Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský

Recenze: Jaroslav Kodeš

DS Kolár, Police nad Metují

Martin McDonagh je současný britský dramatik irského původu, který se ve svých hrách velmi často inspiruje irským venkovem, jeho drsností danou tvrdou historií silně katolické země, její geografickou polohou ležící vedle protestantské a vzdělanější Anglie, kulturou vycházející z lidových tradic zemědělského a rybářského způsobu života. Života na odlehlých místech ostrova, odkud permanentně století co století emigruje inteligence v touze po lepším životě.  Sám se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházejí z Irska. On sám trávil pravidelně léto na západním pobřeží ostrova, kde se seznámil se svérázným místním dialektem, který později použil ve svých hrách.

Hra Mrzák inishmaanský patří do tak zvané Aranské trilogie (doplňuje ji Poručík z Inishmoru, Smrtky z Inisheeru). Trilogie je nazvána podle souostroví Aran, což jsou tři ostrovy (Inishmore, Inishmaan a Inisheer), ležící na západním pobřeží irské pevniny v Galwayské zátoce. Ostrovy jsou posety památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. A dramatika inspiroval způsob života místních lidí. Na ostrovech se dosud mluví výhradně irsky a ještě na počátku 18. století zde díky izolovanosti od pevniny přežíval poměrně primitivní způsob života. Hra se sice odehrává až v meziválečném období (1934), nicméně některé prvky tohoto způsobu života tu najdeme stále.

Hry Martina McDonagha se vyznačují scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy až groteskní nádech. A to asi přitahuje inscenátory, jak na současné profesionální scéně, tak i na té amatérské, kde jsem jen letos zaznamenal dvakrát Mrzáka inishmaanského, třikrát Krásku z Leenane a dvakrát Pana Polštáře. O něčem to svědčí, co současné tvůrce k McDonaghovi táhne. Možná to, že jim jeho hry nepřipadají v dnešní době nudné, neboť výstižněji odrážejí náš pocit ze šíleného světa kolem nás.

Vybrat si kteroukoli McDonaghovu hru, u Mrzáka to není výjimka, nadchnout se pro ni je ovšem jedna věc. Druhá pak porovnat se s ní, neboť to není vůbec jednoduché. Souboru z Police nad Metují se to podařilo pouze z poloviny. Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti vcelku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla. Začnu tím nejjednodušším. Přestavby mezi obrazy včera tak nějak drhly, a to jak od těch, co měli se scénou manipulovat, tak i od zvukaře a osvětlovače. Souhra těchto lidí se moc nekonala. Další problém vidím v rozmazaných koncích obrazů a také v neorganicky, zvnějšku začleněných důrazech na národnostní problematiku. Zřetelnější artikulace herců by také nebyla na škodu. Co je však zatím v plenkách, je nedostatečné jevištní jednání všech aktérů. A to zvláště těch, kteří mají méně zkušeností. Režisér nevede herce k tomu, aby jednali – zviditelňovali, o co jim v příslušný okamžik jde. Nechává je vlastně jen říkat text, posouvá je po jevišti, aby bylo na ně vidět (v několika případech nešikovně) spoléhaje se na to, že to stačí. Slyšíme tak jen slova a vnímáme zase jen slova s nějakou přibližnou intonací. A přitom by herci potřebovali dostat činnosti, úkoly, které by více odhalily vnitřní svět postav a jejich charaktery. V takovém aranžmá, kterému se říká významové, které už samo o sobě nese nějaké sdělení o vzájemném vztahu postav, jejich náladách, postojích, touhách, přáních, a to tak, aby to pomohlo divákům vidět přesný význam slov. Ve výsledku by to umožnilo hercům plastičtější projev, který bude přirozenější a divákům dá šanci více proniknout do smyslu příběhu.

No a poslední problém, kterému se soubor a režie nevyhnula, je výklad inscenace. Jaké má téma. Jednodušeji, o čem se to hraje teď a tady. Domnívám se, že to, co se píše v programu k inscenaci (mimochodem velmi pěkném), že mezi námi možná žije daleko víc a větších mrzáků = duševně postižených než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný, je pravda. Jen inscenace toto téma málo akcentuje.

