Carlo Goldoni, Vlastimil Peška: Poprask na laguně aneb Bláznivá komedie

Recenze: Petr Jan Svoboda

Ořechovské divadlo Ořechov u Brna

Pokud někdo viděl Ořechovské poprvé, byl určitě nadšený komediantstvím, múzičností a svébytnou divadelní poetikou. I včerejší dvě představení byla přijata diváky spontánně a s potleskem, který si na závěr vynutil přídavky – evidentně připravené, neboť věřím, že Ořechovští jsou na potlesk zvyklí. Šel jsem se podívat jak na odpolední, tak i na večerní představení, a i když samozřejmě v některých okamžicích to vyšlo lépe odpoledne a v některých naopak večer, musím s radostí konstatovat, že fixace důležitých míst je obdivuhodná a zkušenost souboru se tak projevuje ve všech svých složkách.

Tím ovšem nechci vzbudit zdání, že by se nedalo na dalších reprízách ledacos ještě změnit a zlepšit.

Začnu ale tím, co mě potěšilo a co jsem opravdu jako bývalý kolega herec ocenil. Zpěv a tanec! Je vidět, že právě tyto složky patří k tomu, co se v Ořechově zkouší a piluje nejvíc a na čem si soubor patrně zakládá. Baví mě, s jakou radostí se zejména ženská část souboru vrhá na jednotlivá hudební čísla, baví mě nečekané vícehlasy a baví mě i nápaditá choreografie vyšperkovaná netradičními „tanečními“ rekvizitami, jako je různé kuchyňské nádobí, barevné trubky a třeba i různé hadry, utěrky a ručníky. Tady je soubor evidentně ve svém živlu a „pevný v kramflekách“. Reakce publika ho v tom utvrzují a z vlastní zkušenosti vím, jaký je to doping nejen pro to které představení, ale i pro práci na dalších, podobným způsobem upravených předlohách.

Tím se dostávám k úpravci, scénografovi a režisérovi v jedné osobě – k Vlastimilu Peškovi. Forma, kterou zvolil, je hravá, komediantská a plná nápadů. Bohužel v nehudební časti – tedy tam, kde je třeba projevit jinou technickou zdatnost – řeč a timing (načasování) – tam už v roli režiséra musí hercům pomoct trochu víc a zejména ukočírovat jejich temperament. Je třeba, aby se Tarantule (Daniel Konečný), paní Dýně (Lenka Chybová), ale třeba i Isidora (Libuše Pehalová) a další a další uměli soustředit na kvalitu a srozumitelnost svých replik stejně jako například patron Toni (Petr Sekanina) nebo jeho žena paní Pasqua (Veronika Pečinková), kterým rozumíme nejen každou repliku, ale kteří neztrácejí přehled o replikách svých kolegů a včas a přesně pointují tu kterou scénku či dialog.

Samostatným problémem je vděčná role patrona Fortunáta (Karel Hegner). Tady je opravdu nutné připravit jeho komickou mluvu slabiku od slabiky a velmi dobře načasovat jak překlady jeho ženy, tak i reakce těch, kteří „nerozumí“, ale kteří za chvilku pochopí. Postavy na jevišti mohou pochybovat, ale divákovi se musí dostat vtipné vysvětlení vždy a vždy v něm musí vzbudit pochvalnou reakci. Pokud však nerozumí a nepochopí, je postava Fortunáta jen jakousi komickou figurkou a jeho řeč se pak stává opravdu nesrozumitelnou. A to je u herce Hegnerových kvalit škoda. Na řadě míst se to daří, a tak jsem přesvědčen, že pokud se Fortunáto a režisér u těchto replik zamyslí a dotáhnou je k přehlednějším a působivějším pointám, tak nejen postava, ale i celé představení získá na kvalitě. Je to opravdu velmi vděčná role a v Národním divadle se na Fortunáta pana Ladislava Peška vzpomíná dodnes.

Zmiňovat se o hudební složce je u souboru z Ořechova patrně nošením dříví do lesa, ale kapela šlape a využití tuby nejen jako součást doprovodu, ale zejména k rytmizaci některých scén, je skvělé, a nakonec i okostýmování a spoluúčast hudebníka na jevišti zapadá do celé poetiky představení.

Na každém představení najdou recenzenti chyby a každé představení je zákonitě má. I já bych zde mohl sepsat, co se nepovedlo, kde představení kulhá, kde by mělo dostat „nožičky“ a kde bychom naopak rádi přibrzdili a pokochali se hereckým uměním, nápaditou režií či překvapivou scénou. Já vyzkoušel návštěvu dvou repríz – každá byla trochu jiná, ale každá mě bavila.

Takže choďte do divadla častěji – a uvidíte, že to stojí za to!

by

Ludvík Aškenazy na motivy Egona Erwina Kische: Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem

