Recenze: Petr Jan Svoboda

ŠAMU Štítina

Páteční představení „Štítin-ských Amáků“ mě přeneslo zpátky do let, kdy jsem jako člen činohry Národního divadla v Praze musel o sobotách a nedělích hrávat nepopulární „dvojáky“. Kdo by náhodou nevěděl, co to „dvojáky“ jsou, tak vysvětlím, že se hraje stejný titul dvakrát za sebou. Ovšem v Národním divadle je mezi nimi minimálně dvouhodinová pauza.

Když jsem to vydržel svého času jako herec v Lucerně, Fidlovačce, Kutnohorských havířích a podobných titulech, řekl jsem si, že to v pátek musím vydržet jako divák Fantastické ženy. A přiznám se, že jsem nelitoval – tedy svého rozhodnutí. Litoval jsem však všechny tři kolegy, kteří měli mezi představeními zhruba 30 minut a potvrzuji, že v Národním by do toho za těchto podmínek rozhodně nikdo nešel. Na druhou stranu však naplnit dvakrát po sobě plný sál vysockého divadla je zážitek, který se tak často neopakuje. A frenetický aplaus, který po obou reprízách zněl hledištěm, je opravdu tou nejlepší odměnou za jistě fantastický, ale stoprocentně vyčerpávající výkon všech zúčastněných.

Jak je u divadla zvykem, každé představení je originálem. A tak i každá repríza má své specifické kouzlo a já si ho mohl opravdu vychutnat dvakrát.  Přiznávám, že text kanadského dramatika a herce Norma Fostera jsem neznal, a tak jsem se podobně jako většina diváků nechal unést jistým tajemstvím, které Fantastickou ženu obestírá. Zcela záměrně jsem se v odpoledním představení zaměřil jen na děj inscenace a večer jsem už detailně sledoval jednotlivé výkony. A měl jsem opravdu radost. Kreace Lenky Ferenz je pro mě doslova objevem a skláním se zejména před jejím nasazením a neskutečnou vitalitou a barevností všech jejích variací na ženskost. Nejen, že je pro roli Fantastické ženy jako stvořená svojí postavou, ale i gestem a mimikou obličeje je jednoznačně tahounem představení. Oběma pánům věříme, že jsou jí okouzleni, zmateni, šokováni – prostě manipulováni přesně podle jejích přání. Jakmile je na jevišti ona, děj se rozbíhá závratným tempem a zejména ve druhé polovině představení, kde se nám herečka, na malé ploše, ale s velkým efektem, předvede v několika polohách od „sebevědomé“, přes „citlivou“ až po „skromnou“, máme skoro namoženou bránici a červené ruce od potlesku. Ano, myslím, že tolik potlesků, zatím nevyvolalo žádné představení na letošní přehlídce. Ale nechci zapomenout ani na Ondřeje Bendu a Lukáše Vlčka. I jejich postavy vyvolávají v hledišti příznivou odezvu a divácký potlesk odměňuje nejen vtipný text, ale i jeho herecké ztvárnění. Oba spolu nejen „mluví“, ale evidentně se vzájemně inspirují a domnívám se, že i když to samozřejmě nemohou dát veřejně najevo, že se i náramně baví.

Režisér (a otec Ondřeje) Václav Benda si tuhle komedii prostě skvěle obsadil, a tak jde jen o to, jestli i vytvořil optimální rámec pro jejich tvorbu. V zásadě by se dalo říct, že ano. Že jednouché a stále stejné prostředí pokoje nenabízí příliš mnoho možností. Přesto si dovolím některé věci zopakovat, tak jak o nich na seminářích neustále mluvíme. Kostýmy – v programu jsou uvedeni jako autoři sami herci.

Václav Benda není žádný začátečník, a tak si myslím, že by pro příště měl uplatnit trochu „tvrdší ruku“ a zejména u Lukáše Vlčka trvat nejen na „nějakém civilu“, ale zapřemýšlet na variantách cestovních, postelových, domácích atd. a rovněž Leonův kostým by měl charakterizovat rádoby umělecké zaměření „ne-úspěšného spisovatele“. Naopak oblečení Lenky Ferenz i herecká práce s ním, je dokladem, že právě kostým může být velkým pomocníkem a doslova spolutvůrcem.