Je dobře, že se soubor Kolár z Police nad Metují utkal s tímto velmi kvalitním textem, respektive s autorem, který patří do top skupiny světových divadelních autorů. A i když inscenační výsledek není jednoznačný, už samotný proces zkoušení a přemýšlení nad textem musely být velkým dobrodružstvím, které soubor, herce i režiséra do budoucna velmi obohatilo.

by

Martin Drahovzal volně na motivy románu sira A. C. Doyla: Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech

Recenze: Alexandr Gregar

Malá Divadelní Kumpanie Kraje Kouřimského

Co nám nadělí příští století… V inscenaci Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech (nebo na Blatech?) je to závěrečná a zásadní otázka, která se ovšem týká století již minulého. Tedy dvacátého, protože text Martina Drahovzala neopomenul ani našeho prvního (československého) prezidenta Masaryka či vynálezy nejen ze století páry… Spoustu dalších bonmotů a slovních i myšlenkových perel jsme za sobotní večer slyšeli spoustu, některé nápaditě, zřetelně (a přesně) vypálené na komoru, jiné, bohužel, se jen tak krčily…

Inscenaci provázely dobré reference předchozích představení, ostatně Drahovzalovy autorské opusy i jeho režijní a herecký podíl (i já je tak pamatuji před již mnoha léty) vždycky slibují zábavný zážitek. I jeho adaptace románu A. C. Doyla, respektive jakýsi palimpset, tedy nové dílo na původním materiálu, nabízí vtipnou a humornou variantu známé detektivky. Také, a samozřejmě v hororovém hávu, v němž o děsivé situace není nouze – o mlhu na blatech, o srdcervoucí psí vytí či střelbu nevyjímaje. A vše je prostředkem pro rozehrávání komických situací, které vycházejí z různých nedorozumění, jak se na detektivku sluší. Drahovzalovo autorské zpracování nabízí nové a často nečekané souvislosti, dokonce jakési komiksové struktury a formy, které jsou zdrojem bonmotů a ironických point (hlavně ale ve slovním projevu), a v řadě případů také v aktuálních souvislostech, v současném i dobovém kontextu, který divák se smíchem kvituje, resp. mohl by, či více by mohl, kdyby dostal příležitost…

Tady, bohužel, je třeba poukázat na ne úplně vědomé a přesvědčivé režijní i herecké zpracování, které (především snad usilovnou snahou o komický efekt) často ztratilo načasování, ten kýžený „úder na komoru“. A proto mnohé vtipné (a dobře napsané) pointy nezabraly, jak by mohly a měly, zůstávalo často jen u interpretace textu – a bohužel nikoliv v existenci a fungování situací…  Důvodů může být více, od onoho hereckého zpracování (a jasnější dikci) až po srozumitelnost v jednání postav – tedy, o co běží, co „tím autor (herec) myslel“… A možná, že autor Drahovzal už neměl tolik energie, aby i jako režisér představení dohlédl na ono jasnější a přesnější řešení situací, na míru a způsob hereckého zpracování, na souhru… Sám svou postavu zvládl výtečně a statečně mu také sekundovali představitelé Holmese, dr. Mortimerové či Beryl Stapeltonové…

Autor Drahovzal je ironik – a tuto svou povahu projevuje nejen v textu, ale do jisté míry i ve výběru hudby, která reflektuje nejrůznější textové a dobové narážky (včetně nesmyslné, ale o to půvabnější slovenské písně v „nečekaných“ souvislostech, v odkazech na Bacha, Mozarta či Čajkovského). Ale hlavně v půvabně působících aluzích (Čechovovy Tři sestry, Strašidlo canterwillské či Vysoká hra patriotů, jmenujme alespoň některé z mnoha), některé zřejmě publikum ani nedešifrovalo… Půvaby textu oscilovaly i na tak drobných slovních hříčkách jako (cituji možná nepřesně) např. „tady taky mají psa-cí stroj“, vysloveno s pauzou – poezie!

