu, který se ve svých hrách velmi často inspiruje irským venkovem, jeho drsností danou tvrdou historií silně katolické země, její geografickou polohou ležící vedle protestantské a vzdělanější Anglie, kulturou vycházející z lidových tradic zemědělského a rybářského způsobu života. Života na odlehlých místech ostrova, odkud permanentně století co století emigruje inteligence v touze po lepším životě.  Sám se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházejí z Irska. On sám trávil pravidelně léto na západním pobřeží ostrova, kde se seznámil se svérázným místním dialektem, který později použil ve svých hrách.

Hra Mrzák inishmaanský patří do tak zvané Aranské trilogie (doplňuje ji Poručík z Inishmoru, Smrtky z Inisheeru). Trilogie je nazvána podle souostroví Aran, což jsou tři ostrovy (Inishmore, Inishmaan a Inisheer), ležící na západním pobřeží irské pevniny v Galwayské zátoce. Ostrovy jsou posety památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. A dramatika inspiroval způsob života místních lidí. Na ostrovech se dosud mluví výhradně irsky a ještě na počátku 18. století zde díky izolovanosti od pevniny přežíval poměrně primitivní způsob života. Hra se sice odehrává až v meziválečném období (1934), nicméně některé prvky tohoto způsobu života tu najdeme stále.

Hry Martina McDonagha se vyznačují scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy až groteskní nádech. A to asi přitahuje inscenátory, jak na současné profesionální scéně, tak i na té amatérské, kde jsem jen letos zaznamenal dvakrát Mrzáka inishmaanského, třikrát Krásku z Leenane a dvakrát Pana Polštáře. O něčem to svědčí, co současné tvůrce k McDonaghovi táhne. Možná to, že jim jeho hry nepřipadají v dnešní době nudné, neboť výstižněji odrážejí náš pocit ze šíleného světa kolem nás.

Vybrat si kteroukoli McDonaghovu hru, u Mrzáka to není výjimka, nadchnout se pro ni je ovšem jedna věc. Druhá pak porovnat se s ní, neboť to není vůbec jednoduché. Souboru z Police nad Metují se to podařilo pouze z poloviny. Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti vcelku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla. Začnu tím nejjednodušším. Přestavby mezi obrazy včera tak nějak drhly, a to jak od těch, co měli se scénou manipulovat, tak i od zvukaře a osvětlovače. Souhra těchto lidí se moc nekonala. Další problém vidím v rozmazaných koncích obrazů a také v neorganicky, zvnějšku začleněných důrazech na národnostní problematiku. Zřetelnější artikulace herců by také nebyla na škodu. Co je však zatím v plenkách, je nedostatečné jevištní jednání všech aktérů. A to zvláště těch, kteří mají méně zkušeností. Režisér nevede herce k tomu, aby jednali – zviditelňovali, o co jim v příslušný okamžik jde. Nechává je vlastně jen říkat text, posouvá je po jevišti, aby bylo na ně vidět (v několika případech nešikovně) spoléhaje se na to, že to stačí. Slyšíme tak jen slova a vnímáme zase jen slova s nějakou přibližnou intonací. A přitom by herci potřebovali dostat činnosti, úkoly, které by více odhalily vnitřní svět postav a jejich charaktery. V takovém aranžmá, kterému se říká významové, které už samo o sobě nese nějaké sdělení o vzájemném vztahu postav, jejich náladách, postojích, touhách, přáních, a to tak, aby to pomohlo divákům vidět přesný význam slov. Ve výsledku by to umožnilo hercům plastičtější projev, který bude přirozenější a divákům dá šanci více proniknout do smyslu příběhu.

No a poslední problém, kterému se soubor a režie nevyhnula, je výklad inscenace. Jaké má téma. Jednodušeji, o čem se to hraje teď a tady. Domnívám se, že to, co se píše v programu k inscenaci (mimochodem velmi pěkném), že mezi námi možná žije daleko víc a větších mrzáků = duševně postižených než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný, je pravda. Jen inscenace toto téma málo akcentuje.

Je dobře, že se soubor Kolár z Police nad Metují utkal s tímto velmi kvalitním textem, respektive s autorem, který patří do top skupiny světových divadelních autorů. A i když inscenační výsledek není jednoznačný, už samotný proces zkoušení a přemýšlení nad textem musely být velkým dobrodružstvím, které soubor, herce i režiséra do budoucna velmi obohatilo.