Podobně i scéna by měla být nejen židličkami a stolky na sedání a odkládání rekvizit, ale pokud autor předpokládá letitý nepořádek, který se po zásahu ženské ruky promění, měla by tato proměna být nejen na první pohled zřejmá, ale měla by nést i jistý komický prvek jasně definující, kdo a jak místnost přeměnil (nejen uklidil).

Václav Benda je podepsán i pod zvukem a světly. Tady bych naopak ocenil nejen výběr hudby (Ondřej Benda), ale právě citlivou ruku, neboť jsme na přehlídce zažili i velmi nepovedenou reprodukci a světla, která dokážou diváka zmást.

Pokud bych za každou cenu hledal nějaké maličkosti, o kterých by stálo ještě zapřemýšlet, navrhoval bych v první polovině projít text a pokusit se ho v některých místech prokrátit. A zapracovat na pointách jednotlivých scén, aby byly jasně herecky ukončeny a daly divákovy informaci, že se posunujeme v čase a pokud byl spokojený, že může zatleskat.

Ve „Slově o představení“ soubor uvedl : „Poučení ? Jsme jenom lidé, odpouštějme si prohřešky, mějme se rádi a nesnažme se násilím nikoho měnit!“

Budu rád, když to vztáhnete i na tuto recenzi – bavil jsem se totiž jako všichni, kteří v pátek usedli do hlediště v 17 nebo ve 20 hod. Náročný a vyčerpávající „dvoják“. Ale výsledek je fantastický podobně jako samotný název hry.

 

Recenze: Alexandr Gregar

Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla Mýto

Středeční večer patřil (opět) zcela naplněnému sálu divadla Krakonoš – a jeho jeviště třem dámám z Divadelního souboru J. K. Tyl Mýto, malé obce z brdského podhůří… Pod vedením režisérky Petry Končalové nastudovaly komedii Jeana Clauda Danauda v překladu Jaromíra Janečka. Ten podobných textů, hlavně francouzské provenience, přeložil už víc než stovku. Hra Ach, ta něha našich dam patří k těm jeho zdařilejším, nešustí papírem, jak se říká, a také proto, že nejde jen o jakousi taškařici, frašku či třeba zábavnou situační komedii, ale o text zcela jiného druhu. Snad „černou“ komedii (komedii noir, dalo by se s jistým nadhledem říci), komedii groteskní, krutou i satirickou, v jistém smyslu i absurdní – a to jak příběhem v jeho celku, tak mnohými jednotlivými situacemi. Téma se zdá značně feministické, jenže ho napsal dramatik – muž. Což je vlastně absurdita, včetně libozvučného názvu Ach ta něha našich dam, další vlastně autorova schválnost a léčka; co je vlastně něžného na případu elektrickým nožem od těla oddělené hlavy rukou manželky, která už, po pěti dětech, nemůže snést, že na ní pořád leze…

Text hry doslova hýří vtipnými, byť často i drsnými bonmoty (či drastickými popisy dějů mimo scénu) téměř až Tarantinovského ražení, které si ovšem zaslouží přesnou interpretaci – a především logické pochopení podtextů a nadsázky v nich obsažené – text nelze jen „dramaticky  vrhat do prostoru“, je třeba zacházet s ním konkrétně, přesně a nikoliv jen přibližně, obecně…

A v tom spočívá základní problém inscenace. Lépe se daří Lence Bartošové v roli Slečny Petitpas (pokud svou hereckou energii udrží na uzdě a nesklouzne do frašky), její herecký výkon je uvěřitelný. Irena Kreutzerová v roli Vdovy na text příliš tlačí bez ohledu na jeho významy a smysl, a ani Gita Palková se nevyhne příliš obecnému a pouze slovnímu jednání, takže mnohé z informací, důležitých pro děj, nám uniká. Škoda, že se herečkám nedaří poslouchat se navzájem a podle toho reagovat.