Škoda, že jsme – snad jen v tomto konkrétním představení – museli řadu přesnějších a významově důsledněji zpracovaných dramatických situací či dialogů obtížně dešifrovat, luštit, říkat si, to by byla pecka, kdyby ten bonmot vyšel, ta situace měla pointu… Text se často rozmělňuje v množství informací, které, pokud není výraznější (a logičtější) herecké zpracování, ztrácejí na působivosti (a zábavnosti) a dokonce možná i prodlužují (pocitově) délku představení, jak se to někdy stává počasí…. Přes to všechno se velká část publika určitě bavila náramně. Odpověď na otázku z úvodu tohoto drobného zamyšlení nad vysockým představením už vlastně taky známe a optimismem právě nevyniká…

by

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu

Recenze: Petra Richter Kohutová

DS teaTrum Velké Opatovice

Poslyšte Baladu pro banditu…

Novinář a spisovatel Ivan Olbracht procestoval ve třicátých letech pěšky Podkarpatskou Rus a, fascinován tímto krajem, jeho atmosférou a legendami, napsal knihu o zbojníku Nikolovi Šuhajovi.

V roce 1974 vydali sourozenci Ulrychovi desku, která se stala kultem a odstartovala jednu z linií divadelních zpracování šuhajovského příběhu – té linii, která využívá hudbu Petra Ulrycha. Poprvé se tak stalo v osmdesátkách v Uherském Hradišti, naposledy v Liberci vloni, nejslavnější je asi Koločava brněnského Městského divadla.

Když se v roce 1975 konala premiéra činoherního muzikálu Balada pro banditu v brněnském Divadle na provázku, pod libretem byl podepsán režisér inscenace Zdeněk Pospíšil. Skutečným autorem byl Milan Uhde (mimochodem, jeho Rozpomínky aneb Co na sebe vím se čtou skvěle a mají je i ve vysocké knihovně), hudbu složil fenomenální brněnský skladatel Miloš Štědroň. Byla odstartována druhá linie divadelního uvádění šuhajovského příběhu, která má silné zastoupení i mezi ochotníky (od pražské Lucerny přes ochotníky z Hvozdné v roce 2005 po pardubický Exil před deseti lety).

Režisér inscenace DS teaTrum Pavel Petrželka si zvolil „provázkovskou“ předlohu. Velkoopatovičtí se nepokoušejí experimentovat, ani materiál výrazným způsobem upravovat (i když do jisté míry rezignovali na magický rozměr a konflikt pohanství s křesťanstvím, který může být jedním z témat). Pietně, přesto po svém a s vědomím, nač stačí jejich schopnosti, vyprávějí čistě divadelními prostředky příběh „o veliké lásce a ještě větší zradě, o lidské slabosti, ale i o naději“. A jejich inscenace je v amatérských podmínkách nadprůměrná, se zřetelně vystavěnými situacemi, s čitelným názorem a s vyrovnanými hereckými a pěveckými výkony (o velmi dobré úrovni Koločavabandu nemluvě). Pro mne je poměrně zásadní, že od volyňského uvedení ušel soubor velký kus cesty směrem k dokonalému tvaru a zlepšil se v souhře a gradaci inscenace. Najednou získal opodstatnění i formát divadla na divadle, který působí přirozeně a dává prostor pro ironický komentář určitých věcí.

Ale…

Ne všechny situace byly rozehrány se stejně výraznou mírou invence. Vedle zvládnutého věšení prádla Eržikou při návratu Nikoly (včetně ironické asistence představitele Drače při držení tyče), situace loupení (která choreograficky cituje film – ale ospravedlňuje ji herecký výkon Davida Loukoty a zcizovák pracovně zvaný „facka“), rvačka končící Kubešovou smrtí nebo zavraždění bratří Šuhajů jsou výstupy, které působí operetně – účinkující se zastaví a s pohledem do diváků zazpívají, případně se odehraje taneček bez důvodu plynoucího ze situace…

Ale… Výprava je přinejmenším diskutabilní – nevyvážená scéna a sporné rekvizity. Na jedné straně stůl pověšený nakřivo – hezký znak, navíc sloužící jako rámec četnických scén. Na straně druhé palisáda – jejíž význam herci svým jednáním neozřejmují; zdá se, že je tam jen proto, aby se měli kam schovat před dalším výstupem. Četnická stanice a také prostor, který zabírá kapela, je natolik rozsáhlý, že většina příběhu se musí odehrát na třetině jeviště. K tomu kapela v rustikálních kostýmech, ale s moderními pultíky, kotel ala pohádka o malé čarodějnici, bytelná sekera při sekání dříví a umělohmotné sekery Uhrina a Derbaka… Kostýmy naopak působily stylově s jedinou výjimkou – a tou byla (emo)Morana: moderní martensky působily cizorodě, navíc ji špendlily k jevišti a Anežce Hegerové při pohybu příliš nepomáhaly.