Recenze: Petra Richter Kohutová

DS Na Štaci Němčice nad Hanou

Divadelní soubor z Němčic nad Hanou byl založen pod názvem Divadelní soubor mladých v roce 1969. Když členové o dvacet let později dospěli, přejmenovali se Na Štaci. Viděli jsme je ve Vysokém v posledních dvaceti letech několikrát – s tituly tak rozdílnými, jako jsou pohádka Jak přišla basa do nebe, dramatické dialogy shrnuté Felixem Miterrerem do titulu Návštěvní doba či Clémentova situační komedie Ani o den dýl! Je příjemné, že kromě standardních komedií či pohádek se soubor pouští i do těžších kusů s výraznou výpovědní hodnotou (viz Převýchova v díře, dramatizace autobiografického románu Ladislava Vrchovského), v dramaturgii divadla pro děti nacházejí neotřelé tituly (viz Loupež v Toweru – variace na Walliamsovu Babičku drsňačku).
Historie letošního němčického titulu je pozoruhodná sama o sobě. Morytát o ženě, jež se stane útěchou poslední noci usvědčeného vraha, poprvé zachytil novinář Egon Erwin Kisch v povídce Nanebevstoupení Tonky Šibenice v roce 1921. Zda vyšel ze skutečné události či z vlastní fantazie, nevíme. První dramatizaci pořídil ještě ve dvacítkách Emil Artur Longen pro kabaret Revoluční divadlo, existuje verze Olgy Walterové (uváděná pod názvem Tonka Šibenice), Miloše Macourka (Racajda) nebo ta hraná Němčickými z pera Ludvíka Aškenazyho (Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem). Existují také tři české, potažmo československé filmy. Mezi slavné divadelní Tonky patří Gabriela Wilhelmová či Jitka Sedláčková, mezi ty filmové Jiřina Šejbalová nebo Aňa Geislerová.
Příběh se tváří jako jímavý, ale uvnitř má skryté drápy, a to prakticky od první Kischovy verze. Ludvík Aškenazy je dokonce posílil – posunul příběh do roku 1910, do doby blížícího se celosvětového konfliktu, který posunuje Tončinu osobní tragédii do zcela jiného kontextu. Aškenazyho verze je výpovědí o cestě do pekel, co je dlážděna dobrými úmysly, o lžích milosrdných i smrtících, a především o pokrytecké morálce společnosti (příznačná je stále opakovaná replika madame o „nut-nosti udržet si dobrou pověst“ – rozuměj dobrou pověst bordelu). Tonku, která projevila soucit a lidskost, zavrhnou a opustí úplně všichni, byť z různých důvodů. Nejen depresivní snílek Kuno, bordelmamá, kolegyně animírky i Bláža, všichni, jimž všem vytrhla trn z paty. Ale i anděl a ti, kteří „byli při tom“. Přichází, když ne o lásku, tak alespoň o naději na lepší život, o domov, zaměstnání, přítelkyně, zastání i spásu…
Mísí se zde vysoké s nízkým a humor s drsností. Dobře napsané, přesně konturované postavy, role, v nichž je o čem hrát (Tonka je jen jednou z nich), dělají z Aškenazyho tragikomedie titul atraktivní i pro amatérské soubory (naposledy byla k vidění tuším v divadle Brod).
Vytčeno před závorku. Je skvělé, že se divadelní spolek rozrostl o nové členy, má nového režiséra a ambici a vůli dělat divadlo s výpovědní hodnotou „rozpoutávající karneval emocí“. Patrová scéna s dobovým zařízením včetně křišťálových lustrů je impozantní – ostatně důkazem bylo divácké „ach!“ po prvním otevření opony. Stylové jsou detaily – stínítka lamp, karafy, tác se závinem, krabice na klobouky… Obsazeny byly přesné typy, Petra Konečná skutečně disponuje tím, co kolega Kodeš nazývá „decentní smyslností“, Miluše Poláčková v roli Blaženy Peterkové alespoň naznačuje smysl pro nadsázku, Jiří Vrba coby komisař Flixner vypadá jako Jiří Adamíra v Panoptiku Města pražského. A inscenaci doprovází velmi pěkně pojednaný program.
Tvůrci z Němčic v něm deklarují záměr zobrazit Salon Diamant jako dnešní svět, nabídnout divákovi výpověď o „horlivém přístupu splnit vyslovené přání či myšlenku zločince v souladu s trendem doby“ a o tom, že právě ti, kteří tak činí, „nerozlišují, zda lidé jednají v dobrém úmyslu či nikoliv“. Bohužel prakticky vše zůstává pouze v rovině záměru, který není naplněn.
Úpravami textu a zejména rezignací na ironickou stránku předlohy se Němčickým podařilo udělat z Pravdivého příběhu sentimentální historku bez přesahu. Nepomáhají ze strany režiséra nedostatečně definované řídící úkoly v té či oné situaci. Viz např. Kunův odchod po Blážině „sebevraždě“ – není to rozevlátý a roztomilý odchod za blíže neurčenými povinnosti do kasáren, ale zběsilý úprk před problémy, vždyť při zdánlivém Selbstmordu byla použita jeho služební zbraň… Někde se hraje příliš obecně – dámy v Diamantu nenaplňují ani záměr představit různé národnosti (kromě Jitky Borovičkové), ale vlastně ani záměr představit lehké ženy, jejich motivace a způsob existování; spíš jsem měla pocit, že jsme se ocitli v dívčím penzionátu těsně po večerce. V mnoha případech jsme svědky jednání tak nekonkrétního, že vlastně postrádá smysl a doslova křičí „všechno je jenom jako!“ – nejjednodušším příkladem je předstírané uklízení u Bláži. Někde je smysl zamlžen, protože se tvůrci nerozhodli, jak to vlastně je, nebo to nedokázali sdělit (jak přišla bordelmamá na to, že komisař trpí bolestmi nohou? A proč se Tony stydí, že má dvaatřicet klobouků?). Nehledě na velké množství nelogických věcných informací (pan Černý do salonu Diamant asi přiletěl – jinak nechápu, jak se tam dostal; Tony na sobě nemá „krajkové nedbalky“; tak je ta polívka studená – nebo horká?; a kde se ve vězení vzala „slečna nevěsta“?). A chybí nadsázka a humor, bez kterého tahle naivní historka působí až podpásově sentimentálně a vlastně dost trapně.
Někdy se při divadelní práci necháme příliš unést obecnými představami. Někdy máme nápady a bohulibý záměr, ale schopnost je využít a naplnit pokulhává. Přejme Němčickým, ať si z práce na Pravdivém příběhu vezmou především tu pravdivost. A určitě se příště povede lépe.

by

James Goldman: Lev v zimě

Recenze: Jaroslav Kodeš

Divadlo Stodola Sivice

Hra amerického autora Jamese Goldmana Lev v zimě vznikla v roce 1966 (u nás poprvé hrána v Hradci Králové 1988 v režii M. Taranta), poměrně věrně vychází z historických reálií rodiny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, neboť líčí postavy na základě známých faktů. Jejich osobnostní charakteristiky a detaily z jejich života jsou však autorovou fikcí. Ocitáme se na hradě Chinon, kam král Jindřich povolal své tři syny, aby jim sdělil, kdo se stane jeho nástupcem na trůně. A také je tu přítomna vězněná Jindřichova manželka Eleonora Akvitánská. Nejmladší syn Jan je jeho tajným favoritem, jedná se o budoucího krále Jana Bezzemka. Jeho nejstarší syn Richard, budoucí král Richard Lví srdce, je naopak favoritem královny Eleonory. Prostřední syn Geoffrey nemá důvěru ani jednoho z rodičů, ale je o něm uvažováno jako o kancléři budoucího panovníka. Do tohoto propletence rodinných zájmů se dále zaplétá mladičký francouzský král Filip II., který zde hledá nejvhodnějšího kandidáta pro své plány do budoucna. A vše ještě komplikuje Jindřichova milenka, francouzská princezna Alais, sestra Filipa.

Goldmanova hra, i když drama, se hodně blíží žánru konverzační komedie, kde má své místo láska, žárlivost, nedůvěra i strach.  Lev v zimě se vyznačuje konverzační brilancí, přitažlivými historickými reáliemi a neustálými dějovými zvraty. Změny v postavení jednotlivých figur vůči sobě připomínají partii šachu, jejímiž hlavními hybateli je ústřední královský pár, znepřátelení manželé. A to vše klade vysoké nároky na herecké dovednosti každého z protagonistů. Schopnost herců přesně plnit průběžným jednáním záměry a touhy svých postav, to je základ, bez kterého se žádná dobře připravená inscenace této hry nikdy neobejde. A zvláště pak úspěch přímo stojí a padá s obsazením hlavní dvojice.