Celá hra se odehrává kolem zahradní lavičky, občas v blízkém (nekonkrétním) prostoru, který plastičtější tvorbě situací také příliš nepomáhá, nenabízí možnosti k jejich rozehrání, prostě všechno jakoby stálo pouze na slovní komunikaci. Hra plyne bez výrazněji vybudovaných situací, které by měly svůj počátek a konec a dávaly jednání smysl. Navíc i ono fyzické jednání postav je pouze přibližné, obecné, takže je obtížné rozlišit postavy jinak než nějakým vnějším znakem. Herečky jsou jistě sympatické dámy, které mají komediální dispozice, ale určitě by mohly nabídnout více, pokud by spolu s režisérkou hledaly plastičtější a konkrétnější významy (i podobu) jednotlivých situací i způsob jejich hereckého provedení.

Zásadní ovšem je, jak se vyrovnat s tématem hry, s tím, o čem hrajeme – o nenávisti k mužům? Nebo o nedostatku lásky, či o osamělosti – to všechno hra totiž nabízí. Ale není to pouze v textu, který zní v inscenaci nejvíc (a často překotně), je to hlavně v myšlení postav, ve výkladu jejich vzájemné komunikace, v jejich vzájemné citlivosti. Na první pohled (či přečtení) jde samozřejmě o vtipný scénář (ostatně dařilo se mu již na mnoha českých, i amatérských jevištích), diváky může do jisté míry zaujmout provokativností či několika „hláškami“ – zvláště třeba erotického rozměru, ale co je to platné, když to je pouze ve slovech a nikoliv jednání postav v konkrétních situacích, byť za zdařilou lze označit např. návrat Slečny Petitpas, když se vypořádá s uťatou hlavou svého idolu..

Přestože lze mít k inscenaci významově nelehkého a provokativního textu o „něze“ našich dam v provedení mýtských hereček mnoho výhrad, je třeba ocenit odvahu s jakou k nastudování přistoupily i energii, která jejich výkony provázela. Ostatně závěrečný aplaus korunoval i toto představení – bez ohledu na výhrady, které k inscenaci DS J. K. Tyl z Mýta lze mít.

 

Recenze: Petr Jan Svoboda

MALIS při DS Scéna Libochovice

 

Jestliže bylo našemu lektorskému sboru (alias porotě) na jednom z předchozích seminářů přičteno k dobru, že dokáže jako jeden z mála prezentovat i odlišné vidění na tu kterou inscenaci, tak pondělní scénická adaptace inspirovaná komiksem Pavla Čecha Tajemství ostrova za prkennou ohradou by mohla být dalším příkladem. Od obdivu k hravosti a fantazijnosti, až po absenci srozumitelnosti a nečitelnosti příběhu.

Ale pojďme postupně: Většina inscenací režiséra Ladislava Valeše přináší vždy něco, co je činí výjimečnými a co se vymyká běžné produkci na amatérské scéně. Ve slově o představení se konstatuje, že půjde o „příběh o přátelství, pocitu viny a smíření, který nás vrací do doby, kdy klukovské přátelství bylo stvrzováno krví“. Režisér si vybral k prezentaci takového příběhu tři mladé členy souboru MALIS a adaptoval pro ně výše zmíněný komiks Pavla Čecha. Jestliže se kritériem postupu na KDP stalo zdařilé předvedení hravosti, nápaditosti a fantazie a vycházelo i z oceněné režisérovy adaptace, pak všichni přítomní s napětím očekávali, jak mladí a logicky neostřílení herci zvládnou přenos na jinou scénu a jak se vyrovnají nejen s trémou, ale i s onou výjimečností, která k Valešově přístupu neodmyslitelně patří. V tomto případě k předvedení, které jakoby vzniká právě teď a před námi a je charakteristické právě svou bezprostředností, originalitou a fantazijností. Tady musíme konstatovat, že všichni tři mladí herečtí adepti projevují nesporný talent a věříme, že zkouškové období a zkušenost režiséra pro ně znamenalo jednoznačně pozitivní etapu v jejich, doufejme, dalším hereckém růstu. Štěpánka Cimrmanová se nám zdála v tomto směru nejdál, ale ani oba její partneři, Kristián Valeš a Štěpán Bližík, se rozhodně nemají za co stydět.