Nicméně… Hudební nastudování Petra Prossera a Jiřího Gužíka je hodno obdivu a výkon Koločavabandu (ve složení Martin Dušek – kytara, Pavlína Langerová – housle, Pavel Langer – kontrabas a Petr Prosser – bicí… kampak se nám podělo banjo?) je přesně tou osou, kolem které se představení otáčí.

Účinkující si vedou s velkou hereckou suverenitou. Drží základní fyzické charakteristiky, od postoje přes způsob pohybu včetně chůze, způsobu mluvy… Z víceméně vyrovnané plejády hereckých výkonů bych ráda vyzdvihla Alexandru Komárkovou jako Eržiku, Jakuba Říkovského jako rotmistra Kubeše, Martina Moučku jako Velitele četníků, již zmiňovaného Davida Loukotu jako pošťáka, Laca a především Juru Šuhaje – a samozřejmě Petra Pavlase jako Nikolu (mimochodem, okouzlilo mě, s jakou grácií a přirozeností vykázal kolegu, který mu omylem vešel do výstupu).

Otázkou k diskusi je také téma. V „provázkovské“ inscenaci byla akcentována nesvoboda jako životní pocit, či přesněji touha po svobodě, po možnosti „jít svou cestou, ať vede, kam chce“, také téma protiválečné (reprezentované mnohokrát citovanými kytarami místo pušek). U Balady DS teaTrum jsme mluvili o obci – společenství lidí, které ovládají korupčníci a hlupáci; o potřebě řádu, byť reprezentovaného elitami, o nichž si myslíme své; o ženách, které jsou v pozadí všeho (nejen v případě Eržiky, ale pozoruhodná je také úloha Derbakové, Vageryčové, Morany… – bohužel se to úplně nepovedlo u čarodějnic). A samostatným tématem je radost z pospolitosti a ze hry, která z inscenace Velkoopatovických jednoznačně čiší a je jejich největší devizou.

Půlstoletí s Baladou pro banditu vedlo až k postupnému vzniku legendy o Baladě, jejímž nositelem je třeba režisér Vladimír Morávek (za pozornost stojí dokument Bandité pro Baladu, k vidění na DAfilms.cz). A následně také ke smutnému odcházení této legendy, která jako by se ztotožňovala se smrtí romantiky – viz letošní inscenace souboru VAD Kladno, jejíž vznik započal návštěvou Koločavy těsně před vypuknutím ukrajinské války. Velkoopatovická inscenace je respektuhodnou poklonou velkému příběhu, který s sebou jistou dávku romantiky stále ještě nese. Díky za to.

 

by

Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma

Recenze: Petr Svoboda

Ochotnický soubor Lípa

Mladý divadelní soubor Lípa působí v obci Lípa nad Dřevnicí už necelých 10 let. Věkový průměr je kolem 23 let. V programu o sobě dále tvrdí, že se zaměřují na pohádky nebo notoricky známé komedie. Tragický příběh upřímné mladé lásky podle novely Jana Otčenáška je tedy patrně vybočením z inzerovaného repertoáru. A úvodem musím konstatovat, že vybočením záslužným a zajímavým.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o první představení letošního Krakonošova podzimu, a navíc v půl desáté dopoledne a v hledišti bylo nabito studenty a studentkami, bylo pro mě opravdu milým překvapením, že v průběhu celé inscenace bylo publikum naprosto soustředěné na samotný příběh a kromě dvou tří míst, kde se s předváděným herectvím úplně nepotkalo a kde reagovalo v souladu se svým věkem – tedy pobavením a jednou i hlasitým smíchem, se potvrzuje známý fakt, že současný divák dá nosnému příběhu přednost před samotnými hereckými výkony.