A Sivičtí takovými herci disponují. Tedy aspoň v oné ústřední dvojici. I když představitele Jindřicha II. bychom si dovedli představit staršího a trochu víc stářím fyzicky sešlého, než je představitel této role, velmi zkušený a herecky vybavený Martin Hanák. Zvláště když se na věk postavy několikrát upozorňuje v textu a také věkový rozdíl od jeho synů není tak velký. Bylo by to uvěřitelnější. Martin hraje Jindřicha energicky, bojovně, výborně artikuluje, ale současně málo unaveně vzhledem k jeho vladařským zkušenostem při rozšiřování říše. Však si v textu tato postava povzdechne, že už je unavena životem. Zato Klára Havránková v postavě Eleonory svojí typologií, gesty i herectvím naprosto odpovídá mojí představě o královně a milující matce. Její výkon je velmi plastický a sděluje mnoho vrstev této odvržené ženy a matky, vězněné králem už deset let. Její monolog u zrcadla je skvostně zahraný. Je radost se dívat, jak to Kláře hraje.

Potom tu máme tři syny, každý z nich chce být králem. František Kašpárek je odpovídající typ pro nejstaršího Jindřichova syna a hraje Richarda především přes základní vnější charakteristiku vojáka, který nehne ani brvou, postrádá výraznější emoci a stojí vždy rozkročmo. Ale o tom, že je homosexuál, který tuto orientaci zakrývá velkou brutalitou, se mnoho nedozvíme a přitom by naznačený rozměr dodal postavě na tajemství a barvitosti. Prostředního syna Geoffreye se snaží hrát Tomáš Sedlář více z vnějšku. Jen ze slov se dozvíme, že je zneuznaný a podceňovaný syn, který má být na rozdíl od bratrů možná i chytrý, ale současně až chorobně nešťastný ze své pozice v rodině. Vystihnout složitost tohoto charakteru v rámci struktury hry zdá se být zatím nad jeho herecké dispozice. Podobně je tomu i u Jiřího Plevy, který představuje Jana, nejmladšího z bratrů. Ani on příliš věkově neodpovídá roli, kterou má ztvárňovat. Představitel by měl být věkově přibližně stejně starý jako herec Filipa. Potom by se mu asi lépe hrály ukňourané repliky rozmazleného, ale slabošského fracka, který se nenaučil ani mýt. A také by bylo logičtější, proč mu vůbec chce Jindřich věnovat korunu a svoji milenku Alais. Asi proto, že se slabochem si snadno poradí i v budoucnu a nikdy neztratí svou Alais.

A ještě tu máme jmenovaného Filipa II., respektive jeho představitele Filipa Fajta. Je zajímavé, jak si tento mladý herec poradil s postavou, která ví, co chce, a která se umí rychle orientovat v nástrahách královského dvora, aniž by se sama příliš odhalila. Ve scéně se závěsy je velmi přesvědčivý. Jen si musí dát pozor na příliš hlasitý projev, křik. Hlas ztrácí přirozenost, je tu nebezpečí překřiknutí hlasivek.

Jak už bylo napsáno, Sivičtí sáhli po neobyčejně těžkém textu. Těžkém pro herce a velmi těžkém pro režiséra. Herecká zkušenost tu sama o sobě nestačí. Režisér Martin Šudoma už připravil pár inscenací, domnívám se však, že před tak ciselérskou prací, kterou vyžaduje tato hra, ještě nestál. Hru určitě dobře promyslel, s herci prodiskutoval jejich charaktery a motivace pro jednání, zvolil žánr inscenace, vymyslel aranžmá, pracoval se světly i se scénickou hudbou vcelku dobře. Ale jak pomoci hercům zveřejňovat jejich postoje a emocionální stavy v rámci komplikovaných situací přetvářky, lhaní, pletichaření, ale i pravdivého citu, tak toto zatím nezvládl. A zvláště v prvním jednání. Druhé je přehlednější, neboť příběh se už rozeběhl. V tom prvním se dlouho pomyslně rozdávají karty a my bychom potřebovali vždy vidět, jak se rozdávají, kdo má v každé sekundě hry navrch, komu se nedaří, kdo vyhrává, ale hlavně se potřebujeme vyznat ve strategii a zvratech. Bez drobné práce se spoustou domyšlených mizanscén to nepůjde. Už jenom s příchody a odchody postav z jednotlivých situací by bylo potřeba něco udělat. Takhle mnohdy postavy přicházejí nemotivovaně, vlastně jakoby bezdůvodně. Odpověď, jak přijít a s jakým pocitem, pochopíme vzápětí ze slov, ale takový příchod je potřeba udělat dřív, než se to řekne.  K tomuto nedostatku přispívá v prvním jednání ne moc šikovné scénické řešení prostoru a jeho topografie.

A pak je tu samotný závěr inscenace, který režisér asi chtěl udělat jako smířlivou idylku. Chlapci jsou propuštěni a král s královnou odcházejí vzadu v pravdě a lásce pryč, co? Opravdové smíření? Anebo se zase jedná jen o přetvářku a vše pojede dál ve starých kolejích?  To nebylo ze včerejšího představení jasné.

Je potřeba konstatovat, že v zápase Sivických se Lvem v zimě není vítěze ani poraženého. Vzniklý jevištní tvar nepostrádá nápady, emoce, dobrý temporytmus, napětí, slušné scénické řešení, jeden vynikající herecký výkon a dva velmi dobré. Ale to na celou inscenaci, na skutečný a celistvý divadelní zážitek nestačí.

by

Jakub Zindulka: Od Silvestra do Silvestra

Recenze: Petr Jan Svoboda

DS Amadis Popůvky

Divadelní soubor AMADIS má za sebou 25 let práce a 24 premiér – to jsme se dozvěděli v programu KDP, kde o sobě soubor dále uvedl, že si odvezl mnohá ocenění z postupových i nepostupových přehlídek, a to za inscenace a herecké výkony uváděné od Prahy, Děčína až po Ostravu.

Jejich letos uváděná inscenace autora Jakuba Zindulky Od silvestra do silvestra patří do kategorie takzvaných konverzačních komedií. Za poslední roky ji s úspěchem předvádějí i mnohé profesionální skupiny a reprízovost dosahuje někdy i přes 200 představení. Jedná se tedy o velmi frekventovaný a prověřený titul s prokazatelnými diváckými ohlasy. Ostatně i včerejší představení bylo přijato vysockým publikem s neskrývanou radostí a potleskem.