Jisté pochybnosti však přináší právě ten nejtěžší požadavek na takovouto prezentaci, a to je ono přenesení autentičnosti, bezprostřednosti a hravosti, která se reprízováním nesmí „zautomati-zovat“, ale musí se stále jevit jako by vznikala právě teď a všechny tři herce o to víc zajímala a bavila. A tady se patrně projevila přece jen nezkušenost všech tří talentovaných interpretů. Řada sekvencí, které na zkušebně jistě vznikaly spontánně, se ve včerejším představení bohužel prezentovala „narežírovaně“ a předem připraveně, a tím bohužel ztrácela onu jedinečnost a hravost oceňovanou při výběru na vysockou přehlídku. Přesto jsme rádi, že se tento typ představení na KDP objevuje a rozhodně jej obohacuje.

Na začátku jsme zmínili i jistou nečitelnost a nesrozumitelnost samotného příběhu. Částečně může být způsobena i hereckou nezkušeností trojice interpretů, ale věříme, že zkušený režisér, jakým bezesporu Ladislav Valeš je, by měl ještě zasáhnout jak do textu, tak i do samotného provedení, a to zejména na začátku, aby divák dostal jednoznačnou informaci, kdo příběh vypráví a tím pak logicky pochopil i závěrečné vyústění.

Na závěr se zastavme u jednoduché scény, rekvizit a kostýmů.  U takto pojaté inscenace však zdánlivé maličkosti mohou hrát důležitou roli. Jestliže mají Štěpánka a Kristián oba černé kalhoty a červenou mikinu a Štěpán je „dozelena“, začne hloubavý divák přemýšlet proč ?? Na fotografiích z předchozích repríz jsme objevili oblečení, které tyto myšlenky neevokuje. Bylo proto dobré myslet i na takové věci. Podobně třeba stůl. Jeden „hraje“ od začátku až do konce – od tajných chodeb až třeba po kostel, a druhý v pravém portálu je „pouze na rekvizity“? Takto výrazný prvek jednoznačně odvádí pozornost.

Není třeba si však stýskat – zajímavý tvar, mladá nastupující herecká generace – tak jestliže lektorský sbor pomáhá a inspiruje a porota hodnotí a známkuje, chceme být tentokrát tím prvním.

 