Než se k nim však dostanu, rád bych ocenil množství divadelních prvků, ať už jde o samotnou scénu, práci se světlem nebo s rozhlasovými nahrávkami. Je vidět evidentní poučenost režisérky Nikoly Balajkové, ale v porotě jsme se shodli, že ve výsledku objevujeme bohužel i některé nedůslednosti a nevyužité příležitosti, které takto pojatá inscenace umožňuje. Je to evidentně škoda, protože nosný příběh převyšuje použité prostředky a zejména práce s herci by vyžadovala nejen zvládnutí textů, ale zejména – a tady vidím největší nedostatky režie – výklad jednotlivých scén a jejich zdivadelnění, aby nepůsobily literárně a neosobně. Tam, kde se podařilo tyto scény takříkajíc „obalit masem“, je najednou radost sledovat, jak se propojí hlediště s jevištěm a z literatury se stává divadelní zážitek.

Abych byl už konkrétnější, opakovaným nedostatkem je stále připomínané průběžné jednání. U hlavních postav Ester a Pavla v podání Lucie Brůzlové a Kryštofa Balajky je vidět, že nestojí na jevišti poprvé a o průběžné jednání se často snaží. Bohužel výše zmíněný ne-výklad jednotlivých situací a scén je často vede k pouhému memorování textu a i když jsou typově velmi dobře obsazeni, nenaplňují to, co divadlo v současné podobě vyžaduje nejvíc – tedy ne, jak kdo divadlo umí hrát, ale co se děje v postavě, kterou herec či herečka představují.

Zmíním se ještě o velmi zajímavé scéně, která je opravdu základem. Pokud by byla využita s větší invencí, a možná i s jistou vtipností, celá řada pochyb, které nás po shlédnutí představení napadaly, by rázem zmizela. V semináři jistě tuto problematiku probereme detailněji, ale nestává se často, že by takto jednoduchá scéna mohla být opravdu nosným prvkem a skvělým průvodcem dramatického příběhu, o němž jsem psal už výše.

Závěrem tedy chválím výběr i úpravu uváděného textu, bohužel v některých momentech u tohoto textu inscenace zůstala, a i přes inspirativní a divadelní scénu se nepřenesla k diváctvu, které sice tragický příběh a jeho poselství pochopilo, ale jeho „zdivadelnění“ se bohužel nedočkalo.

by

Norm Foster: Fantastická žena

Recenze: Petr Jan Svoboda

ŠAMU Štítina

Páteční představení „Štítin-ských Amáků“ mě přeneslo zpátky do let, kdy jsem jako člen činohry Národního divadla v Praze musel o sobotách a nedělích hrávat nepopulární „dvojáky“. Kdo by náhodou nevěděl, co to „dvojáky“ jsou, tak vysvětlím, že se hraje stejný titul dvakrát za sebou. Ovšem v Národním divadle je mezi nimi minimálně dvouhodinová pauza.

Když jsem to vydržel svého času jako herec v Lucerně, Fidlovačce, Kutnohorských havířích a podobných titulech, řekl jsem si, že to v pátek musím vydržet jako divák Fantastické ženy. A přiznám se, že jsem nelitoval – tedy svého rozhodnutí. Litoval jsem však všechny tři kolegy, kteří měli mezi představeními zhruba 30 minut a potvrzuji, že v Národním by do toho za těchto podmínek rozhodně nikdo nešel. Na druhou stranu však naplnit dvakrát po sobě plný sál vysockého divadla je zážitek, který se tak často neopakuje. A frenetický aplaus, který po obou reprízách zněl hledištěm, je opravdu tou nejlepší odměnou za jistě fantastický, ale stoprocentně vyčerpávající výkon všech zúčastněných.