Přiznávám, že mě přivedlo k letitým vzpomínkám, kdy jsme s kolegy v Libni, a zejména pak i v Národním divadle, jezdili s takzvanými „zájezdovkami“ po celé naší zemi a užívali si přízně diváků, kteří právě na takovéto konverzačky rádi chodili. Vzpomínám si ale i na velkou práci a přípravu, kterou takovéto texty od inscenátorů opravdu vyžadují. Měl jsem štěstí, že jsem poznal zkoušení s kolegy, jako byli Jan Skopeček, Bořík Procházka, Květa Fialová, Láďa Trojan a z tehdy mladších Vašek Vydra, Jana Boušková a třeba i Karel Roden. Zmiňuji se o tom proto, že hlavním předpokladem účasti v takovýchto projektech, byla stoprocentní připravenost a dokonalá fixace vymyšlených gagů a point, neboť konverzačka právě s takovými atributy stojí a padá. A to doslova – text je jen základem a pokud se nedodá komediální nadstavba v podobě často až absurdní, ale dokonale secvičené souhry všech představitelů, vznikne jen bulvár okořeněný tu a tam sprostým slovem nebo lascivním dvojsmyslem.

Velmi podobné téma (samo-zřejmě v naprosto odlišném divadelním žánru) jsme měli možnost vidět o den dříve v inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Nechci srovnávat nesrovnatelné (co se týče použitých prostředků), ale právě ta souhra, secvičenost a fixace gagů je to, co mi u AMADIS trochu chybělo. Ke konverzačce patří tempo a často až ekvilibristické schopnosti jednoho každého představitele, a to jak v mluvě, tak i v naaranžovaných pohybových sekvencích. Obojí se ve dvou manželských párech – Jana Lautrbachová / Josef Širhal a Radka Schardová /Tibor Bíbel – bohužel vyskytovalo jen poskrovnu. Nepomáhala k tomu trochu ledabylá práce s rekvizitou (mo-bily a sklenice s vínem) a i jistá neujasněnost v prostorové orientaci.

Dialogy manželek vycházely o něco lépe než u jejich protějšků, ale měl jsem někdy dojem, že by celá čtveřice potřebovala „oprášit“ nejen text, který (což se samozřejmě může stát) tuším jednou, nebo dvakrát zahaproval – ale zejména vzájemné reakce a pointy jednotlivých gagů. Záměrně nechci nikoho vyzvedávat nebo hanět – opravdu z vlastní zkušenosti vím, jak je tento druh divadla náročný. Také nemám informaci, kdy a kolikrát se tato inscenace uváděla. Jsem totiž přesvědčen, že právě její opakování a častější reprízy by jí dopřály ještě lepší a silnější ohlasy publika, než jsme zažili včera.

Tak jako v minulosti, je totiž po takovéto produkci stále hlad a je dobře, že se o to soubory jako AMADIS z Popůvek snaží. Držíme jim palce, protože je vidět, že jde o zkušené a poučené herce. A tam, kde se hrálo s chutí, v tempu a ve vzájemném naslouchání a se zpětnou reakcí, docházelo i ke spojení s hledištěm. A o to jde samozřejmě u konverzačky nejvíc!

by

Pavel Kohout: Kyanid o páté

Recenze: Alexandr Gregar

DS Vojan Desná – Mladá haluz

„Skutečné katastrofy přicházejí se šuměním holubích křídel,“ připomíná program k inscenaci této Kohoutovy jednoaktovky při uvedení v Západočeském divadle v Chebu v roce 2007 – i tak lze pojmenovat, když se z ničeho nic „normální“ událost, normální návštěva, promění v drama, totiž: slavné autorce bestseleru o tragických událostech ve waršavském ghetu v roce 1942 se ohlásí žena, která by si s ní chtěla o té knize popovídat… Ne vše je od počátku jasné, brzy se dozvíme, že žena ani není novinářka, že nepůjde o rozhovor pro tisk, ale spíše o (téměř detektivní) objasnění okolností, souvisejících s vydáním oné slavné knihy, o úlohu a o život jeho autorky, kterou knížka proslavila a z níž profituje –  a s tím spojenou úlohu ženy na návštěvě. Jednoduchý princip pro dramatickou situaci, která v narůstajícím čase odhalí pravý důvod návštěvy – a morální apel, spočívající v odhalování pravdy kolem autorství knihy, o vyrovnání se s minulostí a narovnání křivd, o stanovení odpovědnosti, o pojmenování viny a stanovení trestu. Pavel Kohout spřádá rafinovaný dialog, kterým odhaluje mnohé, a nejen minulé tragédie koncentrované např. v židovském údělu, ale i v hledání společenské i osobní odpovědnosti za to, co jsme činili a činíme… Autor hledá konkrétní pojmenování pravdy a spravedlnosti, navíc i v jakémsi detektivním formátu, kterým nabízí možnosti řešení – byť často z textu vyskočí i řada Kohoutových osobních traumat, s nimiž se tento autor po léta vyrovnává jako člověk i jako spisovatel. Navíc to dělá i s velkou mírou nadsázky, kterou ostatně obsahuje i titul – kyanid o páté není právě lahodný  čaj.

V podání Vlaďky Koďouskové a Ivy Halamové z desenského souboru (v režii Lukáše Frydry-cha) jsme viděli konkrétní pokus o realizaci tohoto textu, který samozřejmě především nabízí mimořádnou hereckou příležitost – pokud mají herečky odvahu popasovat se s tak mimořádně výraznými ženskými postavami, utkat se s komplikovaným, ale jemným předivem příběhu a každé situaci vtisknout odpovídající významy. Pokud se hraje pouze v lineární rovině textu, pak není snadné ho ve všech jeho souvislostech dešifrovat.

Desenští navíc vsadili na jistý stereotyp, na temnou notu příběhu. Což předznamenávají již v úvodu inscenace – zcela prostý, normální a nedramatický telefonický rozhovor povyšují až na osudovou událost. Ta však má teprve přijít, a o dost později. Jakoby stále přítomná osudovost je neodbytná a repliky protagonistek jsou poznamenány patosem, který občas umocní i hudební violoncellový podkres v inscenaci několikrát použitý.  Škoda, že více než živý dialog, který by diváka vedl (i příběhem), slyšíme pouze tezovité věty, spíše přednášené, recitované, než nutně a zdůvodněně sdělované; plastičtěji a osobnější dialog by měl větší dramatický účinek.  Herečky na to určitě mají, jenže tvůrci (režisér a protagonistky příběhu) jakoby nedostatečně zkoumali okolnosti a důvody jednání postav a vystačili si pouze s literou textu se základní informací. Ale abychom nekřivdili, obě protagonistky určitě velmi dobře vědí, co hrají, a berou své role velmi vážně. O jejich dramatické vyjádření se však  pokoušejí prostředky ne zcela adekvátními.  Role Žofie jistě nabízí Vlaďce Koďouskové celou pestrou škálu jednání, úhybných manévrů a kličkování – jen ji najít a využít. Také Irena postupně realizuje svůj plán vedoucí k odhalení pravdy a trestu, povětšině však rovněž jen prostřednictvím slovního jednání. Byť živější – „nemramorová“ – dynamičtější a temperamentnější herecká kreace by nebyla na škodu. Což by mohlo logičtěji vést i k překvapivému obratu v závěru a pointa, rozklíčování hry, by jistě byla přesvědčivější – byť je ono téma (či témata) Kyanidu o páté poměrně náročné  rozkrýt  jednoznačně – pokud nezůstaneme pouze u elementárních asociací, mezi něž patří např. i lidská či autorská odpovědnost, míra viny či adekvátnost trestu, smíření… Ale pokus o rozklíčování záhad, které text nabízí, lze desenskému souboru přičíst k dobru.