Recenze: Petra Richter Kohutová
Gary Edwards a DOVEDA: Legenda o zbloudilých duších
DOVEDA Soupnice
Při tvorbě inscenace Legenda o zbloudilých duších se sešly tři pozoruhodné fenomény.
Gary Edwards je prvním z nich. Vystudovaný lékař a hudebník, absolvent americké akreditované klaunské školy, múzický člověk v pravém slova smyslu – a také propagátor myšlenky terapeutického působení humoru ve zdravotnictví, který v roce 2001 u nás založil občanské sdružení Zdravotní klaun a spojil s ním svůj další život. Původně jako nemocniční klaun i působil, dnes je hlavně předsedou správní rady sdružení, pomáhá s rozjezdem podobných projektů (dosud např. v Polsku, Chorvatsku atd.), o daném tématu pořádá přednášky, radí a koučuje. Hraje na šest nástrojů, komponuje, píše, maluje… Zároveň je to světoobčan, který se usadil v obci Končiny u Sloupnice a spolupracuje s ochotníky z Dovedy – po pět let starém Českém dějáku na jejich historicky desáté inscenaci.
Fenomén číslo dva – sloupnický Doveda (čili DObrovolný VEsnický Divadelní Ansámbl). Pokud měříme „světskou slávu“ souborů účastí na národních přehlídkách, pak patří mezi ty superúspěšné – z deseti inscenací, vytvořených od založení v roce 2003, osm postoupilo na KDP a dvakrát na Jiráskův Hronov. Soubor staví své inscenace na smyslu pro humor, pro paradox a ironii, na fantazii a kreativitě svých herců/ hereček a jejich hudebním a pěveckém nadání. Je respektuhodné, že sloupničtí volí velmi rozdílné předlohy – od travestií pohádek (Král k sežrání, Peklo s.r.o. či Filuta Pepíno), „nefalšované kovbojky“ (Smrtí to nekončí) a longenovské frašky (Soudce jako břitva) přes plnokrevný italský muzikál (Alelujá dobří lidé) a rasantní úpravu muzikálu českého (Světáci) po počiny čistě autorské – pět let starý Český děják a letošní Legendu o zbloudilých duších.
A třetím fenoménem je tzv. velký muzikál v českých poměrech – respektive muzikál jako žánr, který vyžaduje nadstandardní disponovanost účinkujících, velkolepou výprav a vynikající technické zázemí pro množství efektů a který je diváky vnímán nejen jako povinně zábavný, ale dokonce až jako ohromující a oslnivý. Titíž diváci jsou si přitom většinou vědomi toho, že muzikál je zároveň postaven na množství klišé, v převážné většině na chatrném ději, typizovaných postavách a hudebních číslech stupidně otextovaných, ale s chytlavými melodiemi – ale tolerují to, protože jsou emocionálně zasaženi a dostává se jim pocitu, že jsou přítomni něčemu výlučnému a velkolepému. Aby bylo jasno – k muzikálu mám pozitivní vztah a posledních pět let jsem na několika z nich s potěšením spolupracovala. Ale domnívám se, že inscenace Legendy o zbloudilých duších má ambici být vyjádřením vztahu sloupnického souboru právě k muzikálu, že jak autor a režisér, tak účinkující usilovali o láskyplnou, přesto rasantní parodii tohoto žánru. Bohužel tato ambice zůstala v mnohém nenaplněna.
Důvodů je pravděpodobně několik. Slibný začátek, v němž se kormidlo proměňuje v losovací zařízení a soutěží se o rumové pralinky, mořské plody a nakonec plavbu po moři na luxusní lodi, působí vtipně, divák nenásilně vpluje do děje s úlisným kapitánem Kapitánem, blondýnou Laurou a ajťákem Robertem. Ale! Každá postava vykazuje jinou míru stylizace, Kapitán Jaroslava Nováka výborně zpívá, ale jakoby mimo postavu, navíc jeho projev v roli je na hranici civilismu (negativně se to projeví později – ve chvíli, kdy se má převtělit v pirátského šéfa), Robert Martina Škeříka je výrazněji sešněrován do podoby neohrabaného smutného muže s deformovaným hlasem, Laura Ireny Štochlové spoléhá na svou „blondýnovitost“ bez další důsledné charakteristiky. Nejpřesnější ze všech je Uklízečka Terezy Štochlové. Většina postav je však bohužel pojednána s rozdílnou mírou stylizace a mimo jiné skrze ně divák dostává rozdílné signály o tom, jak je to vlastně všechno myšleno. Tedy jestli se jedná o vážně míněný příběh ala Bludný Holanďan nebo Ostrov pokladů (abych si vypůjčila příklady z pirátské oblasti) nebo jestli jde o parodii na muzikál typu Pirátů z Karibiku v našich poměrech.
Na parodii jako by odkazovaly některé jednotlivosti – kouřostroj, na muzikálových scénách tak oblíbený, je umístěn na nesmyslném místě a používán v nesmyslných momentech, písňová čísla, obvykle v muzikálových produkcích rozpohybovaná na hranici snesitelnosti, jsou „zapíchnuta“ u pevně umístěných mikrofonů, tu a tam vyjde hudební nebo pohybový komentář (např. drásavé housle a proskotačení Kapitána s Laurou během žárlivecké písně), i některé slovní nebo situační fórky („můj ajťácký nos cítí software“, plovací vesta měnící se v neprůstřelnou, výtah, odlet dušiček…). Těch fórků je však zoufale málo a jsou rozpatlávány až k trapnosti. Navíc mluvené výstupy jsou pojednány vysloveně nedbale, činoherní části inscenace zůstal soubor dlužen asi nejvíce.
Jedno z prvních hudebních čísel má příjemnou melodii, chytlavou ústřední frázi, za niž by se nestyděl ani významný překladatel ohromujícího množství amerických děl tohoto typu Adam Novák („každá chvíle s tebou je jak dovolená“) a je odzpívána čistě, s takřka muzikálovou choreografií zahrnující pětičlennou company – zato s naprosto absentující nadsázkou. V průběhu představení jsem díky podobným výstupům nakonec nabyla dojmu, že účinkující podlehli v určité fázi touze po dokonalosti a chtějí, aby nešlo o parodii na muzikál, ale o muzikál jako takový. Kvůli tomu zůstali v půli cesty, což je veliká škoda. Je málo souborů, které jsou schopny v našich poměrech vystavět dobře znějící kapelu z vlastních zdrojů, které mají odvahu zkoušet neustále něco nového a které se vyznačují tak výraznou kreativitou. Souboru přeji, aby se příště vedlo lépe. Má na to.