Jak je u divadla zvykem, každé představení je originálem. A tak i každá repríza má své specifické kouzlo a já si ho mohl opravdu vychutnat dvakrát.  Přiznávám, že text kanadského dramatika a herce Norma Fostera jsem neznal, a tak jsem se podobně jako většina diváků nechal unést jistým tajemstvím, které Fantastickou ženu obestírá. Zcela záměrně jsem se v odpoledním představení zaměřil jen na děj inscenace a večer jsem už detailně sledoval jednotlivé výkony. A měl jsem opravdu radost. Kreace Lenky Ferenz je pro mě doslova objevem a skláním se zejména před jejím nasazením a neskutečnou vitalitou a barevností všech jejích variací na ženskost. Nejen, že je pro roli Fantastické ženy jako stvořená svojí postavou, ale i gestem a mimikou obličeje je jednoznačně tahounem představení. Oběma pánům věříme, že jsou jí okouzleni, zmateni, šokováni – prostě manipulováni přesně podle jejích přání. Jakmile je na jevišti ona, děj se rozbíhá závratným tempem a zejména ve druhé polovině představení, kde se nám herečka, na malé ploše, ale s velkým efektem, předvede v několika polohách od „sebevědomé“, přes „citlivou“ až po „skromnou“, máme skoro namoženou bránici a červené ruce od potlesku. Ano, myslím, že tolik potlesků, zatím nevyvolalo žádné představení na letošní přehlídce. Ale nechci zapomenout ani na Ondřeje Bendu a Lukáše Vlčka. I jejich postavy vyvolávají v hledišti příznivou odezvu a divácký potlesk odměňuje nejen vtipný text, ale i jeho herecké ztvárnění. Oba spolu nejen „mluví“, ale evidentně se vzájemně inspirují a domnívám se, že i když to samozřejmě nemohou dát veřejně najevo, že se i náramně baví.

Režisér (a otec Ondřeje) Václav Benda si tuhle komedii prostě skvěle obsadil, a tak jde jen o to, jestli i vytvořil optimální rámec pro jejich tvorbu. V zásadě by se dalo říct, že ano. Že jednouché a stále stejné prostředí pokoje nenabízí příliš mnoho možností. Přesto si dovolím některé věci zopakovat, tak jak o nich na seminářích neustále mluvíme. Kostýmy – v programu jsou uvedeni jako autoři sami herci.

Václav Benda není žádný začátečník, a tak si myslím, že by pro příště měl uplatnit trochu „tvrdší ruku“ a zejména u Lukáše Vlčka trvat nejen na „nějakém civilu“, ale zapřemýšlet na variantách cestovních, postelových, domácích atd. a rovněž Leonův kostým by měl charakterizovat rádoby umělecké zaměření „ne-úspěšného spisovatele“. Naopak oblečení Lenky Ferenz i herecká práce s ním, je dokladem, že právě kostým může být velkým pomocníkem a doslova spolutvůrcem.

Podobně i scéna by měla být nejen židličkami a stolky na sedání a odkládání rekvizit, ale pokud autor předpokládá letitý nepořádek, který se po zásahu ženské ruky promění, měla by tato proměna být nejen na první pohled zřejmá, ale měla by nést i jistý komický prvek jasně definující, kdo a jak místnost přeměnil (nejen uklidil).

Václav Benda je podepsán i pod zvukem a světly. Tady bych naopak ocenil nejen výběr hudby (Ondřej Benda), ale právě citlivou ruku, neboť jsme na přehlídce zažili i velmi nepovedenou reprodukci a světla, která dokážou diváka zmást.

Pokud bych za každou cenu hledal nějaké maličkosti, o kterých by stálo ještě zapřemýšlet, navrhoval bych v první polovině projít text a pokusit se ho v některých místech prokrátit. A zapracovat na pointách jednotlivých scén, aby byly jasně herecky ukončeny a daly divákovy informaci, že se posunujeme v čase a pokud byl spokojený, že může zatleskat.

Ve „Slově o představení“ soubor uvedl : „Poučení ? Jsme jenom lidé, odpouštějme si prohřešky, mějme se rádi a nesnažme se násilím nikoho měnit!“

Budu rád, když to vztáhnete i na tuto recenzi – bavil jsem se totiž jako všichni, kteří v pátek usedli do hlediště v 17 nebo ve 20 hod. Náročný a vyčerpávající „dvoják“. Ale výsledek je fantastický podobně jako samotný název hry.

 

by