Inscenace (z výše uvedeného) působí poněkud melodramaticky – a nejen v hereckém provedení, i v ostatních složkách. Herecký potenciál obou protagonistek je však nesporný a pozoruhodný je i režijní koncept, především stylovou čistotou (scénografie, prostor, hudba… k zamyšlení snad může být např. tvarování kostýmů, které by dotvořily charakter postav, ale to v tomto případě je pouhá poznámka pod čarou). Větší a soustředěnější pozornost by určitě  zasloužilo výraznější a jasnější budování dramatických situací i jejich rytmus a pointování v rámci inscenace. A samozřejmě především důraz na konkrétní herecké jednání.

Hlavně je třeba vyzdvihnout odvahu souboru z Desné realizovat tento náročný a méně známý i málo hraný opus české dramatické literatury.  Znalí lidé si ho vybavují pouze z Rajmontovy inscenace Národního divadla s charismatickou Vlastou Chramostovou v roli Zosie (u desenských Žofie) z roku 1997, resp. z jejího televizního záznamu z roku 1999. Druhé – a zatím poslední – jevištní uvedení na profesionálních scénách bylo ono chebské… Navíc obě desenské herečky, Vlaďka Koďousková i Iva Halamová, režisér i autor hudby, by určitě vyšli z tohoto nerovného zápasu se ctí a diplomem za odvahu. Letos právě pětadevadesátiletý autor Pavel Kohout by byl určitě potěšen.

by

Allan a Barbara Peasovi: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách

Recenze: Petra Richter Kohutová

ŠAMU Štítina

Štítinská akademie múzických umění se zrodila v severomoravské obci zvící dvanácti set obyvatel na počátku tisíciletí, hned v roce 2002 uspořádala přehlídku Štivadlo a zároveň se svým debutem, Procházkovou komedií S tvojí dcerou ne v režii Václava Bendy, postoupilo na KDP. Od té doby se ve Vysokém s vlastní inscenací objevila partička shromážděná kolem rodiny Bendových desetkrát, což je za dvacet let velmi slušné skóre; třikrát také získala nominaci do programu Jiráskova Hronova. Repertoárově se orientuje na komedie a jiné lehké žánry; viděli jsme od nich detektivku (Agatha Christie: Past na myši), černou komedii s temnějšími tóny (Antony Neilson: Lháři), několikrát ukázky současné české dramatiky, pocházející z vlastních zdrojů či od ochotnických kolegů (Jaromír Břehový: Zátiší s loutnou, Václav Benda: Malá klavíristka podvodnice, Kazimír Lupinec: Upokojenkyně). Předloni ve Vysokém bavila dvojice Andersonových aktovek, uváděná pod souhrnným názvem Víš přece, že neslyším, když teče voda; Václav Benda režíroval Ondřeje Bendu ve Stopách holubic, Ondřej Benda režíroval Václava Bendu v Já jsem Herbert, a aby si to zpestřili, nechali doma herečku a s Václavem Bendou partneřila na místě angažovaná Eva Kodešová. Vloni zase herečku účinkující ve Fosterově Fantastické ženě doma nenechali a Lenka Ferenz se stala nositelkou ceny za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky.

Letos, při své jedenácté účasti na vysocké přehlídce, Štítinští (přes Štivadlo a porotu ve složení Tomáš Hradil, Pavel Dorazil a Juraj Háder) přivezli komedii se zpěvy – či komediální revue, chcete-li. Mimochodem, tento žánr je oblíben třeba v chebském divadle, v úpravě semaforských Klarinetů zaznívá z jeviště: „Co je vlastně revue? Nikdo tady nevue…“ Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je dramatizací bestselleru Allana a Barbary Peasových, instantní humoristické příručky o partnerských vztazích, o níž se již v roce 1998 psalo, že „přibližuje nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví“.  U nás vyšla poprvé v překladu Marty Rottové v roce 2000 a od té doby ještě třikrát. Kromě toho se jí zmocnil muž mnoha talentů Miroslav Hanuš a v rámci své „trilogie nedramatizovatelných dramatizací“ ji (po Rostenově Pan Kaplan má třídu rád a Fulghumově Drž mě pevně, miluj mě zlehka) převedl do jevištní podoby v Divadle ABC a loni, značně upravenou, v Divadle na Fidlovačce.

Uvedení tohoto titulu znamená pro Štítinské několik prvenství (na to, že rádi zkoušejí něco nového, byť v oblasti vymezené mantinely interpretačního divadla, jsme ostatně zvyklí). Zde se poprvé pustili do divadla, které hraje, zpívá a tančí, poprvé předvádějí ve Vysokém své pěvecké a muzikantské schopnosti přímo z jeviště. Poprvé se na jejich inscenaci podílí choreografka (Silvie Hříbková, která odvedla velmi dobrou práci). Naopak nikoli poprvé ve své osobě Ondřej Benda spojuje trojí funkci – kus režíroval, podílel se s Tomášem Konečným na scéně a zároveň hraje jednu ze stěžejních rolí, Testosterona. A také poprvé délka jejich inscenace přesahuje tři hodiny. Hráli dvakrát: strávit třetinu svého denního bdělého stavu na jevišti, totálně při věci, soustředěně, k tomu v pohybu je přinejmenším respektuhodné.

Abych to neprodlužovala. Za mne jsme byli svědky divadelní události v pravém slova smyslu – přinejmenším v kontextu amatérského divadla. Za prvé: vybrali si předlohu, v níž Miroslav Hanuš nabídl pro zdánlivě nehratelný materiál dobrý inscenační klíč a vtipnou základní situaci, jež je pro revue jako stvořená. Za druhé: předloze naprosto beze zbytku uvěřili, téměř ji neupravovali, ale věnovali velkou péči každé situaci, každému číslu, každému gagu. Co se týče songů, jeden vyměnili, některé mírně zkrátili, ale zachovali jejich obsah i pořadí. Za třetí: obsazeny byly přesné typy, vesměs ze štítinských zdrojů. Kapela Denyho parťáci byla vytvořena ze spřátelených muzikantů pro potřeby inscenace. Mezi představiteli rolí nejsou žádní profesionálové, naopak jsou mezi nimi čtyři ženy a dva muži, kteří víceméně stojí na jevišti poprvé (a až popadnete dech, zkuste si tipnout které a kteří). Přitom souhra je přesná, také schopnost být stále při věci, reagovat i mimoslovně, pointovat. Za čtvrté: přičítám dlouholeté zkušenosti, vůli a pedagogickým schopnostem režiséra a jeho týmu (choreo-grafce a… proč není v jinak profesionálně zpracovaném programu jmenován korepetitor???), že dokázali vystavět situace tak, že v nich všichni působí velmi autenticky, naplňují je jednáním fyzickým i slovním, a to SPOLEČNĚ. A konečně za páté: množství investované energie do zkoušení a následně do každého uvedení, a to od všech bez výjimky, je dechberoucí.

Samozřejmě podmínkou je, že jako divák přistoupím na fakt, že jde o lehký žánr, od něhož hluboké poznání ani divákovo přemýšlení o tom, co tím chtěl autor či inscenátoři říci, nelze očekávat. Samozřejmě lze mluvit o tom, co mohlo být přesnější nebo co tak úplně nevyšlo. Ale za sebe si v této chvíli (hodinu po konci představení) jen zpřítomňuji to, co mne pobavilo nejvíce: Doktorovo houslové číslo! Co nám zbývá! Svačina! Sex Bomb a splašený Estrogen!! Stržený závit!! A hlavně – MÁSLO!!!

Jediná drobná výtka. Na ŠAMU trochu nevědí, kdy přestat. Nikdy jsem se při sexu nenudila tolik jako v závěru večerního představení.

by

Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský

Recenze: Jaroslav Kodeš

DS Kolár, Police nad Metují

Martin McDonagh je současný britský dramatik irského původu, který se ve svých hrách velmi často inspiruje irským venkovem, jeho drsností danou tvrdou historií silně katolické země, její geografickou polohou ležící vedle protestantské a vzdělanější Anglie, kulturou vycházející z lidových tradic zemědělského a rybářského způsobu života. Života na odlehlých místech ostrova, odkud permanentně století co století emigruje inteligence v touze po lepším životě.  Sám se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházejí z Irska. On sám trávil pravidelně léto na západním pobřeží ostrova, kde se seznámil se svérázným místním dialektem, který později použil ve svých hrách.

Hra Mrzák inishmaanský patří do tak zvané Aranské trilogie (doplňuje ji Poručík z Inishmoru, Smrtky z Inisheeru). Trilogie je nazvána podle souostroví Aran, což jsou tři ostrovy (Inishmore, Inishmaan a Inisheer), ležící na západním pobřeží irské pevniny v Galwayské zátoce. Ostrovy jsou posety památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. A dramatika inspiroval způsob života místních lidí. Na ostrovech se dosud mluví výhradně irsky a ještě na počátku 18. století zde díky izolovanosti od pevniny přežíval poměrně primitivní způsob života. Hra se sice odehrává až v meziválečném období (1934), nicméně některé prvky tohoto způsobu života tu najdeme stále.

Hry Martina McDonagha se vyznačují scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy až groteskní nádech. A to asi přitahuje inscenátory, jak na současné profesionální scéně, tak i na té amatérské, kde jsem jen letos zaznamenal dvakrát Mrzáka inishmaanského, třikrát Krásku z Leenane a dvakrát Pana Polštáře. O něčem to svědčí, co současné tvůrce k McDonaghovi táhne. Možná to, že jim jeho hry nepřipadají v dnešní době nudné, neboť výstižněji odrážejí náš pocit ze šíleného světa kolem nás.

Vybrat si kteroukoli McDonaghovu hru, u Mrzáka to není výjimka, nadchnout se pro ni je ovšem jedna věc. Druhá pak porovnat se s ní, neboť to není vůbec jednoduché. Souboru z Police nad Metují se to podařilo pouze z poloviny. Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti vcelku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla. Začnu tím nejjednodušším. Přestavby mezi obrazy včera tak nějak drhly, a to jak od těch, co měli se scénou manipulovat, tak i od zvukaře a osvětlovače. Souhra těchto lidí se moc nekonala. Další problém vidím v rozmazaných koncích obrazů a také v neorganicky, zvnějšku začleněných důrazech na národnostní problematiku. Zřetelnější artikulace herců by také nebyla na škodu. Co je však zatím v plenkách, je nedostatečné jevištní jednání všech aktérů. A to zvláště těch, kteří mají méně zkušeností. Režisér nevede herce k tomu, aby jednali – zviditelňovali, o co jim v příslušný okamžik jde. Nechává je vlastně jen říkat text, posouvá je po jevišti, aby bylo na ně vidět (v několika případech nešikovně) spoléhaje se na to, že to stačí. Slyšíme tak jen slova a vnímáme zase jen slova s nějakou přibližnou intonací. A přitom by herci potřebovali dostat činnosti, úkoly, které by více odhalily vnitřní svět postav a jejich charaktery. V takovém aranžmá, kterému se říká významové, které už samo o sobě nese nějaké sdělení o vzájemném vztahu postav, jejich náladách, postojích, touhách, přáních, a to tak, aby to pomohlo divákům vidět přesný význam slov. Ve výsledku by to umožnilo hercům plastičtější projev, který bude přirozenější a divákům dá šanci více proniknout do smyslu příběhu.

No a poslední problém, kterému se soubor a režie nevyhnula, je výklad inscenace. Jaké má téma. Jednodušeji, o čem se to hraje teď a tady. Domnívám se, že to, co se píše v programu k inscenaci (mimochodem velmi pěkném), že mezi námi možná žije daleko víc a větších mrzáků = duševně postižených než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný, je pravda. Jen inscenace toto téma málo akcentuje.

Je dobře, že se soubor Kolár z Police nad Metují utkal s tímto velmi kvalitním textem, respektive s autorem, který patří do top skupiny světových divadelních autorů. A i když inscenační výsledek není jednoznačný, už samotný proces zkoušení a přemýšlení nad textem musely být velkým dobrodružstvím, které soubor, herce i režiséra do budoucna velmi obohatilo.

by

Martin Drahovzal volně na motivy románu sira A. C. Doyla: Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech

Recenze: Alexandr Gregar

Malá Divadelní Kumpanie Kraje Kouřimského

Co nám nadělí příští století… V inscenaci Případ Baskerville aneb Rapsodie na blatech (nebo na Blatech?) je to závěrečná a zásadní otázka, která se ovšem týká století již minulého. Tedy dvacátého, protože text Martina Drahovzala neopomenul ani našeho prvního (československého) prezidenta Masaryka či vynálezy nejen ze století páry… Spoustu dalších bonmotů a slovních i myšlenkových perel jsme za sobotní večer slyšeli spoustu, některé nápaditě, zřetelně (a přesně) vypálené na komoru, jiné, bohužel, se jen tak krčily…

Inscenaci provázely dobré reference předchozích představení, ostatně Drahovzalovy autorské opusy i jeho režijní a herecký podíl (i já je tak pamatuji před již mnoha léty) vždycky slibují zábavný zážitek. I jeho adaptace románu A. C. Doyla, respektive jakýsi palimpset, tedy nové dílo na původním materiálu, nabízí vtipnou a humornou variantu známé detektivky. Také, a samozřejmě v hororovém hávu, v němž o děsivé situace není nouze – o mlhu na blatech, o srdcervoucí psí vytí či střelbu nevyjímaje. A vše je prostředkem pro rozehrávání komických situací, které vycházejí z různých nedorozumění, jak se na detektivku sluší. Drahovzalovo autorské zpracování nabízí nové a často nečekané souvislosti, dokonce jakési komiksové struktury a formy, které jsou zdrojem bonmotů a ironických point (hlavně ale ve slovním projevu), a v řadě případů také v aktuálních souvislostech, v současném i dobovém kontextu, který divák se smíchem kvituje, resp. mohl by, či více by mohl, kdyby dostal příležitost…

Tady, bohužel, je třeba poukázat na ne úplně vědomé a přesvědčivé režijní i herecké zpracování, které (především snad usilovnou snahou o komický efekt) často ztratilo načasování, ten kýžený „úder na komoru“. A proto mnohé vtipné (a dobře napsané) pointy nezabraly, jak by mohly a měly, zůstávalo často jen u interpretace textu – a bohužel nikoliv v existenci a fungování situací…  Důvodů může být více, od onoho hereckého zpracování (a jasnější dikci) až po srozumitelnost v jednání postav – tedy, o co běží, co „tím autor (herec) myslel“… A možná, že autor Drahovzal už neměl tolik energie, aby i jako režisér představení dohlédl na ono jasnější a přesnější řešení situací, na míru a způsob hereckého zpracování, na souhru… Sám svou postavu zvládl výtečně a statečně mu také sekundovali představitelé Holmese, dr. Mortimerové či Beryl Stapeltonové…

Autor Drahovzal je ironik – a tuto svou povahu projevuje nejen v textu, ale do jisté míry i ve výběru hudby, která reflektuje nejrůznější textové a dobové narážky (včetně nesmyslné, ale o to půvabnější slovenské písně v „nečekaných“ souvislostech, v odkazech na Bacha, Mozarta či Čajkovského). Ale hlavně v půvabně působících aluzích (Čechovovy Tři sestry, Strašidlo canterwillské či Vysoká hra patriotů, jmenujme alespoň některé z mnoha), některé zřejmě publikum ani nedešifrovalo… Půvaby textu oscilovaly i na tak drobných slovních hříčkách jako (cituji možná nepřesně) např. „tady taky mají psa-cí stroj“, vysloveno s pauzou – poezie!

Škoda, že jsme – snad jen v tomto konkrétním představení – museli řadu přesnějších a významově důsledněji zpracovaných dramatických situací či dialogů obtížně dešifrovat, luštit, říkat si, to by byla pecka, kdyby ten bonmot vyšel, ta situace měla pointu… Text se často rozmělňuje v množství informací, které, pokud není výraznější (a logičtější) herecké zpracování, ztrácejí na působivosti (a zábavnosti) a dokonce možná i prodlužují (pocitově) délku představení, jak se to někdy stává počasí…. Přes to všechno se velká část publika určitě bavila náramně. Odpověď na otázku z úvodu tohoto drobného zamyšlení nad vysockým představením už vlastně taky známe a optimismem právě nevyniká…

by

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu

Recenze: Petra Richter Kohutová

DS teaTrum Velké Opatovice

Poslyšte Baladu pro banditu…

Novinář a spisovatel Ivan Olbracht procestoval ve třicátých letech pěšky Podkarpatskou Rus a, fascinován tímto krajem, jeho atmosférou a legendami, napsal knihu o zbojníku Nikolovi Šuhajovi.

V roce 1974 vydali sourozenci Ulrychovi desku, která se stala kultem a odstartovala jednu z linií divadelních zpracování šuhajovského příběhu – té linii, která využívá hudbu Petra Ulrycha. Poprvé se tak stalo v osmdesátkách v Uherském Hradišti, naposledy v Liberci vloni, nejslavnější je asi Koločava brněnského Městského divadla.

Když se v roce 1975 konala premiéra činoherního muzikálu Balada pro banditu v brněnském Divadle na provázku, pod libretem byl podepsán režisér inscenace Zdeněk Pospíšil. Skutečným autorem byl Milan Uhde (mimochodem, jeho Rozpomínky aneb Co na sebe vím se čtou skvěle a mají je i ve vysocké knihovně), hudbu složil fenomenální brněnský skladatel Miloš Štědroň. Byla odstartována druhá linie divadelního uvádění šuhajovského příběhu, která má silné zastoupení i mezi ochotníky (od pražské Lucerny přes ochotníky z Hvozdné v roce 2005 po pardubický Exil před deseti lety).

Režisér inscenace DS teaTrum Pavel Petrželka si zvolil „provázkovskou“ předlohu. Velkoopatovičtí se nepokoušejí experimentovat, ani materiál výrazným způsobem upravovat (i když do jisté míry rezignovali na magický rozměr a konflikt pohanství s křesťanstvím, který může být jedním z témat). Pietně, přesto po svém a s vědomím, nač stačí jejich schopnosti, vyprávějí čistě divadelními prostředky příběh „o veliké lásce a ještě větší zradě, o lidské slabosti, ale i o naději“. A jejich inscenace je v amatérských podmínkách nadprůměrná, se zřetelně vystavěnými situacemi, s čitelným názorem a s vyrovnanými hereckými a pěveckými výkony (o velmi dobré úrovni Koločavabandu nemluvě). Pro mne je poměrně zásadní, že od volyňského uvedení ušel soubor velký kus cesty směrem k dokonalému tvaru a zlepšil se v souhře a gradaci inscenace. Najednou získal opodstatnění i formát divadla na divadle, který působí přirozeně a dává prostor pro ironický komentář určitých věcí.

Ale…

Ne všechny situace byly rozehrány se stejně výraznou mírou invence. Vedle zvládnutého věšení prádla Eržikou při návratu Nikoly (včetně ironické asistence představitele Drače při držení tyče), situace loupení (která choreograficky cituje film – ale ospravedlňuje ji herecký výkon Davida Loukoty a zcizovák pracovně zvaný „facka“), rvačka končící Kubešovou smrtí nebo zavraždění bratří Šuhajů jsou výstupy, které působí operetně – účinkující se zastaví a s pohledem do diváků zazpívají, případně se odehraje taneček bez důvodu plynoucího ze situace…

Ale… Výprava je přinejmenším diskutabilní – nevyvážená scéna a sporné rekvizity. Na jedné straně stůl pověšený nakřivo – hezký znak, navíc sloužící jako rámec četnických scén. Na straně druhé palisáda – jejíž význam herci svým jednáním neozřejmují; zdá se, že je tam jen proto, aby se měli kam schovat před dalším výstupem. Četnická stanice a také prostor, který zabírá kapela, je natolik rozsáhlý, že většina příběhu se musí odehrát na třetině jeviště. K tomu kapela v rustikálních kostýmech, ale s moderními pultíky, kotel ala pohádka o malé čarodějnici, bytelná sekera při sekání dříví a umělohmotné sekery Uhrina a Derbaka… Kostýmy naopak působily stylově s jedinou výjimkou – a tou byla (emo)Morana: moderní martensky působily cizorodě, navíc ji špendlily k jevišti a Anežce Hegerové při pohybu příliš nepomáhaly.

Nicméně… Hudební nastudování Petra Prossera a Jiřího Gužíka je hodno obdivu a výkon Koločavabandu (ve složení Martin Dušek – kytara, Pavlína Langerová – housle, Pavel Langer – kontrabas a Petr Prosser – bicí… kampak se nám podělo banjo?) je přesně tou osou, kolem které se představení otáčí.

Účinkující si vedou s velkou hereckou suverenitou. Drží základní fyzické charakteristiky, od postoje přes způsob pohybu včetně chůze, způsobu mluvy… Z víceméně vyrovnané plejády hereckých výkonů bych ráda vyzdvihla Alexandru Komárkovou jako Eržiku, Jakuba Říkovského jako rotmistra Kubeše, Martina Moučku jako Velitele četníků, již zmiňovaného Davida Loukotu jako pošťáka, Laca a především Juru Šuhaje – a samozřejmě Petra Pavlase jako Nikolu (mimochodem, okouzlilo mě, s jakou grácií a přirozeností vykázal kolegu, který mu omylem vešel do výstupu).

Otázkou k diskusi je také téma. V „provázkovské“ inscenaci byla akcentována nesvoboda jako životní pocit, či přesněji touha po svobodě, po možnosti „jít svou cestou, ať vede, kam chce“, také téma protiválečné (reprezentované mnohokrát citovanými kytarami místo pušek). U Balady DS teaTrum jsme mluvili o obci – společenství lidí, které ovládají korupčníci a hlupáci; o potřebě řádu, byť reprezentovaného elitami, o nichž si myslíme své; o ženách, které jsou v pozadí všeho (nejen v případě Eržiky, ale pozoruhodná je také úloha Derbakové, Vageryčové, Morany… – bohužel se to úplně nepovedlo u čarodějnic). A samostatným tématem je radost z pospolitosti a ze hry, která z inscenace Velkoopatovických jednoznačně čiší a je jejich největší devizou.

Půlstoletí s Baladou pro banditu vedlo až k postupnému vzniku legendy o Baladě, jejímž nositelem je třeba režisér Vladimír Morávek (za pozornost stojí dokument Bandité pro Baladu, k vidění na DAfilms.cz). A následně také ke smutnému odcházení této legendy, která jako by se ztotožňovala se smrtí romantiky – viz letošní inscenace souboru VAD Kladno, jejíž vznik započal návštěvou Koločavy těsně před vypuknutím ukrajinské války. Velkoopatovická inscenace je respektuhodnou poklonou velkému příběhu, který s sebou jistou dávku romantiky stále ještě nese. Díky za to.

 

by

Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma

Recenze: Petr Svoboda

Ochotnický soubor Lípa

Mladý divadelní soubor Lípa působí v obci Lípa nad Dřevnicí už necelých 10 let. Věkový průměr je kolem 23 let. V programu o sobě dále tvrdí, že se zaměřují na pohádky nebo notoricky známé komedie. Tragický příběh upřímné mladé lásky podle novely Jana Otčenáška je tedy patrně vybočením z inzerovaného repertoáru. A úvodem musím konstatovat, že vybočením záslužným a zajímavým.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o první představení letošního Krakonošova podzimu, a navíc v půl desáté dopoledne a v hledišti bylo nabito studenty a studentkami, bylo pro mě opravdu milým překvapením, že v průběhu celé inscenace bylo publikum naprosto soustředěné na samotný příběh a kromě dvou tří míst, kde se s předváděným herectvím úplně nepotkalo a kde reagovalo v souladu se svým věkem – tedy pobavením a jednou i hlasitým smíchem, se potvrzuje známý fakt, že současný divák dá nosnému příběhu přednost před samotnými hereckými výkony.

Než se k nim však dostanu, rád bych ocenil množství divadelních prvků, ať už jde o samotnou scénu, práci se světlem nebo s rozhlasovými nahrávkami. Je vidět evidentní poučenost režisérky Nikoly Balajkové, ale v porotě jsme se shodli, že ve výsledku objevujeme bohužel i některé nedůslednosti a nevyužité příležitosti, které takto pojatá inscenace umožňuje. Je to evidentně škoda, protože nosný příběh převyšuje použité prostředky a zejména práce s herci by vyžadovala nejen zvládnutí textů, ale zejména – a tady vidím největší nedostatky režie – výklad jednotlivých scén a jejich zdivadelnění, aby nepůsobily literárně a neosobně. Tam, kde se podařilo tyto scény takříkajíc „obalit masem“, je najednou radost sledovat, jak se propojí hlediště s jevištěm a z literatury se stává divadelní zážitek.

Abych byl už konkrétnější, opakovaným nedostatkem je stále připomínané průběžné jednání. U hlavních postav Ester a Pavla v podání Lucie Brůzlové a Kryštofa Balajky je vidět, že nestojí na jevišti poprvé a o průběžné jednání se často snaží. Bohužel výše zmíněný ne-výklad jednotlivých situací a scén je často vede k pouhému memorování textu a i když jsou typově velmi dobře obsazeni, nenaplňují to, co divadlo v současné podobě vyžaduje nejvíc – tedy ne, jak kdo divadlo umí hrát, ale co se děje v postavě, kterou herec či herečka představují.

Zmíním se ještě o velmi zajímavé scéně, která je opravdu základem. Pokud by byla využita s větší invencí, a možná i s jistou vtipností, celá řada pochyb, které nás po shlédnutí představení napadaly, by rázem zmizela. V semináři jistě tuto problematiku probereme detailněji, ale nestává se často, že by takto jednoduchá scéna mohla být opravdu nosným prvkem a skvělým průvodcem dramatického příběhu, o němž jsem psal už výše.

Závěrem tedy chválím výběr i úpravu uváděného textu, bohužel v některých momentech u tohoto textu inscenace zůstala, a i přes inspirativní a divadelní scénu se nepřenesla k diváctvu, které sice tragický příběh a jeho poselství pochopilo, ale jeho „zdivadelnění“ se bohužel nedočkalo.

by